www.voge-bikes.cz

 


Nacházíte se: CESTOPISY / Zahraniční cestopisy

Pouť rozhodně nesvatá - den třetí

Jiří Bašný, 9.2.2011

Předchozí díl: Den první a druhý

Pátek, 19. srpna 2005

Trasa: Erlaufsee, Mariazell, Gußwerk, Wegscheid, Jauring , Bürgeralm, Aflenz Kurort, Bruck a. d. Mur, Pernegg a. d. Mur, Breitenau am Hochlantsch, Gasen, Birkfeld, Ratten, Pfaffensattel, Stuhleck, Semmering Kurort, Prein a. d. Rax, Preiner Gscheid, Kapellen, Neuberg a. d Mürz, Mürzsteg, Wegscheid, Mariazell, Erlaufsee

Ráno lezu zpoza textílie až když slyším šramot odvedle. Ranní úkony, pak Michal skočí na moto a nedá jinak, než že zajede do Zellu pro čerstvé pečivo. No, bránit mu v tom nebudu …
Snídani tedy dáváme v opulentním stylu, pěkně kotel dobrého anglického čaje, Myšák dá i kafe, špajzy jsou plné, tož si pěkně v pohodě u stolu dopřejeme. S panem majitelem doplním náš rozvrh a zaplatím vše s tím, že od kolegů si to posléze vyberu.
Rámcově se domluvíme na dnešek co a jak a kam, sbalíme si to nezbytné a uložím vše do kufrů, a s desátou je pomalu čas vyrazit.
Zamíříme do Mariazell přímou silnicí, podél které vede ona záhadná trať, dokonce opatřená na začátku i trolejí. Koleje jeví jakous takous známku provozu, jejich konec ale mizí v oploceném areálu u nádraží. Nechci Michala zdržovat svými železničními výzkumy, takže si nechám tuto záhadu na někdy jindy.
Post scriptum – doma nabráno z netu (měl jsem pravdu, tedy jako skoro dycinky, že …. :-)

 

Obchvatem města zamíříme k jihu, kde po pár kiláscích projedeme osadou Gußwerk, podle jména i podle dispozice evidentně industriální zázemí poutního města (gußwerk = slévárna). Chvilku se prodíráme údolím, než se před námi jako hráz objeví Seebergsattel, první dnešní výstup. Vyšplháme tedy pár táhlých serpentín, těsně pod vrcholem stavíme na parkovišti, abychom si dali pár „panoramat“. Vlastní vrcholek pomineme, nic moc, jen jedna odbočka vlevo do svahu, prostě sedlo nezajímavé a tuctové, ale uděláme druhou zastávku asi kilometřík pod vrcholkem, v klesání na vyhlídce Seewiesen. Tady strávíme delší chvilku, jižní strana je krásnější a má i lepší rozhledy.
Pečlivější prohlídka map brzičko stanoví další cíl – o kousek dál vychází z Aflenz Kurortu horská silnička na Bürgeralm a dále na Windgrübe (1810 m), tož se na ni mrkneme. K odbočce je to necelých patnáct kilometrů, projedeme Aflenz a z rohu jeho náměstíčka jde ona silnička. Jedná se o typickou makadamovou účelovou komunikaci, asfalt končí za posledním stavením. Ale i když prašná, je vcelku kvalitní a dá se jet dva-tři, podle podmínek. První část vede podél horské bystřina, pak uhne prudce vlevo svahem a pěkně pořád nahoru. Předjedeme traktor s vlekem, ten je opatřený lavicemi a tvoří tak svérázný druh horské hromadné dopravy, veze vzhůru asi dvacku turistů. Pár kilometrů stoupání nás dopraví až k horské chatě Bürgeralm, za ní však dočasný lívanec znemožní další cestu. Podle cedule se tam nahoře staví a tak finito.
No co dál? Tuhle otázku rozřeší Michal s tím, že je přeci už poledne a je třeba něco vpravit do žaloudku. Ehm, jsem sice žravec, leč až zase takovej…. Dobrá, usadíme se u řádného dubového stolu a lavic na terase. Michal si objedná nějakou místní salašskou krmi, já osobně se spokojím jen s velkým kafem a minerálkou, protože po opulentní a pozdnější snídani ještě zdaleka hlad nemám. Pak už jen si čekání krátíme shlížením dolů do údolí, klábosením a pozorováním kolemsedících. Po chvilce přikloktá „omnibusový“ traktor a vyklopí dávku pasažírů, velkou většinou tak o generaci starších. Vůbec až na malé výjimky jsme tu za nejmladší, tedy až na vnoučky doprovázející občas seniory. Pak přinesou kolegovi krmi, a je skoro dobře, že jsem si to nedal – obrovská porce omelety z vajec, brambor, slaniny, sýra, klobás a tak, kilojauly z toho vyskakujou v pětistupech, nazdar, tak tohle by mě v poledním vedru dostalo do kolen. Kafe naopak bodlo….
Polední přestávečka je u konce, vsoukáme se do prohřátých bund a hybaj dolů do údolí. No, tedy ne že by se mi do toho žhnoucího kotle chtělo… ale co, když musíš tak musíš, nichtwar?
Míříme stále na jih údolím Thörlbachu, souběžně kdysi vedla železnice (na mapě Freitag&Berndt 04/1995 je dosud značená, na druhé od ARBÖ z roku 1988, už ale není… u frajtága nejsou asi zas tak moc pružní), dnes je již její svršek snesen, zemní stavby, opuštěné mosty a přeasfaltované přejezdy dávají tušit, že se tak stalo nedávno.
Sotva se před námi otevře hlavní údolí pod jižními svahy Eisenerzen Alpen, opře se do nás hajc s intenzitou hodnou lepší věci. Navíc se dostaneme do odpoledního dopravního závaru. Náš další cíl je určen Michalem, větší město Kapfenberg mu má poskytnout nákup kazety do kamery a pak se chce kouknout po prodejně vláčků Fleischmann, prej tu má bejt. Dobrá, táhneme se chvilku po hlavní, než usoudíme, že tohle je centrum, a malé parkoviště poskytne odstavení ve stínu. Je sice placené, ale my se postavíme tak, že nezabíráme žádné místo a stejně zůstanu u motorek, tak neplatíme. Michal odloží vše co je možno a vyrazí, já zatím ve stínu relaxuju.
Po dvacítce minut je zpátky, s tím že Fleischmann je v sousedním Brucku, tak jestli bychom tam nemohli sklouznout. Nu což, jsme na dovolený bez fixní osy postupu, mrkneme do mapy a místo severní kličky alternujeme na jižní. To bude mít za následek ještě nějaký ten údolní prud, ale co…
Kupodivu se nám podaří se ihned dostat z centra a najet rychlostní komunikaci na Bruck, podle cedulek bychom sice měli být ovignetováni, ale kašleme na to, je to jen šest kiláků a když nás chytnou, tak se budem do krve hádat že omyl a tak, a že vyjedeme hned na příštím exitu (stejně tam chcem …. tak co….). Projedeme delším tunelem a hned příštím výjezdem mizíme ze zakázané zóny. Stejně, co by těm blbcům rakouskejm udělalo, kdyby tenhle kousek mezi dvěma velkými městy udělali bezvignetí, jako tomu je třeba u nás na dálničních objezdech. Inu byrokrati bez kouska invence, na to samý dojela habsburská monarchie, žádná škoda!
Bruck se nám taky orientačně podaří zvládnout a skoro z chodu nacházíme hlavní náměstí, kde u ohrady ohromného staveniště odstavíme. Bohužel, stínu kolem nět, tak Myšáka mírně popoženu, ať mé grilování u mašin laskavě co nejvíce minimalizuje.
Jestli se snažil čili ne, nedovedu posoudit, každopádně následnou půlhodinku bych si klidně opustil, opékání vlastního body v textilu není zrovínka mojí špecialitou dne, obzvláště když kolem cirkulují Štajeráci a Štajeračky v minimalizovaném odění, jak se na tuhle roční dobu sluší a patří. Halt, stinná stránka motoputování, nicméně, nikdo nás nenutil a dali jsme se na to dobrovolně…..
Konečně jsme zase kompletní, Myšák uspokojen, takže bič a pryč!
Protože chceme dál na jih údolím Muru a přitom nechceme najet rychlostní silnici, musíme tedy ignorovat všechny směrovky a svěřit se intuici a GPSce. Stejně se mi první výjezd nezdaří, což napoví kouzelný přístroj hned po pár stech metrech. Takže zurück do centra a dávám druhý pokus. Sice se chvilku motáme industriální zástavkou, která naštěstí sleduje řeku, nicméně posléze jsme úspěšní a vyjíždíme levobřežní původní výpadovkou. Tak to bychom měli. Naštěstí v sevřeném údolí je chladněji, navíc se jede, takže moje interní teplota klesá a recipročně stoupá nálada.
Necelých deset kiláků za Bruckem se nabízí první možnost přejet řeku, po místním mostě se dostaneme do městečka Pernegg. Z něho jedeme uzounkou okrestičkou podél trati, až dorazíme k hlavní, která nás dopraví ven z údolí Muru. Pěkná údolní silnice mírně stoupá podél bystřiny, a co víc, podél úzkých kolejí. Tady? Nějak nevím, že by tu byla trať, navíc, jak vidno, i elektrifikovaná, ale evidentně tu je a zdá se i aktivní. Hmm, to mě zajímá, takže jakmile vedle spatřím malou výhybnu, navíc s přístupem, tak k ní neprodleně zahnu. Alespoň se pod korunami stromů vychladíme, napijeme a odfrkneme po tepelné hektice.
Já samozřejmě po chvilce orazu očichávám trať. Je to klasická rakouská 760ka a podle trasování, trolejového vedení (jednoduchý drát na dřevěných sloupech) a totální absence zastávek a stanic usuzuji na ryze nákladní provoz. Tomu svědčí i odstavený cisternový vůz a opleny s jedním stožárem na vedlejší koleji. Chvilku čekám, nepojede-li něco (koleje jsou poměrně čerstvě ošoupané), ale nic tomu nesvědčí, takže zrezignuju. No, alespoň jsem si očíhl trať, doma musím vytěžit net, cože to tu vlastně brouzdá….

Lokalbahn

Máme před sebou delší etapu, protože dalším postupným cílem bude Semmering. Pokračujeme tedy mírným stoupáním do sedla (1170 m) před Gasenem, odtud klesáme do Birkfeldu, kde konečně otočíme směr sever a jedeme hlavním údolím Feistritz po „72“. Ta ale ústí do údolí pod Semmeringem poněkud „brzy“, takže po chvilce uhneme opět vpravo na vedlejší silničky, které nám dnes sedí více než hlavní tahy. V prvním záměru jsem chtěl za Rattenem najet na horskou silničku, která šplhá na dominantní hřeben po levé ruce tak do výše naší Sněžky, pak ale objevím na mapě ještě jednu, která (taky mýtovaná) vede výše. Takže pokračujeme o kus dále, stoupáme krásnými velkoryse trasovanými vracečkami do sedla Pfaffensattel (1372 m). Je tady (uzavřená) chata a hlavně, odbočka vlevo na horskou silničku na vrchol Stuhleck. Stavíme, abychom se jednak rozhlédli a druhak si přečíst infotabule. Z nich zjistíme, že mejto činí 2 €, takže jedééém…
Silnička, spíše cesta, je opět makadamová a opět velice slušné kvality, takže se dá docela rychle drápat vzhůru. Myšákovi na cruiseru to přeci jen tak rychle nejde, ztrácím jej v zatáčkách, ale to nevadí, odbočit není kam a ztratit se nelze. Asi dva kilometry mne přivedou na hranici lesa, nad ní už je jen kleč nebo holiny. V první výhledové zatáčce stavím, na čumendu a hlavně na tasení foťáku a zachycení nejen scenérií kolem, ale i Michala ve stoupání. Zadaří se, mávnutím jej pošlu, ať pokračuje, ještě chvilku postojím a vydám se nahoru též.
Sejdeme se na vrcholovém parkovišti, před chatou Alois Günther Haus. Skoro nikde nikdo, mimo nás jen jedna motorka a jeden auťák, no vždyť už se docela připozdívá. Je fantastický rozhled, a tak se nejdříve rozprchneme po vrcholu, abychom na paměťová média zapsali vše potřebné. Pak je čas na postátí a rozhled, docela to tu svižně fučí a díky proudění je celkem vymetýno a tím i vidět. Miluju hory, a na nich takovéto chvilky, no a ještě víc je miluju, když na takováto místa lze se dohrabati na našich miláčcích (tím nemyslím partnerky, aby jasno bylo….).
Michal už zase neodbytně zve na něco do žaloudku, naštěstí má na mysli jen nápoj. OK, odpolední kávička, dostaneme ji do pořádných bucláků a odneseme si je ven na lavičky do závětří. S výhledem do údolí ji usrkáváme a je nám dobře.
Při cestě zpět k motorkám si všimneme té třetí, stojící opodál. No, normální Hayabusa, černá, ale na bocích nádrže se stkví nápis JAWA…. Po bližším ohledání zjistíme, že má slovenskou značku. Michal intuitivně zaběhne dovnitř a zjistí, že majitel umývá uvnitř nádobí a pomáhá v kuchyni, takže ještě chvilku s ním pokecá, než nastoupíme cestu zpět.

Stuhleck 1

Čtyřkilometrové klesání nás dopraví na hlavní komunikaci, zahneme vpravo a hrneme se extra širokou a liduprázdnou hlavní do sedla Semmeringu. Evidentně je to tu zařízeno na zimu a její radovánky, kolem obrovská a totálně prázdná parkoviště, od nich vedou zmrtvělé lanovky… však se dočkají, za pár měsíců…
Semmering je známý hlavně dvěma pamětihodnostmi. Jednak jsou to už stovkami let prověřené klimatické lázně, kde se rekreovala vídeňská smetánka v čele s aristokracií (a Habsburky, samo, i když FJ I měl v oblibě spíše Bad Ischl), a tuto proslulost si udržely dodnes, kdy do mohutných lázeňských paláců zajíždí smetánka dnešní (a ta je definována především svými konty…). Druhak je znám jako důležitý průsmyk, kterým odjakživa procházely stezky, cesty, posléze císařské silnice, směřující do jihozápadních držav monarchie. Vlastně to je první horská překážka za Vídní, z ní skoro na dohled. A když se ve střední Evropě začaly budovat železnice, první „horská“ dráha vznikla právě zde. Tady získávali železniční inženýři první zkušenosti s budování a provozem v drsných horských podmínkách, tady se zkoušely nové prototypy lokomotiv, prostě tato trať znamenala hodně v historii evropské železnice.

Semmering 1
Semmering 2

Na detailnější průzkum moc času nemám, připozdívá se a zvláště tady, na východních svazích, už je dost šero. Navíc, „domů“ to je ještě řádný kus, asi devadesát kiláků, takže čas na zastavování moc není.
Projíždíme celými lázněmi, je tu klid, skoro mrtvo, jen bohaté fasády procovských lázní shlížejí kamsi do údolí. Všude kolem samá „30“, no, nebudem blbnout, tady můžou bejt cajti, takže se držíme na uzdě. Ono to taky na úzkých motanicích o moc rychleji nejde. Z východní strany hřebenu se postupně dostaneme na severní, serpentínky pozvolna klesají, až se dostaneme do jednoho z bočních údolíček, jehož závěr protíná jeden z několika viaduktů trati. Tak to si ujít nenechám, stavím alespoň na chvilku.
Po dalším sjezdu nabereme definitivně západní směr, ještě jednou podjedeme trať (a tím se s ní rozloučíme) a okreska nás vede ztemnělými hustě zalesněnými údolíčky dál. V jednom místě projedeme zrovínka na zítřek připravovaný závod do vrchu, naštěstí nás to časově neomezí.
Konečně se dostáváme na hlavnější tah, nejprve údolím Raxenbachu a pak řeky Mürz. V Mürzsteguse nám nabízí dvě varianty dalšího pokračování, buďto rovně s napojením na naši ranní počáteční etapu, a nebo o něco delší odbočku vpravo, vedoucí do Mariazellu. Tou včera přijel Michal, a tak se rozhodneme pro první verzi.
Vybrali jsme si dobře, rychlé přímé stoupání nás vyplivne do sedla Niederalpl (1223 m) a poměrně prudkým sjezdem se dostaneme cca 8 km pod Gußwerk, kterým jsme projížděli ráno. Zbytek už je pouhá routine, do kempu přijíždíme zároveň se soumrakem.
Nikde nevidím červenou VFRku, asi tady ještě nejsou. Michal ale zajíždí až k umývárnám, které jsou zcela nahoře, a tam objevuje Ernesty zašité za cípem lesa a zrovínka konzumující večeři. S touto novinou se vrací a vyráží pro piwko, já se zatím placatím kolem obydlí, nabít baterky do foťáku, do mobilu, vyhrabat něco k jídlu a tak.
Skoro současně s návratem bierträgera se zbytek vejpravy spustí shůry k našemu ležení. Připijeme si na shledání valašskou meducínou, a pak se kolem nich více méně motáme, než postaví bydlíka, zařídí se, a posléze se společně odšouráme do společenské zimérky, pojíst a popít, posedět a požvanit jako lidi.
Každý si dá to své, já vařím polívku a oblíbené těstoviny s konzervou, vlastně moje dnešní druhé jídlo. Ani mě nějaký pocit hladu nehonil, to asi díky vedru a dvoum kafím, ale jakmile mám navaříno, hlad se probudí a s potěšením vše slupnu. K tomu dám kolik lahváčů? No vlastně teď už nevím, ale bylo jich přiměřeně, slovy klasika, přesně tolik, aby duch se povznesl ale neupadl, aby řeč nestála a život se zdál pěkný a pohodový. Takže sedíme, popíjíme, klábosíme, plánujeme na zítřek, a život, ten je fajn...  :-))

Další díl: Den čtvrtý


P8191400.JPG
P8191400.JPG
P8191401.JPG
P8191401.JPG
P8191402.JPG
P8191402.JPG
P8191403.JPG
P8191403.JPG
P8191404.JPG
P8191404.JPG
P8191405.JPG
P8191405.JPG
P8191406.JPG
P8191406.JPG
P8191407.JPG
P8191407.JPG
P8191408.JPG
P8191408.JPG
P8191409.JPG
P8191409.JPG
P8191411.JPG
P8191411.JPG
P8191412.JPG
P8191412.JPG
P8191413.JPG
P8191413.JPG
P8191414.JPG
P8191414.JPG
P8191416.JPG
P8191416.JPG
P8191417.JPG
P8191417.JPG
P8191418.JPG
P8191418.JPG
P8191420.JPG
P8191420.JPG
P8191421.JPG
P8191421.JPG
P8191422.JPG
P8191422.JPG
P8191424.JPG
P8191424.JPG
P8191425.JPG
P8191425.JPG
P8191426.JPG
P8191426.JPG
P8191434.JPG
P8191434.JPG
P8191440.JPG
P8191440.JPG
P8191441.JPG
P8191441.JPG
panorama1.jpg
panorama1.jpg
panorama2.jpg
panorama2.jpg

Vaše názory

K tomuto článku zatím nebyl připojen žádný názor