Vyšlo

"...Celou noc se dolů řítí provazy vody na vyprahlou zem. I ráno vyrážíme za deště. Nastává motorkářovo peklo. Kdo jezdil s naloženou motorkou v hlubokém blátě, ten ví. Boty mám hned plné vody a věčně lovím svoji Vránu z nečekaného smyku. Pouze jednou ji neulovím a ryji nosem v bahně..."

"...Ve Foz do Iguaçu se ocitám spíš náhodou. Už bych pomalu potřeboval do Argentiny, jenže na brazilské straně mě zdržuje velmi deštivé počasí, které mi dokonce na chvilku znehybňuje motorku. Jawa není ponorka a voda v karburátoru je prevít. Když už jsem přijel k vodopádům, asi by byla škoda je vynechat..."

"... Už od Esperanzy potkáváme chlápky v kombinézách na supersportech a po včerejším projetí kousku této cesty je jasné, že o zábavu bude postaráno. Masakr. Zatáčka střídá jedna druhou. Tady si umím představit klidně jezdit celý den nahoru a dolů. Široká asfaltová silnice s naprosto minimálním provozem a dokonalým povrchem stoupá až k hvězdářské observatoři ve výšce 2 371 m n. m..."

"...Máme za sebou trip po poušti Atacama i první setkání s horskou nemocí ve výšce 4 352 m n. m. při cestě přes Andy k Salar de Maricunga v Národním parku Tres Cruces. Přečkali jsme následnou těžkou noc s touto nemocí na chilsko-argentinské celnici, kde některým členům výpravy pomohl až kyslík, nebo speciální čaj, který nám celníci uvařili (že by z koky?)..."

"...Cesta stoupá do hor a scenérie a výhledy se prostě nedají popsat. Počasí je perfektní a provoz minimální. Je opravdu těžké popisovat do článku tu atmosféru a neskutečnou nádheru. Na takových místech a v takovém počasí se dělají fotky do brožur Visit Norway..."

"...Snažím se otočit motorku, ale v těch kamenech už nemám sílu a padám na zem. Jarda staví Dakara na stojan a jde mi pomoct. Motorka leží řidítkama z kopce a já už kašlu na nové kufry. Taháme ji po zemi a po šutrech, aby byla kolama dolů, a pak ji s vypětím všech sil stavíme na stojan. Mezitím ale silný vítr strhl Jardovu mašinu ze stráně a při pádu se ulomila spojková páčka..."

"...Honduras je chudý a řídce obydlený stát. Ve fotbalové válce málem dostal od Salvadořanů na řiť. Já ho stříhám jen krátkým cípem mezi Salvadorem a Nikaraguí. Na silnici občas potkám místní motorku BMW nebo R1, takže to s tou chudobou asi nebude tak zlé. Horší už bude to svezení na „erjedničce“ po těchhle silnicích. Na hranicích si jeden z celníků vzpomněl na Čezetu. Chvíli jsem měl radost, než jsem pochopil, že to byla bouchačka. Jsem naivní – co jiného taky tady čekat?"

"...Postaršího pána s taškou na kolečkách zprvu ani příliš nevnímám. „Z daljeka? Odkuda? I kuda?“ přivítá mě v Čitě a dává mi do dlaně padesátirublovku. Na cestu, že i on chtěl vždycky cestovat a snil o dalekých zemích, ale za mlada nesměl a pak už neměl odvahu ani peníze. Dívám se do jeho tváře a vidím mu v očích a vráskách všechny ty odstíny ráje dělníků a rolníků, který zničil miliony lidských snů..."

"...Ohromná stáda pádících koní, pravda, to nám už trochu všední. Ale taky bahnité napajedlo, z něhož se zvedlo 27 orlů. Tolik pohromadě jich už určitě nikde a nikdy neuvidíme. A okamžik, kdy to mydlím osmdesátkou po roletě a z každé strany se mnou drží krok pták o rozpětí křídel dva metry a bez bázně si mě prohlíží, ano, tak to jsou zážitky, kvůli kterým cestuji. To nevybledne ani v domově důchodců..."

"...A pak to přišlo. Prohlídka osobních věcí. Kufrů u motorky a rolek. Zřejmě mladá, ale místně somatotypicky zakrslá celnice neurčitého věku, pohlaví a stavu si na dvou téměř dvoumetrových motorkářích z Čech užívá. Plním veškeré příkazy této celní dominy. Sundávám náhradní pneu. Odstrojuji rolku a vyndávám pomalounku veškerý její obsah. Otevírám vak se spacákem, demonstrativně jej rozkládám na motorku a nutím jí jej detailně prohlédnout..."