Motopark Ostrava Honda a Yamaha

 


Nacházíte se: TESTY MOTOCYKLŮ / Nové motocykly

Honda VFR 1200F: Tokijský expres

Michal Hamšík, 7.2.2012

Převzato z MotoRoute č. 3/2010.

Již první fotografie nového stroje ovšem vyvolaly kontroverzi. Design „véeferka“ je totiž na první pohled opravdu zvláštní a neobvyklý. Vlastně nejen na první, ale i na druhý či třetí pohled.
Když však motorku vidíte na živo, působí jinak než na fotkách, především je ve skutečnosti výrazně menší a méně baculatá, stále ovšem zvláštní. Libí se mi zpracování mnoha detailů i některé partie, třeba kardanový převod, ale přiznám se, že co se týče celku, nepatřím zrovna k fandům jejího vzhledu. Na druhou stranu ale uznávám snahu vytvořit něco nového, vždyť pokud by dvanáctistovka vypadala jako zvětšená osmistovka, zase by si každý stěžoval, že nepřišli s ničím novým atd., no znáte to. Tedy, design se vám nemusí líbit, ale originalitu mu nelze upřít a věřím, že si své fandy najde.
Pomiňme vzhled, co to ostatní? Ještě před samotným hodnocením motorky jako takové musím říci, že lidé od VFR 1200F očekávali mnoho, ale přitom každý chtěl něco jiného. Z toho musí být jasné, že ne každému se jeho očekávání splnila. Tento stroj měl být nástupcem CBR 1100XX Blackbird, ale přitom je to dosti jiná motorka. Také to není čistokrevný tourer, ale ani žádný super-sport, takže někomu se zdá málo turistická a jinému zase málo sportovní... No prostě, lidé jsou nevděční :-). VFR 1200F asi nejvíce patří do kategorie označované jako GT (Gran Turismo), podobně jako třeba Kawasaki ZZ-R, ale některými svými zvláštnostmi spíše tvoří třídu samo pro sebe.
Po trošce planého filozofování si vyzvedávám motorku u pana Chalupníka a hurá do provozu. Hned na první křižovatce mám trochu problém, protože nemůžu nahmatat blinkr. Že by zase nějaká automatická kulišárna? Ukazuji raději rukou a za zatáčkou kontroluji ovladače. Takže je tam... ale až úplně dole, pod klaksonem. Později zjišťuji, že nejsem sám, komu se to stalo. Je to však otázkou zvyku a na dalších křižovatkách už blikám celkem normálně, jen občas u toho přátelský zatroubím :-).
Jinak ovšem VFR poslouchá na slovo, motor jeden hondovsky sametově a všechno funguje téměř dokonale (možná až moc :-)). V určitých režimech cítím jemné vibrace do řidítek, ale nejsou nijak na závadu, aspoň víte, že tam motor je... Není totiž nijak zvlášť slyšet a jen si tak tlumeně bublá. Až když motor roztáhnu do trochu vyšších otáček, slyším příjemný zvuk, tak typický pro motory V4, ovšem stále dosti tlumený. Teprve nad 6 tisíc otáček se – a to doslova – otevře klapka (ve výfuku), motorka dostane kopanec a také zvuk je zřetelnější. Výše uvedené však není kritikou – když cestujete a jedete celé dny a tisíce kilometrů, nemáte zájem, aby vám do uší řval laďák, takže umírněný zvukový projev u tohoto typu motorky vítám.
Ještě jsem ani nezmínil posaz a pohodlí, a to proto, že na něj vůbec nemyslím. Jestliže na VFR přesednete z endura, zdá se vám, že je hodně předkloněný a že máte dost váhy na rukách, ale ve skutečnosti se sedí docela pohodlně. Rozložení váhy mezi ruce, zadek a nohy je takové, že můžete dlouho hltat rychlé kilometry bez únavy. Nohy nemám moc pokrčené (vyšší postavy ale možná budou mít) a větrný štítek funguje na jedničku a zcela bez turbulencí (alespoň při mé výšce 177 cm).
Mezitím jsem se dostal na dálnici. Přidávám plyn a auta najednou jedou podivně pomalu. Co se tady motají? Teprve pohled na rychloměr mi říká, že spíše já bych měl zpomalit... Už tak nepříliš přívětivé počasí se kazí ještě více a začíná pršet. Jedu ve střídavém dešti asi hodinu a když zastavuji na benzince, ukazuje se, že jsem téměř suchý. Tedy, kromě trochu vlhkých ramen a rukavic.
V následujících dnech se počasí nelepšilo, a tak jsem na VFR jezdil téměř pořád na mokru. Přesto se vždy ovládalo výborně a nikdy jsem neměl pocit, že by mě chtělo nechat ve štychu. Také si pomalu zvykám na jeho design. Ne že bych se jím kochal, k tomu mám stále daleko, ale něco do sebe asi má.
Ale zpět k ovladatelnosti – ta je opravdu skvělá, motorka jde výborně do zatáček a poradí si s přehledem i s našimi rozbitými okreskami. V jakémkoliv režimu máte stále pocit jistoty, sucha a bezpečí :-).
Tady trochu odbočím. Nepatřím (už) k těm, kteří první procházejí tabulky technických parametrů, maximálních výkonů a rychlostí. Proto jsem před zapůjčením VFR přesně nevěděl, s čím mám tu čest, a přečetl si parametry až dodatečně. A bylo to opravdu překvapení. Ono to má 173 koní? Přiznávám, tolik bych fakt netipoval... Ne že by byla motorka slabá, při každém přidání plynu cítíte, že v ní dřímá velká síla, ale ty koně jsou opravdu zabalené velice úhledně, až nenápadně. Neříkám, že je to motorka pro začátečníky, ale prostě, žádná bestie.
Stejně tak jsem byl ovšem překvapený z údaje o provozní hmotnosti. 267 kilo? To bych taky neřekl, motorka působí mnohem lehčím dojem a při jízdě žádnou tíhu necítíte. Není to samozřejmě supersport, ale problémem nejsou ani prudké změny směru, kličkování, utažené zatáčky apod. Všechno umocňují vynikající brzdy s ABS, o kterém za normálních okolností ani nevíte.
Líbila se mi palubní deska, kde jsou všechny potřebné údaje, včetně velkého ukazatele zařazené rychlosti či aktuální teploty vzduchu (ačkoliv palubní počítač by jistě bez velkého zdražení výroby mohl ukazovat i více, například spotřebu). Vše je dobře zpracované, a to nejen na palubní desce. Celý motocykl se zdá být vyroben kvalitně, nikde nic nevrže a dílenské zpracování je obecně velice dobré. Tedy až na výjimku, o níž se hned zmíním.
Testovaný kus byl vybaven firemními kufry v barvě motorky, které vypadaly docela elegantně. Jak ale bývá u „hondích“ kufrů časté, uvnitř jsou menší, než se zdají. Dal jsem do nich prázdný batoh, prázdnou tašku na moto oblečení, boty na přezutí, foťák a PET láhev a byly plné. Na krátké výlety to stačí, ale pro cestu po Evropě (nedejbože ve dvou) bych určitě potřeboval kufry větší. A navíc, zámek na jednom z kufrů šel odemykat špatně a na tom druhém ještě hůř, takže zpočátku jsem měl strach, že zlomím klíček. Jistě, na motorce předtím jezdilo už asi několik různých redaktorů, k tomu pršelo, bláto atd... Ale u téměř nové motorky s takovou cenovkou bych čekal, že by to nemělo vadit a že by se kufry měly otvírat zcela hladce. Tady asi zpracování trochu hapruje.
Když jsme u těch negativ, uvítal bych větší nádrž. Přece jen má VFR pověst stroje na dlouhé cesty a 18,5 litru se mi z tohoto pohledu nezdá mnoho. S motorkou se sice dá jezdit úsporně, i pod 6 litrů, ale snadno i přes 8 l/100 km, což pak zkracuje dojezd. Třeba na dálnici jde spotřeba s rostoucí rychlostí dost nahoru a myslím, že v Německu s jejich neomezenou rychlostí a občas velkými vzdálenostmi mezi benzinkami může nastat problém (to ovšem neplatí jen pro VFR).
Co by vás ještě mohlo zajímat? Hlavní stojan v základu nehledejte, je to příplatková výbava. Se spolujezdcem jsem toho nenajel mnoho, zdá se však, že jeho sedlo je poměrně pohodlné (i když na to moc nevypadá). Při silnějším brzdění však spolujezdec jezdí dopředu a také by se mu (jí) nemusel líbit úhel pokrčení nohou, samozřejmě záleží na proporcích :-). Základní servisní interval je příjemných 12 000 km nebo jeden rok po první servisní prohlídce (ta je po 1 000 km).
Jak by se to vše dalo shrnout? Honda VFR 1200F je motorka, která překvapí podvozkem, ovladatelností, jízdními vlastnostmi a neuvěřitelně dobře „zabaleným“ výkonem. Jestliže se vám líbí její vzhled a přehlédnete drobné nedostatky, budete spokojeni. Pokud ovšem máte volných 369 900,- Kč, což je cena, která není zrovna nízká. Ano, dostanete za ni spoustu sofistikované techniky a také tříletou záruku, ale přece jen, na motorku se stále hodně lidí dívá tou optikou, že za tyto peníze si můžete koupit docela solidní auto. Fandu to však určitě neodradí...


VFR_1200F_001
VFR_1200F_001
VFR_1200F_002
VFR_1200F_002
VFR_1200F_003
VFR_1200F_003
VFR_1200F_004
VFR_1200F_004
VFR_1200F_005
VFR_1200F_005
VFR_1200F_006
VFR_1200F_006
VFR_1200F_007
VFR_1200F_007

Vaše názory

K tomuto článku zatím nebyl připojen žádný názor