CFMOTO motocykly a ATV


Nacházíte se: CESTOPISY / Zahraniční cestopisy

Na motorce po Alaska Highway

Jiří Bačík, 20.8.2010

buy citalopram 10mg online

buy citalopram 20mg uk

Bohužel, k tomuto cestopisu nemáme fotografie.

Asi každý kluk snil o dobrodružství – projížděl nekonečné prérie, pampy nebo savany, překračoval nebetyčné zasněžené hory, nacházel nedotčená údolí, sjížděl divoké peřeje neznámých řek.
Většina kluků z těchto snů vyrostla – někdo si našel jiné zájmy, někoho donutil život, ale zůstala spousta těch, kteří nikdy „nevyrostli“. Díky Bohu (a „sametové revoluci“) mohou teď čtyřiceti-padesátiletí puberťáci uskutečňovat aspoň částečně své klukovské sny. Tedy, pokud mají již finanční prostředky a zbylo jim ještě dost síly a zdraví na jejich realizaci.

Ač nejsem vodák, zúčastnil jsem se s partou podobně postižených dvou vodáckých expedic na řeky kanadského Yukonu. Poznal jsem na vlastní oči to, o čem jsem snil. Ale to, že jsme většinu času strávili na vodě, v divočině, odkázáni pouze na řeku, neposkytovalo celkový obraz o nekonečných dálkách a prostorách této části světa.
Navíc, protože jsem v podstatě samotář, deprimovala mě postupně narůstající „ponorková nemoc“ stále stejného kolektivu lidí. Při druhé expedici, když jsem sám autobusem dojížděl ostatní členy, kteří odletěli o dva týdny dřív, na mě poprvé dýchl nekonečný prostor Kanady. Autobus jel noc a dva dny po známé historické silnici ALASKA HIGHWAY (AHWY). Ta se, pokud to šlo, vyhýbala horám a procházela původními severskými lesy. Často v přímkách od obzoru po obzor. Předcházející cestu z Vancouveru na Yukon jsme použili překrásnou, i když horší, ale kratší Steward-Cassiar highway, která vede souběžně s pobřežním pásem Skalistých hor.
Snad právě tehdy mě napadla expedice třetí, samostatná. Dostal jsem bláznivý nápad projet Kanadu a Aljašku na motorce. Jak bláznivý nápad to byl jsem si uvědomil, až když jsem ho uskutečňoval. Podotýkám, že motorku nemám, nikdy jsem neměl a že jsem na ní naposledy seděl před třiceti lety v autoškole... Ale touha po cestě ztrácející se na obzoru, na silném stroji, s větrem ve vlasech (teď silně prořídlých) ve mně asi byla.
Neměla to být obyčejná turistická cesta, mým hlavním záměrem bylo projet celou Alaska HWY od začátku v Kanadě, až po její konec na Aljašce. I cesta je cíl.
Alaska Highway (dálnice v americko-kanadském slova smyslu) byla cesta postavená pro vojenské účely za 2. světové války k zásobování vojenských základen na Aljašce. Odtud také byla vysílána vojenská a materiální pomoc Sovětskému svazu. Byla vybudována v roce 1942 během několika měsíců. Na její výstavbě se podílelo 7 armádních ženijních skupin a 42 civilních stavebních podniků s 15 tisíci lidí a 11 tisíci stavebních strojů a mechanizmů.
Cesta byla budována ze dvou stran, na severu z Delta Junction na Aljašce, na jihu z Dawson Creeku v Britské Kolumbii. Budovatelé cesty se potkali 20. listopadu 1942 na historické míli 1 061 na Yukonu. Celková délka dálnice je 1 420 mil (2 272 km). Náklady na její výstavbu činily tehdy 115 miliónů dolarů. Vybudováním cesty skončila izolovanost Aljašky a přispěla také k připojení k USA jako jeho 49 stát v roce 1959.

Můj nápad postupem času dostával reálnější podobu. V dnešní době je možné spojit se pomocí telefonu, faxu či internetu téměř s kýmkoliv na světě. Navíc jsem měl v Kanadě známé. Nebyl tedy velký problém domluvit si na určité datum motocykl.
S bagáží, která obsahovala všechny nutné tábornické potřeby a oblečení na všechny možné výkyvy počasí, jsem tedy zahájil svou moto-expedici.
Moje linka z Česka do Kanady letěla z Prahy do Frankfurtu a potom přes sever Anglie, jih Islandu, Grónsko, sever Kanady (North-West teritorium) do Vancouveru v Britské Kolumbii.
Ve Vancouveru jsme šťastně přistáli toho samého dne okolo 16. hodiny místního času, to je s devítihodinovým časový rozdílem. Letiště ve Vancouveru je krásný moderní komplex budov s mnoha specifickými kanadskými a indiánskými prvky, od obkladů ze dřeva a kamene a totemů, až po potůček s křišťálovou vodou a malým vodopádem. Samozřejmě s množstvím restaurací, obchodů atd. Po setkání s Josefem, manželem Tamary, jsme nasedli do džípu a přesunuli se do Squamishe, vzdáleného asi 100 km, kde moji přátelé bydlí.
Samotný Vancouver, kterým jsme projížděli, je největší město Britské Kolumbie a jedno z největších měst na celém západním pobřeží Ameriky. Je to moderní velkoměsto, jemuž zvláštní charakter dodává moře na jedné straně a zasněžené vrcholky hor na straně druhé.

Hned následující den jsme jeli do moto bazaru. Měl zase, jak jinak, kanadské rozměry. Tvořilo jej několik budov a hlavně desítky a desítky motocyklů všech možných typů a značek. Pro mě byl připraven chopper Yamaha XV 535 Virago s cenou 3 600 CND (cena byla orientačně dohodnuta).
Motorka byla 12 let stará, ale na tachometru měla pouhých 22 000 km. Vypadala velmi zachovale. Můj první závěr zněl „přetočený tachometr“! Postupně, když jsem si zvykal na kanadské poměry, jsem svůj názor poopravil. Vysvětlení tohoto zdánlivého rozporu a mého omylu bylo asi následující: Motorka slouží vesměs jen k rekreačním účelům a k výletům do okolí, hlavně o víkendech. Protože však tato oblast Kanady je mimořádně deštivá a pěkných víkendů je za rok jen pár, vysvětlení dvanácti let a dvaceti dvou tisíc kilometrů je nasnadě. Pro pracovní a jiné účely využívá většina Kanaďanů auto. Bláznů jako já, kteří chtějí za pár dnů ujet několik tisíc kilometrů, je i v Kanadě málo.
Jenže, čekaly mě i horší věci. Nákupem různých nutných doplňků a pojistkami se původní cena zvedla až na 5 200 CND. Couvnout se nedalo a také jsem nechtěl. Nezbývalo než zaplatit. Měl jsem dopravní prostředek a také prázdnou platební kartu.
Abych řekl pravdu, první pocity v sedle motorky měly daleko k „větru ve vlasech“. Skoro dva metráky těžká motorka neposlouchala podle mých představ. Nedělala bravurní obloučky při zatáčení, brzdila málo, nebo brzdila moc a měla problémy s rovnováhou. Trvalo to dost dlouho, než jsem „ji“ to naučil...

Po příjezdu do Squamishe jsem neprodleně zahájil kroky k obnovení své solventnosti. Detaily mých jednání s domovem ale raději vynechám... Nakonec jsem byl však přece zachráněn a měl jsem, díky mojí ženě, zase krytou kartu.
13. července v poledne jsem vyrazil na první úsek cesty ze Squamishe do Dawson Creeku, vzdáleného asi 1 100 kilometrů. V tomto městě začíná Alaska HWY svou nultou mílí. Počasí bylo krásné, teplota okolo 25 stupňů. Silnice byla kvalitní, s velmi hustým provozem. Cesta vedla nádherným horským prostředím s jezery a divokými řekami.
Jelo se mně krásně, až hříšně jsem si lebedil a zapomněl na české přísloví „nechval dne před večerem!“ Kdo ví, jestli v Kanadě mají něco podobného, ale přísloví platilo i tady.
Po pár desítkách kilometrů při přejezdu jednoho pohoří začala blikat kontrolka palivové nádrže. Varovala mě, že už toho bez doplnění mnoho nenajedu. Zapomněl jsem totiž na důležitou skutečnost, totiž že benzinová nádrž mého stroje je pouze na deset litrů, což je při spotřebě asi 5l/100km dost málo.
Při mé průměrné rychlosti 50-60 km/hod to bylo na 3,5 až 4 hodiny jízdy. Rezervní kanystr jsem v té době ještě neměl. A také jsem si uvědomil další nepříjemnou skutečnost, že totiž víko palivové nádrže je pod zadním sedadlem motorky a že ji tedy při každém čerpání benzinu musím z velké části odstrojit – sundat batoh, stan, sedlové tašky... Kdybych však propadl zoufalství hned na začátku cesty, daleko bych nedojel. Věřil jsem, že mě něco, nebo někdo zachrání. Zatím jsem byl ještě v poměrně civilizované části Kanady.
Nakonec motor zhasnul. Sjížděl jsem z kopce s nadějí, že tam bude benzinová pumpa. Nebyla. Vjel jsem však přímo do filmového natáčení. Protože se tam pohybovalo i stádo lam, byl to asi nějaký film z prostředí And. Zajímavé, ale pro mne nepodstatné. Důležité pro mě bylo, že v základně filmového štábu mi načerpali plnou nádrž. Za benzin jim stačilo poděkování a navíc jsem dostal sendvič a kávu. Obojí mi přišlo nesmírně vhod. Vyklouznul jsem tedy z této první vážné šlamastyky celkem výborně.

Bylo to však vážné varování, abych na tento detail nezapomínal. V kanadských poměrech a zvláště později na Aljašce by mi to mohlo být osudné. Nemyslím nějak vážně, ale určité komplikace a nepříjemnosti by mi to mohlo přinést. Nesměl jsem tedy zapomenout, že benzinová čerpadla jsou podél cesty rozmístěna přibližně po 100 km, zpravidla u osad a křižovatek a že na těchto místech bývá i možnost občerstvení a někdy i pneuservis. Tankoval jsem tedy skoro při každé příležitosti. V souvislosti s doplňováním benzínu jsem postupně zjistil, že někteří pumpaři požadují čerpat více než 10 litrů a platit hotově. Často jsem na ně musel s prosíkem a přemlouváním.

Jižní část Britské Kolumbie, kterou jsem zatím projížděl, má rozvinuté zemědělské hospodářství. Oplocené farmy a ranče sahají až k silnici a provoz je tu značný.
S přibývajícími stovkami kilometrů však farmy okolo silnice řídly a snižoval se i provoz, který tvořily především kamiony se dřevem a spousta amerických obytných aut, odjíždějících nebo se vracejících ze severu.
K večeru jsem sjel ze silnice a na příhodném místě přenocoval. Z hlediska stravování jsem pro celou cestu počítal s různými variantami potravin – konzervy, čaj, polévky, sušenky a na severu potom ryby. Ve výbavě jsem měl malý skládací rošt a vařič na pevný líh.
Následující den jsem se probudil do studeného deštivého rána. Jízda po silnici ztratila veškerý svůj půvab, za chvíli jsem byl mokrý, zablácený a prokřehlý.
Nejhorší byly zprvu rychle předjíždějící kamiony. Postupně jsem se však naučil využívat „vzduchových pytlů“ a za některými kamiony jsem se v bezvětří a relativním teple svezl i několik desítek metrů. Posléze jsem je ve zpětném zrcátku očekával s radostí.

Příští, tj. třetí den mého putování, jsem kolem poledne dorazil do Dawson Creek, kde je na jedné z křižovatek uprostřed města postaven kamenný pomník označující nultou míli slavné „dálnice“ Alaska Highway. Takže pět dní po mém odletu z Česka jsem se nechal vyfotografovat na začátku cesty - u nulté míle AHWY.
Ze samotného určení cesty vyplynulo, že ze stavebního hlediska maximálně „kopírovala“ terén s jeho optimálním využíváním, aby rozsah stavebních prací byl co nejmenší. Ve svém důsledku to znamenalo, že cesta, jak se později ukázalo, je často plná zatáček, se značnými výškovými rozdíly, a že prochází nekonečnými lesy a horstvy a překonává nespočet řek, potoků a bažin. Jindy je neskutečně přímá, na obzoru se trochu zlomí a opět končí na obzoru. Její bezútěšnost jsem si nejvíce uvědomoval při míjení osamocených cyklistů, kteří měli také namířeno na Aljašku.
Už několik let probíhá přestavba AHWY na normální dálnici – širokou asfaltovou cestu. Na vlastní kůži jsem poznal, jak a co to znamená. Jsou na ní střídavě dlouhé úseky s relativně rovným povrchem z hrubého asfaltu, ale ještě delší úseky jsou více méně v původním stavu, s průběžně zpevňovaným povrchem. Technologie spočívá v tom, že na základní srovnanou silniční pláň se naváží zemina a kamení, urovná se a za intenzivního polévání se válcuje. Práce probíhají za provozu, řízené pracovnicemi silničních společnosti, většinou indiánkami nebo studentkami na brigádě. Často je pracovní úsek označen pouze červenými praporky. Rekonstrukce cesty také znamená, že dostává nové parametry a že se narovnává. Mnoho úseků, zejména na Aljašce, tvoří přímku dlouhou desítky kilometrů. Cesta se zdá být nekonečná, ztrácí se kdesi daleko na horizontu. Nejdelší úsek měřil asi 30 km. Je to únavné a depresivní. Jak se jede na motorce v tomto blátě a kamení si možná dovedete představit, spíše však budete daleko od pravdy, bylo to strašné...
Krajina po celé délce cesty je většinou lesnatá, lesy se táhnou od obzoru po obzor. Původní lesy jsou částečně vykácené a znovu zalesněné Cesta vede přes několik horských hřbetů, spoustu řek a potoků, krajina je značně členitá s množstvím jezer.
Směrem na sever jdou pouze dvě silnice – malebná Stewart-Cassiar HWY podél pobřežních hor a Alaska HWY. Mezi nimi je místy 500 km divočiny, přístupné jen letadlem nebo po řekách. Neprostupná divočina začíná v podstatě pár metrů od silnice, mimo asi 100 metrový průsek.
Jízda v této krajině a navíc po takovém cestě je velmi únavná. Snad i proto jsou řidiči sdílnější a ochotnější. Kdykoliv jsem zastavil mimo odpočívadlo, setkával jsem se hned po pozdravu s otázkou: „Máš problém? Potřebuješ pomoc?“
Motorkáře jsem potkával dost často, většinou to však byly skupinky, osamělých vlků jenom pár. Vždycky jsme se pozdravili zvednutou rukou.
Určité části území podél cesty jsou označeny jako „místní rezervace - chráněná území“. V těchto částech cesty, a nejen v nich, jsou výstražné tabule, označující možnost střetu s divokou zvěří. Viděl jsem výstrahy pro horské ovce, soby karibu, bizony a nejčastěji pro losy. S bizony jsem se nepotkal, ale horské ovce jsem nejednou na skaliskách zahlédnul. Karibu jsem potkal jednou. Stál přímo na cestě a při mém větším přiblížení majestátně odešel. Popravdě, nejčastěji se potkáte s medvědem. Už jsou tak otrlí, že se pasou vedle silnice a někdy je nevyrušilo ani bublání motorky a dali se fotit z pár metrů.
S místním obyvatelstvem se uživatel silnice potká jen výjimečně, většinou pouze u čerpacích stanic. Jen jednou jsem na cestě potkal jakousi barevnou skupinku domorodců. Indiáni byli omašlení a pomalovaní, mávali nějakými velkými vařečkami a pomalu klusali v protisměru. O jakou událost jde se nedalo poznat, tak jsem pokračoval v cestě.
Alaska HWY mě přivítala krásným počasím – modrá obloha s vysokou oblačností a příjemnou teplotou. S ohledem na počasí jsem své zastávky i tábořiště volil, pokud to bylo možné, u vody, abych se mohl vykoupat, nebo alespoň osvěžit. Kilometrů během cesty přibývalo, ale krajina se v podstatě neměnila. Cítil jsem se dobře, i když po deseti hodinách jízdy jsem rád přivítal večer, který v tomto ročním období bývá dost pozdě. Vyhlížel jsem si příhodné místo pro přenocování, když asi 100 metrů přede mnou přešel přes silnici medvěd, po něm druhý, třetí… Medvědi to byli menší, černí baribalové. Grizzlyové to nebyli určitě, ale věř medvědovi! Na další už jsem nečekal. Jel jsem ještě asi hodinu a pak už jsem přenocoval, medvědi – nemedvědi.

Na Yukon jsem dorazil po dalších třech dnech jízdy. Z minulých návštěv Kanady jsem tu měl známé – rodinu Petrlákovu na Upper Liardu. K zastávce jsem byl více méně donucen. Po dlouhodobém kapání oleje jsem naprasklý kryt dotáhl a tím ho úplně poškodil, opravit nešel. Po objednání příslušného náhradního dílu jsem musel čekat na jeho doručení.
Asi pátý den přišel a motorka byla opět plně provozuschopná. Byl konec odpočinku, cesta volala. Zásoben jídlem a hlavně „našim“ chlebem jsem vyrazil.
Přibližně po dalších třech dnech volné a pohodlné jízdy jsem přijel k hranici mezi Kanadou a Aljaškou. K mému překvapení tam byla celnice. Po velmi zběžné kontrole mě celník za poplatek 6 USD pustil na půdu americké Aljašky.
Příroda podél cesty se podstatně nezměnila. Jen lesy byly nižší a řidší, stále častěji to byly porosty křovin s ojedinělými skupinami stromů. Místy byly přímo ze silnice vidět skupinky pravých českých křemenáčů s oranžovými kloboučky. Jenže co s nimi? Navíc v tomto horkém počasí byly houby silně červivé. Podél cesty je občas hrozný nepořádek, co se komu nehodí, vyhodí z auta. Jsou to různé obaly, barely, kanystry a plechovky. Těchto divokých skládek je zvláště hodně u osad, kde jsou navíc i vraky automobilů. To rozhodně krásám krajiny nepřidá.

Kilometr po kilometru, den po dni jsem se blížil ke konci AHWY, nebo také k jejímu druhému začátku, nulté míli severní části.
Dokázal jsem to! 30.7. jsem na křižovatce v Delta Junction stanul u nulté míle severní části AHWY. Na dřevěné tabuli je nápis popisující výstavbu jako v Dawson Creeku.
Po krátkém odpočinku a prohlídce budovy místního informačního centra jsem pokračoval po pěkné asfaltové silnici do města Fairbanks, vzdáleného asi 120 km. Město je poměrně velké a moderní, s důležitou vojenskou leteckou základnou.
Přibližně dalších 150 km za Fairbanks se rozkládá známý národní park Denali, na jehož území leží Mt. McKinley, nejvyšší hora Aljašky a celé severní Ameriky. A prohlídka parku byla důvodem mojí zajížďky.
K mému nemalému a nemilému překvapení se však ukázalo, že tento národní park, podobně asi jako i ostatní, je také národním „poutním místem“ nejen pro Aljašku, ale snad i pro celou Ameriku. U jeho vstupu byla ohromná parkoviště se stovkami aut a autobusů, okolo množství obchodů, hotelů, restaurací, stánků se suvenýry a další atrakce. Navíc vstup do parku je povolen pouze „firemními“ autobusy. Na lístky stály dlouhé fronty a lidí všude jak máku. Po dnech svobodné samoty nic pro mě. Národní park Denali jsem musel protentokrát oželet.
Během následujícího odpočinku jsem přemýšlel, co a jak dál, kudy se vrátit do Kanady. Místo rozumné varianty jet sice oklikou, ale po standardních silnicích, jsem se rozhodl pro příčnou zkratku po cestě sjízdné pouze v létě, vyznačené sice na mapě, ale vedoucí mimo civilizaci. Nerozumnost – nebo kouzlo takového rozhodnutí v neznámé zemi se později plně potvrdily...
Odbočil jsem a trochu váhal. Stmívalo se a navíc drobně pršelo. Ani řidič zastaveného auta, ani později projíždějící motorkář mi nebyli schopni říct, jestli je na trase a jak daleko nějaká benzínka. Chlapík měl BMW s nádrží asi na 20 litrů a tankovat na tomto úseku nepotřeboval. Vyrazil jsem do deště a šera. To nebyla cesta, to byla hrůza, nejhorší úsek mého dosavadního putování. Oba, já i stroj, jsme nepřestavitelně trpěli. Snad to byla cesta kdysi, nyní to byla jen spousta kamení, bláta a výmolů plných vody. Z tlumičů motocyklu vytékal olej a obě naše kostry se mohly rozpadnout.
Naštěstí přestalo pršet. Horko-těžko jsem k večeru našel místo pro stan, ani jsem si neuvařil polévku a zmizel do spacáku. Přes strašnou únavu jsem však nemohl usnout. Venku bylo naprosté a hluboké ticho. Strašné, dusivé ticho, tlačící tělo i duši k zemi. Takový pocit jsem ještě nezažil – ani pohyb, ani zvuk, úplné mrtvo. Nakonec jsem však přece jen podlehl únavě a usnul.
Druhý den jsem se probudil do podmračeného rána, okolní hory měly vrcholky v mracích a mrholilo. Znovu jsem bez snídaně vyjel na strastiplnou cestu, jejíž konec nebyl ani zdaleka na dohled. Postupně se vyjasňovalo a asi po hodině jízdy mě čekalo další překvapení. Vyjel jsem na skalnatý hřeben a s úžasem zastavil. Pode mnou, kam jen oko dohlédlo, se do nekonečna rozprostírala překrásná široká severská planina s řekou a nesčetnými jezírky, nízkým porostem a osamělými skupinami vysokých stromů. V dálce byly vidět vrcholy zasněžených hor s ledovcovými poli.
Zaplavil mě pocit úžasu a ohromující krásy, který jakoby zmenšoval zemskou přitažlivost a umožňoval vznést se a letět k vzdáleným horám. Sedl jsem si na balvan a dlouho vstřebával tu krásu, klid a pohodu.
Pokračoval jsem v cestě a teplota se znovu postupně vyšplhala ke třicítce. Asi po dalších 100 km jsem v nejvyšší čas přijel k malé osadě, nebo chcete-li k větší benzinové pumpě. Byla sice určena jen pro větší odběr, ale po chvilce přemlouvání jsem dostal svých pár litrů benzinu i čerstvou vodu.
Po další jízdě po už lepšící se cestě jsem konečně narazil na Glenn HWY, která se napojuje na Alaska HWY.
Zpáteční cesta na Yukon vedla po hřebenech hor po silnici, která se nazývá „Top of the World“ - Cesta po vrcholu světa. Silnice hory místy překračovala z jedné strany na druhou. Po celé její délce jsem viděl téměř stejný obrázek: hluboká, stále víc a víc zalesněná údolí s řekami a v dálce vrcholy pohoří Ogilvie. Čekalo mne i překvapení v podobě rozsáhlých spálenišť a kouře z lesního požáru v místech, kde jsem tušil tok Yukonu.
Celnice na hranici mezi Aljaškou a Kanadou mě už nepřekvapila, zato celník, ptající se jestli nevezu slonovinu, ano. Na můj překvapený dotaz se mně dostalo vysvětlení, že se vlastně jedná o „mamutovinu“, která se nachází na severozápadě Aljašky a jejíž vývoz podléhá omezení.
Po dalších kilometrech už celkem pohodlné jízdy po dobré silnici, jízdy tak příjemné, že jsem se přistihl, jak místy řídím jednou rukou a prozpěvuji si, jsem se blížil k Dawsonu. Tady jsem se měl setkat se svým známým z minulých let, profesionálním lovcem lososů Kennedym, žijícím s rodinou na Medvědím potoku.
Z mnoha našich občanů, kteří se v těchto krajinách usadili, je Kennedy zvláštní postavou. Jeho pravé jméno málokdo zná. Rodák z Prahy, námořník, světoběžník a dobrodruh, je dnes jedním z deseti profesionálních lovců lososů v Dawsonu. Je to muž malé podsadité postavy, vždy v „půllitrech“, v ošoupaných kalhotách, v kostkované košili a se zmačkaným kloboukem na všestranně zarostlé hlavě.
Kennedy byl bohužel zrovna ve svém fishcampu asi 70 km po proudu Yukonu, tak jsem se musel vracet a počítat s tím, že se ho v přístavišti na Fourtymile dočkám.
Zrovna jsem kontroloval silně škytající motorku asi hodinu cesty od Dawsonu a pomalu počítal s tím, že se budu muset vrátit a že lososy letos s Kennedym chytat nebudu, když kolemjedoucí řidič mikrobusu zastavil a podle severské slušnosti mi nabízel pomoc. Poděkoval jsem a česky dodal „stejně mi nemůžeš pomoci...“. On však česky odpověděl, že možná ano ?.
Autem jela parta českých turistů a rybářů, právě směřující do Kennedyho fishcampu na Yukonu. Překvapení a potěšení bylo oboustranné. Vedoucí skupiny mě lehce přemluvil, abych jízdy neschopnou motorku odstavil kousek od silnice a jel s nimi. Motorka tu prý na mě určitě počká. Nebylo pro mne lehké riskovat ztrátu motorky, ale představa lovu královských lososů byla mocnější, tak jsem to udělal.
Prožili jsme dva dny rybaření a odpočinku. Lovili se lososi do sítí a mníci na udice. Chytili jsme několik více než metrových lososů. Jsou to překrásné ryby. Pekli jsme je na roštu a byly vynikající. Navíc Kennedy dělá z lososích jiker kaviár. Jíst kaviár polévkovou lžící z vědra je také mimořádný zážitek...
Po dvou dnech jsme se vraceli na Medvědí potok. Motorka byla skutečně tam, kde jsem ji postavil. Rybářské „konsilium“ usoudilo, že to budou jen svíčky. Po jejich vyčištění se motorka skutečně rozjela a vydržela potom až do konce mého putování.
U Kennedyho jsem se zdržel další den a potom se znovu vydal po Klondike HWY na jihovýchod. Projížděl jsem krajinou historické, dobrodružstvím opředené „zlaté horečky“, kolem Bonanzy a dalších zlatých polí známých z Londonových knih. Je to v současné době krajina s obrovským množstvím na ruby obrácené země a s haldami po strojové těžbě zlata, která následovala po zlatokopech. Avšak ještě dnes je tu možné si zarýžovat se zapůjčeným nářadím. Za poplatek a bez naděje na zbohatnutí...

Na začátek srpna jsme měli na Upper Liardu domluvenu loveckou výpravu na losa. Lovecká sezóna na tomto teritoriu začíná 1. srpna. Bohužel, z lovu nic nebylo, mimořádně dlouhé a teplé počasí nebylo pro lov vhodné. Ani není tak problém losa ulovit, jako ho potom včas zpracovat a dostat do mrazáku. Místo lovu jsem odpočíval, chodil na maliny a borůvky a pomáhal s přípravou dřeva na zimu. Počasí se však nezměnilo, a tak jsem se musel s Kanadou rozloučit.
Po příjezdu do Squamische nastal problém, co s motocyklem. Ukázalo se totiž, že při jeho zpětném rychlém prodeji bych vzhledem k časové tísni hodně prodělal. Po mnoha úvahách jsem sám sebe přesvědčil, že bude výhodnější poslat motocykl domů a tam že jej jistě dobře prodám. Stroj jsme částečně rozebrali, ze solidních prken a překližky udělali bednu a za poplatek 600 CD ho nalodili.
Po srdečném rozloučení s přáteli jsem nastoupil do letadla a druhého dne si vychutnal hladké přistání na ruzyňském letišti. Motocykl přišel bez jakékoliv újmy asi za tři týdny.
Ukázalo se však, že s jeho výhodným prodejem to není až tak jednoduché. Za mé kanadsko-aljašské expedice jsem na něm v podstatě bez poruchy a vážných problémů ujel přes 8 000 km. A zbavit se takového stroje, který vám na každý pohled připomíná tolik věcí, není lehké. Do dnešního dne mi proto stojí v garáži. Nakonec zůstal jako přítel, a jako trochu velký, ale o to dražší suvenýr.

Epilog
Je to stejné, jako ve všem jiném. Člověk pomalu zapomíná a postupně vzpomíná jen na to dobré. Kolikrát jsem se, když jsem prokřehlý odpočíval na okraji cesty, sám sebe ptal, který blbec vymyslel tuhle cestu. Ale teď, s odstupem času, mi ten samý zase našeptává a já dobře vím, že kdybych mohl, tak bych znovu vyrazil a jel s větrem ve vlasech po cestě, která se ztrácí kdesi daleko za obzorem.


Vaše názory

Na motorce po Alaska Highway - Autor:  Jurek Hueber 7. 9. 2010