www.voge-bikes.cz

 


Nacházíte se: CESTOPISY / Zahraniční cestopisy

Nízký průlet Vyšnými Vlkodlaky - den druhý

Jiří Bašný, 19.10.2010

Předchozí díl: Den 0 a 1

Asi jsme byli minulou nocí trochu poznamenáni, neb ranní činnost počíná později než avízováno a aktivita také nic moc. Místo ale opouštíme lehce po osmé, případné zpoždění bylo eliminováno díky skutečnosti, že stany zůstaly v obalech .

 

 

 


                 

 

Po pár kilákách narážíme na hlavní a zamíříme po ní přímo na jih. Hm, něco se mi nezdá, jak si zhruba pamatuju Jindrovo náčrtek, měli bychom mířit spíše na východ a pak zhruba uhnout na JV. Ale jsa na této výpravě medvědem a nemaje v GPS podrobnou mapu, jako ti vpředu, držím hubu a krok. V mé duši se naopak rozlévá mír a pohoda, neb ranní kontrola předního kola ukázala, že destičky si za včerejšek perfektně sedly a vůle je jako se starejma.
Za necelou půlhoďku Jindra staví v malém opuštěném sedýlku. Náčelnictvo seskupí hlavy nad mapama a elektronickejma krabičkama a úsilovně mudruje, já využiju chvilky volna a mizím za zdevastovanou čekárnou, kde si udělám dobře . Mezitím je potvrzena má tucha, že jedeme opáčně, takže se vracíme ve svých stopách a po hlavní na Stryj a Lvov pokračujeme směrem správným.
Po chvíli jízdy po „E50“nás čeká odbočka vpravo na Volovec, což je kupodivu i značeno. U křižovatky je pumpa, takže ji využijeme. Pokouším se jako pokusný králíček platit karticí, ale zdejší spojení na autorizaci to nezvládlo (pumpař to lakonicky komentuje „Znáješ, éto Ukrajína ....“), takže tasím a cáluju pěkně na dřevo, jak bývalo kdysi dobrým zvykem. Stejně tak dopadnou i ostatní, po čtvrthoďce můžeme razit dál v klidu, s nádržema „po špunty“. Takhle jezdím rád, jakmile se banda vyprázdní tak z půlky, začínám instinktivně hledat další tankování. Asi atavismus z let dávno minulých. Ale teď a tady se starý zvyk bude opět hodit .

Zvolna stoupáme širokým údolím, v jeho závěru nás pár serpentín vynese do sedýlka nad Volovcem, kde stavíme na focení a tak. Přitom nás zaujme zajímavá široká panelovka, mířící stranou do kopce. Něco tam bude, usuzujeme, no a jelikož čas je, vyrážíme to obhlídnout. Já si osobně tipuju na něco vojenskýho, neb naddimenzovaná silnice dává tušit, že se sem něco velkého vozilo či vozí.

 

 

 

 

 

 

 

 

Ale hned obrovská tabule ve stoupání mi naznačí, že jsem s odhadem „trochu“ vedle, neb se na ní něco hovořilo o GASu. A jasně, vydrápeme se na lysý, drsnou trávou porostlý hřeben, a modří už vědí . O kus dál je stavba, mému oku i paměti více než povědomá. Kompresní stranice tranzitního plynovodu, neodmyslitelná součást mé socialistické pracovní kariéry. Na takovýchto lokalitách jsem strávil značnou část života, no a pravda, mohlo mě to trknout. Ve Volovci byla kdysi základna českých stavitelů plynovodu, kompreska sama ale naše nebyla. Ty, kam jsme jezdili (Bar, Bogorodčany) jsou o hezkých pár stovek kiláků dál na východ.
Zaobírám se svojí nostalgií, zbytek spíše počumuje po krajině a poloninách nad Volovcem, Eva samo s nezbytným žvancem v tlapkách.

       

Strávíme zde necelou půlhodinku, sjedeme zpět na hlavní a hybaj do Volovce. Ten

http://karpaty.prygl.net/volovec.php
http://cs.wikipedia.org/wiki/Volovec

jen projedeme, stavíme až za ním v jakési bezejmenné vesničce. Zdejší mají místní dřevěný kostelík společně se zvonicí a několika dřevěnými kaplemi upraven do jakéhosi miniskanzenu. Bohužel, otevřena je jen jedna kaplička, takže vše zbývající očmucháme pouze zvenčí a razíme dál.

     

Dostáváme se do trochu vyšších a opuštěnějších hor, jednou stavíme u pítka přímo u silnice. Voda je třeba, přeci jen je tepleji a pitný režim s člověkem, obzvláště starším, moc nesmlouvá.
Další zastávka je v sedle kousek před odbočkou k Siněvirskému jezeru. Zde se jen protáhneme, někdo něco malého pozře, vyhneme se zdejším vlezlým prodavačům čehokoliv (obzvláště mne upoutá babka prodávající pytlíky jakýchsi sušených lodyh pod názvem „Karpatský čaj“. Nejspíše bych si tipnul na sušené seno okolních luk a náhodného sběru, po dotazu vtěrné babce na co jako ten čaj je, se mi dostane všeobjímající odpovědi, že na vše, na co si jen pomyslím... . Aha  a zamíříme dolů do údolí.

Na odbočce k Siněviru potkáme dva protijedoucí UA motorkáře, věc zde značně neobvyklou. Jeden na VFRu osmikile, druhej na jakémsi cestovním parníku. Hmmm, obzvláště ten Hondař musí být ze zdejších silnici odvázán – nechtěl bych bejt v kůži jeho zadnice.

     

 

Netrvá dlouho, a jsme na koncovém parkovišti u brány k Siněviru. Parkuje zde hafo aut, no a není jasno co a jak. Náčelnictvo se nějak nemá k rekognoskaci, aktivně tedy vyrážím ze zálohy a jdu na věc. Jasno je ihned, cesta vede dál leč zpoplatněná. Buďto dáme pět hřiven a pomažeme po svých nebo přitlačíme dalších pět a pojedeme. Poté co omrknu další cestu (furt a furt hore kopcom) je tedy alespoň moje volba průzračná jako jarní studánka. Navíc při pomyšlení se v tomhle vedru táhnout v motorkářským, a nechat věrné GS na pospas místním Nikolům Šuhajům, tak to tedy ani omylem. Když ne na mašině, raději na to míním hodit bobek neb Siněvir jsem už navštívil před čtvrtstoletím a až zase taková palba to nebyla.
     

Naštěstí grupa je obdobného mínění (jako že šourem ani náhodou), takže zaplatím za celý kolektiv a frčíme nahoru. No, frčíme, asfaltka, o co víc je úzká, o to víc je rozbitější, k tomu davy pěšáků a sem tam nějaký zbohatlický kár.
Cesta nás vyplivne na prostranství mezi několika staveními, za lesíkem je možno tušit jezero.

http://vlasta.org/cz/cestovani/evropa/ukrajina/np/sinevir.htm
http://cs.wikipedia.org/wiki/Sinevir
http://karpaty.prygl.net/sinevirske-jezero.php

Naštěstí je pod mrakem, tudíž teplota přijatelná. Uzamkneme vše co možno a je čas k prohlídce.
Popravdě, jestli jsme si něco vybrali blbě, tak je to čas návštěvy. Víkend, navíc o prázdninách, a tohle pro Ukrajince kultovní místo – třeskutá kombinace, nevěštící nic příjemného. A taky že jo. Na vyhlídkové terase se postrkujeme s davy, značnou část z nich tvoří afektované Ukrajinky více než středních let a více než střední třídy. Nastrojené jako by jim bylo dvacet plus (na což ovšem nemají ani náhodou), s tím související nedostatek vkusu, docela síla... .

 

 

Věnuju se patřičný čas přírodním krásám, těch ale zase až tak moc z terasy vidět není. Chtělo by to si jezero obejít, ale na to nemám ani morál, ani vybavení, ani čas. Tak alespoň tasím dlouhé sklo a s ním se o něco v nepříliš dobrých světelných podmínkách pokusím. Pak tak trochu koketuju s myšlenkou si místní typy nafotit, ale na to jsem moc blízko, takže s ohledem na možný verbální i fyzický konflikt na akci kašlu. Škoda, za těch pár mega paměti by to stálo.
Ale jinak, popravdě, Siněvir tedy nic moc. Možná, kdyby tady našinec byl mimo hauptsezónu, bylo by jinak. Ale takhle, děs běs, vycpaný medvědi, projížďkový koníci, cetky-stánky, koncentrovanej hnus. Blé, vašnosti ....
Na závěr prohlídky kupodivu náčelník velí opět catering místní, restaurační. Po pravdě, moc hladu nemám, i když poledne už je kdesi v kélu. Možná by mně stačila slušná polívka.
I ostatní to cítí podobně, takže nakonec na vnější terásce chaty „Mořské oko“ všichni baštíme polívku. Grupa na radu náčelníka volí něco jako místní gulášovku, já si dám uhu, tedy rybí polívku – vynikající je. Zuzka opět jako sýček prorokuje mým útrobám něco velice ošklivého. Tedy, nevím, ale musím se někdy bokem Jindřicha zeptat, jestli náhodou tahle paní nemá doma šuplík s malejma figurkama, sadou velkých špendlíků a svazkem kohoutích brk a pařátů. Docela by mi to k ní sedlo .

 

     

 

Konec prdelek, jedeme dál. Vrátíme se ve svých stopách až na křižovatku s hlavní, po níž pokračujeme celkem nerušeně až do Koločavy.

http://kolocava.cz/
http://www.karpaty.net/kolocava/index.htm

Zde zaparkujeme před místním koloniálem, vedle nějž je kostel se známým hřbitovem, „hostícím“ Nikolu Šuhaje i jeho Eržiku. Já tyhle věci moc nemusím, tedy se ustanovím za hlídače, a ostatní mizí kdesi uvnitř.
Za chvilku jsou ale zpět, prej že kostel/muzeum je za penízky, a ještě něco, co si nepamatuju. OK, Jindra s Evou vyrazí hned dál ke škole a pomníku Ivana Olbrachta, já počkám na Honzu, až si udělá fotokolečko po vsi.
U školy si jen tak zvenčí prohlídneme památník. Docela bych už razil dál, Olbracht a celá ta story mě moc netankuje, ale chápu, že jiní mohou mít náhled odlišný. A protože jsem minoritní, držím pec.

Před třetí opouštíme tuhle vesnici, atraktivní snad jen pro literárně či filmově vyspělé nebo sentimentální Čechy. Dál už to bude jen a jen o přesunu. Čeká nás sjezd do nížiny kolem Chustu, pak na jihovýchod podél hranic, jejich překročení v Sigethu Marmatirei a pak pěkně dál podél čáry z druhé strany do Viseu du Sus. Tam by měla naše dnešní pouť končit.

 

  

    
Takže se do toho obujeme. První část silnice v horách je rozmlácená asfaltka, stavíme jen u zpustlé a rozpadající se přehrady tak půlhoďku pod Koločavou. Pak nás hory vyvrhnou do rozpálené a vyschlé nížiny kolem Tisy. V Drahově se našim navigátorům opět trochu nezadaří, takže si kousek zajedeme směrem k Chustu. Ale nevadí, není to žádná fatální lapálie.
Hlavní nás přivítá nejen zvýšeným provozem, ale i nepříjemnou pozorností zdejších poldů. Ti nás staví se zřejmým úmyslem zkusit nějaký ten vopruz, neb dávajíce majzla, zcela určitě jsme se na prázdné silnici mimo obce ničehož nedopustili. Vědom si své averze k orientálním silovým složkám raději sedím pěkně vzadu, nedutám a peču se ve vlastním sósu. Prostě čekám, co bude, a své zapojení do procesu oddaluji, co to dá, věda, že moje hulákání by rozhodně projednávání neposunulo blíže ku zdárnému konci. Jindra se Zuzou sundávají helmy, ááá, to bude na dýl. Pak však k nám zbylým přistupuje ten hodnější z dvojice (zlej péruje Jindru) a káže, bychom pokračovali dál. OK, raději se zde nebudeme zdržovati více než třeba, a popojedem pár set metrů, kde vyčkáme příjezd náčelnictva. A pak dál, pryč z tohohle hnusného kraje.

Jak se tak plácám na konci, mám dosti času čumět a registrovat různé věci. Co mě zaujme nejvíc, je značné množství rozestavěných a evidentně opuštěných haciend a sídel, evidentně procovského až mafiánského vzezření. Některé vypadají, že dělnící odhodili fanky a kbelíky před několika týdny, jiné už obrůstají náletové křoviny. Dokončena a jednoznačně obydlena je tak každá patnáctá či dvacátá. Co však všechny tyhle stavby mají společné, je až neskutečná přeplácanost věžičkami, arkýři a loubími. Asi i tady platí, čím víc věžiček, tím větší kmotr . Zajímalo by mě, čímto že zrovínka v tomhle kraji takováto hustota kmotrobaráků, a jaká že pandemie je postihla a donutila opustit takové balíky proinvestovaných chechtáků. Budu muset nějak zapátrat na netu, až bude příležitost a konektivita.
A je tu Solotvino, poslední naše letošní ukrajinská obec. Na jejím konci by měla být odbočka vpravo. Dokonce si jí i všimnu, všichni však míří stále dál, tak jedu za nima. Po chvilce i se svojí GPS mám jasno, jedeme blbě neb se mírně odkláníme od hranic. Posléze tak usoudí i hlavní navigátor, otáčíme se a pak už odbočíme správně.
V Solotvinu je značení veškeré žádné, víceméně podle GPSek a slunce trefíme tu správnou cestu. V ten samý okamžik Honzovi dochází benzín. Tedy stop a přelití pěti litránků z kanystru, který si veze. Pak už konečně dorážíme ku spásnému přechodu.

Máme docela štěstí, neb k němu dorážíme ve tři čtvrti na sedm, a přechod zavírá kdy? No hádejte, v sedm . Klika jako od parníku, jářku...
Oproti včerejšku se odbavení nese v daleko rychlejším duchu. Jednak UA opouštíme, druhak orgáni budou mít za chvilku padla, tak co by zde přesčasovali, že. Přesně čtyři minutky po sedmé jako poslední z grupy přejíždím hraniční most. Ten sám o sobě je raritou, nejdelší evropský dřevěný most.
Na rumunské straně je vše o pár tříd lepší, mladý pohraničník dokonce slušně zvládá angličtinu, takže si zase po čase povykládám a polozvládnutou ruštinu stříknutou slovenštinou mohu zasunout zpět do přihrádky pokryté pavučinami zapomnění. Veškeré aktivity se minimalizují na prohlídku pasu. Ufff, zelenou kartu naštěstí tady nechtějí . Z toho jsem měl sakra hoňku, teď mi hruď opouští řádný balvanisko.

Loučíme se s hraničáři a zajedeme do města, kde chvilku hledáme správný směr. Když je nalezen, Jindra s Evou vyrazí tak rychle, že než si s Honzou navlíkneme vše potřebné, mizí kdesi ve spleti neznačených ulic. My samo pak chvilku bloudíme, než usoudíme, že dobré by bylo vrátit se na místo ztráty kontaktu, a pak ať se starají náčelníci. Sakryš, copak někde hoří?
Po čtvrthodince se Eva pro nás somnambuly vrací, a je vše zase v řádné lajně.
Cesta do cíle nám trvá hodinu a půl, neb bylo nutno natankovat u liduprázdné pumpy, opět za hotovku. Jede už se velmi příjemně, neb je večír, chládek a motáme se vrchovinou. Žádná dožlutava ožehnutá step.

Ve Viseu nás čeká ještě jeden úkol. Vzhledem k tomu, že zde budeme dvě noci, kemp žádný, tak není jiná cesta než zalízt pod střechu. Hnedle na kraji obce visí na sloupu cedulka na nějaký penzion v boční ulici. Zastavíme a radíme se, co dál. V tom se u nás objeví rázná čtyřicátnice, a snaží se s námi domluvit. Bohužel, nejsem si jist, ale to co používá, je zřejmě italština. Ale, Italka a co dělá tady? Jazyk makarónů není moje parketka, tak posunkama a esperanštinou naznačuju, o co nám jde. Kupodivu chápe, pak ještě přivolá dcerku, asi tak dvacetileté koťátko, naštěstí schopné jazyka Shakespearova. Pak již jde vše jako po másle, a že s námi zajdou dojednat vše potřebné.
Nakonec to asi nebylo třeba, neb majitel PENSIUNEA ARMONII lámaně spíkuje taktéž. Domluva není až tak dlouhá. Za 30 RON na osobu a noc (necelé dvě stovky korun) je k dispozici celý dům se třemi oddělenými pokoji a vším příslušenstvím (dokonce i s online netem, viz:

http://www.avantour.ro/

Tak to je nabídka, která se neodmítá. Motorky budou samozřejmě na zahradě za plotem. Ještě se s oběma dámami domluvíme na zítřejší večerní návštěvě, a s díky se loučíme.
Pan majitel se svojí ženou bydlí v druhém menším domku za tím prvním. Ten byl podle jeho slov určen pro dceru. Ta se ale odstěhovala za hlasem svého srdce, takže se z její rezidence stal penzion. A celkem fajn penzion. Máme jej celý pro sebe, jen zítra má prý do zbylého pokoje přijet rumunská rodinka s dětmi.
Náčelnický pár obsazuje dolejšek, hořejší single připadne naší Amazonce a my, svobodní páni, máme hned vedle dvoulůžkáč.
Vybalíme a napáskujeme se do kuchyně, kde propukne trochu pozdnější, ale o to pohodovější kuchtění a konzumování. Ještě dohodneme program na zítřek. Naše cesty se rozdělí. Já jako šotouš vyrážím na celodenní pouť po síti zdejší lesní železnice, poslední funkční a plně provozní ve Vlkodlacích, zbytek grupy, které rosa na úzkých kolejích zdaleka neoslovuje, má v plánu kroužek po místních kopcích a klášterech. Večer se, doufejme, zase setkáme. Ještě prodiskutuju s panem majitelem cestu k nádraží, trochu poškádlíme net (počasí, maily a tak) a zaléháme. Dneska toho bylo zase doooost...

Dnes bylo ujeto 297 km za 12 hodin, 9 minut a 40 sekund, při průměrné rychlosti 24 km/h. Nejvyšší bod 997,2 m.n.m., nejnižší 183.1 m.n.m.

Další díl: Den třetí


UARO2010_02_006.jpg
UARO2010_02_006.jpg
UARO2010_02_009.jpg
UARO2010_02_009.jpg
UARO2010_02_013.jpg
UARO2010_02_013.jpg
UARO2010_02_014.jpg
UARO2010_02_014.jpg
UARO2010_02_027.JPG
UARO2010_02_027.JPG
UARO2010_02_033.jpg
UARO2010_02_033.jpg
UARO2010_02_042.jpg
UARO2010_02_042.jpg
UARO2010_02_046.jpg
UARO2010_02_046.jpg
UARO2010_02_052.jpg
UARO2010_02_052.jpg
UARO2010_02_061.jpg
UARO2010_02_061.jpg
UARO2010_02_063.jpg
UARO2010_02_063.jpg
UARO2010_02_073.jpg
UARO2010_02_073.jpg
UARO2010_02_083.jpg
UARO2010_02_083.jpg
UARO2010_02_090.jpg
UARO2010_02_090.jpg
UARO2010_02_095.jpg
UARO2010_02_095.jpg
UARO2010_02_102.JPG
UARO2010_02_102.JPG
UARO2010_02_112.JPG
UARO2010_02_112.JPG
UARO2010_02_131.jpg
UARO2010_02_131.jpg
UARO2010_02_132.jpg
UARO2010_02_132.jpg
UARO2010_02_137.jpg
UARO2010_02_137.jpg
UARO2010_02_141.JPG
UARO2010_02_141.JPG
UARO2010_02_147.JPG
UARO2010_02_147.JPG
UARO2010_02_148.JPG
UARO2010_02_148.JPG
UARO2010_02_150.jpg
UARO2010_02_150.jpg

Vaše názory

K tomuto článku zatím nebyl připojen žádný názor