Skross cestovní nabíječky

Czech Dakar


Nacházíte se: CESTOPISY / Zahraniční cestopisy

Elefantentreffen 2012

Pavel "Mrazík" Zedek, 2.2.2012

ELEFANTENTREFFEN 27.-29.1. 2012

Opět po roce nastává čas, kdy přichází ono lednové mrazivé ráno. Balíme bagáž do brašen a přivazujeme na naše motorky snad tuny materiálu, potřebného k bivaku na sněhu. Cíl naší cesty, podobně jako roku loňského, je Bavorsky les, vzdálený 480 km od Hranic na Moravě, našeho domova.
Letošní rok nám mnoho prostoru k tréninku nedal, neboť sníh napadl teprve před desíti dny, a tak si musíme vystačit s naučenou technikou z roku loňského. Opět vyrážíme s Pavlem na stejných strojích (Kawasaki Eliminator a Vespa) a máme o jednoho člena navíc. Je jím kamarád Bob, vedoucí lídr našeho jízdního klubu SCRC, který si právě pro tuto expedici pořídil krásný sidecar ruské výroby s názvem Dněpr.
Stejně jako loni si necháváme vyrobit expediční vlaječky, aby bylo na co vzpomínat a měli jsme z této cesty něco hmatatelného, něco, co má cenu jen pro nás, pro blázny, podlehnuvší tomuto druhu zimního ježdění. Sraz je domluven na čtvrtek 9 hodin ráno, kdy okolo desáté plánujeme vlastní odjezd. Expedici bychom měli zvládnout za čtyři dny a dnešní den plánujeme nocleh ještě v Česku. Dáváme poslední kávu a Bob dolévá do Dněpra olej. Ten totiž ze stroje stále kdesi mizí a tvoří pod mašinou fleky. Holt, zdělano v SSSR.

Vyrážíme a po 35 km děláme první servisní zastávku. Dněpr si žádá své a my začínáme chápat, že takovýto stroj je ideálním pro kuřáky. Bob prohlašuje, že bude všechny servisní zastávky dokumentovat. Prý má ve foťáku dvanáctigigovku, což by mohlo stačit...

Později zjišťujeme, že Bobův průměr na servisní zastávku činí zhruba 22,3 km, čímž předčil i mne, což jsme chápali možná i jako světový rekord. Na základě těchto zjištění docházíme k faktu, že není problém na motorce v zimě do Německa dojet, ale je hrdinství tohle ujet na Dněpru. Jakže jen ten bolševik s tímto vyhrál válku? Je mnoho věcí, které svědčí o houževnatosti ruského člověka. Dněpr je jedna z nich. Vlastnictvím Dněpra se takto i náš kamarád Bob dostává do síně slávy a my oceňujeme jeho hrdinství. Dříve se tohle ale říkalo i o Harlejích. Naneštěstí, Bob je i majitelem Harleye, takže jeho udatnost je vlastně dvojnásobná...
Bohužel, po několika dalších kilometrech zlá příhoda poblíž Opařan v podobě ulomeného ventilu výfukového sání Bobovo nasazení ujet tohle na Dněpru ukončí a ani snaha o resuscitaci motocyklu naším novým, obětavým kamarádem nikam nevede.

Tímto tahle akce letos pro Boba končí. Jsme z toho smutní. Po třistatřiceti společně ujetých kilometrech se loučíme a rozdělujeme, což nás všechny mrzí. Bob řeší odtah a my přespáváme v Česticich u Strakonic. Hlavu vzhůru Bobe, každá doba žádá své oběti a vlastnictví Dněpra je již tak velké hrdinství! My ti ty medaile kamaráde přivezeme…
Zbytek večera dáváme pivečko a kecáme s milou servírkou. Na světě je zase chvíli teplo a slunečno :-).

Páteční ráno začíná skvěle. Při ranní hygieně oknem nakukuje slunce a z informace pana domácího se dovídáme i aktuální teplotu. Poctivých -12 °C! Na Kvildě je dokonce -33 °C!!! Z těchto informací nás skutečně mírně zamrazí, ale děláme tvrďáky a jdeme do toho.
Po snídani usedáme na stroje a majitel penzionu nás dokumentuje. Takové blázny tady dlouho neměl... Zjišťuje nám stav silnic a sděluje, že jsou suché. Přeje nám šťastnou cestu a my si připadáme jako rytíři dávných časů, pokračujíce vstříc novým zážitkům a dobrodružstvím. Co jen nás dál čeká...?

Ujíždíme asi 10 km a narážíme na první ledovku, kterou naštěstí zvládáme. Místy projíždíme po hlavních tazích, které jsou ve skvělém stavu. Okresky jsou o něco horší. Najíždíme na skrytou ledovou plotnu a následuje klouzando. Ještě že máme ty judo kotouly natrénované z mládí, hymbajs. Dělám právě jeden, i s přemetem. Motorka padá… sakra… šrouby v noze ale drží a schránka tělesná taky neshledává žádnou ujmu. Anebo alespoň ne teď.
V tomto promrzlém stavu, v mínus dvanácti, jste celí tak nějak napůl citliví. Zas to má výhodu, že nemusíte nic ledovat. Jediné, co řeším, je, že se motorka na ledě blbě zvedá. Nohy kloužou a není vůbec problém spadnout opakovaně a motorku si vzápětí hodit, při tom zvedání, zpět i na sebe. Opravdu, se šrouby v noze po loňské havárii, i ve dvou máme problém naloženou holku na ledě zvednout. Ale co, co člověk nezažije, to nepozná a v domově důchodců bude alespoň jednou na co vzpomínat :-). I když, to pak bude asi lépe raději nevzpomínat…
Zjišťuji škody. Prasklé plexi, zrušený pravý blinkr a utržená berle, se kterou, kvůli šroubům v noze, musím chodit. Vidět tohle můj doktor, asi by měl infarkt. Ale co, problémy jsou od toho, aby se řešily. Hlavně že motor naskočil, ostatní je vedlejší.

Americká páska všechno opraví, a tak po rekonstrukci pádu a obhlídce místa vyrážíme směr Passau a dále na misto srazu Solla Thurmansbang, k malé vesničce v Bavorském lese. Naštěstí už bez pádu a v pořádku. Dojíždíme okolo 14. hod. a odstavujeme stroje k focení pod branou srazu.

Na místě srazu zjišťuji, že nejsem páskou polepený jediný, což mne uklidňuje, protože kdo to zde na Slonech nepoloží, jakoby tu nebyl. Odstavujeme motorky a jdeme na prohlídku terénu a místa srazu. Platíme vstupné 20 eček a k tomu dostáváme brožurku se samolepkou a historii klubu Bundesverband der Motorradfahrer e.V. Tolik k historii srazu, který rozhodně není pro šampónky a Barbinky.
Naše oblíbené místo z loňska je volné, a tak sundáváme bagáž a jdeme se ubytovat. Rozděláváme stany na místě, kde je kopeček a kde je též i centrum dění a takové „vřídlo“, na kterém se, s přibývající hladinou alkoholu, mnoho majitelů motocyklů snaží vyjet několik terenních vln. Mráz tenhle vršek pěkně zledovatí a to pak bývá teprve zajímavé... Někteří účastníci srazu a některé stroje to prostě nedají.
Jakmile máme postaveno celtové obydlí, věšíme vlajky, ať každý ví, kam nás zařadit. Samozřejmě nechybí, kromě vlajky české, též vlajka klubová, a tak po chvíli se Češi stavují na pokec. Jelikož jsme z Valašska, hostíme návštěvy naší valašskou slivovici, po které se Italové a Nemčouri dusí, Pražáci kuckají a Moraváci mlaskají blahem. Jeden Ital nám sdělil, co že to je za palivo, majíce slzy v očích. Dělají machry na české baby u moře, je to samé „Bella, bella..“, ale slivovicu pít neumějí…:-)
Něco málo jsme pojedli a já nasazuji hroty na berli a vyrážíme do terénu, na obhlídku strojů a lidí, které prostě nikde jinde neuvidíte. Ničemu se zde nelze divit, protože čím šílenější nápad a zajímavější přestavba, tím více zájmu sklízíte. A o to tady jde. Zde lidé nejezdí poslouchat muziku, ani soutěžit o Miss mokré tričko a podobné zvyky a jevy, jak je známe z našich srazů. Přesto zde můžeme spatřit i určité „úlety“ Jeden Ital jezdil v tangách, bohužel jsem si jej nestihl vyfotografovat.
Obcházíme camp, pozorujeme život a vnímáme atmosféru tohoto srazu. Ta je prostě nepřenositelná a naprosto jedinečná. Tohle se musí zažít. A to je vlastně celý Elefantentreffen. Klábosíme s účastníky srazu o všem možném a hlavně získáváme inspiraci pro další ročník. Není vůbec problém zde nalézt kamarády a břicho vás bolí od smíchu. Ital, Čech, Francouz, Angličan a Skot v sukni s holými koleny, jezdí po ledě… Ano, to je Elefantentreffen!

Užíváme si této atmosféry a trávíme celou sobotu zde. V noci je sice zima, ale jsme již zvyklí z loňska. Prostě nad tím nedumáme a dáváme to… Nedělní ráno balíme a máme té bagáže nějak hodně. Díky mrazu nelze vše tak úhledně sbalit jako doma, a tak se objem zavazadel zvětšuje. Motorky máme dole. Hned se však najdou kamarádi na Dněprech, kteří nám veškerou bagáž převážejí k motorkám. Smekáme, děkujeme a vnutíme jim alespoň placatici valašské. Tohle je Elefantentreffen.

Nabalujeme motorky a v 10:00 hod vyrážíme k domovu směr Freyung, na přejezd Strážný. Máme obavu ze zavátých silnic, včera totiž slabě sněžilo.

Jsme však mile překvapeni a zdárně přejíždíme do Čech. Dále směr Strakonice a Tábor.
Zvláštní, že nepotkáváme žádné motorkáře :-). Dáváme na cestě jeden teplý guláš, který však vracíme, neboť se prostě nedá jíst. Pohlreicha na vás! Naštěstí kuřecí řízek nás zachraňuje.
Cesta domů v mínus dvou, takže pohodička. Povrch suchý. Po chvíli teplota klesá na mínus pět a mažeme to 110 km/h. U Brna však jakási bariéra a vjíždíme do mínus devíti. Rozdíl je hned znát. Držíme však tempo odvážně a už se těšíme na večerní pivinko. Jen aby měli kluci v naší hospůdce funkční chlaďák, protože teplé pivo je horší, než studená Němka :-).
Za Vyškovem jedna káva a trošku estráda pro pobavení publika. Nechtělo se mi sundávat z motorky berlu a to se mi málem stálo osudným. O kánal jsem škobrtl nohou a natáhl se jak široký, tak dlouhý. No, co už… Děvčatům u pumpy vysvětluji, že nejsem pod vlivem. Přesto měly zvláštní údiv v očích. Nechápu. Přece normálka, ne..?

To byla vlastně poslední zastávka, kterou jsme na 480 km a devíti hodinách jízdy domů dělali. Když parkuji motorku v garáži a vypínám motor, odehrává se mi před očima celý film z této akce. V srdci cítím zvláštní pocit. Jsem rád, že jsem doma, ale vzpomínám na Elefantentreffen. Na všechny ty lidi, na tu atmosféru a to, jak jsou zde lidé rádi, jak si pomáhají a radují se, že našli něco, co není pro každého… Ano, to je Elefantentreffen…

Tak zase za rok na stejném místě!

(zápisky autora zpracoval: Jurek Hueber)


foto_001
foto_001
foto_002
foto_002
foto_003
foto_003
foto_004
foto_004
foto_005
foto_005
foto_006
foto_006
foto_007
foto_007
foto_008
foto_008
foto_009
foto_009
foto_010
foto_010
foto_011
foto_011
foto_012
foto_012
foto_013
foto_013
foto_014
foto_014
foto_015
foto_015
foto_016
foto_016
foto_017
foto_017
foto_018
foto_018
foto_019
foto_019
foto_020
foto_020
foto_021
foto_021
foto_022
foto_022
foto_023
foto_023
foto_024
foto_024
foto_025
foto_025
foto_026
foto_026
foto_027
foto_027
foto_028
foto_028
foto_029
foto_029
foto_030
foto_030
foto_031
foto_031
foto_032
foto_032
foto_033
foto_033
foto_034
foto_034
foto_035
foto_035
foto_036
foto_036
foto_037
foto_037
foto_038
foto_038
foto_039
foto_039
foto_040
foto_040

Vaše názory

K tomuto článku zatím nebyl připojen žádný názor