Vyšlo

"...Cesta je místy rozbahněná a lemuje ji džungle se svými zvuky. Po padesáti kilometrech se bahnitá cesta mění v parádní asfalt, který se jako had kroutí mezi zelenými kopci. Už za tmy dojíždíme do Bemendy, jako nocleh nám poslouží místní nevěstinec s názvem Pacific. Holky nepřišly a já se jim nedivím. Trekovky, v nichž jedu, drží pohromadě už jen smrad a bláto, jediné, co mi stojí, jsou ponožky v koutě a zajímá mě pouze, jak ukojit žízeň a hlad..."

"...Jsou 3°C. Přijíždím k jediné civilizaci na 100 km cesty. Jsem přívětivě přijat, rozdám cigarety, kafe a vůbec tak všechno, co vezu navíc. Uděláme si raut, paní zatopí a v jurtě je najednou na krátký rukáv. Flinta na stěně je na vlky, kteří občas napadají stáda ovcí a koz. Ještě že spím vevnitř..."

"...Dostatečně nabažen stalinskou architekturou se vracím na úřad. Nejprve konverzujeme v odlehčeném duchu a s ohledem na moji profesi celníka věřím v dobrý konec. Jakmile přichází šéf s čepicí o průměru čapího hnízda v mokasínech, s puky na maskáčích a výzorem idiota, vím, že je zle..."

"...Cesta, která spojuje bambusové a dřevěné chatrče rozeseté na svazích s terasovitými políčky, se brzy prudce zvedne a zúží do úzkého, ani ne metr a půl širokého chodníku. Z chatrčí na nás přátelsky mávají domorodci, zatímco my se sveřepě potýkáme s třicetiprocentním stoupáním. V nejstrmějších místech často najíždíme do ostrých zatáček nadvakrát a přes kritická místa se vzájemně jistíme..."

"...Svanetie, země Svanů, je divoká, úžasná krajina. Tato odlehlá údolí pod Velkým Kavkazem byla ještě nedávno přístupná pouze v létě. Na trase jsou místa, kde v zimě leží i osm metrů sněhu. Svanové mají svou, i když dnes už málo používanou řeč a své obranné věže. Ani bolševická nadvláda neměla úplnou kontrolu nad tímto etnikem, a to už je co říct..."

"...V Gambii nacházíme podle GPS nádherný natur kemp v Kafutě. Zde trávíme s místními krásný večer. Křepčíme s bubínky u ohně, oni nás učí gambijsky, my je zase česky. Je až s podivem, jak jsou chytlaví a vše perfektně vyslovují. Nám to moc nejde. Ale „tančíme“ u ohně a jsme nadšeni. Žádná komerce, jen my a domorodci..."

"...Neunikl jsem pozornosti postaršího prodavače a ten na přítomnost špinavého motorkáře, válejícího se na betóně za krámkem, upozornil tajnou policii. Bylo mi divné, že na veřejných záchodcích přistoupil k vedlejšímu pisoáru muž a se zájmem si mne prohlížel. Během dalších deseti minut se potkáváme podruhé. Tentokrát on v roli kontrolujícího a já jako kontrolovaný. Zpoza rohu se ještě přitočí dva poskoci a už jsem v obklíčení..."

"...V neskutečném off-roadu poprvé končím zahrabán v kamenité lavině. Za pomoci Romana hradbu překonávám, ale po sto metrech a po těžkém pádu už prostě dál nemůžeme. Motorka se do stěny kamenů už ani nerozjede. Roman by se možná o kousek výše dostal, ale záchranná akce ho vyčerpala natolik, že jsme si společně lehli do stínu motorky a lapali po vzduchu..."

"...Cesta vedoucí po hřebeni se prudce zvedá nahoru a ve vyjetých kolejích jsou hluboké výmoly. Řadím za jedna a beru za plyn. Zadní kolo lítá ze strany na stranu, pevně se držím řidítek. Hlavně nezastavit! Konečně jsme nahoře, na malé plošině. Karel mi nadává: „Kam to jedeš?“ „Nevím, přes špinavé plexi a proti sluníčku jsem viděl jen kousek před sebe...“"

"...Těžko se mi trasa popisuje, zkusím to jednou větou: Je nádherná, plná barev, liduprázdná, nebezpečná, jsou tu brody, skalnaté prahy, kameny, hluboké výmoly a čarokrásné okolí. Dojíždíme do přehřátého města Salta, kde měníme peníze, doplňujeme pohonné hmoty i proviant..."