Voge Bikes


Nacházíte se: CESTOPISY / Zahraniční cestopisy

Svatební cesta po třiceti létech - den třetí

Jiří Bašný, 20.9.2012

Předchozí díl: Svatební cesta po třiceti létech - den druhý

Protože toho máme dnes hodně před sebou, opět volíme brzkou snídani. Opět je lukulského typu, opět se nafutrujeme až po hrdla :-). Nicméně sebou trochu mrskneme, na cimře bleskurychle sbalíme (no, ono skoro není co, ani neznárodňujeme ručníky či cejchy...) a šup ven k motorce. Při odhlášce ode mne ještě vyinkasují jakési místní poplatky. Zřejmě je tady zvykem tohle platit mimo voucher, nevím, dneska mám smířlivou a ani nemám chuť si kazit ráno hádkou, tedy těch pár frfňů cálnu, dostanu na to quittung (tedy žádná černá recepční do kapsičky), tedy je vše v cajku a můžeme se s hotýlkem rozloučit.
Z lokálních map, které jsem si zakoupil v recepci, jsem vykoumal, že v nedalekém Glauchau stojí rozhledna. Tak proč se k ní nemrknout, že?
Od hotelu odrazíme opačným směrem, tak dvě stě metrů a křižovatka, jedeme vpravo. Normoš, akurát že u ní stojí malá poctivá saská hospůdka, jako malovaná. Dop*dele, sem jsme si mohli večír klidně zajít na pár pivek mezi místňáky, jak to máme rádi a děláme to pokaždé, když můžeme! No nic, stalo se, ale pravda, trochu jsem se naprdl, sám na sebe, za špatnou rekognoskaci blízkého okolí.
I když jsem polohu rozhledny jen odhadl, trefil jsem se dobře a po chvilce stavíme ve stinném hájku, který mohutnou, teutonsky brutální kamennou stavbu obklopuje. Když se tak na věž dívám, nějak mi v hlavě šrotuje, že tohle už jsem někde viděl. Mudrujeme s Janou, ale nic nás nenapadá. Skok časem kupředu – až večer při editaci fotek je jasno: viděli jsme ji včera, jako jednu ze staveb v Miniweltu :-).
Nalehko se odebéřeme k patě rozhledny, ale ouha. Zavřeno, a bohužel, tady trochu německá pořádnost klopýtne. Nikde není ani zmínka o nějaké otevírací době, kde si když tak vyzvednout klíče, prostě nic. Z letáku za oknem se dozvíme leccos (teda kdybychom uměli německy, že), leč „ofnungzeit“ nikde, ani zmínka. Cloumání dveřma taky nepomůže, tak nám nezbývá, než si rozhlednu obejít a s dlouhým nosem se vrátit k mašině.
Jako další cíl jsme si rozhodli podívat se do další technické památky, a sice mlýna na papírovou hmotu ve Zwönitz. Naše cesta tam vede kousek po předvčerejší trase, ale naštěstí opravdu jen kousek, žádná tragedie.
Mlýn stojí přesně na místě, kde ho lokalizuje krabička, ale ouha... areál kolem je plný lidí, na příjezdové cestě mobilní zábrana, obsluhovaná ženou vyššího středního věku. Ptát se, cože se to děje, tak na to nemám, táži se jen, jestli mlejn funguje. Prej jo, a pouští nás dovnitř. Zaparkuju na posledním volném místečku, ale hned se ke mně přižene další dáma obdobného věku a odesílá mne na parkoviště za mlejnem.
Jak tak koukám, děje se zde něco jako shromáždění, leč nevím koho/čeho. Bylo nám trochu nápadné, že obě dámy měly tak trochu zvláštní styl jednání a určitý neobvyklý lesk v očích, pravda se vyjevila o něco později. Na place před mlejnem bylo něco jako náboženská slavnost, zrovínka kázal nějaký pastor či co. Hmmm, tyhle akce oba dva moc nemusíme, a popravdě, připadáme si zde tak trochu jako ateističtí barbaři, navíc na motorové pšukavce. Tak pečeme na vnitřní prohlídku (kdoví jestli je vůbec otevříno) a jen si areál mlejna obejdeme zvnějšku. Pěkná stavba, jen což, tři funkční vodní kola, náhon, vantroky, to vše se skrývá v zadní části, vnitřek tedy bude příště až pojedu kolem. Za čtvrthodinku z tohohle nedělně dopoledního dejchánku zmizíme, všiml jsem si jen, že asi osmdesát procent obecenstva jsou starší dámy single...
A zase je tu další rozhledna po cestě :-). Tentokráte je to věž krále Alberta na kopci Spiegelwald, pouhých pár kilometrů od minulé zastávky. Na vrchol vede opět uzounká, leč perfektní asfaltka, u věže je opět hotýlek. Nicméně, tahle věž je unikátní zřejmě nejen v saských Krušnohorkách, ale možná i ve střední Evropě. Nahradila totiž původní rozhlednu, vybudovanou před sto léty, vzhledově je velmi podobná, ale samozřejmě vyšší, a uvnitř má výtah :-). Což pro ty méně či nepohyblivé (vozíčkáři apod.) je značným plusem, neb jim jest rozhlednová romantika prakticky omezena na minimum.
Poloha zdejší věže je dle našeho názoru vynikající, jak jsme se přesvědčili po zaplacení dvouéčkového vstupného a použití moderního výtahu. To se to stoupá za zážitkem :-). Kruhový rozhled je díky výšce věže nerušený a dává možnost si nejen prohlédnout hraniční hřeben Krušných hor jako na dlani, ale směrem opačným i postupně se svažující kopečky až do německé placatice na obzoru. Moc se nám tady líbí, takže půlhodinka počumování uplyne jako voda. Navíc, přeje nám počasí, je vyfoukáno a viditelnost vynikající.
Dolů chci jít po schodech, ale cedule to zakazuje, pouze v případě nouze... hmmm, tak zase do ocelové krabice a nieder!
Už je po poledni, hlad sice nemáme, ale žízeň ano. Tak koupím dva nealko weizeny v blízkém bufítku, odneseme si je na lavičku ve stínu stromů a v pohodě si je vychutnáme. Daleko lepší než ty cukerínově sladké s*ačky, co se s nimi většinová společnost láduje. Takže se zdejším „ausichtturmem“ mohu vyslovit maximální spokojenost a kdokoliv bude mít cestu kolem, rozhodně neprohloupí, když sem zahne! Vřele doporučují dva ze dvou Bašňáků :-).
Posledním dnešním bodem zastavení (čas bohužel nejde stopnout ač by se chtělo) jsem našemu kolektivu naordinoval železniční muzeum v nedalekém Schwarzenbergu. Na jednom z vlakovejletů s Ranžou jsme tady tudy jeli, ale bylo to v zimě, navíc nebyl čas, takže jsme jen profrčeli kolem. Dneska jsme zde na motorce, čas nějaký je, těch pár kilometrů uteče a už parkujeme před vchodem do areálu bývalého depa s výtopnou, dnes muzea.
Teda, popravdě jsem čekal něco komorního, menšího, ale rozsah zdejšího podniku mne příjemně překvapil. Dost mi to zde připomíná podobný podnik ČD v Lužné, rozsahem i počtem exponátů, možná že v Lužné jich je o něco málo víc. Zaplatíme víceméně symbolické vstupné, v kase si odložíme nepotřebné cajky a hybaj do areálu. Naši prohlídku lehce ovlivní náhlá a prudká přeprška, která nás nasměruje do výtopny, tedy pod střechu :-). Dokud déšť chrastí na krytině, prolejzáme jednotlivé mašiny, dokonce je u některých umožněn přístup na stanoviště strojvedoucího. To si užije především Jana, pro mne to až tak žhavá novinka není, a tak ji jistím zdola. Bohužel, jak se zdejší snaží pod střechu toho nacpat co nejvíc, tak k některým strojům se nelze skoro dostat, ale jak patrno z fotek, dost často je vytahují ven a některé i provozují. Když mrak odtáhne, prolezeme si celý areál. Leckde se pracuje, dobrovolníci se činí jak na vagónech, tak i při údržbě areálu. Prohlédneme si i jejich muzeální soupravy, jedna jsou tři klasické DDR osobáky, leč ve stavu, v jakém asi nikdy normálně nejezdily :-), druhou tvoří tři známé dvounápravové motoráky z šedesátých let. Z letáků vyčtu, že k muzeu patří i muzeální trať, a to odtud do Annaberg-Buchholz (Erzgebirgische Aussichtsbahn - EAB), na které tyhle soupravy jezdí nostalgické jízdy. A dojde mi, že jak jsme v pátek ve Walthersdorfu byli na muzeální stanici, že to je vlastně tahle trať. Tedy na to, že to je pouhá muzeální dráha, je v perfektním stavu, za který by se nemusela stydět většina tratí SŽDC...
Je půl druhé, tedy nejvyšší čas vyrazit na zpáteční cestu domů, abychom u Prahy nevlítli do té nejhorší doby víkendových návratů. Takže, tímto uzavíráme prohlídku různých zdejších zajímavůstek a před námi je už jen a jen motorkárna.
Rozhodnu se vzít to zpět přes Božák (Boží Dar), odtud sjet do Kadaně a víceméně stejnou cestou domů. Kdoví jak to dopadne, neb se nad krajinu opět nasune temný mrak a sem tam kápne. Régeny ale necháváme v kufrech, neb když to bude jen přeprška, Káčko to zachytí.
Okreskama se dostaneme do Rittersgrünu, tedy na místa, kde jsem se už vloni toulal s Vlčkovejma a Ranžistama. Stále mírně, ale vytrvale stoupáme, s přibývajícími metry nejen že klesá teplota, ale i častěji sem tam skrápne. No uvidíme, Krušné hory už takové bývají.
V Božím Daru na chvilku zastavím (je tu vylidněno, neb asi se přehnal slejvák a je značně sychravo) a Jana volá mamce, že už jsme „skoro“ doma :-), halt report muší bejt.
Takže, jedem dál, ať to odsejpá. Objedeme Klínovec, no a před náma vyvstane šedivo nevlídno, začne regulérně pršet, tedy nijak intenzívně, ale furt. Hmmm, přemejšlím, jestli do nemoků neb ne, víceméně jde o mne, Jana je hezky schovaná, a to by už muselo sakra pršet, aby jí to vadilo. Nakonec se rozhodnu nic neoblíkat, koneckonců jak koukám do údolí, tam by mělo bejt líp, ovšem naprotivce, v Doupovských kopcích, tam leje asi pořádně! Tož uvidím... Do Měděnce prší, v klesání do údolí se to trochu mírní a dole u Ohře už je jen mokro po dešti. Fajn, sice jsme tomu teď utekli, ale jsme pěkně sevřeni z obou stran festovní temně modrou hradbou řádných mraků. Z toho by ještě mohla bejt polízanice.
Za Kadaní ale najednou objížďka – co to? V pátek tady nic nebylo, a v neděli ano? Moc se mi to nezdá, takže zariskuju a jedu dál, třeba se to na motorce dá project. Párkrát se mi už tahle strategie vyplatila, dnes je to ale jinak. V obci Rokle dojedu k asi dva metry širokému a stejně tak hlubokému příkopu napříč silnice, ještě v něm stojí bagr, samozřejmě ztichlý, nikdo nic nedělá..... Objet nelze, neb zářez se táhne na obě strany a navíc jsou tady hluboké příkopy. Hmm, na GSu bych to možná objel po louce, jak tak podle vyjetých stop asi činí místní, ale s Káčkem na mokrý trávě a bahýnku, ve dvou, peču na to, za případný průser to nestojí. Ještě zkusím poškádlit GPSku, opravdu, nějakou cestou by se to mělo dát objet. Zkusíme to, ale za osadou Krásný Dvoreček (mimochodem, děsná řiť, binec a zmar všude kolem) se okreska přemění v bahnitou polňačku a je opět finito. Mít GS, vydal bych se dál, nicméně nezbyde než se vrátit do Kadaně a vzít to po druhém břehu Nechranické přehrady.
To se projevilo jako dobrý tah, zrekonstruovaná silnice dovolí nasadit přesunovou stodesítku a mažeme na východ. Po pravé ruce stále hrozí mračno, za hrází přehrady pár kapek spadne, ale naštěstí jsme rychlejší a déšť necháme za sebou.
Pak už je to jen klasika a přesun, opět „sedmička“, opět Slaný. Zde chci natankovat, ale nemají Natural 95, pouze něco lepšího, takže nádrž naplním až na obchvatu Velvar. Poté dé osmička a úderem páté brzdím před vraty.

Co závěrem: „Romantický“ víkend ve dvou se více než vydařil, Jana si opět po delší době připomněla motorkárnu. Díky její iniciativě jsme si hezky a až hříšně pohodlně „zahotelovali“, naše bříška si také přišla na své, tedy spokojenost. Co jsme se shodli je to, že Krušné hory ze saské strany nemají chybu a rozhodně se sem budeme vracet, a to nejednou. Pomalu už není rozdíl v ceně ubytka na naší a jejich straně (tedy samo, trochu je, ale zase tolik se neprojede benzínu, když se člověk motá kolem dočasného komína, takže suma sumár to plus mínus vyjde asi tak na stejno. A člověk navíc pozná jiný lidi, jiný zvyklosti, jiný pivo a tak :-). A třeba ubytovat se v některém z poznaných „berghotelů“ u rozhleden by nebylo až tak od věci, na tom jsme se shodli.
Takže Jano, díky!


Vaše názory

K tomuto článku zatím nebyl připojen žádný názor