Normfest

 


Nacházíte se: CESTOPISY / Zahraniční cestopisy

Pouť rozhodně nesvatá - den první a druhý

Jiří Bašný, 7.2.2011

Rok dvoutisící pátý už asi navždy zůstane v mé mysli spojen s termínem „náhradní“. Jasně, jedná se o dvě uvažované, leč souhrou mnoha negativních a mnou víceméně neovlivnitelných okolností neuskutečněné „velké“ motodovolené.
Všechno zlé je ale i k něčemu dobré, tedy alespoň skoro vždycky, že… Nebudou dovolené? Dobrá, alespoň tedy uskutečním několik menších výletů, na které padnou víkendy, prodloužené víkendy a tak. Idea se prokázala životaschopnou, takže jsem se postupně od května vydával na menší či větší vejletíky po Česku a spřízněném pohraničí.

Vloni jsem strávil pár velmi příjemných dnů v Alpách, trochu šmrncnutých „retrem“, neboť jsem se po dlouhé době opět svezl s motorkově dlouhodobě spřízněnou rodinou Kubičků. Tedy, spíše s nejstaršími z rodu, kteří se shodou okolností ocitli bez synovské podpory na cestách, a tak vzali zavděk mnou. No a i když letos se Kubíci opět vydali svými letními cestičkami beze mne, tak v mém nitru zůstala chuť opět si tak trochu zabrousit do Alp. Kam do nich? Inu ne nikam na enduru (tam by to bylo potřeba ve dvou, leč druhého nemajíce, výtahu nejezdíce..), tedy normálními silnicemi, a na ty je lepší starej dobrej řadovej brácha. A protože to bude na chvilku, budou to Rakousy. Mám je sice prolezlé skoro skrz naskrz, ALE – východní část, tam, kde se Alpy svažují k Vídni a maďarským nížinám, tak tam jsem byl naposledky před patnácti roky. Takže si už až tak moc nepamatuju, navíc, tenhle kraj je plný úzkokolejek, jakož i normálněrozchodných železničních zajímavostí, sumasumár – pojedu se mrknout na kraj kolem známého a vyhlášeného poutního města Mariazell!
Původně jsem zcela přirozeně počítal s tím, že pojedu sám samotinký. Byl jsem sice lákán „rychlou rotou“ z loňského výjezdu, ale protože si chci odvézt z alpského putování něco víc než propocené nebo nedejbože zahnědlé spodní prádlo, zmatenou změť střihových dojmů z krizových momentů a obroušené boky gum, tak jsem na jejich nabídku zrezignoval. V průběhu prázdnin se přihlásil ke společné pouti Michal „Myšák“ Vranešic, hybná duše podjesenických rýmařovských Vrakařů, kam od prvopočátku jezdím na jejich nepřekonatelný minisrazík, a vzápětí za ním i Ernestíci, kterým se poprvé po narození jejich synka podařilo se alespoň na víkend oprostit od rodičovských povinností.
Nakonec tedy vykrystalizovalo poměrně složité schéma: ve středu odpoledne zamířím do Českého Krumlova. Tam posloužím ve čtvrtek dopoledne jako anglický překladatel kámošovi Frantovi při jednání se zahraničním English-speaking investorem. Po obědě vyrazím směrem Dolní Rakousy, kde jsem našel na netu jeden příhodný kempík u jezera Erlaufsee severně Mariazellu, a v případě úspěchu zaujmu místo na základně. Pak předám pomocí SMS příslušnou informaci Myšákovi, ten se bude zrovínka nacházet někde na spojnici Rýmařák – Mariazell. Ta samá info dojde i Ernestům. V pátek si uděláme staromládeneckou vyjížďku s Michalem, v sobotu další všici dohromady, neděle bude na návrat, jasně že ne přímý…
Dohodnuto, zbývá vykonat ….

Středa, 17. srpna 2005

Trasa: Praha 14, Mirošovice, Benešov, Tábor, Veselí nad Lužnicí, České Budějovice, Český Krumlov

Co napsat o dnešní etapě? Nic převratného, nic objevného…. Prostě, den v práci jako každý jiný, návrat do rodného hnízda, přibalení posledních pár drobností (jinak vše bylo učiněno již včera večer) a kolem šesté opouštím Prágl. Bude to jen a jen o přesunu, tedy posadím Káčko na hájvej číslo jedna a vyjetejma kolejema zamířím k jihu. Naštěstí dálniční prud netrvá ani těch dvacet kilošů, další cesta vede sice profláknutou „trojkou“, ta však nabídne alespoň místy příjemné svezení s pěknými scenériemi kolem, provoz už je v podvečer přeci jen mírnější. Okolí posléze zplacatí, když stabilní stodvacítkou překračuji rybníkářskou kotlinu k Budějkám. Na závěr opět něco kopečků, závěrečný hill-climb do Třešňové a už jsem u Franty a jeho rodiny. Setkání po delším čase, je o čem kecat, huby se nám nezastaví, podpořeny nějakým tím piwkem. Projedeme ještě kostru zítřejšího jednání a s půlnocí uléhám na tradičním rozloženém gauči.

Čtvrtek, 18. srpna 2005

Trasa: Český Krumlov, Kaplice, Benešov nad Černou, Nové Hrady/Pyhrabruck, Weitra, Groß-Gerungs, Arbesbach, Altmelon, Sarmingstein, Ybbs a.d. Donau, Wieselburg, Scheibbs, St. Anton, Wienerbruck, Mitterbach, Erlaufsee

Dopoledne jsme strávili „pracovně“, díky přítomnosti a tlumočení (tedy, částečnému, protistrana měla svého „interpretera“ taktéž) jsem měl možnost poznat zákulisí penzionu umístěného přímo v srdci města. Tedy, ne že by se mě tam nelíbilo bydlet, ale ty davy turistů jsou tam ještě horší než v Praze, a to už je co říci. Jinak samo, domky v Krumlově jsou kouzelné a mají svoji atmosféru, s praktickým bydlením jsou však v centru zdá se jen obtíže. Takže to tady asi pro místňáky bude to samé jako u nás v matičce stověžaté, prostě bydlet kousek vedle a když je chuť, do centra si zajít…
Oběd jsme si dali pěkně pohromadě stranou centra, vně zbytnělého cenového pásma, nejsme tůristi… No a pak hybaj ke stroji, doposud odpočívajícímu v šeru Hüttneří garáže, je čas na rozloučení! Ještě potřesení rukama, sjíždím na hlavní a s masívem Kleti za zády mířím na Kaplici.
Zvlněnou podhorskou krajinou se motám kvalitní okreskou, tahle spojka na Kaplici má svůj půvab, jedno údolí střídá druhé, zatáčky navazují na sebe, docela pěkná přípravná rozcvička na dny budoucí a podalpské krouceniny. U železničního přejezdu se napojuji na hlavní do Dvořiště, ale naštěstí s ní budu jen do Kaplice. Hlavní městečko objíždí, tedy uhýbám vlevo a vede mě to do centra. Tam díky chybějícímu značení se najednou těsně před náměstím ocitnu v jednosměrce, bohužel v tom nesprávném směru. Ale je to jen asi dvě stě metrů, tak kašlu na značku a drze to vezmu protisměrem. No, správně jede jen jeden místňák, a ten to pochopí…. Ulice je široká a ani Káčko toho místa moc nezabere…
Na náměstí se zorientuju a vystřelit směrem na Nové Hrady mi už nečiní obtíží. Opět je přede mnou pěkný kus cesty, po pravé ruce mírně zvlněný horizont Novohradských hor, vlevo třeboňská pánev, v časném a prosluněném odpoledni cesta ubíhá příjemně a pohodově.
Nové Hrady projedu už rutinně a sotva se rozjedu, je tu hraniční přechod. Jeden z kladů EU, stačí mávnout občankou (upozorňuji, psal se rok dvoutisící pátý, dnes je všechno jinak) a frčí se dále. Prvním větším městem je Weitra, starobylé centrum Vitorazska, regionu, který je dnes hranicí rozdělen. Pro mne je to tu navíc zajímavé místní jižní větví gmündenských úzkokolejek, přeshraničních sester „našich“ jindřichohradeckých. Jo, spojit tyhle dvě asi osmikilometrovou novostavbou, to by byl panečku „fičák“, přes stosedmdesát kiláků úzkokolejného systému! Ale je to asi jen pouhá S-F ....

Weitra

No nic, dneska ale na úzké kolejky není moc času, vždyť jedu za jinejma a sem se podívám na kolech při našem tradičním podzimním vejletu ve stylu „motorkáři na bicyklech“. Tak je jenom pozdravím za Weitrou na přejezdu. O kus dále opustím hlavní na Zwettl odbočkou vpravo. Kopečky se trochu zahustí, kolem je řídce osídlená krajina Dolních Rakous, perfektní silnice pode mnou, svěže zelená a upravená rakouská krajina vedle kolem, nade mnou prosluněné nebe (a k tomu nic moc vedro), herdek, co více si přát!
Za Groß-Gerungs ještě jednou přejedu „úzké“ koleje (tady trať z Gmündu končí) a směřuju pořád přímo na jih. Ráz krajiny se nemění, takže je pořád na co koukat. Moc na zastavování a průzkumničení to ale není, je už před čtvrtou a přeci jen, ještě kus cesty zbývá a pak, co když budu hledat jinej kemp? Takže, jedem…
Za Marchsteinem odbočím z hlavní vlevo a hned zase vpravo, údolí Sarmingbachu by mne mělo dovést až k Dunaji paralelně s hlavní „119“. Zdá se, že jsem zvolil dobře, silnička je pustoprázdná, sem tam malá samota, nic mi nebrání jet sice svižně, ale ne tak, abych musel být upjat jen na ten proužek asfaltu přes šajbou. Údolí neustále mírně klesá, ještě pár utažených serpentín a pode mnou se otevře široké údolí Dunaje. Spolu s tratí silnice vede po jeho levém břehu, jedu tak asi patnáct kilometrů, než se za zatáčkou zjeví silueta zámku Persenberg, společně s přehradou. Stavím na malém parkovišti kus před ním, na oddech a pár fotek, přeci jen, jedu už dost dlouho a je potřeba odpočinku.

Po koruně hráze přejedu na pravý břeh, překonám industrializovanou a osídlenou oblast mezi Ybbsem a Wieselburgem a po „25“ pokračuju dál na jih. Za Scheibbsem se naštěstí dostanu opět mezi kopce, poněkud vyšší než ty, které jsem projel. Údolím Jemnitzbachu se vyšplhám až do průsmyku, kde se zleva přidruží koleje elektrifikované úzkokolejky, která má cílovou stanici v Mariazellu, a je tak jednou z nejdelších dosud plně fungujících úzkokolejek nejen v Rakousku, ale i ve střední Evropě. Moc si ji ale na pohled neužiju, díky prudkému stoupání zajíždí do bočních údolí, nebo mizí v tunelech a kaňonech. A taky není čas.

Mariazellbahn
Mariazellbahn

Prvním průsmykem (nebo tady spíše ještě sedlem) je Wastl am Wald (1106 m), které koleje podcházejí dlouhým vrcholovým tunelem, já už trochu v časové tísni ani nestavím. Pěkná série vlásenek mne spustí do údolí Lassing, kde zleva přibyde hlavní „20“ od St. Pöltenu. Do cíle už to není moc daleko, taková dvacka, jen je třeba ještě vyšplhat na poslední průsmyk Josefsberg (1012 m). To však jde hladce, silnice je širší a dovolí tak přeci jen rychlejší jízdu.
V první vesnici pod sjezdem, Mitterbachu, by podle mapy měla být odbočka/zkratka k jezeru, abych se nemusel trmácet až do Mariazellu. Měla, ale nikde žádná cedule. Projedu až na konec, vrátím se opět na začátek, a nakonec vytipuju dvě odbočky, které by mohly býti více než slepou odbočkou mezi alpské usedlosti. Zkusím první, nic, druhá přímo na návsi u hospody se jeví nadějněji. Opustím vesnici, míjím usedlosti, silnička vede dál, ale zatím žádná známka toho, že jedu dobře. Naopak, tak moc cest v horách na jednom místě nebejvá, takže s přibývajícími kilometry stoupá i moje přesvědčení, že jsem na správné cestě…
A taky ano, najednou dojedu na „T“ a šipka vpravo ukazuje k jezeru! Fajn. A už vidím vodu, no a taky spásnou cedulku kempiště, ukazuje vlevo přes parkplatz. Tak tam zajedu, ještě stovka metrů a je tu louka, sem tam stan či vohnwágen, poměrně sympaticky poloprázdno. Vlevo na kraji recepce, takže tam odstavím stroj a vniknu dovnitř. Bodrý Štajerák mých let se se mnou začne hned bez okolků vybavovat, takže chvilku pokecáme co a jak. Nakonec mi řekne, že se máme přihlásit až ráno, ještě mi vrazí pár „tokenů“ na sprchy a rozloučíme se. Jo, ještě mi ukáže vedle kanclu společenskou místnost, kde se dá kuchtit a baštit, jakož i popíjet.

Erlaufsee

Prohlídnu kemp, popravdě, všechna patřičně velká a ouplně rovná místa jsou plná, najdou se sice rovinky, ale ne zase pro tři stany a mašiny. Nakonec tedy objevím skoro rovné místečko u ohrady pod recepcí, zajedu tam a začnu budovat ležení. Předtím ještě zaesemeskuju Michalovi, ale bez odezvy. Takže pokračuju v stavbě stanu, naštěstí už jsem starý kozák a jde to jako na drátku, i když jsem samotinký. Ještě nafouknu matračku a je hotovo. Takže čas mrknout na mapu na zítřek a jít se trochu zušlechtit pod tekoucí vodu.
Hned po návratu nacházím SMS od Myšáka, že je ještě asi padesát kilometrů před cílem, takže jeho příjezd bude až skoro za tmy. Tak si zatím seberu nutné věci a jdu se projít k jezeru, kde na parkovišti stojí záhadný starý vagón, a dále omrknout koleje, které sem (už zjevně nepoužívány) vedou podél silnice z Mariazellu. Podle všeho to byla něco jako výletní tramvaj, sklonové a zatáčkové poměry rozhodně nejsou železniční.
Už je skoro tma, když se od jezera ozve nezaměnitelný zvuk Myšákovy Hondy Shadow (on jej miluje, já hovořím o něčem jako traktor ….) A už je tady, takže konec samoty, dále to potáhneme minimálně ve dvou!
Za posledních zbytků světla Michal vztyčí své šapitó, já zatím vezmu prachy a tašku a jdu k jezeru vypátrat nějakou putyku, ve které by nám prodali nějaké ty lahváče. Prvních pár má zavříno (otevírají jen o víkendech), až přímo u jezera objevím osvětlený bufáč s chlapíkem uvnitř. Sice má podle cedule právě závěrečnou, ale lahvoně mi samo prodá. Naplním vak osmi místníma pěnivcema a svištím to temnou pobřežní silnicí zpět v kemp.
Michal už má hotovo, takže sebereme své špajzy a odsuneme se do společenské cimry, kde obsadíme jeden stůl a rozbalíme poklady. Otevřeme si na to první piwka, ještě si dopřejeme desinfekčního panáka slivovky a dáme se do debužírování.
Při papání a bumbání strávíme celkem plodný večír, vydržíme do posledního lahwoně, mezi ně vsadíme ještě něco panáčků, probírat máme co, takže se do pelechů dostaneme až s půlnocí. Nad námi hvězdičky, zdá se, že zítra bude fajn. A s tím usínám.

Další díl: Den třetí


 


P8181396.JPG
P8181396.JPG
P8181397.JPG
P8181397.JPG
P8181398.JPG
P8181398.JPG
P8191399.JPG
P8191399.JPG

Vaše názory

K tomuto článku zatím nebyl připojen žádný názor