Nacházíte se: CESTOPISY / Tuzemské cestopisy

Noc na Krašově

Jiří Bašný

paroxetine generique

paroxetine

 

Nejprve jsem si myslel, že prostě mailama svolám pár kámošů. Protože ale doba dovolených atd atd, tak jsem se nakonec rozhodl nabídnout přespání partě Spoluvsedle, se kterou občas, párkráte do roka, zmarním nějaký ten víkend. Protože se vesměs jedná o motorkáře „dříve narozené“, nepředpokládal jsem až tak veliký zájem, protože spaní jeví se značně spartánským a co si na místo nepřismýkáme, to mít nebudeme – což se týká i pitné vody…. Na hrad se vejde tak do dvacítky persón, tož uvidíme.
Zájem dlouho byl minimální, pak se to trochu hnulo, takže counter se nakonec zastavil na počtu šestnácti duší. Když k tomu připočtu váhající, nerozhodnuté a tak, vyjde mi ta žádaná dvacítka. Oukej, to by šlo. Rezervace termínu proběhla několika telefonáty, taky v pořádku. A protože když já organizuju nějakou projížďku, nepojede se jen tak zbůhdarma někam na kafe nebo „k mekáči“, jak je ve většinové motokomunitě obvyklým zvykem, alébrž se pojedeme mrknout na něco zajímavého. Naštěstí, okolí Berounky a severně od západočeské metropole je toho dost k vidění, jak už příroda jako taková, nebo i výtvory člověčí. Takže jsem vybral čtyři-pět POI, zhruba načrtl itík, určil meet point (Nižbor) a ETD, týden před akcí jsem si ještě oblast projel, a pak již zbývalo jen držet palce rosničkám, by jim vyšla meteopředpověď.
Sobota ráno, azzuro jede na plný pecky. Výborně, nahodím pár těch věcí na GS, předám usedlost do péče mladšího synka a pílím na druhý konec Prahy, kde spich s Jindrou a Zuzkou na výpadovce strakonické.
Na pumpě jen zastavuji na chvilku, než si Zuzka odskočí. Zrovínka se zde shromažďují jacísi H-D borci, podle insignií zřejmě z pražského klubu, leč až na jednu výjimku jim nestojíme ani za odpověď na pozdrav. Jooo, motorkáří, jedna rodina, alespoň takovíto věrozvěstové mají na všemožných diskuzích motorkářské kolegiality a soudržnosti a družnosti plná ústa. Teď a tady ale nosí nosy tak, že pomalu hrozí jim při případné přeháňce napršení do dírek…. Koukají tak nějak skrze nás, nebo jako na něco, co se zrovínka vyplazilo někde zpoza kamení. No nic, den je krásnej i bez nich, tak razíme dál.
Času dost, chceme se pokochat srbskými serpentínami, tož spějeme nach Kárlštejn. Bohužel, moc svižně to nejde, bo nejprve dojedeme asi třicetičlennou skupinu německých motorkářů, kteří jedou OPRAVDU při zdi a obezřetně. K tomu se přidá loudající náklaďák autoškoly, docela vopruz a čas kvapí. Ke všemu je Srbsko uzavřeno, objížďka nás žene přes Bubovice. Němci naštěstí míří dál rovně ku nejznámějšímu z českých hradův. Hostím, Beroun, tady už je to v pořádku, a pět minutek před ETA brzdíme na určeném místě.
Po chvilce objevujeme pár prvních spoluvsedláků ve stínu nikoliv lípy, ale přilehlé pumpy. Sluníčko už jede na plný koule, tož proto. Postupně se trousí další, takže v půl dvanácté jsme skoro komplet. Tedy, až na dva, mně nepříliš známé přihlášené, a co hlavně, chybí guru a ideový šaman celé naší party, JVK. Zkouším prozvonit, foun vyzvání, nicméně žádná odezva. OK, alespoň jej má zapnut, takže dávám ještě akademickou čtvrthoďku do 11:45, a pak práskneme do hemelek.
Nižbor - vyjedeme co nevidětPět minut před deadline se na mostě objeví známý auslák MG Californie, ano, toť ON! Fajn, takže můžeme razit!
Vzhledem k mírnému opoždění vypouštím zamýšlenou smyčku přes Zbečno a zamířím přímo do Roztok. Ze začátku si dáme trochu dancing on the štěrk, v lese ale závěje drti zmizí a už se jede fajn. Tempo mírné, pohodové, ve sjezdu do Roztok se ještě trochu zmírní vzhledem k různorodosti skupiny. Alespoň můžu v klidu a pohodě čumět koldokol a vnímat krásy Berounska.
Další kus cesty proti proudu Berounky už je trochu náročnější, což je poznat i na rychlosti grupy. Jasně, kdo jede (jako třeba já..) na obratném a lehkém enduráši, má na zdejší klikaté okrestičce jistou výhodu. Nicméně, není kam spěchat, pohodové sobotní odpoledne, a i ta teplota ve stinném údolí je ještě snesitelná.
Vyšplháme se od Berounky nahoru do Týřovic, kousek čerstvě pokosenými lány a uhneme vlevo, bychom se spustili slepou silničkou k vyhlédnutému Čechovu mlýnu u Šlovic. Uzounká asfaltová nitka se kroutí až na hranu údolí, kde ztratí svoji asfaltovou podstatu a dolů už jedeme klasickou šotolinkou. Nic nebezpečného, trocha opatrnosti a obezřetnosti, a po chvilce už parkujeme na prostranství před mlýnem.
Čechův mlýn, ŠloviceJsme ohlášeni, „pan otec“ nás vítá a omlouvá se, že zrovínka obědvá a jestli prý si zatím nechceme zajít na nějaké to občerstvení do nedaleké vodácké hospůdky u brodu přes Berounku. Dobrá, proč ne, je po poledni a něco do volátka lze zasunouti.
Pěkně nalehko se přesuneme těch pár stovek metrů k sice všelijak stlučenému, ale jinak pohostinnému, útulku. Rozesadíme se pod slunečníky a dáme, co každému libo. Jasně, že mluvidla se tak nějak nestačí zavřít. Halt, když se pár tejdnů lidi nevidí, je nutno probrat leccos.
Lehce zasyceni odebereme se vstřebat něco pro potěchu ducha a poučení mysli. Popravdě, čekal jsem tak půlhodinovou prohlídku, jakých jsem již pár absolvoval – ale to, co následné dvě hodiny se konalo, jsem tedy neočekával. Pan majitel, takto zažraný elektrárník, mlynář a pokračovatel rodinné tradice mlynářů Čechů na Berounce v jedné osobě, toho měl co vykládat. Navíc, jeho kousky ve strojovně elektrárny (původní Křižíkovo dynamo, pomocný stabilák a spoustu dalšího původního vybavení) jsou docela unikáty i v evropském měřítku. Křížíkovo originální dynamo, 110 V DCTakže, strojařova a elektrikářova (či obecně technikova) dušička se tu cítí jako v ráji – bohužel však nevím, co na to dámy – no mlčí, takže zřejmě souhlasí… a nebo jim úcta k šedinám nedovolí…. Ale doufám, že i je to občas zaujme a necítí tu zmarněný čas. Aby nebylo mýlky, výklad nebyl jen suchopárně technický, bonusem bylo mnoho historek ze života tehdejších mlynářů a hospodářů zdejší usedlosti. Takže i k odlehčení a pobavení tu něco bylo. Mluvím za sebe, ale pro mne právě uplynulá prohlídka neměla chybu. Všechna čest panu majiteli!
Máme tím pádem trochu časový skluz, takže padá odskok k dalším, poněkud vzdálenějším POI. Lužnou a další taháky si halt nechám na někdy indy, thats life…
Místo toho operativně domlouváme výjezd do nedalekého Nižboru, prohlídku zámeckých exteriérů a zastávku ve Zvíkovci, kde bude další občerstvení před nájezdem na hrad.
Pozvolným tempem dojedeme odpoledním hicem do Nižboru, kde u vjezdu do zámku necháme své stroje a pěkně šourem vysupeme až na předzámčí a první nádvoří. Nynější majitel Jižní fronta zámku Nižborzámku, Gastro Žofín, zcela nepokrytě zhodnocuje investici do zakoupené nemovitosti, až to trochu s kýčovitostí a křečovitou snahou o originalitu přehání. Jasně, každého volba a zámysl, ale můj šálek čaje tohle zrovínka nejni. Čtyřkolky s balónkama, turistické vláčky, rytíři, panoši a hradní paní s digitálama a mobilama v rukou, podobné cajky a aktivity mít u historické stavby zrovínka nemusím – nižborský zámek je myslím si sám o sobě dost zajímavý. Ale, zřejmě, dnešní jupícky bombastická a zbulvárněná doba si tohle asi žádá… chléb a hry – to jsem už někde slyšel…. Koneckonců, krystalicky čiře je tohle ku spatření třeba u Karlštejna, nebo, bych nemetal bahýnko až tak daleko, i na pražské Královské cestě nebo na Karlově mostě.
Konec estétova spílání, zpět do reality. Zpáteční cesta na Zvíkovec, kde se k nám připojí Eva se Simonou a Siemens Zvíkovecký mlýn na protějším břehus Janou, takže jsme víceméně komplet kromě Nožířů, kteří už míří domů. Po nezbytném občerstvení (osobně v tom vedru hlad prostě nemám, někteří ale futrují jako normálně) vsedneme lehce před šestou na stroje a zamíříme k cíli dnešního putování. Tedy, popravdě, s jedním mým kufírkem, takže se musíme potupně točit na zapadlé okresce.
Objedeme samotu Rohy a po rozbité polňačce se doplazíme k parkovišti před závorou. Ta ale pro nás dneska neplatí, my máme povoleno jet dále až ku hradu, dále… Víceméně velmi slušnou lesní cestou (ta polňačka byla daleko větší soda) pak sklouzneme až k stánku s občerstvením, stojícím těsně před sestupem do hradu. Hmm, tohle tady v červenci ještě nebylo – dokonce opodál bručí centrála a ve výčepní stolici se chladí pivko! Jaj! Wow! Tak tohle jsem taky nečekal, vynikajícně!
Odstrojím mašinu a hned „z chodu“ dám jedno. Zasyčí, škody nenarobí…. Vyprahlý jsem jako pole po dožínkách, takže za chvilku jako bych ho nedal…. Zabezpečím mašinu, zkontroluju pevnost a stálost postavení, bafnu všechny ty cajky (popravdě, s helmou a bundou mi pomůže Sim – inu, starším pomáhati, správně…..) a odsmýkám to na druhé hradní nádvoří. Pan purkrabí, vida, kolik že nás je, odemkne nejen horní noclehárnu, ale i dolní, zřejmě nepříliš často používanou cimérku. Jen tak mezi řečí prohodí, že nás podle pokynů pana správce čekali s výčepníkem včera. Hmmm, asi šum v infokanálu, zase tak blbej nejsu bych nahlásil o den dřívější příjezd. To si i přes blízké setkání s tím zatraceným Germánem co mi furt schovává věci (Herr Alzheimer) přeci jen pamatuju… no nic, hlavně že vše dobře dopadlo.
Spoluvsedláci víří hradem, každej čenichá kde se uloží, všici hodnotí, kde se bude chrápat, kde bude chlad/teplo, kde průvan, vedle koho bude kdo chrnět a komu bude kdo funět do ouška. Jen se tak ušklíbám pod fousy věda, jak to na takovýchto akcích dopadá. Ze začátku spousta starostí s výběrem, pak sebou každý „pod vlivem“ plácne kde zrovínka je a jen se ráno diví, kdeže se to budí. Takže nic neřeším, zaberu místečko hnedle vedle vchodu (v noci se to bude hodit – plný měchýř si bude žádat lineární a minimalizovanou přístupovou trasu na outdoorovou toaletu), vybalím lehký oděv a konečně shodím propocené motocajky. Ufff….
První starostí jest doplnění tekutin. Tedy zpět ke strojům a spásnému pivostánku. Bude z nás mít radost, pan výčepní, dáme mu zdá se vydělat. Jedno dám od cesty, čtyři si koupím a pěkně je odtransportuju na hradní nádvoří, kde se již s podvečerem rozvíjí tradiční motoafterparty. Každý vybaluje co jemu libo, konzumuje se (mne hlad doposud neosloví, takže jen tekutý chléb), povídá se, sdělují se dojmy, a vůbec, však to znáte…. nic nového pod sluncem. Kolem se mihne pár opozdilých turistů a vodáků, k osmé již ale hrad patří jen a jen našemu seskupení.
Co dalšího říci k večeru? Inu, posléze zažehnut byl hradní oheň, někteří z nás vybalili strunné nástroje, zpívalo se, kecalo se, doplňovaly se tekutiny, na ohni pochutiny různé včetně živočišného uhlí made by H.CH.A., normální pohoda. Nad hlavou hvězdnaté nebe, v duši smíření, klid a mír…. no a v palici naváto, abych byl přízemní a zpět v realitě. Přesně již nevím, kdy že alkoholový závoj obestřel mysl mou, leč usoudil jsem zbytkem funkčního vědomí že postele třeba. A jak řekl, tak udělal….. brou….
 
Hradní hosté v (skoro) celé sestavěRáno procitám tak ku osmé, moc se mi z pelechu nechce. V kamenné kobce je příjemně, venku už jede soncna nadoraz, což se s mojí mírnou tělesnou ochablostí a lehkým bolehlavem (pan výčep tlakoval kysličníkem v míře větší než nutné) rozhodně asi nebude slučovat. Po chvíli se ale nechám unést všeobecně propukající ranní činností a lezu z dutých vláken taky.
Kupodivu, většina po přestálé hradní noci vypadá použitelně, fascinuje mě třeba Jirka vytasivši ke snídani litrovou sklenici zavařeného vepřového. Tedy, jsem poměrně nevybíravý v jídle, spasu na co narazím (jedinou výjimkou byly doposud syrové ústřice ve Frankrajchu) a v tomto směru skoro nic lidského mi není cizí, ale tohle a teď a tady bych asi nedal.... i když, vzoreček jsem ochutnal a velmi dobré! Moje snídanička následně sestává z jedné klobásky, chlebíku a pramenité vody. Takže jak vidno, zase tak blbě mi nejni...
Kolem deváté už skoro všichni průběžně opouští Krašov, pro leckteré je cesta domů přeci jen delší. Vyčkám, až jsem z našeho kolektivu poslední, platím nocleh, ještě závěrečná prohlídka vyklizených prostor a mohu se s klidným svědomím rozloučit s pohostinným hradem.
 
Na parkovišti naše „pražskoostravskounhošťská větev“ nabalí mašiny, ale nějak se ještě nechce odjíždět. Pod rozložitými korunami stromů je příjemný stín, navíc stánek už zase premává, takže je akurát time na dopolední kávičku a tak. Nakonec to skončí tak, že dámy vedou své řeči opodál, zatím co my pánové řešíme důležitosti a světodějnosti u motorek. Tohle nám vydrží do půl dvanáctý, kdy se konečně rozloučíme s našimi autaři z donucení (Sim a Ranža) a vyrazíme.
Hmm, docela rána, vykulit se z lesa rovnou do zuřícího poledne. Ale co, dali jsme se na vojnu, tož budeme válčit. Poklidným tempem se suneme prázdnými okreskami směrem západním, díky odcházejícímu bolehlavu už můžu víceméně v pohodě vnímat okolí i nástrahy severoplzeňských okresek.
Plasy, dnešní cíl č. 1, nás přivítají poutí v plném trysku. Prostranství před klášterem je plné stánků, lidí a muziky, kterou vyluzuje živá lidovka. Hezký, na vesnický pouti už jsem dlouho nebyl, nás ale spíše zajímá vlastní klášter a jeho unikátní vodní a vzdušný systém, jakož i základy založené na zatopených dubových pilotách. Bohužel, v tomhle máme smolíka, jednak v pokladně mají polední pauzu a druhak, podle cedule jsou už dneska prohlídky zamluveny a vyprodány. Rozhodneme se tedy tu půlhoďku do otevření pokladny posečkat a zkusit udělat smutný voči a nějak se vetřít – zatím dáme něco na zub. Belšani mají poledne a o polednách se podle nich má jíst… tož dáme oběd ve stínu v trávě.
Před jednou se vrátíme do pokladny, kde však naše smutné a žádostivé pohledy prd zmohou – slečna kasová se tváří nepříjemně a na Jindřichovy vemluvy a lichotky nereaguje. Jo, kdybychom s sebou měli inteligentního krasavce Ranžu, to by asi roztála. Takhle ale prd, vašnosti….
No nic, halt se ještě někdy do Plas vrátíme, a před námi je krátký přesun do dalšího bodu zájmu. Je jím osada, nebo spíše samota Lomany, utopená v rozlehlých lesích západně od Plas. Zde má být jakási malá expozice o historii těžby smoly ve zdejším polesí. A taky ano, před malou hájovnou je odpočívka s cedulí, jsme na místě a trefili jsme se.
Expozice smoly u hájenky v LomanechExpozici hostí bývalý chlév pro dvě kravky a kozu. Paní Jana Čiháková, majitelka a autorka v jedné osobě i provází – má to zde uspořádané trochu prostěji, ale nepostrádá to zajímavosti. Smola se tu začala „průmyslově“ těžit za protektorátu pro potřeby válečného průmyslu (to ještě musím vypátrat k čemu že Germáni potřebovali smolu), a poté byla znovuobnovena v létech sedmdesátých. O deset let později již chemici přišli s levnější a stejně účinnou náhražkou, tím bylo vystaráno a technologie těžby se stala minulostí. Docela zajímavě strávená hodinka… opět všechna čest nadšené autorce, která, místo aby jako každá jiná důchodkyně obíhala Lídly, se věnuje zdejší historii.
Po prohlídce ještě na chvilku spočineme na odpočívce, kde dáme malou svačinku. Pak na nás dolehne přeci jen únava předešlé noci a tak si tak trochu improvizovaně dáchneme….
Z Loman se vykulíme lehce po čtvrté, takže už je to jen víceméně o návratu domů. Milerád přenechám post vůdce naší TA Amazonce, a sám se zavěsím na chvost. Vypnu mozek a nechám se prostě a jednoduše vést, ozkusím pozici „medvěda“. No, něco na tom je, koukat jen tak nezávazně kolem sebe a hlídat si jen toho před sebou, asi to budu zkoušet častějc….
Kličkování okreskami nás vede severně od Plzně, přes Ranžovy Volduchy až na starou plzeňskou. Tou vezmeme zavděk a v poklidu se po ní došouráme až do Berouna, kde se naše cesty dělí. Eva vlevo, já rovně na dálnici a Jindra vpravo na jih Prahy.
Co dodat? Hodnotit tuhle akci musí především její účastníci, já osobně jsem byl maximálně spokojen, a děkuju všem, kteří svojí troškou také přispěli. Měli jsme kliku – na počasí, na lokality i na lidi. Tyhle tři faktory se až tak často nesejdou….
J

Vaše názory

K tomuto článku zatím nebyl připojen žádný názor