https://www.harley-davidson.com/cz/cs/offers/my19-offer.html 


Nacházíte se: CESTOPISY / Zahraniční cestopisy

Nízký průlet Vyšnými Vlkodlaky - den sedmý

Jiří Bašný, 22.11.2010

Předchozí díl: Den šestý

Přiznám se, že nocí, které jsem probděl nemoha usnout, jsem zase až tak moc v životě neprožil. Většinou usínám „s jednou nohou ještě na podlaze“, až to paní dochtor občas irituje. Právě uplynulá noc se ale může směle do krátkého seznámku nevyspání zapsat. Důvod? Říčka hned vedle stanu. Tomu, kdo tvrdí, že šumění toku uspává, nevěřte! To, co jsem měl takříkajíc z první ruky, nebylo uklidňující šumění, ale řev. A to jsem ze svého bydliště mezi trojkolejnou hlavní tratí, dálniční výpadovkou, vojenským letištěm a pod sestupovou trasou na pražskou Ruzyň, opravdu na ledacos zvyklý, a jen tak nějakej randál mě nerozhodí.... Vím o už za noci přijedším rumunském motorkáři, o kdejakém šustnutí kolem, usnul jsem až po třetí. A z pelechu vylejzám v šest, bych spakoval ještě za přijatelné teploty. Takže, moc jsem toho nenaspal, uvidím, jak na tom posléze budu.

Poskakujíc mezi lejny svižně balím, mezitím posnídám. Naštěstí není zase tak velký hic, zbytek kolektivu si stěžuje na bodající hmyz, na mně ale až tak moc nelezou. Asi jim smrdím :-). Vše stíhám v pohodě, čtvrthodinku před osmou jsem tak připraven k odjezdu. Náčelník mě ani nepochválí.... :-(. Nojono, pochvalama se musí šetřit, a ukazovat čeledníku vlídnou tvář, to by se nemuselo vyplatit, klesl by morál a autorita načalstva :-).

Překvapivě zamlženým, ale suchým ránem míříme údolím řeky Olt po sametově hladké páteřní komunikaci na západ, až do městečka Avrig. Zde uhýbáme vlevo, neb použijeme zkratku do Talmaciu. Nic tím ale posléze nevyděláme, neboť těsně před jejím koncem se přichomejtneme k právě vyšetřované bouračce. Totálně zmuchlaný osobák stojí asi třicet metrů od cesty, u řeky. Nikde však nevidíme žádné mrtvoly, tak buďto jsou už aktéři na cestě do špitálu nebo na prosekturu, a nebo jsou Vlkodlaši odolní, nezničitelní, a jen postávají kolem. Nevím... ale při způsobu jízdy zdejších driverů se docela divím, že vidíme teprve první crash na naší pouti. Naštěstí, po chvilce se utvoří taková mezera, že využijeme jedné stopy a místem nehody se protáhneme.

Další úsek naší pouti vede soutěskou přímo na jih. Silnice E81, trať, řeka, to vše v jednom. Hlavní tah oplývá množstvím kamiónů, hustota šílených vlkodlašských řidičů nabývá poměrně nepříjemných hodnot. Prostě a jednoduše, žádná radost z jízdy, oči na šťopkách dopředu dozadu, navíc mlhavé ráno se přehoupne do dusného dopoledne. Už abychom byli z tohohle maglajzu pryč. Bohužel, musíme zde zastavit na jedno tankování a dopolední kofeinový shot.

Nic ale netrvá věčně. V Brezoi konečně opouštíme hlavní, ještě zastavíme na nákup těch pár nezbytností k jídlu a konečně zase zamíříme zpět do malebné přírody. Čeká nás dvojice průsmyků, nějaké to jezero, a hlavně, spousty zatáček a scenérií. Tak do toho!

Pomalu, ale jistě stoupáme stále se zužujícím údolím řeky Lotru do průsmyku Malaia, kde na chvilku stavíme. Kromě nás tady nikdo není, provoz takřka nulový, ale nahoře v sedle je samozřejmě nezbytný prodejce. Naštěstí nabízí jenom nějaké ty místní produkty (sýr, med a co já vím), takže dejme tomu. Stejně mu ale nic nedáme utržit. Ze sedla vlevo směřuje zajímavá šotolinka, no, možná by bylo dobré vyrazit na hřeben, ale raději nic. Takže zase chvilku dolů.

K Lacu Vidra dorazíme k jedné hodině, tedy obědovém čase. Najdeme si jeden sjezd k jezeru, pár set metrů a jsme u vody. Jindra s Evou končí na malém prostranství, kde už ale někdo z místních je. Honza objeví o kousek dál plně opuštěnou druhou zátoku. Náčelníci nemíní hejbnout pozadími, takže se k Honzovi přesunu sám. Necelou hodinku tak dlabeme, kecáme pospolu, vnímáme totální samotu kolem (trochu ruší mohutné haldy odpadků na kraji lesa) a alespoň mě je dobře.

Po druhé hodině opouštíme nasyceni, napojeni i plni dojmů obědové místečko a pokračujeme. Na konci jezera mineme něco jako rekreační areál bývalého ROH a stoupáme do dalšího sedla, Groapa Seacă (1598 m n.m. – podle mne 1591 m n.m.). Silnice se opět mění na šotolinu, ovšem šotolinu takzvanou „luxusní“. Povrch víceméně rovný, žádné erozní rýhy, žádné větší a volně ložené šutry nebo hrubý štěrk. Víceméně pevný makadam, tedy dá se jet úplně v pohodě na trojku, čtyřku. Kousek pod vrcholem stavíme a chvilku se věnujeme krajině kolem, je tu opuštěno a krásně... Další zastávku dáme už o kus níž u malého vodopádu, kde se nám pod koly odvíjí sice rozbitý, ale asfalt. Slunce dost ostře pálí, asi bude na řadě obvyklý odpolední lijavec. Koneckonců, jsou tři...

A taky že jo, dole v údolí leží nad Petroşani bubák výrazných parametrů. Jindra na kraji obce zastavuje a velí mokrou variantu. OK, tak do toho.
No, popravdě, kdybych věděl, co nás očekává, nevolil bych variantu pláštěnek, ale daleko účinnější variantu úkrytovou. To, co zažíváme na průjezdu městem, není jen tak nějaký přívalák či průtrž, to je spíše otevření nebeských přepadů. Rázem je na vozovce tak deset centimetrů vody, která se řítí z kopce tak, že se až bojím, aby nám to nepodrazilo kola. Ale ti vpředu jedou, jedu taky, i když kulový vidím a samo, vlkodlašští řidiči na nějaký mokrý motorkáře neberou nijaký ohled. Jeden óbrblb nekompromisně taranuje Honzu z vedlejší, jen díky hadímu úhybnému manévru Honza vyvázne. Pár protijedoucích, obzvláště jeden bezmozek v obřím SUV, ani nesníží rychlost při míjení a k přívalu přidá pár hektolitrů kalné břečky. Čurácíííí... ale co by člověk chtěl od vlkodlašských Tatarů.... hlavně, že oni seděj v suchu, křupani...
Moje dešťovka, která roky odolávala ostrovním dešťům, tentokráte nekompromisně hází ručník do ringu a celkem rychle cejtím, jak mi vlhne soukulí a zadel. No, v tomhle vedru je to zatím spíš příjemný :-). Co je horší, že díky stoprocentní vlhkosti a rychlému ochlazení se mi extrémně mlží hledí, což u Schubertky není až tak obvyklé. S otevřeným pravda nejde moc ject, to by mi obří kapky vysklily bulvy. A tak se snažím, co to jde, držet se těch vpředu, což se naštěstí daří.
Na výjezdu z města po hlavní „66“ na jih už prší daleko mírněji a když u první pumpy tankujeme, jen sem tam kapka padne.

Za chvilku odbočíme vpravo na Lupeni, zde už není po průtrži ani památky, naopak hic jako kráva. Co nejdříve stavíme na opuštěném placu hned vedle myčky aut (to jsou ale paradoxy...) a urychleně se za pozornosti zdejších obyvatel zbavíme prochcaných pláštěnek. Pozoruju, že nejenom moje ochrana zklamala :-)), i ostatní mají půvabné mapičky na kaťatech. Působíme jako grupa gerontoidních inkontinentů :-)).

Čeká nás dnešní poslední pasul, ale popravdě, nevím jestli jej stihneme překonat. Kam dojedeme, tam dojedeme. Ale je čas na odpolední odpočinkovou zastávku a kávičku – to vše zrealizujeme u klasického vlkodlašského Magazin-mixt na výjezdu z Uricani, takto zřejmě bývalého průmyslového města. O jeho dřívější slávě svědčí pusté a opuštěné komplexy kolem, stejně jako řady klasických socialistických činžáků, dneska už všelijak flikovaných. Ale kávička, stejně jako nealko pivo, je výborné, prodavačka ochotná až ukecaná.

Za Uricani se vlády nad údolím opětně ujímá příroda. Lidská sídla rapidně ubydou, zůstanou spíše pastevecké nebo zemědělské usedlosti, semo tamo rozhozené po okolí. Široké údolí řeky Jiu

Jiu

se posléze změní v těsnou skalnatou soutěsku. Překvapením je naopak silnice – dole „normální“ místní kvalita, najednou se tady mění v silnici evropsko - alpských parametrů. Proč zrovínka tady, to věru nevím, provoz tu nižádný, už podle nánosů na hlaďounkém asfaltu. Zase jeden zdejší paradox, námi neobjasnitelný.

U jedné odbočky stavíme na poradu s mapou a nutnou sanitu, já ji využiju na prozkoumání odbočky, zdali by se tu nenašlo spaní. Nenašlo, vyjedu asi dva kiláčky strmé cesty, která končí na nákladišti vytěženého dřeva. Dál by se to dalo buď lehkým endurem, nebo těžkým Lakatošem. Místečko na stany ani náhodou, tak se s bžundou vracím.

Pomalu pokračujeme luxusní silnicí stále výše a výše. Mineme pár slibných místeček, jeden tábor místní omladiny a najednou je tu ve stoupání konec asfaltu. Dál je jen hliněná a kamenitá klasika, paradoxně na konci perfektní cesty jsou dvě značky – konec zákazu předjíždění a konec omezené rychlosti na 30 km/h :-)). Tataři, co dodat....

My skončíme o kousek vejš, na vidlici dvou cest. Obě vedou nahoru, obě kvality nevalné, nikdo neví, kudy vlastně dál. Mapy ani GPSky tady nejsou moc platné, osobně bych byl spíše pro levou variantu. Ta druhá míří spíše lehce doprava podél odklánějícího se toku horské bystřiny. Nicméně, my musíme řešit, co teď a tady. Nakonec se otočíme a sjedeme o kousek níž, kde se snažíme něco povyptat u mlaďochů zde tábořících. Rezultát – projet to do Baile Herculane jde (jeden z mladíků prý tudy předevčírem jel), pravá cesta je ta levá, no a šotolina je prej hodně dlouho. Mudrujeme, nakonec převáží názor, že je toho dneska už dost a okolí si přímo říká o utáboření se. OK, nic proti tomu, jsme vysoko, je tu chladno, vody všude kolem co hrdlo ráčí, nikde nikdo, tedy řekl bych ideální konfigurace. No, ještě stáneček s chladivým pěnivcem kdyby byl....

Teď jen najít něco. U mlaďochů se nám zarazit nechce. Já si vzpomenu na odbočku vlevo asi dva kilometry níže, na jakousi paseku s rozpadlou salaší, Honza zase že prej viděl dole v údolí hezké zákoutí. No a můžeme se třeba i poptat u nějaké salaše. A jak řekli, tak udělali :-).
Projedeme to celé až dolů do údolí, očucháme několik místeček (tedy snaží se čeledník, načalstvo spíše kontroluje ze zadních pozic), nakonec ale zvítězí ona paseka se salaší (1211 m n.m.). Navíc po jejím detailnějším průzkumu objevíme i zřejmě zhusta používané tábořiště, neb je tam ohniště, pod stromem přitesaný stůl s lavicemi, no a nahoře ve stráni i klasická suchá latrína. Tu ovšem zahlédnu později, při sběru dřeva.

Rozbití tábora je dílem okamžiku, každý si najde to své místečko. Ještě se jdeme s Honzou mrknout na onu salaš, jestli by se tam nedalo přespat. Ale nedalo, Vlkodlašští se k téhle stavbě chovají jako ke všemu v jejich bezesporu krásné zemi – tedy zničí, co se dá a co nezničí, zanesou všemožným bordelem. Mimochodem, dovézt sem a metnout do rohu několik ojetých gum, to opravdu je čin hodný myšlenkového velikána :-(. Takže spaní v opuštěné salaši, jak jsme je kdysi párkráte zrealizovali v rakouských Alpách, to se v Retezatu konat nebude. Škoda. Tataři....
Cestou zpět se k nám přidruží jakýsi místňák, Georgiu podle něj, podsaditý mužík zřejmě „pod vlivem“ větším než malém. Pořád nás přesvědčuje, že náš fotbalovej mančaft hrál na skončeném majstršaftu v Africe fantasticky :-)). Asi si nás plete se Slovákama, ale vysvětlovat mu jemné ex - federální středoevropské nuance nemíním. Tak jen kejvu a souhlasím, když mu to udělá radost .... Naštěstí jen dojde k tábořišti a mizí. Ne však na dlouho :-).

Postaveno, tedy pro mne je první na řadě očista. Dva dny upocenej, sundám vše až na to nejnutnější, beru ešus a ručník a mažu dolů k potůčku. Tůňka na ponoření jaksi nejni, tak se nahatej stavím doprostředka a polejvám se shora ešusem. Sakra, nějak jim tam nahoře nefunguje bojler :-(. Rázem je mi dvoucentimetrová zima, jen se modlím, aby mne některá z našich divoženek nesjela pohledem. To by zase bylo drbů a keců! Ale naštěstí, valkýry se držej u stanů (bo medvědi, že áno...), takže po drsném osmělení si už improvizovanou sprchu skoro i vychutnám.

Po očistě těla se na náčelníkův pokyn věnuji rozdělání ohně, neb prej komáří a tak. Ještě stáhnu z lesa nějaký to palivo a jdu se věnovat kuchtění. Opět hezky plná varianta, neb času i vody více než dost a hlad už taky dorazil. Podle tradice našeho spolčenstva opět každý dlabe to svý někde jinde v ústraní, i když velký stůl přímo nabízí společné posezení. Divno....
Po večeři dorazí zdola Georgiu ještě s jedním pořezem, zašli na kus řeči s malou petkou nějaké místní karmínově červené kořalky, já kontruji svoji bezbarvou. Čtvrthoďku posedíme, podle možností pokecáme, návštěvu ale rázně ukončí jejich drahé Vlkodlašky, které na ně začnou halekat od silnice. Co, tak na to nemusím umět vlkodlašsky, tohle je internacionální, stačí se zaposlouchat do intonace :-)))).
Stmívá se, konečně na pár slov k zítřku dorazí i zbytek spolčenstva. Nu, pomalu se nám to krátí, zítra doufejme po překonání Retezatu dorazíme k Dunaji a podle grálu skončíme u našich krajanů v Banátu. Ale vybrali jsme fajné místečko, je tady překrásně, ticho, klid a mír, a možná i Evou vytoužení a vysnění medvědi.... A těch hvězd nad hlavou. Jediný, co tu nejni, je mobilní signál:-))) krásný to místo :-))).

Dnes ujeto 259 km za 13 hodin, 19 minut a 59 sekund, při průměrné rychlosti 19 km/h. Nejvyšší bod 1591,1 m.n.m., nejnižší 308,3 m.n.m.
 

Další díl: Den osmý

 


UARO2010_07_001.JPG
UARO2010_07_001.JPG
UARO2010_07_003.JPG
UARO2010_07_003.JPG
UARO2010_07_004.JPG
UARO2010_07_004.JPG
UARO2010_07_005.jpg
UARO2010_07_005.jpg
UARO2010_07_006.jpg
UARO2010_07_006.jpg
UARO2010_07_007.jpg
UARO2010_07_007.jpg
UARO2010_07_012.jpg
UARO2010_07_012.jpg
UARO2010_07_016.jpg
UARO2010_07_016.jpg
UARO2010_07_017.jpg
UARO2010_07_017.jpg
UARO2010_07_018.jpg
UARO2010_07_018.jpg
UARO2010_07_020.jpg
UARO2010_07_020.jpg
UARO2010_07_032.jpg
UARO2010_07_032.jpg
UARO2010_07_034.jpg
UARO2010_07_034.jpg
UARO2010_07_036.JPG
UARO2010_07_036.JPG
UARO2010_07_037.jpg
UARO2010_07_037.jpg
UARO2010_07_052.jpg
UARO2010_07_052.jpg
UARO2010_07_055.jpg
UARO2010_07_055.jpg
UARO2010_07_056.jpg
UARO2010_07_056.jpg
UARO2010_07_059.jpg
UARO2010_07_059.jpg
UARO2010_07_061.JPG
UARO2010_07_061.JPG
UARO2010_07_071.JPG
UARO2010_07_071.JPG
UARO2010_07_076.jpg
UARO2010_07_076.jpg
UARO2010_07_077.jpg
UARO2010_07_077.jpg
UARO2010_07_091.jpg
UARO2010_07_091.jpg
UARO2010_07_093.jpg
UARO2010_07_093.jpg
UARO2010_07_094.JPG
UARO2010_07_094.JPG
UARO2010_07_095.jpg
UARO2010_07_095.jpg
UARO2010_07_096.JPG
UARO2010_07_096.JPG
UARO2010_07_097.jpg
UARO2010_07_097.jpg
UARO2010_07_100.JPG
UARO2010_07_100.JPG
UARO2010_07_113.jpg
UARO2010_07_113.jpg
UARO2010_07_114.jpg
UARO2010_07_114.jpg
UARO2010_07_115.jpg
UARO2010_07_115.jpg
UARO2010_07_117.jpg
UARO2010_07_117.jpg

Vaše názory

K tomuto článku zatím nebyl připojen žádný názor