www.voge-bikes.cz

 


Nacházíte se: CESTOPISY / Zahraniční cestopisy

Alpy 1990 - Zpátky do Evropy, den šestý

Jiří Bašný, 12.4.2012

Předchozí díl: Alpy 1990 - Zpátky do Evropy, den pátý

6. den, čtvrtek 2.8.1990

Etapa: Schwarzau-Gutenstein – Rohr – Hohenberg – Lilienfeld - St.Poelten –Krems – Duernstein – Spitz – Jauerling - Maria Laach –Noechling - Badesee Waldhausen – Grein – Mauthausen –Linz - Leonding.
Tachometr: 11317 - 11602 Ujeto: 285 km Tank: 10 l/602

Probudili jsme se všichni skoro najednou do typického rána v horském údolí, t.j. kvanta rosy, lehká mlha pomalu prozařovaná ranním sluníčkem, příjemně chladno, prostě paráda. Motorky i stany byly mokré skrz naskrz, a tak nebylo proč pospíchat s pakováním. Uvařili jsme si snídaničku a pomalu skládali tábor. Ještě jsem v klidu a pohodě použil službičky místního WC za hospůdkou a tak okolo devíti jsme se mohli vydat na zpáteční cestu do Leondingu. Ta samozřejmě ani dnes nebude přímá, ale bude se kroutit dle zajímavostí. Bohužel se dnes prakticky rozloučíme s Alpami, naše cesta a hlavně její druhá část už bude spíše po rovinách i údolím Dunaje.
Vrátili jsme se kousek zpět po hlavní silnici, vystoupali do průsmyku Klostertaler Gscheid (767 m n.m.) a sjeli údolím Klostertal až na spojnici se silnicí „21“. Zde jsme zahnuli vlevo a několika táhlými, avšak přehlednými serpentínami vyjeli do průsmyku Rohrer Sattel (853 m n.m.). Za průsmykem však začala objížďka a asi dva kilometry klasického makadamu, což je věc v Rakousku nevídaná. Takže jsem se coural pomalu byvši si pamětliv včerejška, kdy ke konci etapy jsme projížděli pod typickým lavinovým přístřeškem, jehož vozovka byla také makadamová a ještě bahnitá. Nu a na v ní zabalený velký šutrák jsem při vyšší rychlosti najel předním kolem a měl jsem plné ruce práce se zkrocením náhle zdivočivšího motocyklu.
Takže dále hezky pomalu. Když se silnička opět opatřila pevným povrchem, samozřejmě jsem zrychlil, ale kolegové v nedohlednu. Cesta pěkně kličkovala pomalu dolů a v jedné zatáčce stáli všichni a čekali. Já jsem ani nezastavoval a jel pomaleji dále až ke spojnici s hlavní silnicí, kde jsem byl dojet. Dále po silnici „214“ a potom „20“ už jsme jeli pospolu poznenáhlu se rozšiřujícím údolím řeky Traisen. Jak jsme sjížděli níž a níž, vedro se zvyšovalo také proto, že se schylovalo k polednímu.
Podjeli jsme dálnici a poté hned městem St. Pölten. Dalších dvacet pět kilometrů do Kremsu už vedlo fádní rovinou zpestřenou pouze jednou objížďkou. Před Kremsem jsme přejeli mohutný most přes Dunaj a pokračovali dál po jeho levém břehu proti proudu. Kousek poté jsme zastavili v městečku Dürnstein. Zde nám byla slibována prohlídka starobylého jádra města. Zaparkovali jsme na břehu Dunaje pod mohutnými stromy, které poskytovaly mnoho stínu, tak nutného v dnešním vedru.
Chvilku jsme se orazili, vysvlékli jsme se do chodeckého a vyšli na prohlídku. Helmut jako už vždy tradičně zůstal u motorek. My jsme šli nejprve po nábřeží okolo přístaviště výletních lodí až k druhému konci městečka, kde jsme zabočili vzhůru do staré zástavby. Dürstein je opravdu velmi malebný a starý, městečko s uzounkými klikatými uličkami v lecčems připomíná třeba i jugoslávská pobřežní městečka.
Středem také vede pobřežní cyklistická stezka z Passau do Vídně. Je dosti oblíbená a hlavně v letních měsících frekventovaná mraky cyklistů všeho druhu i stáří. Aby bylo jasno, tato stezka nevede po silnici, ale souběžně s ní. To vše několik set kiláků napříč prakticky celým Rakouskem. To se zde cyklisti mají...
Kraj okolo Dunaje je mimochodem také plný vinic už od nepaměti a na místních restauračních zařízeních je to vidět. Moc rád bych zdejší vínka ochutnal (nepančují-li to doposud glykolem jako kdysi), ale není jednak čas a pak hlavně šilasy. Ve městě jsme se roztrhli, protože jsem dostal od Helmuta úkol mu zakoupit jeho oblíbené cigarety a ve staré zástavbě byl docela kumšt najít trafiku s žádaným sortimentem. Musel jsem projít skoro celou hlavní uličkou, než jsem ji našel.
Prošel jsem ještě střed a došel své přátele až na druhém konci na ostrohu nad řekou. Pokochali jsme se pohledem na řeku a pomalu šli zpět. Prošli jsme dlouhým schodištěm a chodbou vyraženou ve skále pod zámkem. Ocitli jsme se opět na navigaci u přístaviště lodí a za chvilku došli k motorkám. Helmut spolehlivě hlídal, a tak jsem jej za to odměnil balíčkem jeho milovaných retek.
Chvilku jsme ještě setrvali ve stínu a pak už nezbývalo nic jiného než vsednout na stroje a vydat se dále. V tom vedru to asi nebude zrovna žádný med.
Pokračovali jsme tedy po pobřežní silnici proti proudu. Netrvalo dlouho a u obce Spitz jsme odbočili vpravo na silnici „217“ a hned z ní vlevo na silničku směřující do nitra rezervace Jaulerling. Kupodivu, uprostřed této přírodní lokality stojí mohutný vysílač (co vy na to zelení zpoza žižkovského vysílače?), ale až k němu jsme nedojeli a pokračovali již prakticky po úbočí. Projeli jsme obcí Maria Leach a pozvolna klesali zpět do dunajského údolí.
Hned v lese jsme na odpočívadle zastavili, abychom konečně pojedli. Byl zde příjemný chládek, a tak jsme beze spěchu rozbalili poživatiny, opět standardního sortimentu naší studené kuchyně.
Sjeli jsme zpět k toku Dunaje a napojili jsme se zase na pobřežní magistrálu. Asi pětatřicet kilometrů jsme jeli po této silnici až za město Noechling, kde jsme opět vystoupali několik kiláků vzhůru nad dunajské údolí. Projeli jsme vesničkou Waldhausen a za ní zastavili u jakéhosi jezírka, které evidentně slouží především ke koupání. Helmut navrhl přestávku na vykoupání a jeho řešení bylo s úlevou přijaté. Ihned jsme se převlékli do plavek (poprvé na letošní dovolené) a naskákali do vody. Ta zde zdaleka nebyla tak studená ani tak průzračná jako v alpských jezerech, ale svojí čistotou by i tak mezi našimi koupališti zaujmula jedno z prvních míst.
Zaplavání přišlo vhod právě ve vhodnou dobu, odpolední slunce totiž dělalo co mohlo. Ráchali a cachtali jsme se drahnou dobu, někteří z nás si i zaskákali z úzkého dřevěného mola vedoucího hluboko do jezera. Já sám jsem plaval jenom chvilku, zbytek času jsem strávil sedě na lavičce ve stínu a pozorujíc ruch okolo. Přitom jsem odháněl zuřivě vypadající ovády, kterých zde bylo dosti, asi jako kdyby byl za nejbližším kopcem řádný kravín. Byvši zde bez partnerky, pozoroval jsem místní spoře oděné krasavice a hodnotil společně s Jirkou jejich půvaby. V zájmu objektivity lze jen konstatovat, že v tomto směru (bohužel ovšem jednom z mála) jsme oběma nohama v Evropě pevně usalašeni, ba co dím, také na předním místě. Zdejší krasavice by u nás splynuly s průměrem a jen málo ze zdejších dívek by mezi našimi stály za ohlédnutí. Nicméně, čas bylo nutno vyplnit, a tak jsme se dívali :-).
Po čtvrté hodině už byl čas na zbytek cesty, takže jsme se dosti neochotně nasoukali do oděvů, sedli na rozpálené motocykly a sjeli stejnou cestou zpět k Dunaji. Popojeli jsme několik kilometrů do městečka Grein, kde jsme dle předběžné dohody zastavili u místního servisu a prodejny fy. Honda (ale kupodivu prodávající i jiné motocykly).
V prodejně motopříslušenství měli zavřeno, a tak jsme jenom prohlíželi venku stojící motocykly které jsou zde přistaveny s klíčky v zapalování na případnou zkušební jízdu. Kdokoliv se zde může na ně posadit a vyzkoušet si jak mu „padnou do ruky“, o jízdě je třeba se domluvit se šéfem zastupitelství. Prolezli jsme si nejprve ojeté stroje stojící stranou (které jsou přeci jen naší filozofii bližší), ale zjistili jsme, že Helmutovo tvrzení, že v Rakousku jsou motorky asi o třetinu dražší než v sousedním Německu, je pravdivé. Také nás ani sortiment nenadchl, protože stroje pro nás milovníky turistických držáků zde nebyly. Spíš převažovaly buď endura, nebo sportovně vyhlížející „rychlé stroje“.
Poté jsme věnovali svoji pozornost novým motorkám. Pánové se také na některé posadili, Jiří hlavně obdivoval vysokoobjemová endura (na což Toník díky svojí postavě nemá) a oba poté ještě nějaký ten superbike. Také jsme se pozastavili u nejmodernější kreace na téma, jak si Honda představuje „pravý turistický motocykl“, a to Honda Pacific Coast. Zde jsme se sjednotili v názoru, že to opravdu dalo hodně práce vymyslet tak šeredný stroj... Spíše mi to připadalo jako obrovitý skůtr či auto na dvou kolech. Kromě hromady plastiku a dvou kol nebylo nic jiného vidět. Člověk nemůže ani zjistit, kde to má motor, a kdyby jej někdo majiteli uzmul, nepozná to do té doby, než bude chtít nastartovat. I když jsem milovníkem kapotovaných motocyklů dle zásady "čím větší kapotáž tím lepší motocykl", co je moc je prostě příliš! Třeba sklopné integrované spolujezdcovy stupačky! Jet se na tom může dobře, ale nechtěl bych to, leda tak zadarmo!
Po této duševní masochistické kreaci jsme byli na odjezdu, když nás ještě oslovil mladý muž s pravou rukou v sádře. Byl to jeden z českých gastarbeiterů zde, který tady poblíž spolu se svými kolegy otočili auťák na budku, zcela jej zrušili a on takto dopadl. Sdělil nám několik postřehů, které byly sice zajímavé, ale dost na prd (pro nás).
Na poslední úsek cesty do Lince mám vzpomínky dosti mlhavé. Jak vysvětlil Zbyněk ve své knize o Polsku, člověk když jede v dešti a zimě, tak si moc nepamatuje, jen to kde mu bylo zima víc a kde více pršelo. Já bych to rozšířil na přílišné vedro a dusno, i když samozřejmě vím, že třeba Jarmila nebo Jana by pookřály a bystře a čile by pozorovaly vše v okolí. Ne tak já, vedro a dusno mne ubíjí k nečinnosti a měl jsem plné ruce sám se sebou, abych ten zbytek pozornosti, který mi po dnešku zbýval, plně věnoval silničnímu provozu. Takže co bylo v okolí ani skorem nevím, jenom jsem sledoval provoz a ubývající kilometry do Lince. Že bychom se stavili po cestě v Mauthausenu, kde je dosti známý koncentrační tábor z doby druhé světové války, jsme se neodvážili nejen navrhnout společníkům, ale ani mně se stavět nechtělo. Prostě krize jako řemen.
Ty kilometry do Lince mi zkrátka splývají, pamatuji si jen, že nejenom mně to vedro nedělalo dobře. Ani moje mašina na tom nebyla skvěle, zvonilo to v ní, cinkalo a netáhla, prostě daleko hůř než v těch nejprudších kopcích. Taky proto jsem se coural poslední a z letargie mě probudil až začátek Lince. Pookřál jsem věda, že pivko je nedaleko.
Museli jsme ještě projet strojírenským a chemickým komplexem Voest – Alpine, ležícím na pravém břehu Dunaje, kde jsou také mohutná přístaviště a překladiště. Množství kouřů různých barev zde bylo řádné, ale kupodivu to ani ve vedru moc nesmrdělo. Najeli jsme na dálniční obchvat a po něm již známou cestou ze soboty direktně dorazili k Helmutovi.
Měl jsem toho „plné kecky“ a myslím si, že i ostatní na tom nebyli lépe. Svědčí o tom to, že jsme nechali motocykly tak jak byly stát a ihned se uchýlili do příjemného chládku Helmutova bytu. Zde jsme se každý chopili ihned jednoho vychlazeného pivečka a usedli ve spodním prádle k relaxaci. I Helmut jako obvykle nepobíhal přičinlivě po bytě, ale seděl s námi a odfukoval.
Když jsme se orazili z nejhoršího, postupně jsme se vystřídali ve sprše a potom obsloužili své stroje. Vybalili jsme potřebné a do prázdných nádrží nalili zbytek ze zásoby českého benzínu dodaného Frantou. Byl už podvečer, a tak nám chládek usnadnil práci.
Po popití přišel hlad, takže jsme rukou společnou (tedy Helmut, Boženka a já, Tonda s Jirkou se ostentativně od takovéto nemužské činnosti distancovali) připravili večeři opět stylem co dům dal. Po večeři jsme nebývale poseděli v jídelničce vedle kuchyně, kde to bylo tak nějak semknutější. Popíjeli jsme řádně piva (holt dehydratace za oba dny udělala svoje...) a později večer dal Helmut „do placu“ láhev pravé skotské whisky, kterou, jak se přiznal, má velmi rád. I mě tím nesmírně potěšil, na rozdíl od některých mých společníků. Díky tomu, že zítra nás nic mohutného nečeká, tak jsme mohli posedět trochu déle. Mě osobně se dnešní večer moc líbil, se snižující se teplotou a naopak zvyšujícím se množstvím vypité tekutiny jsem ožil a seděl bych dlouho. Nicméně, Helmut zítra nastupuje do práce, a tak jsme se o půlnoci rozloučili a odebrali se do přívěsu na kutě. Mně se to dnes večer moc líbilo!

Následující díl: Alpy 1990 - Zpátky do Evropy, den sedmý


D90_106
D90_106
D90_107
D90_107
D90_108
D90_108
D90_109
D90_109
D90_110
D90_110
D90_111
D90_111
D90_112
D90_112

Vaše názory

K tomuto článku zatím nebyl připojen žádný názor