Petr Benke, 25.12. 2009
Snění. Sny. Touhy. Přání. Mnoho z nás to zná. Vrátíme se z cesty a říkáme si, už ne. Ty starosti, strasti a nepohodlí, které na našich cestovatelských toulkách prožíváme, to už vážně ne. Ale potom skončí sezona, venku se teploty pomalu ale jistě stávají nepřátelské pro naše lásky v jedné stopě. A potom to přijde. Ten den, to ráno či večer, každopádně TEN okamžik, kdy jdeme do police a vyndáme atlasy a mapy a je jasno, že vše špatné na uplynulé cestě je zapomenuto a díváme se dopředu.
Já jsem případ, který je nahoře popsaný. Jakkoliv byla letošní cesta složitá a ne vše se na ní povedlo, tak teď jsem se oklepal a vzpomínky jsem si přefiltroval jenom na ty krásné a z toho, co bylo špatně a co se nepovedlo, se snažím poučit. Uplynulo krásné září, které jsem mohl skoro celé strávit na motorce na Ukrajině. Potom se překulil říjen, listopad, přičemž tyto měsíce utekly o to rychleji, o co byly složité na spousty osobních věcí. Ale víra, že vše se v dobré nakonec obrátí, tak tato víra zapříčinila, že jsem po nocích začal snít o tom, kam se v dalším roce, roce, který má tak zvláštní číslovky 2010. To bude asi svateb ve dnech, které budou v dalším roce vykazovat různé zajímavé kombinace. Ale to jenom tak na okraj. A v těch nočních stavech, kdy jsem napůl spal a napůl bděl, spojily se vzpomínky, zaslechnuté věci a vzory map, jež uvízly v mé notně děravé paměti. A všechny tyto fragmenty se propojily do dvou jmen:
GRUZIE
ARMÉNIE
A tak jsem najednou věděl, že jsem našel svůj sen na rok 2010. V tu chvíli jsem ucítil klid na duši, otočil jsem se na bok a usnul. A to, co se dělo po probuzení, tak to budu psát v dalších pokračováních.
