Skotsko 2006 - den 20

 

K ránu se přeci jen trochu ochladilo, takže nejlíp jsem hajal už za rodícího se dne. Z pelechu lezu po osmé a jak tak koukám, jsem skoro jeden z prvních. Provoz na lodi je minimální, snack bar i jídelna otvírají až v půl deváté, takže času na snídani z lodních zdrojů je dost.

Dopoledne trávíme přesně tak, jako při cestě předchozí. Zahálka, nuda, šeď, šeď. Johňáci nám oznámí, že díky odbočce do Mnichova, kterou podnikají kvůli jakýmsi motonákupům, se od nás trhnou hnedle po vylodění a nasadí o pár zoubků na plynu vyšší rychlost tak, aby večír už byli v baworské metropoli. My se samozřejmě budeme přesouvat stejně, jako před třemi týdny, tedy obvyklých plus-mínus stodvacet.

Zeebrugge se před přídí zjeví přesně v určené době a stejně tak podle plavebního řádu zakotvíme u stejného mola jako při odjezdu. Mašiny shledáme v pořádku, takže tímto pro nás končí letošní námořní dobrodružství. Shromáždíme se na liduprázdném naloďovacím place, polední slunce na nás praží jen což. Uděláme poslední památeční skupinové foto, načež Johnny se Zdendou naskočí a zmizí na pobřežní silnici.

My jedeme jen chvilku, než zastavíme u první belgické pumpy pro benzín a na kafe, přeci jen lacinější než na šífu. Odstrojíme vše nepotřebné, neb se dá očekávat značné vedro, a chca-nechca se vrhneme vstříc kontinentálnímu vedru a dálniční nudě.

Ujmu se vedení, neb budeme sledovat trasu, mně již notoricky známou z modelářských výletů. Můžu ji jezdit skoro poslepu, ani mapu nepotřebuju. Bruselský ring nás navede na dálnici směr Lucemburk, která je přeci jen o trochu zajímavější než ty stopro rovinaté v Holandsku a západní Belgii. Bohužel, není růže bez trní a jelikož se tady opravuje jeden jízdní směr, je doprava svedena do směru druhého. Kdo žehrá na naše dálniční uzavírky, měl by zažít belgickou. Každý směr má jen jeden pruh, ty jsou rozděleny mohutnými betonovými bloky a asi jich mají belgičtí silničáři dost, protože uzavírka je dlouhá skoro osmdesát kilometrů. A na celé je šedesátka až osmdesátka... :-(
Takže se táhneme jako sulc v odpoledním vedru a hlavně já se za kapotou lehce topícího Káčka potím jako prasca. Humus, vašnosti… Navíc Bekrovi dochází fuel, takže chtě-nechtě musíme z dálnice a na truck-pointu načerpáme. Bekr měl v tom okamžiku v putně necelý litránek… Docela to bylo o fous.

Průjezd Lucemburskem a následně údolím Mosely se už jede líp, v kopcích je chladněji a taky odpoledne se pomalu převaluje k večeru. V kopcích nad Trier stavíme na velkém odpočívadle Hermeskeil, dáváme oddech na vychladnutí, vyvětrání, napití a skousnutí něčeho malého. Bekři se vydají zrekognoskovat velkou mapu okolí, to kvůli případným kempům v okolí. Musíme zakempovat tady, neb v porýnské rovině kolem Nannheimu na kempík nenarazíme. Vrátí se s úspěchem, na papírku mají tři kempy, z nichž ten první je asi dvacet kilometrů vzdálený. Pln radosti, že už je dnešního trápení poskrovnu, se vrhám do slábnoucího dálničního provozu. Příslušný exit najdeme, a tak osm kilometrů po státní silnici nás dovede až do městečka Birkenfeld, na jehož kraji pod zalesněným kopečkem nacházíme hledaný kemp.

Nikde nikdo, tak Bekr vyrazí na průzkum. Odchytí paní majitelku, ana seká svůj majetek samohybnou sekačkou. Na dálku nám otevře kempovou závoru a my zajedeme mašinama za ní. Ještě převádím Bekrovo XJRo a za mnou se žene Lada ověšená helmami. Na varovný pokřik majitelky nedbá a jakmile opustím závorový prostor, magnetická smyčka detekuje volno a pustí závoru dolů. Ta milou Ladu vezme po hlavince, naštěstí je lehká, duralová (tedy ta závora :-)), a tak už jediná žena výpravy není postihnuta žádnou újmou. Nicméně dostane od paní majitelky vynadáno, evidentně má paní strach, aby jako provozovatelka nebyla žalována. Nic takového ale nemáme v úmyslu.

Vybereme si jednu pěknou sekci (je to tu rozděleno živými ploty na stání) hned vedle sanitbloku, výběr máme dostatečný, bo skoro tady nikdo není. Jakmile máme postavíno, zajdu zpět nahoru do recepce, kde už s uklidněnou a velmi příjemnou majitelkou provedu typicky německou důkladnou registraci. Pak jsem ještě dopodrobna vyzpovídán, odkud že a kam, paní si zřejmě chce pokecat v nerušném podvečeru, navíc je to můj "řezný ročník" :-). Na závěr nám doporučí hospodu Landgasthof v centru městečka, prý je tam pěkná biergarten a dobře tam vaří.

OK, stejně jsme přemejšleli, čo s takým večerom, takže máme o náplň postaráno. Po důkladné hygieně v rozlehlých a liduprázdných sprchách se tedy sbalíme, popadneme potřebné (tedy hlavně peněženky) a hurá na procházku. Ta potěší, po dni stráveném v sedle si osobně rád protáhnu kostru.

Podvečerem sejdeme až do ztichlého centra, hospodu samozřejmě najdeme bez problémů, a opravdu, zahrádka tu je, pěkně ve stínu, chladivá, stolky a židličky pod slunečníky, co dodat. Fajn, vybereme si jeden, usadíme se a už se těším na pěnivce. Ti jsou záhy dodáni v patřičném počtu, takže se rozhostí všeobecná pohoda. S pivkem přijde i chuť a hlad, a tak zcela zákonitě se spontánně rozhodneme si dopřát. Koneckonců, poslední dovolenkový večer, takže důvod tady je :-).

Jak tu mají dobré pivo, tak mají i dobré papů, nebo že by měla vliv i poněkud nesourodější strava za poslední dva dny? Ať je jak je, chutná nám, popíjíme, povídáme, smráká se, večer nemá chybu. S půlnocí už nám padá na víka únava, tož zapravíme účet a měkce osvětleným městečkem se vypravíme na zpáteční cestu. Pak už jen kroužek přes umývárnu a šup do pelechu.

 

Trasa: On board SS Superfast X, Zeebrugge, Ghent, Brusel, Namur, Luxembourg, Trier, Birkenfeld

Ujeto:                        Tankováno: FINA TOTAL Truck Center, Habay La Neuve 19,02 l   27.14 €

K tomuto článku zatím nebyl připojen žádný názor