https://www.harley-davidson.com/cz/cs/offers/my19-offer.html 


Nacházíte se: CESTOPISY / Zahraniční cestopisy

Jak na Manu pršelo (TT2002) 5 - Man, Anglie a domů

Jiří Bašný, 6.1.2012

Předchozí díl: Jak na Manu pršelo (TT2002) 4 - Man, TT den,

Úterý, 28. května
Trasa: Peel, Port Erin, Port St. Mary, Castletown, Douglas, Peel

Včerejšek nás namlsal, leč ráno už zdaleka není takové jako včera. Je opět zataženo, příslušně sychravo, příslušně větrno, ale naštěstí neprší, což by bylo ve zdejším nacucaném terénu fatální. Dnes se ani nezávodí, ba ani netrénuje, takže program je na nás. Dohodneme se na vejletu na jižní část ostrova, tedy tam, kde jsem již přede dvěma dny kroužil. No, sice tak trochu pojedu "po známém", ale jednak něco nemám prohlídnutý a jednak, dá se spousta věcí vidět dvakrát, že jo :-).
Po standardně bohaté snídani vyrážíme v plné sestavě jižním směrem podél západního pobřeží. Nejedeme dlouho, asi deset kilometrů, když se na svahu po pravé straně objeví na pastvině improvizovaná krosová trať a kolem ní plno plakátů s Hondou. Ha, tak to je to na netu i v brožurách slibované testování všelijakých krosek i endur od Hondy.
Odstavíme mašiny na kraji uzounké silničky a jdeme se podívat, co a jak. Pánové, hlavně préza, projeví aktuální zájem o vyzkoušení nějaké té krosky, takže mne vyženou na výzvědy. Ve dvou návěsech tu jsou zařízeny provizorní sklady, kancly a hlavně, jsou tu šatny, kde adept je převlečen do kompletní krosové výstroje, od hlavy k patě, včetně helmy a bot. Bohužel musím naše adepty na rajtování v terénu zklamat, na dnešek již není nic volného, máme si ale prý zajistit jízdy na zítra. Hmmm, zítra, kdoví kde nás bude konec zítra. Rozhodně nebudeme ale tady. Takže je asi půlhoďku obejdujeme, počumíme (největším markantem široko koldokola je týpek na stařičkém BSA či co to vlastně je, který zaujme ponejvíc takřka přírodní kachnou na svém letitém a stylovém kokosu) a razíme dál směrem na jih na Port Erin.
Projedeme několik údolí, cíp jehličnatého lesa (rozhodně zde dost vzácná věc) a vyšplháme se na hřeben nad Port Erin. Zde na chvilku zastavíme na odpočívce nad údolím a věnujeme se pohledům dolů a pokecu, co dál. Přitom spatřím dole, jak se do přístavu hrne vláček s nezbytným bílým chocholem kouře za sebou. Tož rychle do sedla a hybaj dolů na konečnou stanici, abych stihl jeho příjezd zachytit na "kartu".
Ač nahoře v kopcích se občas objevilo slunce, jakmile sjedeme dolů a zaparkujeme vedle nádraží a muzea, opět se zatáhne, naštěstí ještě neprší. Mažeme na nástupiště, kam má přijet očekávaná historická souprava, a ano, za chvilku v oblacích páry dorazí. Prohlídneme si ji, ještě vyčkáme, než provedou přepřáhnutí a pomalu je načase razit dále.
Za nádražím jsou garáže místní autobusové dopravy s nezbytnými doubledeckery a zvědavost nás žene se na ně mrknout zblízka. Kolegové přitom projeví přání si v nich zapózovat, takže je to opět na mně. V dispečerské kukani uvnitř garáží objevím kompetentní osobu, mírně korpulentního a žoviálního "Maňáka". Po krátkém pokecu samozřejmě svolí s tím, že ať si vlezeme kam chceme, jen nic nezničit. To samo nemáme na mysli, prolezeme jen jeden bus, jsou vlastně všechny stejný. Nakonec ještě pár fotek. Préza má konečně i tradiční busové foto z dvoupatráku....
Vrátíme se kousek na nádraží, kde se rozdělíme. Všichni mimo mne se vydají na prohlídku přístavu, já věren svému hobby zamířím do malého železničního muzea, které je hnedka za zhlavím nádraží a výtopnou, v budovách, které evidentně dříve sloužily železniční společnosti. Muzeum je malé, ale dost zajímavé a strávím zde více než půlhodinku. Po pravdě, mohl bych dýl, ale ohled na kolegy nemilující trajdání po památkách a čekání na takovýhle exoty mne přinutí prohlídku drobítek zkrátit.
Chvilku mi trvá, než se shledám se zbytkem. Začne drobounce pršet, ale už jsme tak otrlí, že místní odrůdu skotského drizzle ani nevnímáme. Zamíříme přesně proti směru mé předevčerejší jízdy na Port St. Mary, kde jen zahneme do centra, chvilku postojíme a razíme dál. Pěkně na mašinách obhlédneme dlouhou písčitou pláž severně od přístavu a potom jedeme podél místního letiště k pumpě, kde jsem zakoupil ono velmi levné triko. Dnes již mají zřejmě u věšáků správné cenovky a trika najednou stojí skoro to samé, co v Douglasu. Třináct librouchů.... to je rozdíl oproti šesti předevčírem, hihi.... Tak dneska už kupovat nic nebudu.
Ostatní prometají regály zjevně naprdnutí kvůlivá cenovému upgradu, no a protože odsud chtějí jet rovnou do Douglasu, tak se rozhodnu opustit kolektiv a zbytek dne strávit vlastním programem. V Douglasu se setkáme.
Vrátím se pár mil zpátky k leteckému muzeu, kde jsem předevčírem již nebyl připuštěn. Dnes je čas, tak můžu do malé a teprve se rozvíjející expozice. Jsem zde skoro sám. Muzeum se hlavně věnuje přítomnosti vojenského letectva na Manu v období od první do konce druhé světové války. V největším válečném úsilí zde byly až čtyři letecké základny, je jen s podivem, kde na to tady kolem našli rovné placy.... Menší expozice zobrazuje taky historii a současnost civilního letectví na Manu.
Po hodině prohlídky vyrazím těsně před zavírací dobou směrem do Douglasu, kde máme s kolegy sraz u terminálu trajektů. Jsem zde první, ale naštěstí nečekám dlouho a jsme kompletní. Jedna dobrá zpráva: Zíkovi mají pasy! Po negativních dotazech na lodní společnosti ještě pro jistotu zašli na místní policajtnu a měli úspěch. Prej jejich papíry našel nějaký Holanďan a odevzdal je, poctivec. Měli tam pasů a jiných papírů asi půlmetrovej sloupek. Motorkáři - zapomětlivci?
Mezitím co se motáme v terminálu, začne zase docela slušně lejt, tudíž čekáme, než se déšť trochu uklidní, tedy podle místních zvyklostí. Jakmile jen drobněji prší, nasedneme a razíme do kempu. Ještě se se Zíťasem zastavím na jedné z křižovatek kvůlivá fotografování na vzpomínku.
Kemp opět nabízí bezútěšný pohled skrzevá clonu drobného deště. Chuj do toho, předtím mě tohle bylo celkem jedno, ale vzhledem k tomu, že zítřejší brzké ráno bychom měli být v přístavu a na lodi, se mi to zdá býti humusem. Bourat kemp v dešti a za svítání, to bude zase zážitek, doprčic. Co se dá ale dělat, dali jsme se na vojnu atd atd. Postáváme pod střechou, vaříme v dusné minikuchyňce a meditujeme, co s tím.
Někoho napadne se někam na noc zašít pod střechu do relativního sucha, tak začínáme sondovat, co a kde a jak. Kuchyňka je příliš malá, tam bychom se všichni nevešli. Někoho, už nevím kdo to byl, napadla "televizní místnost". Ztopořím se a vyrazím za majitelem na zvědy. Nic nenamítá proti tomu, abychom si na jednu noc provizorně rozložili lože a brzy ráno vypadli. Jo! To je konečně příznivá zpráva!
Po jídle zalezeme zpátky do stanů a vrhneme se na balení. Postupně přesuneme mašiny na parkoviště před barák a za nimi nanosíme všechny ty krámy, co s sebou taháme. Co jde, zabalím do kufrů (při té příležitosti se mi rozlomí zámek levého kufru, den BLBEC!!). Naštěstí v zavřeném a uzamknutém stavu zámek drží, tak víko ještě pojistím jedním pavoukem, pro sichr. Co potřebujeme, nanosíme k televizi. Je zde docela početná a díky alkoholu rozvášněná společnost, doufejme že brzo zvadnou a vytratěj se.
S postupujícím večerem kolegové dojdou k poznání, že bejt na TT a nevidět a nezažít večerní show a parádu na promenádě v Douglasu, to prostě nejde, že už by se do konce života neusmáli nebejt tam. A že nedají jinak, než že ještě jednou zajedou do Douglasu. Mně osobně se moc už nechce, megashow a podobný performance mě už nic neříkají, takže klidně svolím k tomu, že zůstanu tady, pohlídám to a pak zalehnu.
To jsem ale bohdá nevěděl, k čemu že se to uvazuju. Společnost mazavků ne že by se vytrácela, naopak, s pokračujícími hodinami je tady davu čím dál víc. A všichni nalitější a nalitější, a hlučnější a hlučnější. A jak je střízlivýmu po půlnoci mezi grupou ožralejch Anglánů, Skotů, Němců a jiné verbeže, to si jistě každej dovede představit. Jedna, dvě, kolegové nikde a moje nasranost stoupá přímo po hyperbole. Naštěstí než začnu hystericky vřískat, dorazí préza i ostatní. Alespoň je nás víc. Zpovykané a hulvátské společnosti je to zdá se jedno, paří jako kdyby to mělo bejt naposledy. Ke třetí už to nevydržíme a vyvoláme menší konflikt. Naše převaha je více než patrná, takže po chvilce verbální šavlovačky obzukové vypadnou a my můžeme alespoň na chvilku zabrat.... Doprdele...Docela zajímavé a hlavně, zcela nekonvenční zakončení našeho pobytu na Manu.

Středa, 29. května
Trasa: Peel, Douglas – Heysham, Lancaster, Newcastle-under-Lyme, Uttoxeter, Donnington

V půl sedmé je odjezd lodi z Douglasu, tak lezeme ze spacáků něco po páté. Je sychravo, zima, vlhko, naštěstí ale neprší. Beze slova balíme, nikomu není po pár hoďkách jakéhož takéhož spánku zrovínka do řeči. K půl šesté již jsme pomalu redy k odjezdu, když tu někdo poněkud bystřejší s ránem zjistí, že jsme byli buzeni podle kontinentálního času a tady na ostrovech je jaksi o hoďku míň. Představa, že jsem mohl o hodinku dýl chrupat, mne srazí ještě o pár stupínků níž na pomyslném žebříčku spokojenosti. Zase na druhý straně, hůř už snad ani bejt nemůže.
Paradoxně, po těch všech stresech, teď, když je na všechno času habakuk, tak najednou začnu vnímat drsnou a syrovou krásu a bezděčný půvab velmi, ale opravdu velmi brzkého ostrovního rána. Kolem klid a mír, pár starších prostatiků či opilců všech věkových kategorií šátravě hledá cestu bezedným hnědavým bahnem ke spásným mušlím a umývadlům, jinak nikdo, jen my, všudepřítomná voda a svítání.
Po půl šesté nasedneme, ještě jednou se ohlédnu za kempem, kde jsme toho tak moc prožili, a jedem. Naposledy naše gumy okusí asfalt legendární TT, bohužel v protisměru, ale to až tak nevadí. Vychutnávám si to na konci naší grupy, mlhavý rozbřesk má svůj drsný a nenápadný půvab, který teď v pohodě pomalu stačím docenit. Bohužel každá jízda má svůj konec, ta naše tam, kde před několika dny začala, tedy v trajektovém terminálu uprostřed zátoky douglaského přístavu.
Je volno, takže najíždíme na stejný šíf jako minule prakticky "z chodu". Při naloďování se roztrhneme, tudíž díky navádění dokaři skončím na jiné palubě, než zbytek vejpravy. Chvilku na ně čekám, než mě dojde, že se nedočkám. Seberu tedy své sakypaky a vyrazím nahoru, kde objevím zbytek zabořen v křeslech na zádi a pomalu, leč jistě upadající do spánku, přerušeném daleko dříve než je normoš zvykem. Přidružím se tedy k nim a na hoďku zaberu taky, pěkně v teplíčku a suchu (skoro už nevím, jak to vypadá...).
Jakmile se trochu srovnám a oddáchnu, tak se o svá nezadatelná práva přihlásí žaloudek. No a protože mé pozemské bytí se tak rádo a často motá kolem obstarávání a obskakování onoho věčně akčního a k akci připraveného orgánu, opustím vyhřáté a pohodlné křesílko a odkvačím do samoobslužné jídelny, kde dám hutnou snídani v podobě "fish and chips". Chutnají, jasně, teď by chutnala asi i polostudená pohanková kaše (nic hnusnějšího na světě vezdejším neznám).
Po ničím nerušené čtyřhodinové přeplavbě se vyloďujeme na známém heyshamském molu, které je opět zaplněné davy mašinistů mířících na závěr TT. Pro nás to letos jaksi končí…
Dnešním naším cílem je Donnington, světoznámý okruh jižně od Derby. Pánové mají utkvělou myšlenku si zajezdit na okruhu, také je tam k dispozici velké závodnické muzeum, no a pro mne je opodál u velkého letiště East Midlands připraveno malé letecké museum. Kus cesty na jih tedy mažeme opět po známé N6 South, než z ní musíme zmizet vlevo.
Pokračujeme v daleko volnějším tempu po normálních silnicích (nejde přeci jen moc rychle uhánět a náš rozlet dále brzdí i množství cedulí anoncujících policejní radary podél silnice). Po půlhodince jízdy však barva oblohy před námi nekompromisně naznačí, že by bylo dobré se připravit na rain, rain a rain. Inu, není o čem diskutovat, stavíme v drobném mžení a soukáme se do igelitu. Já aplikuju jen bundu, ostatní jdou do plnejch… tedy, mají-li je k dispozici…..
V šedošedém humusu koldokola pokračujeme deštěm zatlumenou nevýraznou krajinou střední Anglie dál směrem na Derby. Už neprší, ale daleko spíše leje, a to dost hustě, takže to začíná prudit i mne. A to je co říct. Je třeba taky načerpat uhlovodíky, takže asi třicet kiláků před Derby zajedeme pod rozměrnou střechu místní pumpy.
Po natankování se evidentně nikdo moc nehrne ven do zuřícího lijavce, takže nedá ani trochu práce se shodnout, že nejlépe nám bude v přilehlé restauračce místního řetězce Little Chef. Jo, je tam teplo a prázdno, máme hlad, jsme prochladlí, nasraný a utahaný z nedostatku spánku, brzkého vstávání a humáče navrch. Nejlepší kombinace pro úmysl zalízt dovnitř a pořádně se napucnout a „zadara“ se i ohřát a oschnout.
Jak rozhodli, tak i učinili. K jednomu stolu jsme se rozložili, na druhej naházeli své mokré součásti (poledne se mění v odpoledne a narváno vypadá poněkud jinak) a už je tu výběr dobrůtek. Vzhledem k situaci se nežinýrujeme a objednáváme, jako bychom seděli v putyce někde v Česku. Ale co, prachy budou a my nebudem…. tak jakýpak fraky.
Další skoro dvě hodiny tedy trávíme debužírováním, kecáním a lenivou konzumací nápojů. Mezitím se venku zuřivý sprchavec změnil v pěkné normální englické počasí, pohodu, tedy padá pouze drobný déšť kolmo dolů, maximálně trochu stranou… (© Brave Heart). Lepší už to nebude, tak zaplatíme, natáhneme polouschlé ochrany a razíme dál.
Do Donningtonu už je to jen kousek, necelá padesátka, kterou ujedeme bez rušivých marginálních vlivů. Lehce po páté přistaneme na parkovišti (pro mne velmi známé, byl jsem tu asi šestkrát) u závodního okruhu Donnington a přilehlého muzea. Je tu pusto a prázdno a namoklo, cedule hovoří řečí jasnou a výmluvnou: CLOSED.
Nu dobrá, co dál…. Pánové chtějí navštívit nejen muzeum, ale zkusit si i zakroužit na circuitu, to ale dnes už nejni možno zaonačit ba ani zjistit. Slovo dá slovo, stejně jsme zmoklí, navlhlí, prokřehlí a nevyspalí, tož rychle a bezkonfliktně dojdeme k rozhodnutí se zašít na noc někam do tepla a sucha. Takže B&B. Ze svých návštěv tohoto místa znám samo několik nocležišť, ty jsou ale tak kolem desítky km odtud. Tam můžeme samozřejmě zajet, nejprve ale zkusíme najít něco blíž. Času je dost. Odjedeme tedy do vesničky stejného jména ležící asi dva kiláky od závodiště. Nechám kámoše na kraji a razím na zvědy. Nikde nic, až skoro ve středu malé vesničky si všimnu po levé straně pubu s velkým plakátem „Bikers welcome“. Nevím jaký bikery mají na vědomí, ale za voptání nic nedám. Vlezu dovnitř a v prázdném lokále narazím na maníka (posléze se z něj vyklube majitel) lehce středních let. Domluva je krátká a stručná, místo tady je a samozřejmě jsme vítáni. Dokonce se ukáže, že maník je taky mašinista, no a jako forward nám nabízí ustájení mašin vzadu na dvorku pod střechou.
Zajedu zpět pro tiše moknoucí kámoše, ti si bydlení odsouhlasí a jedeme teda bydlet!
Skončíme na dvorku, zatlačíme mašiny do bordýlku pod rozsáhlým zastřešením a nataháme všechno potřebné a nutné do přidělených pokojíků. Ty jsou skromné a prosté, leč suché a teplé, zdají se býti v dané situaci komnatou královskou. Já díky tomu, že jsem „singl“ a mocně hlučím během noci, vyfasuju i singl pokojík. To mě umožní vše pěkně rozvěsit a nechat schnout. Dokonce vykutám i stan mokrý jako hužva a v rámci možností jej roztáhnu jako girlandu aby vyschnul, neboť teď bude dlouho zabalen, až do návratu dom. Co uvítám nadále je horká sprcha na konci chodby, jen musím chvilku počkat, než je volno.
Po tom všem se mě na duchu i těle rozhostí mír a pohoda, samozřejmě podpořená nějakým tím hltancem ze stále přítomné (i když tenčící se) zásobičky slivovičky. Chvilku se natáhnu, odddáchnu si, požeru něco studeného ze zásob, prostuduju zítřejší trasu, no a padá večer, je čas na pivko. Dnes si ho opravdu zasloužíme!
Ještě než se slezeme do putyky, protáhne nás majitel svojí dílnou v zadním traktu, kde tvoří a udržuje své mašiny. Je milovníkem potvor zvaných chopper a u jedné z nich se chlubil, že stavba rámu jej stála jen pět poundů, neb trubky rámové sloužily dříve jako součást vodovodního řadu v jednom z domků blízké vísky. No, zajímavý přístup…. ale asi bych na to nesedl. Ale každému podle jeho gusta. Pochválíme mu jeho výtvory a v družném rozhovoru zalezeme do pubu, kde obsadíme velký boční stůl hned vedle baru, to aby byl přehled.
Zbytek večera strávíme v maximální pohodě, popíjíme, kecáme, inu normální program. Hlavně že je sucho a teplo…

Čtvrtek a pátek, 30. května a 1. června
Trasa: Donnington, Leicester, Londýn, Rochester, Maidstone, Biddenden, Ashford, Folkestone – Calais, Brusel, Namur, Luxemburk, Trier, Kaiserslautern, Heilbronn, Nurnberg, Rozvadov, Plzeň, Praha.

Ráno si trochu poležíme, přeci jen včerejšek i jeho zakončení bylo hektické, postýlky teplé a pohodlné, no a byla by škoda jich za ty prachy (patnácte librů si vzali) pořádně nevyužít. Takže lezeme ven až k deváté.
Dnešní nocleh je bez snídaně, majitel má hospodu evidentně jen na chlast. Jen dodá kafe a horkou vodu na naše instantní drátěnky, zbytek si musíme zajistit sami z vlastních zdrojů. Pojíme, popijeme, sbalíme a po desáté se s přívětivým majitelem rozloučíme a vyrazíme. Je sice zataženo, ale sucho, takže je pohoda.
Těch pár kilometrů k závodišti nestačí ani pořádně ohřát motory a brzdíme před vchodem do muzea. To už je otevřeno, takže tady je to OK. Bohužel po několika dotazech v recepci muzea a následně v kanceláři okruhu je jasno i v otázce volných jízd. Prostě je tady neznají…. takže utrrrrum mají chlapci. No co se dá dělat, všichni zalezou do muzea, no a na mě čeká to moje. Odjedu asi osm kiláků k blízkému letišti East Midlands, kde je jen pro mne (jinak tady nejni ani noha) otevřena menší letecká expozice. Jasně, jsou tu jen britská vojenská letadla, no ale ty mě přeci zajímají… takže digitál do pazour a davaj mezi ně.
Strávím tu takřka hodinu a jen stále sílící tlak v útrobách urychlí můj přesun zpět k muzeu, kde jsou k dispozici spásné místnůstky. Pak se přidružím ke zbytku mančaftu, nafotím si těch pár motorek, co v tomto převážně autařském podniku jsou (jinak pro fandy převážně F1 je to tu pravým rájem) a po poledni zde končíme.
Teď nás čeká už jen prostý a pouhý přesun do Biddendenu, kde čekají naše dodávky. Realizujeme jej samozřejmě po dálnici. Neprší, je zataženo a ne zrovna teplo, tedy ideální podmínky pro přesun. Držíme tak stotřicítku (povoleno je tu 110) až stopadesátku, chvilku se předháníme s partou frantíků na mašinách, zřejmě mířících také na kontinent, jinak je to ale normální a prostá dálniční nuda. Přeruší ji jen jedno tankování a těsně před nájezdem na „London Orbital“ M25 zastávka na odfrknutí na parkovišti. Okruh u Londýna má jedno světlé a zajímavé místo, a tím je most přes Temži (při cestě ze severu na jih), mohutná stavba, na kterou hned tak nenarazíme. Jet nad Temží a celou tou rovinou Kentu a East Sussexu ve výši přes osmdesáti metrů je docela impozantní zážitek.
Velký Londýn opouštíme východně po A2/M2, která je však v mohutné rekonstrukci, a tak to jde mnohdy pomaleji, i když jsme na mašinách. U Chathamu zahneme vpravo a pod děsivě tmavým mrakem (očekáváme slejvák jako stehno, ale kupodivu kde nic tu nic) sjedeme do Maidstone, na jehož jižním okraji zabrzdíme u nákupního centra pro nějaké ty drobnosti, jichž se nám zachtělo. Hlavně čerstvé pečivo, to je to co teď potřebujeme.
Lehce po páté opouštíme Maidstone a naše gumy neodvratně ukrajují poslední z porce kilometrů na anglické půdě. Po vedlejší liduprázdné silničce se jede fajn, no a po dvaceti kilometrech zahneme do „mateřského“ kempu.
Mašiny necháme na asfaltovém placu (trávník je neustále nacucán jako houba, v tom se nic nezměnilo) a řidiči přivezou auta sem k nim. První starostí je nalodit mašiny. V tom máme už rutinu a po hodině se můžeme postarat o sebe. Rozvášním vařič a nastoupí Lída, která má na starosti přípravu teplého pokrmu, prvního za dvacet čtyři hodin. Popravdě, z toho co měla k dispozici (konzervy s masem v UHO – Univerzální Hnědá Omáčka) by skoro nic nesvedla ani Rettigová, takže jedinou kladnou vlastností výsledku je to, že je teplý a poživatelný, a nasytí. To je tak vše, co se o něm dá dobrého říct.
Pak už jen hygiena v kulturním prostředí, zabalíme poslední propriety a razíme. Že je v kabině teplo a sucho kvituje s povděkem celá osádka.
Před Folkestonem nás policejní hlídka u zátarasu vyhání z dálnice s tím, že máme pokračovat po normální silnici k tunelu. Před přístavem v Doveru je prý ohromná řetězová bouračka a přístav sám je tak odříznut. No to až tak nevadí, je tu tunel a ten funguje. Odbavení a zaplacení je bleskurychlé, stejně jako nájezd do soupravy připravené k odjezdu. Je zaplněna tak ze čtvrtiny. Vlastní přeprava je rychlá a nekonfliktní, halt v tomhle je tunel bez konkurence proti trajektům, jen těch dvě stě metrů vody a šutrů nad hlavou mě osobně trochu znejisťuje. Ale ve společnosti ostatních halt tahle moje fóbie nemůže naplno propuknout.
V Calais se nezdržujeme, najedeme na dálnici do Oostende a tmou tmoucí frčíme domů. Beru si první službu na posteli vzadu a usínám, abych nastoupil svoji službu v Belgii mezi Bruselem a Namurem.
Honza zaleze vzad a já se chopím řízení asi ve tři v noci. Čeká na mne tzv. „psí hlídka“ v žargonu námořnictva. Naštěstí jsem dostatečně odpočatý, provoz je skoro nulový, Sprinter dovede ject rychle, a tak to stodvacítkou docela ubíhá. V Lucemburku bereme naftu a mažu dál do Německa. Zvolna svítá a německá dálnice mě vítá deštěm, marastem. Naštěstí provoz je opět minimální, pouze jedna řetězová havárka před Kaiserslauternem mi dá trochu zabrat. Ale jinak je OK, u Mannheimu už je naštěstí sucho, a tak se jede líp.
Na parkovišti mezi Heilbronnem a Norimberkem stavíme na snídani, s tím se opět vystřídáme a skoro celý zbytek cesty po Německu tudíž prochrním. Naše hranice, oběd za nimi a dojezd domů, jakož i vykládka mašin proběhne beze všech problémů, no a tím končí náš vejlet na Man.

Epilog

Nebudu se rozkecávat. Pakliže bych měl být stručný, tak - spokojenost. Trochu více rozvedeno: doplnil jsem si další perlu do koruny ostrovů, za kterými slunce zapadá. Už mi (mě s Janou) toho moc nezbývá. Velmi zhruba, jihozápadní Anglie, Lake District, východní Skotsko, Severní Irsko, no a pak jestli nebudeme vědět co roupama, tak Outer Hebridas, Shetlands and Orkneys. No a můžeme začít druhou rundu a do smrti máme co dělat… Spatřil jsem na vlastní oči okruh a závody, o kterých jsem jen četl, na vlastní kůži zažil neopakovatelnou atmosféru motocyklové olympiády s těmi všemi desítkami tisíc pohodářů na mašinách, k tomu navíc jsem viděl mašiny, které normálně normální motoEvropan prostě neuvidí. Jako bonus je pro mne (to se myslím moc netýká kolegů, kterým tyhle věci jdou stranou) i poznání rázovitých ostrovních městeček i přírody, jakož i některých zajímavostí. Některé jsem bohužel nestihl, jako např. pobřežní a vysokohorskou tramvaj na Snaeffel, největší vodní kolo v Evropě a spoustu jinýho.
Prostě, trocha parafráze: vidět Man a zemřít :-)…
Dost podstatným pozitivem byla doprava mašin dodávkama. Jo, může se hovořit o paďourství, jasně. Ale časově limitovanou lhůtu je lépe využít ježděním v cíli putování a ne úchylným a smyslu nedávajícím drkotáním se po západoevropských dálnicích. Toto jsem si poslední tři roky užil měrou vrchovatou a jsem rád, že jsem nemusel tohle martyrium absolvovat počtvrtý. Dost na tom, že v příštích letech to budu absolvovat zase, dá-li ten nahoře..
Samo, i negativa byla přítomna. Jednak marginální počasí, to jsme schytali takříkajíc natvrdo. A děkuji osudu že nás alespoň při cestě tam a v tom jediném a nejdůležitějším závodním dni podržel a nedal nám to vyžrat do plnejch. Na druhou stranu – jede-li našinec na ostrovy, tak i s tímhle musí počítat. Jasně, třeba v Řecku je teplejc a sušejc, ale zase se tam nejede TT….
O dalším pasivu se mě nehovoří lehce, ale co naděláš, ven to musí. Po dlouhých čtrnácti letech to byla opět dovča s Jawáčem. Myslel jsem si, že čas mění návyky, ale houbeles. Ačkoliv osádka byla totálně odlišná, zvyky, které mé stařecké persóně moc nekonvenují (a budou se bohužel už jenom prohlubovat…), zůstaly. Co mě prudilo nejvíc byla tradiční jawácká nedochvilnost a bohémská rozevlátost. Ne, nejsem žádnej apoštol purismu a vyznavatel germánského ordnungu, ale na druhou stranu, čeho je moc, toho je jaksi priveĺa. Tím hlavně míním hrubé nedodržování časových dohod a s tím souvisejících a návazných věcí. Ano, préza Honza tvrdí, že jsme přeci na dovolený, tak co si dělat násilí. Souhlas, říkám já, ale jaksi jen do určité míry. No a v jawáčské partě je zvykem tyhle míry překračovat. No a protože jsem z těch, kteří se snaží být na místě a připraven vždy v dohodnutou dobu, tak tím zákonitě trpím. Ale konec nářků. Dalším negativem bylo to, že jsme na ostrově nezůstali o něco dýl. Dva, tři dny a bylo by to bez chybky.

Závěr: Pozitiva převažují nad negativy, a to tak, že o dost. Líbilo se mě to, moc se mi to líbilo, a viděl bych tak za dva roky opětný návrat na Man. Nováčkovskou daň mám (máme) za sebou, vím do čeho jdu a nezbývá nic jiného, než si to na patřičnou chvíli připravit. Každopádně, bude-li osud (karma či jak se tomu říká) přízniv, opět uvidím Douglas z moře, uslyším dunění motorů z mlh nad pobřežím, ucítím tu báječnou směs vůně moře a horkých motorů, prostě opět budu na Manu. Ale troufám si tvrdit, že už to asi nebude s kolegy z Jawáče…


p1010185
p1010185
p1010187
p1010187
p1010197
p1010197
p1010198
p1010198
p1010199
p1010199
p1010212
p1010212
p1010214
p1010214
p1010215
p1010215
p1010217
p1010217
p1010220
p1010220
p1010221
p1010221
p1010222
p1010222
p1010223
p1010223
p1010224
p1010224
p1010225
p1010225
p1010226
p1010226
p1010261
p1010261
p1010262
p1010262
p1010263
p1010263
p1010265
p1010265
p1010268
p1010268
p1010269
p1010269
p1010270
p1010270
p1010271
p1010271
p1010273
p1010273

Vaše názory

K tomuto článku zatím nebyl připojen žádný názor