Buell XB12S Lightning

Přiznám se, že jsem nikdy nebyl zaníceným příznivcem motocyklů Harley-Davidson, i když mám mezi jejich majiteli pár kamarádů a dobrých známých. Na pár z nich (tedy těch Harlejích) jsem jel, ale zkrátka to není tak úplně můj šálek čaje. Když jsme proto v redakci dostali možnost vyzkoušet harlejácký derivát, Buell XB12S Lightning, nevěděl jsem, co od něj očekávat (a pro jistotu jsem ani nečekal nic zvláštního).
První, co na Buellu upoutá, je jeho velikost. Přesněji řečeno, jeho velmi malá velikost. Buell má opravdu daleko do monumentálnosti Harleyů a je obdivuhodné, že konstruktéři tak velký motor obestavěli motorkou velikosti supersportu. Posaz je trochu nezvyklý; sedíte poměrně vysoko a vepředu, takže motorku pod sebou skoro nevidíte. Díky tomu si za jízdy člověk připadá, jako by letěl.

Na Buellu je všechno jiné. Když stojí na stojanu a jede na volnoběh, celý se třese jako nervózní kůň před startem. Zpočátku působí tvrdě a nepohodlně, řazení vyžaduje razanci a do zatáček jakoby se mu nechtělo. Zkrátka, když jsem přímo z Klasik-Mota vypadl do pražského provozu, chvíli mi trvalo, než jsem si na Bulíka zvykl. A když jsem vyjel na D1 směr Brno, ukázalo se, že jízda vysokou rychlostí po dálnici není Buellovou silnou stránkou. Ne že by na to motoricky nebo podvozkem neměl, to vůbec ne, ale díky zmíněnému posazu jsem si připadal jako brzdící padák. Vzhledem k silnému protivětru mi tak jízda vyšší rychlostí nahradila návštěvu posilovny. Ale hned druhým dechem musím říci, že zároveň mě Buell začínal bavit. A to tak, že velmi… Potom přišly buchlovské hory a ejhle… stačí trochu vysedat a Buell v zatáčkách letí jako střela. Spolehlivě sedí a drží, výborně brzdí, motor táhne jako turbína a ten zvuk… Nádhera! V Uherském Hradišti jsem se málem hned otočil a jel zpět.

Přiznám se, že mě Buell nadchl a každou volnou chvíli jsem se na něm jel projet. Je to motorka, která na rozdíl od některých japonských strojů vyžaduje větší spolupráci jezdce, především v zatáčkách, ale bohatě se za ni odmění zážitky a emocemi. Motor je skvělý, i když se nedá říci, že by táhl úplně od volnoběhu. Pocitově největší zátah a nejlepší zvuk má tak kolem pěti tisíc otáček, kdy duní jako útočící bombardér. Podvozek také překvapivě dobře pobírá nerovnosti českých silnic. Nejzajímavější je, že rychlost na Buellu vnímáte mnohem více, než na jiném stroji. Když jedete určitý úsek na průměrné japonské motorce řekněme rychlostí 140 km/h, máte pocit, že se nic neděje a můžete se u toho dloubat v nose. Na Buellu to prožíváte jako jízdu plnou emocí.

Po více než tisícovce ujetých kilometrů mě navíc Buell už nepřipadal nekomfortní. Jasně, Gold Wing to není, ale na jeho ergonomii jsem si zcela zvykl a když jsem ho nakonec (velmi nerad) musel do Klasik Mota vrátit, jel jsem těch 300 kilometrů ze Zlína do Prahy na jeden zátah, jen s kratičkou zastávkou na tankování. A to aniž bych se cítil nepohodlně nebo mě cokoliv bolelo. Velmi překvapivě tedy mohu říci, že bych si na něm klidně troufl i na delší cestu. Na jízdy po České republice a blízké Evropě (tedy té „asfaltové“, nemyslím ukrajinské kopce) je to pak motorka určitě vhodná, hlavně pokud se budete vyhýbat dálnicím a dáte přednost vedlejším silničkám plným zatáček. Jo a ještě něco – musíte jet sami. Pro spolujezdce to opravdu příliš pohodlné není. Takže manželka či přítelkyně nejlépe na vlastní motorce…

Ovšem pozor na něj! Jak to myslím? Pro ilustraci bych si dovolil vypůjčit větu od jednoho kolegy z Anglie, který o tomto stroji v novinářském testu prohlásil: „Buell udělá piráta silnic i ze zkušebního komisaře autoškoly."

Technická data motocyklu naleznete ZDE .

   

---