Skross cestovní nabíječky

Czech Dakar


Nacházíte se: CESTOPISY / Zahraniční cestopisy

Varadero Tour 2009

Helmut Šafarčik, 1.12.2010

Účastníci:
Já - táta - Helmut
On - syn - Michal

Moto:
Helmut - Honda Varadero r.v. 03
Michal - Honda Varadero r.v. 07

Kam:
Rakousko, Slovinsko, Chorvatsko, Bosna a Hercegovina, Maďarsko, Slovensko a domů

 

Kdy:
Červen 2009

Čas v sedlech:
11 dnů

Počet ujetých km
cca 2 800

Text a foto:
táta & syn

Dalo by se říct: za vším hledej Boba!
Proč?
Syn Michal si z Anglie (kde 2 roky pracoval) nechal v únoru 2008 poslal domů funglovku Varadero 07 a e-mailem odkaz na borce z Práglu, co vozí motky. Nu a do tří týdnů stály na dvorku již Varadera dvě.
Oba - syn i já, máme na motorkách něco málo odjeto, a tak pořízení velké mašiny bylo pro nás přirozeným vývojem. Já sedlal od Pionýra přes ČZ a Jawy ve finále Transalpa, pak Afriku a nyní Varadero – od Boba. Michal něco podobného, jen skočil z Jawy 350 rovnou do Varadera - z čehož jsem měl trošku vítr. Nutno dodat – naprosto zbytečně. Michal je zodpovědný bajker a skvělý parťák na motodovču.
Celou zimu 08/09 jsme čmárali do počítačů plány a kudy-tudy v létě 2009. Však jsme to rozebírali i na Varadero stránkách.
Trasa vybrána, byť jsme vše museli jeden druhému přizpůsobit a malé překvápko pro synátora bylo na místě. Michal se šíleně děsil toho, že mi bude muset do svých kufrů přibrat nějaké mé věci! Nu, starší člověk má potřebu být velmi dobře vybaven, ne? Ale místo toho jsem mu nechal u dcery Zuzky (jeho ségra) v předvečer výjezdu potištěná trika s logem VARADERO TOUR 2009 s tím, ať mu nakuká, že má v garáži kupu věcí od taťky, které má přibalit na svůj stroj. To jste měli vidět, jak bral schody po třech a co šlo na mou adresu z jeho úst, nemohu ani popisovat!!! Celý uřícený, rudý vzteky se vrátil zpět a kde ty hadry mám, ale to už měl na své bagáži rozprostřený ta trika! Musím se poplácat po rameni, bo tento kousek se mi fakt povedl. Maličkost, kterou jsme nosili celou motodovču jako přísahu potěšila, ale to hlavní – nádherné zážitky z VARADERO TOUR 2009 táty a syna – nás teprve čekalo.

Konečně nastal ten den:
Den první: sobota 13. 6. 2009
Odjezd cca mezi 8-9 hod dopolední se klasicky posunul, rozloučení s blízkými nebralo konce a do toho moje maminka (81 let), která nás musela opeskovat, něco na způsob jako že jsme blázni apod., ale pak zkontrolovat, zda máme vše potřebné nabaleno a tak. Konečně sedíme v sedlech. Počasí nic moc, ale neprší – zatím!!! A tak máváme Olince (má žena), babičce, Jemince (náš pejsek) a vyrážíme. Neměli jsme v plánu žádné dálnice a rychlostní silnice, a tak si vyrážíme směr Šumperk, Svitavy a ve Ždírci na pumpě dáváme papání našim koním i sobě a posíláme svým blízkým první zdravice.
Již během cesty vysvitlo sluníčko a my si to začínáme náramně užívat. Stroje šlapou jako hodinky a i přes totálně naložené tři kufry + tankvak, stan + spacák atd. jede Varadero (obé) jako ďas. Snažíme se dodržovat předpisy, ale jakmile se ukáže pár krásných zatáček, bereme za plyn. Střídáme se vepředu a kdo nezažil jízdu, kdy máte před sebou úplně stejně naloženou motku a na ní synátora, jak jde do zatáček, až se tají dech, tak nepoznal ten pocit úzkosti, ale i neskonalé radosti a pýchy. Ale Michal se vždy vymlouval, že já jej tlačil…!
První nocleh máme zamluven na Lipně v Černé v Pošumaví – Autokemp. Dorážíme kolem 18. hod. po krátké pauzičce na pumpě v Č. Budějicích.
Sice s sebou máme stan a vše potřebné, ale již dopředu bylo dohodnuto, že jej použijeme jen v krajní nouzi, přeci jen mé "stařecké kosti" potřebují odpočinout na něčem jiném, než na karimatce pod širákem či stanem!
Dáváme koupel, veču v místí restauraci nu a v chatce na palandě pálíme chrobáka něčím ostřejším. To se musí z důvodů prevence, ne?! Kemp ještě prázdný, majitel příjemný, pro 2 os. za cca 360 Kč/noc. Slušné, ale chatky pamatují doby pionýrských táborů z dob hluboké totality, i ty mouchy na mucholapce, co tam u stropu visela, o vrstvě prachu na skříňkách ani nemluvím.

Den druhý:
Probuzení je velmi příjemné neboť svítí sluníčko, a tak nespěcháme. V klídku hygiena (tamní společné toalety nic moc), balení strojů, snídaně, nezbytně vše dokumentováno a už mažeme směr Rakousko přes Frymburg, kde plníme tanky, Vyšší Brod a Studánky. Vstupujeme konečně do "země zaslíbené" bajkerům. Po místních okreskách a hlavních silnicích - zcela záměrně - se blížíme ke Gmunden, které míjíme a již se kocháme pohledem na jezero Traun-see a malebnou krajinou kolem. A ty cesty?! Opravdu nádhera a kocháme se tak, že zajedeme do slepé ulice, a tak se musíme kousek vracet. Mezitím si ještě dáchnem na sváču na břehu jezera v jednom z kempů a koukáme jako diví, že je plno koupajících se, asi otužilců.
Posilnění vyrážíme dál ke svému dnešnímu cíli, což je další krásné jezero Zellersee u města Zell am See, ale ještě před tím si to dáme přes Strobl na svůj první pass Postalm (3,5 €). Stálo to za to - parádní cesty, samá zatáčka a panoramata - tam se rádi vrátíme.
St. Martin a kousek po dálnici směrem na Bischofshofen - St. Johan a Lend do Zell am See, kde nacházíme ubytování na privátu za 27 € pro oba + stroje (appartament haus Sonneschein).
Ubytko malé ale luxus, jsme propocení a utahaní, tak se koupeme a hurá na břeh jezera do restaurace v kempu na pořádnou veču a pivko (několik). Koukáme z terasy po večeři v šortkách na zasněžený ledovec Kitzteinnhorn a je nám fajn. Při rozebírání dojmů z dnešní cesty nám večer utíká jako voda. Brouzdáme kempem a zjišťujeme, že jsme propásli celosvětový sraz majitelů skůtrů VESPA, a tak fotíme aspoň to, co ještě neodjelo.
Nu což, všechno vědět a vidět nemůžeme.

Den třetí:
Po vydatné snídani balíme a strojíme naše koně. Obloha teda nic moc, spíše nic než moc, za drobného mrholení míříme směr Krimmelské vodopády a pak zpět a hurá na Grossglockner. Na parkovišti u vodopádů potkáváme partičku bikerů z ČR a ti nám radí, že Grossglockner nemáme dnes dávat, že mlha atd. Ještě že jsme na ně nedali. Vodopády super a prý je dobré je skouknout celé, ale nebyl čas. Rozpis trasy daný, tak pár fotek a po prohlídce za mírného deštíku mažeme zdolat to, po čem jsme prahli. Je asi zbytečné psát o kvalitě cest a tak, to musí fakt člověk sednout na mašinu a vyrazit a pak uvidí a pocítí na vlastní kůži, jak mají cesty vypadat!!!
Na Grossgl. sice nebylo azuro, ale stálo to za to. Jistě dnes vím, že se tam vypravím znovu a tentokrát si dám daleko více času. Když už máme dost nakocháno a nafoceno i pětimetrových bariér sněhu, jedeme dolů směr Spittal a městečko Döbriach na břehu jezera Millstäter See. Již jsem se těšil, v daném místě jsem byl v únoru se ženou na týdenní lyžovačce a nyní se synem na "báječných strojích".
Hledáme ubytko v soukromí, ale když po nás paní chce na jednu noc 35 € za osobu, tak se nám orosí čela, slušně poděkujeme a už stojíme před autokempem. Nabízejí na jednu noc (a to neradi slyší-celkem rozumím) luxusní obytný přívěs se stanovou přístavbou - lednice, klima, sporák a prostě supeeer a jako bonus sociálky jako z cukru, čisto, voňavo, vybavená prádelna atd… Jo a bazén k tomu!!! Za 12 € na osobu a motku!!! Tak jsme si oproti plánu hned připlatili dvě noci, ať si spočnem a vstřebáme zážitky (Familie Mössler, camping@moessler.at).
Rochnit se v luxusním bazénu o půl jedenácté v noci a kochat se hvězdami...mňamka. A ještě mám poznámku k Varaderu a jeho spotřebě: 5,6 l na 100 km, tankováno po zdolání Grossglockneru, a to jsme netahali "provaz"‘ - plyn za slabší konec!

Den čtvrtý:
Tento den jsme si s Michalem řekli, že si dáme každý pár kiláků po okolí sám, jen tak si pojezdit sólo nalehko, takže si říkám, kouknu se na svahy v Badkleinkircheim a po okolí a hupky-dupky do kempu na bier und schnaps. Tak se i stalo - počasí tak akorát, pod mrakem ale teploučko, jen tak do motoriflí, krátký rukávek pod bundu, rukavice a hybaj na cesty. Kdo jezdí do Rakous, ví, že tam se vyplatí dodržovat předpisy, a tak opravdu padesátkou se houpu v zatáčkách a kochám se po okolí. Minu sjezdovky v Bahklien-Kircheimm a přede mnou se otevře krásná cesta údolím. Vesnice jen sporadicky, začnu tahat za plyn a užívat si jízdy. Až když celý upocený stavím na passu a fotím se u tabule Turracher Höhe 1783 m n.m., koukám na budíky a hladový oko nesvítí, ale září jako měsíc. Jen jsem si uvědomil, že cca 50 km po cestě jsem pumpu nepotkal, a tak se spouštím druhou stranou dolů. A tímto mé trable začaly. Jedu jedu jedu a pumpa nikde, tak si říkám kouknu do mapy, kde že jako jsem a ejhle, tankvak i mapy v kempu a mobil taky! Zapomněl jsem podotknout, že z mraků začaly padat kapičky, měnící se v kapky za sebou rychle jdoucí, a nádrž začínala smrdět suchem! To už jsem jel fakt jen podle intuice a dědina nikde. Točil jsem se furt za levou rukou, tak abych uzavíral pomyslný kruh od doby, co jsem vyjel z kempu. Konečně vesnice, lidi a dotaz na pumpu, kam jsem dojel již jako vodník. Ale i tak se hrdinně soukám do nepromoku, který od této chvíle držel veškerou vodu a nepustil ji ven. Zpočátku to fungovalo jako výměník tepla, od těla se ohřála voda, nepromok teplo ven nepustil, tak vše OK. Ale jen do té doby, než v kotli vychladlo, a pak to začalo fungovat opačně. Pumpař poradil kudy tudy, ale zprvu nechápal, odkud se ten "vodník" divně mluvící vzal a kam míří a poslal mě přes Katschberg-tunel zpět na Spittal. Ale nedodal, že za ten tunel budou chtít tuším 8,5 €, tak jsem před mýtnicí svého Varana otočil na pětníku čelem vzad a v protisměru mizel a fičel po cestě nad tunelem. Díky tomu jsem si dal Katschberg pass 1641 m n.m. a za stálého deště jsem se vrátil do kempu, kde již sušil své věci synátor. Ten pro změnu najel nechtěně na dálnici a ve Villachu se otočil a po ní se vracel taky za deště zpět. Oba jsme se pobavili, a pak kdo je po kom?!
Jako by se nám počasí v Alpách chtělo představit v celé kráse, a tak nám ten podvečer seslalo ještě pořádnou dávku vody, kořeněnou krupobitím a průtrží, jež na krátkou chvíli ochromila život v kempu. Avšak pod střechou příjemné hospůdky paní majitelky s pivem navrch nám to nedělalo problém. Zapomněl jsem podotknout, že kemp byl v půli června plný holandských důchodců v obytných domech. První moment na nás koukali jako z jara, ale byli velmi příjemní a milí. Asi se báli, že jejich pohodu narušíme řevem našim a našich strojů, ale pak se s námi i fotili a loučili s úsměvy na tváři. Tam se určitě taky rád podívám znovu.

Den pátý:
Ač neradi, ráno 17.6. balíme saky-paky, strojíme motorky i sebe, odevzdáváme klíče a vyrážíme vstříc naší další cestě, a sice směr moře! Musím se zmínit o asi nejdražší cestě nebo státu, či jak ty vydřiduchy Slovince nazvat, bo jsme museli zaplatit za tunel 6,6 € a vzápětí 17,5 € za jejich dálnice. Příště věnuji více času mapě a plánování cesty: Mittagsgogel tunel, nebo jak se jmenuje ta 8 kilometrů dlouhá smradlavá černá díra - fuj, peklo je asi příjemnější. Navzdory nepříjemné "černé díře" a bohovsky draze zaplaceným pár kilometrům dálnic ubíhala cesta rychle, byť nezáživně, a už jsme byli v Rijece.
Tady nám chvíli trvalo se vymotat z čilého stavebního ruchu, zátarasů a svedených pruhů. Maj tam hodně takových sjezdů a nájezdů nad údolím a různých mostů na dosti vysokých pilířích a vidět přede mnou jedoucího syna, jak v jedné vracečce cca 50 metrů nad zemí (spíše víc) brousí stupačkou jejich asfalt - no, řádně mě omývalo, a to jsem se jej musel držet. Asi jsem byl - pro za mnou jedoucí - taky ťuky ťuk na čelo!
Po vyjetí z Rijeky nás čekal další z nezapomenutelných zážitků naší cesty. V podstatě až do Biogradu na Moru to byla samá levá pravá, skvělý asfalt, vlevo skály, vpravo moře, fakt nádhera. Je pravda, že nám sluníčko občas zmizelo za mráčky, ba i déšť nás pokropil a Michal šel do nepromoku, který posléze zase svlékl. Ale toto opravdu byl nečekaný a silný zážitek, řádně jsme obrousili naše gumy a ještě více stupačky.
Abychom se po cestě nenudili, kde se vzal tu se vzal, nějaký místní maník a moooc se chtěl předvádět, jak že to neumí. Aniž bychom si s Michalem dali jakékoliv znamení, začali jsme si s ním hrát. Pustili jsme jej před sebe a stále se jej drželi, jednou jsem jej já předjel, pak Míša, poté jsme se zase nechali předjet my a pak jsme začali fakt tahat řádně za plyn a šli po něm jako pes po uzeným! Borec nás měl tak 2-3 metry za zadkem a jeho hlava šla jen z jednoho zrcátka do druhého, jestli se jej zase nesnažíme předjet. On na motce sám, my oba nabalení cca 400 kilo každý a dávali jsme mu kouř jako hrom. Vždy jsme jen naznačili předjetí a to borec těžce rozdýchával, až jsme jej dohnali na hranici jeho možností a umu s motorkou, do velmi rozevláté pozice – ufff, ještě že nic nejelo v protisměru. Měl borec fakt namále! Když pak v nějaké vesnici zahnul, těžko říci, zda tam měl namířeno, či musel jít vyměnit spoďáry!
Byli jsme tak nabuzení adrenalinem a parádní jízdou, že jsme i fotit zapomněli. Na tento úsek cesty jsme pak vzpomínali u pivka a slivovice a jeden druhému líčili, jak a kde co kdo jel a kde jsme si to dávali fakt na žiletku a s odřenýma ušima.
Někde po cestě podél pobřeží jsme na samaforech (řídily opravovanou část vozovky jednosměrně) dojeli borce z Finska na cestovní Kawasaki se spolujezdcem. Ještě o něm bude řeč.
Biograd na Moru nás přivítal někdy v podvečer, řádně utahané, ale plné skvělých motorkářských zážitků. Další zážitek byl, jak jsme dohadovali ubytování s majiteli privátního bungalovu. Nezabírala má němčina, Michalova angličtina jen z části, a tak přišla ke slovu tužka a papír. Oplatilo se být neústupný - celé město bylo poloprázdné, turisté nikde, ale po nás chtěli palbu jako hrom. Nakonec jsme usmlouvali na polovinu s dovětkem majitelky, že jsme jak Italové a prý se hádáme o každé euro a že když máme takové motorky, musíme být bohatí! Hodila uraženě prdelí a odešla znechucená, že jsme ji zlomili na ceně, hihihi!!! Chtěla 35 € /os. a noc a po urputné hádce dostala 18,5 € na os.! Ve finále by jinak totiž neměla nic, odešli bychom...
Zaplatili jsme si 4 noci, neboť Michalovou podmínkou byl čtyřdenní pobyt u moře.

Den šestý až osmý:
Ranní azuro nás žene k moři a lážo-plážo blbneme (hlavně já) jako malí kluci. Ale mezi blbnutím povídám: "Namaž se krémem!" Nenamazal a doplatil na to. Bylo tak 38°C ve stínu, večer mazal spálený nohy.
Ale to jsem předběhl události. Kráčíme na apartmán a tam vedle našich japonců další – Kawa, co jsme potkali kdesi na cestě! Manželský pár z Finska (vlastnící advokátní kancelář, 55 a 49 let), jezdící pravidelně na minimálně měsíční dovču. Najedou vždy cca 10 až 12 tisíc kilometrů, nu prostě "socky" a ranaři! Báječně jsem si s Finem pošprechal, já ani slůvko finsky ani anglicky, on zase - nevím proč?! - ani ťuk česky – divný co? :-) Ale po pár pivech a štamprlích jsme si rozuměli jedna báseň.
Nu a tak jsme si poleželi u moře dva dny pod plnou palbou sluníčka a třetí den nám začlo chcát a chcalo po celý zbytek naší VARADERO TOUR 2009.
Vše krásné jednou končí, a tak i my s Michalem museli po čtyřech dnech lenošení opět osedlat naše "milášky", navléknout nepromoky (nevědíc, že je již nesundáme do konce naší TOUR) a vrazit směr domov.

Den devátý:
Není špatného počasí, jen špatně oblečený bajker. My byli ti, co byli oblečení jak se sluší a patří do deště, ale že se budeme prát místy s vichřicí a lijákem jako řemen po dva a půl dne, to jsme netušili. Bylo to maso, ale je fakt, že na tuto část cesty vzpomínáme se synem téměř při každém setkání. Asi proto, že to byl fakt adrenalín a záhul jako hrom.
Z Biogradu na Moru jsme se spustili ještě trochu níže do Šibeniku a pak vnirozemím směr Drniš, Knin, na hranice s Bosnou a Hercegovinou, Bosansko Grahovo směr Drva, Banja Luka a přes Bosanska Gradiška opět do Chorvatska.
Co říci o této části cesty? Pro neustálý déšť jen pár fotek, po přechodu hranice do BiH krásná krajina, cesty celkem děs, ale některé úseky zase v poho - prostě dosti veliké změny, co do kvality. Ovšem projíždět vesnicemi, které jsou do dnešního dne tak, jak tam prošla fronta - vypálené, rozstřílené a mezi těmito domy smrti stojí jeden netknutý či opravený a v něm se svítí a topí. No hrůza mne jímá, představím-li si zvěrstva, jež se tam udála a nechápali jsme s Michalem, jak někdo v osadě či vesnici duchů dokáže žít...
Tak jsme se tou deštěm smáčenou a temnou a krutou historií poznamenanou zemí řítili pryč, opět do Chorvatska, a tam ve městě Daruvar našli super hotýlek, nově zrekonstruovaný za 27 € za oba! V něm přespali a co bylo velmi příjemné, všichni s námi komunikovali plynně česky! Daruvar je lázeňské město s nejsilnější českou národnostní menšinou v Chorvatsku. Prý jsou to potomci vojáků Marie Terezie.
Po ubytování a koupeli vyrážíme do města na baštu - ve vnitrozemí je to o rovných 50% levnější, než u moře. Příjemné zjištění, leč předposlední den naší cesty.

Den desátý:
Kdo si již někdy oblékal dva dny po sobě mokré hadry, ví o čem to je. Nás ráno v Daruvaru opět budí řinčení parapetu pod přívaly deště. Rádi bychom zůstali a počkali, až se případně počasí umoudří, ale co naplat, Michal musí ve čtvrtek do "továrny" a tak nabalit, navléci vlhké motohadry, navrch nepromok, ať nás aspoň před větrem chrání a hybaj směr Maďarsko a Slovensko do Trnavy, kde má Michal přátele z dob, kdy pracoval v Anglii. To ještě netušíme, že právě tento den bude ten nekrušnější z celé cesty.
Příšerný vichr, silný déšť a ve finále již modré rty od zimy. Hranice Chorvatsko/Maďarsko připomínají dobu hluboké totality - stojíme v předlouhé frontě aut za silného lijáku a nebýt sličné celnice, jež na nás kývla, že máme předjet auta, stojíme tam snad dodnes... Brutus-humulus. A jak se celníci chovali k řidičům a kopali jim v autech?! No hrůza pomyslet, že by se to mělo vrátit zpět i na naše hranice se sousedními státy!
Že je Maďarsko placka, netřeba zdůraznit, o to hůře se jede za deště a vichru proti kamionům, jež vás chtějí zmuchlat a zahodit do příkopu jako papírovou hračku. Balaton míjíme po jeho levé straně a v té slotě nemáme vůbec pomyšlení zastavit a fotit. Stejně nemáme foťák na focení pod vodou!
Do Trnavy dorážíme řádně zdevastovaní a musím říct, že jsem toho měl opravdu plné brýle. Totálně promočený, zmrzlý a utahaný jako kotě. Teplá sprcha a dobrá bašta slovenských přátel nám zvedá náladu, ale i tak jdeme brzy na kutě a již se těšíme na ráno, kdy vyrážíme k domovu.

Den jedenáctý-poslední:
A jak jinak může být než pod mrakem, dokonce jsou tak nízko, že je můžeme holýma rukama rozhánět. Nic naplat, opět nabalit stroje, to co neuschlo na topení znovu vlhké na sebe, já i nepromok. Zkušeně odhaduji že brzy začne chcát. Loučíme se s přáteli, ale po 15 minutách leje jako z konve, a tak stojíme, Michal se musí obléct. Někde kolem Trenčína se mraky trhají, ale my již nepromoky raději necháváme a čím blíže k domovu, tím více taháme za plyn. Ještě že nikde neměřili.
Někdy kolem čtvrté po obědě jsme konečně doma u svých blízkých a milých. A na mé tváři je fakt vidět, že jsem utahaný. Vybalení, koupel, pivečko a při vyprávění (zapáleném) se mě žena ptá: "Jel bys znovu?" A já ji povídám, že než vypere a vysuší, tak já dám motku do pořádku a jsem schopen zase vyrazit. Je to droga, které jsme propadl, jako spousta jiných. Uvědomil jsem si, že to naše společné dobrodružství je u konce, je to již minulost a že je třeba plánovat, kam příště.
Mám zase plány, sny a touhy… Už aby bylo jaro, vlastně je tak akorát čas si přes zimu zase vybrat pár cest a z nich vypilovat tu jedinou: Další VARADERO TOUR 2010. Nebo snad BMW TOUR 2010 ?! Kdo ví...

Jak to dopadlo a kam jsme vyrazili v roce 2010? To se dozvíte již brzy!


DSC_2679.JPG
DSC_2679.JPG
DSC_2684.JPG
DSC_2684.JPG
DSC07598.JPG
DSC07598.JPG
DSC07602.JPG
DSC07602.JPG
DSC07605.JPG
DSC07605.JPG
DSC07606.JPG
DSC07606.JPG
foto525.JPG
foto525.JPG
foto526.JPG
foto526.JPG
foto527.JPG
foto527.JPG
foto528.JPG
foto528.JPG
foto529.JPG
foto529.JPG
foto533.JPG
foto533.JPG
foto542.JPG
foto542.JPG
foto545.JPG
foto545.JPG
foto552.jpg
foto552.jpg
foto553.jpg
foto553.jpg
foto554.jpg
foto554.jpg
foto555.jpg
foto555.jpg
foto556.jpg
foto556.jpg
foto558.jpg
foto558.jpg
foto559.jpg
foto559.jpg
foto561.jpg
foto561.jpg
foto562.jpg
foto562.jpg
foto563.jpg
foto563.jpg
foto564.jpg
foto564.jpg
foto566.jpg
foto566.jpg
foto568.jpg
foto568.jpg
foto580.jpg
foto580.jpg
foto582.jpg
foto582.jpg
foto583.jpg
foto583.jpg
foto589.jpg
foto589.jpg
foto590.jpg
foto590.jpg
foto591.jpg
foto591.jpg
foto592.jpg
foto592.jpg
foto593.jpg
foto593.jpg
foto594.jpg
foto594.jpg
foto596.jpg
foto596.jpg
foto597.jpg
foto597.jpg
foto598.jpg
foto598.jpg
foto604.jpg
foto604.jpg
foto609.jpg
foto609.jpg
foto610.jpg
foto610.jpg
foto611.jpg
foto611.jpg
foto613.jpg
foto613.jpg
foto615.jpg
foto615.jpg
foto616.jpg
foto616.jpg
foto617.jpg
foto617.jpg
foto620.jpg
foto620.jpg
foto621.jpg
foto621.jpg
foto622.jpg
foto622.jpg
foto624.jpg
foto624.jpg
foto629.jpg
foto629.jpg
foto630.jpg
foto630.jpg
foto642.jpg
foto642.jpg
foto646.jpg
foto646.jpg
foto647.jpg
foto647.jpg
foto652.jpg
foto652.jpg
foto657.jpg
foto657.jpg
foto659.jpg
foto659.jpg
foto666.jpg
foto666.jpg
foto667.jpg
foto667.jpg
foto676.jpg
foto676.jpg
foto677.jpg
foto677.jpg
foto678.jpg
foto678.jpg
foto681.jpg
foto681.jpg
foto682.jpg
foto682.jpg
foto684.jpg
foto684.jpg
foto700.jpg
foto700.jpg
foto736.jpg
foto736.jpg
foto737.jpg
foto737.jpg
foto744.jpg
foto744.jpg
foto745.jpg
foto745.jpg
foto747.jpg
foto747.jpg
foto748.jpg
foto748.jpg
foto749.jpg
foto749.jpg
foto753.jpg
foto753.jpg
foto754.jpg
foto754.jpg
foto762.jpg
foto762.jpg
foto763.jpg
foto763.jpg
foto764.jpg
foto764.jpg
foto765.jpg
foto765.jpg
foto768.jpg
foto768.jpg
foto771.jpg
foto771.jpg
foto772.jpg
foto772.jpg
grossgl.jpg
grossgl.jpg
kemp v dobriach.jpg
kemp v dobriach.jpg
Varadero tour.JPG
Varadero tour.JPG

Vaše názory

K tomuto článku zatím nebyl připojen žádný názor