https://www.harley-davidson.com/cz/cs/offers/my19-offer.html 

 


Nacházíte se: CESTOPISY / Zahraniční cestopisy

Alpy 1990 - Zpátky do Evropy, den pátý

Jiří Bašný, 4.4.2012

Předchozí díl: Alpy 1990 - Zpátky do Evropy, den čtvrtý

5. den, středa 1. 8. 1990
Etapa: Leonding – Linz - Markt St. Florian – Steyr - Maria Neustift – Grossraming – Weyermarkt – Hallenstein –Goestling - Lunzer see – Grubberg – Zellerrain – Mariazell –Terz – Muerszteg – Wegscheid – Turnau – Pretalsattel –Mitterdorf – Krieglach – Muerzuschlag – Kapellen - Preiner Gscheid – Reichenau – Hinternasswald - Schwarzau

Tachometr: 10998 - 11317 Ujeto: 319 Tank: 11 l/296

Ráno jsem byl opět první na nohou, a tak jsem spolu s Helmutem vířil po bytě a pomáhal mu se snídaní. Během chvilky se dostavili i ostatní, sice ještě s očima opuchlýma od spánku, ale na druhé straně nažhaveni na další cestování. Při snídani jsme si vyslechli příznivou předpověď počasí, takže nám nic nestojí v cestě.
Zabalili jsme si zase na dvoudenní pouť, Helmut uzamkl svoje sídlo a vyjeli jsme asi tak v půl desáté. Promotali jsme se jižní částí Lince, projeli desítku světelných křižovatek a vyjeli vedlejší silnicí přímo na jih. Přejeli jsme řeku Traun a pokračovali asi třicet kilometrů mírně zvlněnou krajinkou, jako vystřiženou z Posázaví.
Sjeli jsme do údolí řeky Enns a přejeli do města Steyr. To je velmi doporučováno všemi průvodci a Helmut také řekl, že se tu stavíme. Promotávali jsme se úzkými krkolomnými uličkami nahoru a dolů, kolem několika kanálů. Trvalo to dost dlouho, až jsem se divil že nestavíme, když tu jsme se opět ocitli na předměstí a ujížděli dále. Později nám to Helmut vysvětlil, nemohl najít to optimální místo na zaparkování a pak si také uvědomil, že toho máme ještě před sebou dost, Steyr je blízko Lince, a tak se tam jistě podíváme i příště. Mimochodem, styl prohlídky města i její rychlost by bezesporu učarovala mladšímu z rodu Kabelíků, který vždy hlasitě i mlčky horoval pro takto pojaté prohlídky. Město Steyr samo jistě stojí ještě za jednu návštěvu.
Pokračovali jsme opět na jihovýchod po místních „okreskách“ údolíčkem Raming bachu a Neustifter bachu, až jsme se vrátili k Ennsu a proti jeho proudu po chvíli dojeli do městečka Veyermarkt. Zde jsme na chvilku zarazili na náměstí, abychom se jednak orazili a jednak si dohodli další trasu.
Čtvrt hodinky jsme postávali na útulném náměstíčku, sledovali místní cvrkot a odpočívali.
No nic, jedeme dále. Úzkou vinglovačkou jsme překročili malý hřeben a sjeli do údolí řeky Ybbs. Zde jsme najeli opět na hlavní a bez přestávky frčeli proti proudu vstříc vyšším horám. Vedle silnice s námi běžela úzkokolejná železnice, jedna z těch rakouských proslulých. Doufal jsem jenom, že cestou potkáme nějaký vlak. Toto moje očekávání bylo splněno až na konci Ybbstaleisenbahn, v městečku Lunz. Odsud jsme dojeli až k jezeru Lunzsee a dali si tu opět menší zastávku, abychom si prohlédli jezero i s okolím. Bylo už pomalu k polednímu, dosti vedro, a tak jsme odložili co bylo možné, a prošli se procházkou zpět k výtoku z jezera, kde byly půjčovny loděk, bistříčka a tak podobně. S Jirkou jsme to procourali, přečetli si na tabuli o historii místa a pomalu se vrátili zpět k motocyklům.
Vrátili jsme se zpět do Lunzu a pokračovali do průsmyku Grabberg (753 m n.m.). Hned za ním jsme odbočili vpravo na silnici „71“ a ještě chvilku sledovali tok Ybbsu. Do prvního postupného cíle, Mariazellu, už chybělo pouze patnáct - dvacet kilometrů. Zbývalo ještě zdolat průsmyk Zeilerain (1125 m n.m.) což pro nás, zvyklé z dřívějška na mnohem vyšší kóty, byla pouhá třešnička na dortíku. Bez jakékoliv trhání jsme vyjeli nahoru a několikakilometrovým klesáním sjeli až do Mariazell.
Zde jsme zastavili hned vedle hlavního náměstí. Už bylo po dvanácté, vedro celkem slušné, a tak jsme shodili takřka vše.
Helmut jako vždy zůstal u motocyklů, my přešli na náměstí a potom do kostelního komplexu, který je hned vedle. Že je Mariazell poutní místo, bylo patrné hned při vstupu do kostela, kde bylo hned na stěnách rozvěšeno mnoho poutních praporů a jiných relikvií zanechávaných zde poutníky. Kromě tuzemských byly k častému vidění památky na poutníky z Maďarska, Německa a ltálie, ale také množství památek na naše věřící. Také čeština zde byla slyšet a při další cestě jsme potkali i několik československých autobusů.
Prošli jsme celý kostel s mohutně zdobenými oltáři a velice čilým provozem. Obešli jsme jej také zvenčí a potom se vrátili opět na náměstí. To bylo zaplaveno množstvím pouťových bud a budek nabízejících nejen „církevní suvenýry“, ale i cetky a cinkrlata všeho druhu, přesně jako na našich poutích. Jak je vidno, hospodářská prosperita vkusu nepřidá, jak je také markantně vidět i na případu USA a SRN. Poslechli jsme si také jakousi indiánskou folklorní skupinu (nejspíše z Peru nebo někde tam), která koncertovala a zpívala uprostřed náměstí.
Z Mariazell jsme vyrazili východním směrem údolím Halltal. Asi po patnácti kilometrech jsme vystoupali do průsmyku Lahnsattel (1006 m n.m). Následující klesání údolí říčky Muhr bylo velice romantické stísněným kaňonem plným křivolakých zatáček a peřejí říčky. Také zde probíhala stavba nové silnice a nových opěrných zdí, to samozřejmě za plného provozu, jak je tady a vlastně všude v horách zvykem, protože se v těchto případech velmi těžko hledá objížďka.
Projeli jsme několikakilometrovým kaňonem a údolí se rozšířilo a zmírnilo. Ještě několik zatáček a Helmut a za ním i my odbočili na odpočívadélko v zátočině řeky. Helmut nám navrhl oběd a my vřele souhlasili.
Rozložili jsme se na kraji lesa na břehu a nejdříve ze všeho se občerstvili ošplíchnutím v řece. Poté jsme zalezli do stínu a rozložili si piknik. Oběd byl zcela v intencích dřívějších dnů, t.j. salám, sýr, chleba a jako tečku jsme obdrželi od Helmuta skrojek melounu a jeho oblíbenou kalorickou makrobiotickou obilně-medovou tyčinku. Ještě tak půlhodinku po obědě jsme se váleli v trávě, zažívali a odpočívali.
Po druhé hodině jsme se s mírnou nechutí zvedli, navlékli se opět do odění a vydali se na zbytek dnešní pouti. Předtím jsme se ještě vrátili na konec kaňonu, který jsme projeli, aby měl Helmut možnost si nás všechny pohromadě vyfotit na pozadí bizarních skal.

Bez zastávky jsme pokračovali dolů údolím. Ve vesnici Muerzsteg jsme odbočili vlevo a začali stoupat táhlým stoupáním do průsmyku Niederalp (1220 m n.m.). Poté jsme ihned začali stoupat do dalšího průsmyku Seeberg (1254 m n.m.). Hory zde jsou opět něco jako Nízké Tatry či Krkonoše, spíše než typické alpské horstvo. I když, geologicky i zeměpisně to tu k Alpám patří. Sjeli jsme do údolí Seegraben a po kousku jízdy odbočili před obcí Turnau vlevo na „okresku“ vedoucí do průsmyku Stuebmingtal. Vyšplhali jsme se do průsmyku Pretalsattel (1096 m n.m.) a objeli tím pohoří Veitschalpe takřka ze všech stran.
Po "96" jsme pak pokračovali hustým provozem až do místa Muerzzuschlag a po chvíli se vydali na uzounkou silničku, vedoucí opuštěným údolíčkem do dalšího dnešního průsmyku Preiner Gscheid (1070 m n.m.). Tady jsme se trochu roztrhali a já jako poslední jsem stoupal krátkým, ale tuhým stoupáním vzhůru. Ve vrcholku jsem nepostřehl prudkou pravou zatáčku a skončil na parkovišti před jakousi restaurací. Zde jsem se otočil a pokračoval dál. 0 několik set metrů doleji stáli kolegové a už na mne čekali. Zeptali se mě, zdali jsem si také udělal výlet na parkoviště, jim že se to také podařilo... :-) No, naštěstí to dobře dopadlo, jet ale v protisměru někdo, bylo by ouzko.
Opět jsme na chvilku zastavili, pro odpočinek, občerstvení a tak. Já jsem si vyšel trochu na procházku, prohlédl jsem si ukončení lyžařského vleku a pokochal se pohledem do údolí. Už jsme měli dnes v těle hodně, tak jsme se ještě na liduprázdném parkovišti na chvilku natáhli do měkké travičky.
Slunce už se pomalu klonilo k západu a zalézalo za hory, když jsme se odpočinuti posadili na své stroje (bylo už chladněji, a tak i mnohem příjemněji) a listnatým lesem sjížděli do údolí Hollental. Pohoří Raxalpe, ozářené zapadajícím sluncem, se tyčilo po naší levé straně. Tím jsme se de fakto vyhnuli známému, ale moc turisticky frekventovanému průsmyku Semmering. Ve vesnici Reichenau jsme odbočili vlevo na silnici „27“ a po ní jeli zpět na sever. Byl už čas si hledat něco na přespání a Helmut říkal, že se poptá někde u nějakého sedláka, zdali bychom se nemohli zastanovat na některé louce.
Poprvé jsme to zkusili v malém bočním údolíčku potoka Nassbach, které jsme projeli až na konec do Hinternasswaldu. Zde chvíli diskutoval o něčem s několika místními dobrovolnými hasiči, kteří u zbrojnice ošetřovali své nádobíčko. Asi se vyptával na možnost táboření. Bylo mu zřejmě sděleno, že zde nic není, ale jinde asi něco bude, a tak jsme jeli zpět na hlavní a po ní ještě kousek dál až do vesnice Schwarzau. Tady jsme se hned na kraji vsi uchýlili k jedné z místních hospůdek. My jsme počkali venku a Helmut šel vyjednávat dovnitř. Po chvilce se vrátil řkouc, že na té louce za potokem, kde už stála asi dvě osobní auta, a která byla čerstvě pokosena. No, výborně, spíme, a to ještě zadarmo, jak jsem se u Helmuta ujistil.
Přejeli jsme můstek a prakticky hned za ním se ulágrovali na kraji louky u lesa. Poprvé jsme tedy rozbalovali své stany, tedy spíše Tonda s Božkou stavící poprvé „na ostro“ své zbrusu nové zápaďácké iglů. Druhý stan, Helmutův, si stavěl majitel sám za naší asistence, která byla ale spíše platonická, jelikož ani jeden z nás nevěděl, jak se k tomu postavit. Pouze zatloukání kolíků nám šlo bez problémů :-).
Po dnešním opět horkém dni jsme byli jaksepatří upoceni a ukoptěni, a tak jsme jednomyslně rozhodli o prioritě koupele před jídlem. Alpské jezero nebylo k dispozici, a tak jsme vzali zavděk tekoucí vodou. Potůček Preinbach tekoucí okolo našeho tábořiště nám posloužit v tomto nemohl, neměl potřebnou hloubku, a tak jsme se vrátili zpět k hlavní silnici, před kterou tekla říčka Zellenbach. Zde pod mostem, vedoucím přes tok, jsme nalezli útočiště, abychom se mohli jak je zvykem vykoupat bez jakýchkoliv textilií. Voděnka byla studená, avšak příjemně osvěživá, takže nám pomohla se opět postavit na nohy.
Jako vyměnění po přírodní hygieně jsme se vrátili do ležení, kde už zatím účinkoval Helmut. Připravil opět dávku plechovek pivečka k chlazení v potůčku a činil se se svojí večeří, my jsme opět přivedli do chodu naše osvědčené benziňáky a hbitě si připravili vydatnou stravu. Já sám jsem uvařil druhou polovinu saku kolínek společně s chalupářským gulášem. Několik piveček na závěr večera jenom upevnilo naši pohodu, a tak jsme posedávali, polehávali na matračkách okolo stanů, klábosili a pozorovali usínající okolí.
Já sám jsem kupodivu obsadil velké Helmutovo iglů, protože oba dva mí potenciální spolunocležníci dali přednost spánku pod širým nebem.

Následující díl: Alpy 1990 - Zpátky do Evropy, den šestý


D90_091
D90_091
D90_092
D90_092
D90_093
D90_093
D90_094
D90_094
D90_095
D90_095
D90_096
D90_096
D90_097
D90_097
D90_098
D90_098
D90_099
D90_099
D90_100
D90_100
D90_101
D90_101
D90_102
D90_102
D90_103
D90_103
D90_104
D90_104
D90_105
D90_105

Vaše názory

K tomuto článku zatím nebyl připojen žádný názor