Normfest

 

 


Nacházíte se: CESTOPISY / Jednodenní výlety

Když se nedaří

Jirka Bašný, 22. 12. 2009

 A začalo to tak nadějně. Předpověď na celé velikonoce nemůže bejt lepší, dokonce i paní doktorka se těší na vejletík. Nejprve to vyzerá, že pojedeme sami (Eva, bohužel, má zcela jiné starosti :-)), Ranža musí naopak hákovat na rodinné plantáži a haciendě, ale nakonec se Jindrovi podaří začasu naroubovat novou bandu na své XT a je připraven se Zuzou vyrazit též. Tedy, v osm ráno u nás, pojedeme kamsi na sever, tam, kam nás oči povedou.

Svěží a prosluněné jitro nás vytáhne z pelechů už před šestou, takže není divu, když již ve tři čtvrti na osm jsme ready to action . Pět minutek před limitem doráží i Jindra, takže se k nim jen přidružíme a vypadneme ze spícího velkoměsta dé-osmičkou na SZ.
Za Vltavou sjedeme na bývalou hlavní, trochu se pohoupeme na značně vyjetých kolejích (kamióňáci jsou v tom zřejmě nevinně, tihle Dušínové své herky dozajista nepřetěžují a ony koleje dělají asi místní zemědělci svými Zetory – jináč to nevidím ) a první odbočkou vpravo mizíme nadlouho z hlavních silnic.
První zastávečku, jen tak na ranní protažení, dáme za Ctiněvsí, na úbočí nejposvátnějšího českého kopce. Hezké, jiskřivé ráno a rašící svěží zeleň, blaho na duši. Jen se přitom ale člověk nesmí dívat moc kolem sebe do dolní polosféry. I tady, tak dvě stě metrů za vesnicí, je vjezd na polňačku zasypán všelijakým bincem. Evidentně pochází odsud nebo z nedalekého nedaleka – docela mne děsí uvažování místních drnů. Na svoji parcelu by si tohle nesmýkli, za vesnicí ale „už to není moje“ a tam se toho vejde, škoda mlčetL. Doprčic, jednak existují popelnice, a druhak, i když to nejni zrovínka ekologicky in, osmdesát procent tohohle plastobince se dá prohnat komínem. Ale v přírodě tohle bude strašit stovky let.No nic, lehce nasrán velím k další jízdě.
 
Pod Řípem 
Přes Bechlín a Předonín sjedeme k Labi u Račic, překonáme jej po dvouúčelovém mostě, a dál pokračujeme hlavní pravobřežní silnicí. V mém POI seznamu je vodárenské muzeum ve Vrutici, přes kterou dnes jedeme. Pomaličku přes vesničku, koukáme, ale nic nevidět, ničeho jsme si nikdo z nás nevšimli. Nakonec se shodneme na další jízdě, máme toho před sebou dost a sem se ještě mrkneme. Nakonec, při domácím studiu, jsem přišel na to, že je expozice zde, ale otevírá se jen po předchozí dohodě den předem.
Takže bychom stejně měli smolíka – no a propříště, Jirko, chce to pečlivější přípravu. 0:1.
 
V Polepech uhneme vpravo ke kopcům na obzoru – někde na nich měla by se vynacházet nová rozhledna Hořidla u Chotiněvsi. Síť všech sítí tvrdí, že nejkratší přístup k ní je od božích muk na silničce Encovany – Třebutičky. Takže se podle rady (ve světle následných událostí bych ji definoval jako „hraběcí“) dohrabeme k božím mukám v malém sedle a zde už je to jen na nás, kudy a kam.
.... 
Podle GPSky vyrazíme přímo přes louky ve stopě vyjetých kolejí. První stopa se rozplizne na další louce, druhá nás dovede do slepého cípu ke krmelci na kraji lesa. Myslivci sem zřejmě zaváží seno. Zkusíme pěšky proniknout (tedy Jana a já) lesem na hřbet další terénní vlny, ale rozhlednu nikde nevidět. Má to být nová, kovová, tedy viditelná i z většího odstupu. Ale prd, vašnosti.
Takže se pěkně s bžundou vrátíme k mukám a zkusíme další polňačku, tentokráte po vrstevnici. Ta končí asi po kilásku u posedu, tudíž zase nic. Zapráskaná rozhledna, už teda nevím, kde ji hledat. Dozajista existuje, neb na netu jsou fotky, ale možná v jiným časoprostoru.
 
Chvilku s Jindrou mudrujeme, co s tím, nakonec to ale vzdáme a místo toho Jindra navrhne prozkoumat záhadnou stavbu v polích, kterou zahlédl při cestě sem za Hrušovany. 0:2.
Kousek se vrátíme a odbočíme na krátkou polňačku. Ta se vyšvihne vzhůru svahem a končí u něčeho, co Jana bryskně nazve „malými Dlouhými stráněmi“ (N50 31.503 E14 16.134). Pravda, podobnost je velká, odhlédneme-li samo od velikosti.
Oválná nádrž se šikmými břehy, špinavá voda, účel nejasný. Mudrujeme k čemu že tohle tady, odhadneme dobu vzniku tak na léta sedmdesátá.
"Dlouhé Stráně" nad Labem:-))Jindrou spatřená stavba je ještě kousek vejš přes pole, tak se k ní s ženskejma vydá. Mě je docela hic a vedro, leje ze mě jako vloni v Bergenu, tudíž zůstávám (znaven a naprdnut z vývoje událostí) u vody a motorek, potřebuju se uklidnit. Díky tomu se mi ale podaří objasnit účel stavby. Vyzpovídám muže s vnoučkem na procházce, a je to přesně jak jsem tušil. Závlahová nádrž, voda je čerpána z dva kiláky vzdáleného Labe. O kousek dál je prý druhá identická. 1:3.
Mezitím se vrací zbytkáč výpravy, prolezli poměrně slušně zachovalé ruiny opuštěného poutního kostelíka – cesta k němu vede z opačné strany hřebene. Prý to bylo docela zajímavé. Tak až zase pojedu někdy kolem, zajedu a prohlídnu též.
Objedeme tedy zakletou lokalitu z druhé, východní, strany a ejhle, při sjezdu do Chotyčan se při pohledu zpět na hraně lesa telekomunikační věž objeví. Dokonce i tím směrem vede polňačka. Jasně, při výstavbě někudy musely náklaďáky jezdit, a servisáci ke svým černým krabičkám taky nechodí šourem, to dá rozum. Dneska ale do dalších průzkumů už nemáme chuť, takhle bychom se mohli na jednom místě zahrabat. Je skoro poledne a moc jsme toho teda neobjeli. Příště...
Naše cesta pokračuje přes Liběšice pořád dál na S. Kolem je už na co koukat, zapadli jsme do typického kopcovitého kraje Českého středohoří. Nahoru, dolů, doleva, doprava, silnička se motá jak užovka pod vlivem, k tomu navíc malebná krajina kolem, pomalu mne opouští naprdnutost a do duše se rozlévá pohoda.
Netrvá dlouho, a před námi se na obzoru rýsuje další postupný cíl. Je jím Levín, respektive, jak opět vyčteno, jeho bývalá zvonice, dneska prý přebudovávaná na rozhlednu. Těsně před cílem jsme chvíli zdrženi idylkou vpravdě bukolickou. Skoro jako na Balkáně či kdesi na Východě se na cestě a vedle ní vyhřívá a povaluje stádečko koz, ovcí, dokonce i jedno černé prase je vidět. Zastavíme a chvilku posečkáme, než se místním hospodářským zvířátkům uráčí se z veřejné komunikace odloudat na přilehlou louku.
Prudkým výjezdem po značně rozdrbané okresce se vysápneme až na malé, tiché až ospalé, náměstíčko. Tomu vévodí neobvyklý kruhový kostel, zrenovicírovaná hospoda a obecní úřad, my však nejprve popojedeme kam až to jde, vyfuníme krátký leč šťavnatý výstup a už jsme u čerstvě opravené solitérní zvonice (N50 36.730 E14 17.042).
Dříve zvonice, nyní rozhledna nad Levínem
Orosili jsme se jen což. Na to reagují naše dámy striptýzem. Není třeba se obávat, nedotáhly ho do konce, to by mohli dole hasiči začít troubit poplach a z nebe padat mrtvý ptáciJ. Pouze se zbavily zateplovacích elementů, přičemž jsem aktuálně proslovil kratičkou prezentaci funkčního prádla naší army, jehož jsme novými, hrdými a spokojenými uživateli. 
Vyhlídka z čerstvě renovované věže se nekoná, pečlivě uzamčenou mříží je však vidět opravené schodiště a mezipatro. Tak doufejme že příště. 1:4. Alespoň si vychutnáme trochu stromy degradovanou vyhlídku od paty věže, kde se podle stop zřejmě budou konat čarodějnice. Zajímavě strukturované Středohoří nabídne pár hezkých výhledíků.
 
Protože se již poledne nachyluje (a vstávali jsme sakra brzo), jednomyslně je rozhodnuto vylepšit si náladu a utišit hlad v místní hospůdce. Sympatické zařízení nabízí i posez venku, tudíž se pro něj rozhodneme. Nabídka je dostačující: já nemaje až tak hlad si dám držkovou (nedostanu ji pro tentokráte od paní doktorky ), ona sama nepohrdne segedínem a Blšouni sloupnou kuře s hranolky. Všichni si pochvalují, krátkou sirku si táhnu já sám. Držkovka mi připadne „poněkud“ ředěná a drštěk bylo – slovy čtyři. No nic, není každý den posvícení. Jinak ale hospůdka fajn, obsluha přívětivá a rychlá, a dokonce nabízejí i pivní speciál – velikonoční pivko barvy zelené. Chuť příjemná, lehce netypická, ale fajn. Po obědě si ještě prohlédneme vnitřek značně neobvyklého kostelíka a nutno razit dále.
Pohled z Levína na západ ... a na severozápadUž z dříve známou cestou na Verneřice ukazuju Janě za jízdy, kudy vedla dnes snesená trať z Velkého Března do Úštěku a odbočky do Verneřic. Silnice ji několikrát překročí, ale slabé terénní náznaky zbytku spodní stavby odhalí jen cvičené oko znalce, tedy mne, že áno . Cesta klesá k Žandovu, my ale odbočíme vpravo na Merboltice. Důvod je prozaický, v oné vísce totiž víkendově sídlí Janina kolegyně z práce. A prej že co kdyby ji náhodou viděla. Možné to je, chalupy jsou rozhozeny víceméně jen podél cesty a souběžného potoka. Zpomalím a loudavým tempem se protáhneme nedělním odpolednem ztichlou vesničkou, úspěšní však nejsme. Zajímavo, že přesně před rokem jsme stejnou cestou tudy jeli s Evou, po návštěvě dřevěné rozhledny nad obcí.
Fajn hospoda na levínském náměstíV Žandově odbočíme vlevo na Českou Kamenici, kousek vystoupáme a je tu odbočka na Nový Oldřichov, náš další postupný cíl. Zde je vyhlášené hasičské muzeum, spravované místními dobrovolnými hasiči. Pro informaci tudíž zastavím u hasičské zbrojnice. Venku je technika, částečně rozložená na prvočinitele, tedy „někdo je doma“. Po chvilce pátrání se objeví jeden z hasičů, ale nepotěší nás. Popíše sice, kde muzeum najdeme, ale prý je otevříno až od května a správce a klíčník je kdesi na hasičské soutěži. Hmmm, nějak se nám to začíná chrout… Popojedeme kousek hore, malá cedulka nás uhne vlevo a už jsme u muzea – bývalé socialistické sámošky let sedmdesátých. Očicháme ho alespoň zvenku, no ale teď – co dál? Je lehké odpoledne a nevíme, kudy kam.
 
a skóre je: 1:5
 
Hloubáme v mapě, až se dohodneme, že vlastně jsme my dva nikdy nebyli o kousek dál, na Panské skále nad Kamenickým Šenovem, a Belšani tam byli kdysi jako VELMI mladí manželé. OK, pohneme se teda tam. Je to pravda jen kousíček, skoro ni nestojí zato si navlíkat blembák a ostatní cajky.
Šenovští pojali zdejší atrakci numero uno značně velkoryse. Velké parkoviště (naštěstí v předsezóně se zdviženými závorami), s rozmachem řešená obslužná budova, skoro jako někde na západě. Ani tady není všudypřítomný český binec, naopak, uklizeno skoro germánsky. Že by vliv nedalekých Teutonů???? Takže pohodlně zaparkujeme, z kufru tasím klobouček a hurá k známé čedičové vyvřelině.
Panská skála nad Kamenickým ŠenovemTotéž z jiné stranyNaštěstí zde není moc lidu, v plné sezóně ti zde asi musí „žít“ daleko hektičtěji. Vychutnáme si tak víceméně nerušeně zajímavý a značně netypický skalní útvar (nejbližší mě známý jsou podobné leč větší Giant’s Step v IRL), postupně si jej i obejdeme, když si navzájem pohlídáme kupu cajků, které jest mototuristům třeba s sebou smýkati. Docela mně pobavila poznámka kolemjdoucího párečku, když viděli mne samotinkého a kupu bince – „No asi se ti zbylí motorkáři tady utopili a tenhleten je hlídá až vyplavou“:-). Šeptali si to, leč ač stařík, o co míň vidím, o to více slyším. Ani brvou jsem nehnul, dekorum zachovávaje. 2:5
 
Na parkovišti obsloužíme svá těla nutným servisem a kam dál? Pohled na mapu napoví, zbytek dopoví paní dochtor – prej že v České Lípě se konají od čtyřech jakési velikonoční pašijové hry a neuviděvši je, chřadla by až by uchřadla (© Brdečka/Limonádový Joe). Jelikož hlasu milované sluší se poslechnouti (doporučuje devět z deseti šťastně ženatých manů), musíme plánovat tak, abychom splnili časoprostorové parametry.
Skalní hrad Sloup, protentokráte z odstupuPopojedeme tedy do Sloupu, zvenčí si prohlídneme zdejší skalní hrad a poté navštívíme jeho méně známého kolegu o kousek dál. Pak již bič a pryč do České Lípy, nebo bude zle.
První část myšlenky plníme bez problémků. U paty mohutného skalního pilíře chvíli spočineme a prohlédneme si jej zvenčí. V nastalém vedru nemáme na supění vzhůru ni pomyšlení, i davy viditelné na ochozech zdola odrazují, plné parkovisko dole napoví. Někdy jindy, jedouc kolem, se nahoru vyšplháme. Dneska není morál.....
 
Pár otoček klikových hřídelí nás donese do Svojkova, kde odstavíme mašiny na parkovišti před místním hotýlkem Zámeček. Prý odtud vede stezička značená ke skalnímu hradu Svojkov. Z rozcestí opravdu naším směrem ukazuje směrovka hlásající dostupnost za dvě stě metrů. Tak se odstrojíme a vyrazíme.
Prudké stoupání lesem po červené, všici funíme, já nejvíc, a ještě se k tomu značně rosímL. Humus, humus, metry přibývají, hradu nět. Z GPSky odečtu, že už máme za sebou skoro kilák, takže je asi něco špatně. Jindra by furt šel dál, mě se to ale jeví jako kontraproduktivní, takže po delší vzrušené diskuzi dáme návrat. O kousek níž si Jana všimne značené odbočky, pročež když už jsme zde, tak ji zkusíme. Zavede nás na skalní ostroh, kde při dobré vůli by mohl být někdy skalní hrad. Ale teď po něm nezbejvá nic….. Alespoň je zde hezkej rozhled, s tímhle pocitem se vracíme zpět ke strojům. Už je pomalu čas razit do Lípy.
Když se tak motáme kolem motorek, tak mi najednou padne zrak na blízký strom, respektive na vkusně a zřetelně vyvedenou turistickou značku odbočky ke zřícenině, v barvě bílé a červené na něm. DO PR*ELE!!!!!! Jak to, že jsme si toho nevšimli!!!!! Tak tohle by se zkušeným harcovníkům jako jsme my dva s Jindrou tedy opravdu stávat nemělo…. Herdek, už to s náma jde tak trochu kopcem dolů, takováto minela. Prskám, nadávám, protože zplaven a naprdnut a psychicky opravdu down, obrazně se motám v klinči v provazech, čekaje na milosrdný knock-out. No nic, 2:6, a pokračujem bychom stihli alespoň tu Lípu.
Do města dorazíme bez problémků, ty ale vyvstanou na místě. Milá Janka jaksi bohorovně netuší, kdeže by ony pašijové hry měly bejt. Takže „dáme kolečko“ centrem a místním systémem zmatených jednosměrek, leč bez výsledku. Dvojitým průjezdem jsme si konečně povšimli zbytků hradu Lipý kousek od centra. Nakonec přistaneme na autprázdném parkovišti, trochu podezřelé :-). A taky jo, na uzamčených vratech plakát hlásá, že pašijové hry ano, leč včera ve tři . Připadám si jako v tom opršelým vtípku z totáče: „Dotaz na Rádio Jerevan: Je pravda, že se v Moskvě rozdávala auta? Odpověď: Ano, je to pravda, leč nebylo to v Moskvě, ale v Leningradu, a nerozdávala se tam auta, ale kradla se tam kola…..“. Takže pašijovky v Lípě ano, nicméně ne v neděli, leč v sobotu a ne ve čtyři, ale ve tři.... Nauč se brouzdat sítí, Janko…. 2:7. Blbý skóre….. a jářku, už dnes finální!!!!
Opevnění hradu Lipý
Je k páté, takže je čas hodit ručník do ringu a vrátit se hezky pokorně k domácí hroudě. Přemejšlíme, kudy že to dáme, máme vlastně dvě možnosti. První je klasická, profláknutá Dubá-Liběchov, druhá je souběžná trasa údolím Pšovky pod hradem Kokořín. Celkem pochopitelně se domluvíme na druhé variantě – předháňky s nabroušenými supersporty není naše parketa.
První část samozřejmě musíme přetrpět po hlavních silnicích, avšak frekvence není velká, takže to jde. U pumpy Dubá mineme obvyklý dav v pestrobarevných kombinézách, naštěstí se věnují víceméně potlachu, na silnici už spíše nejsou.
V Dubé uhneme vlevo a ponoříme se do kokořínských údolí a lesů. Teď nastane to pravé pohlazení po cestovatelovo duši. Liduprázdná silnička, krása probouzející se jarní přírody kolem nás, zajímavé scenérie, to vše je Kokořínsko, proto jej miluju. Bručíme si kolem temných skal, občas se kolem mihnou malebné, pečlivě udržované roubenky, natěsnané v údolíčkách, jen občas je třeba dát si bacha na posyp. Písek, sůl je zde zakázána.
Dohrabeme se do nám Bašňákům velmi známé lokality Mšeno - Ráj, kde jsme počínali náš motoživot s Jawa klubem Praha, a kde už jsme se mnohokráte zastavili na občerstvení. A že dnes si oddych a spočinutí zasloužíme, je nasnadě. Takže brzdím a nabízím Belšounům zastávku na kafe a odfrknutí. Odmítnou, že prý budou pokračovat dál domů. Rozloučíme se tedy, a XT odbrblá kamsi mezi borovice a pískovce.
Odebereme se s Janou do příjemně zastíněné zahrádky, mezi pár trampů a místňáků, volna je tu dost. Takže se rozložíme, a jelikož je tu sámoška, odšourám se k okýnku objednat dva turky. Za chvilku jsou dodány, a konečně si vydechneme a relaxneme.
 
Zbytek cesty už se nese ve znamení absolutní pohody. Nespěchám, vyberu si okresky hezky až domů. Mám rád tyhle podvečerní návraty, provoz skoro nulový, ve vesničkách místní uklízejí rozdělanou fachu a občas se už někteří z nich loudají do místní hospůdky na večerní zasloužené. Je hezky, tedy začínají fungovat venkovní sezení. Ctím atmosféru, tedy vesničkami spíše jen probublávám, netahám moc za heft, bych nerušil.
V atmosféře koncentrované pohody dorážíme dom, no a aby dojem z dneška byl alespoň trochu napraven stylem „konec dobrý, všechno dobré“, po úklidu věrného GS do garage a oblíknutí se jen tak nalehko vyrazíme na oblíbený růžek na pár za odměnu. Ale duch dnešního smolného dne naposledy pozvedne hlavu a zaškodí – na růžku mají zavříno.... Kletě, tudíž bereme zavděk sídlišťáckým Arterem, co naplat. Janu potěší nabídka černého pivka, takže alespoň ona jest spokojena .
 
JiB

 



"Dlouhé stráně" nad Labem
Fajn hospoda na levínském náměstí
Fajn hospoda na levínském náměstí
Hradby českolipského hradu Lipý
Hradby českolipského hradu Lipý
Marnou cestou k rozhledně
Marnou cestou k rozhledně
Panská skála u Kamenického Šenova
Panská skála u Kamenického Šenova
Panská skála u Kamenického Šenova
Panská skála u Kamenického Šenova
Pod Řípem
Pod Řípem
Pohled z Levína na severozápad
Pohled z Levína na severozápad
Pohled z Levína na západ
Pohled z Levína na západ
Říp
Říp
Skalní hrad Sloup od silnice
Skalní hrad Sloup od silnice
Zvonice / rozhledna nad Levínem
Zvonice / rozhledna nad Levínem