Motorkou Nepálem do království Mustang - za hranici času

Nepál byl do začátku 50. let uzavřeným královstvím, podobně jako Tibet. Díky tomu si uchoval hinduistickou i tibetskou kulturu, která je jedna z nejautentičtějších na světě - téměř beze změny tisíc let stará. 

Jedeme si vyzvednout motorky. Ráno jsou před všemi vchody do domů nakreslené ochranné mandaly. Z taxíku vidíme chlapíka v kravatě a obleku na skútru, jak míjí menší chrám, který tu stojí skoro na každém rohu. Zastaví se, udělá ze skútru tři kroky, pokloní se, zašeptá mantru a provede obřadní gesto rukou ve vzduchu. A pokračuje dál do práce. Prostředí komunikace s „vyššími“ neviditelnými silami je tu všudypřítomné. 

Vyzvedáváme si nejlepší motorku, co lze v Nepálu dostat - Royal Enfield Classic 500. Zde nastávají problémy pro majitele motorek s ABS, MSC či CBS, protože nic takového tady neexistuje. Dokonce jsou předělané zpět na karburátor, kvůli kvalitě místního paliva.

Zde se přesouváme motorově o čtyři generace zpátky. Tohle je surová motorka. V naší elektronické době tu na ni stále stačí kladivo, kleště a šroubovák.

Základním pravidlem jízdy je zapomenout na přední brzdu, protože to je na většině silnic u kraje a v zatáčkách pokrytých prachem jasná vstupenka na rychlé přistání na zem. Nejdřív zadní, která sice moc nebrzdí… a pak jemně možná přibrzdit i přední. 

Doprava v Asii má svá specifika. Říkám každému, kdo nikdy nejezdil v Asii: „Všechno, co znáš o pravidlech silničního provozu - zapomeň!“ V západním světě jezdíme na předvídavost, podle pravidel, které se snažíme dodržovat a spoléháme se, že ostatní dělají to samé. Tady je ale jiný systém. U nás se spěchá. Tady ne, ale při obrovském množství vozidel je tu nepsaný úzus: zaplnit místo. V praxi jedete za náklaďákem třicítkou a dáváte si 3 m bezpečnostní odstup. Ihned vám tam někdo vjede. Ne protože by spěchal. Prostě tam byl prostor.

Tato strategie vede někdy k nesmyslným zácpám, kdy se může křižovatka stát úplně neprůjezdnou. I když všichni houkají, je tu v dopravě obrovská úleva: nikdo nikam nespěchá, a i když sám udělám naprostou hloupost a zašpuntuji dokonale jednosměrku v protisměru, nikdo se nerozčiluje, všichni jsou v klidu. 

Velký rozdíl je i to, že se tu nedá jezdit moc rychle. Dokonce ani za městem se nelze položit na výborném asfaltu rychle a směle do zatáčky - i v okolí naprosté džungle za ní může být koza, člověk, nebo naprosto nesmyslná půlmetrová díra v úplně novém asfaltu, samozřejmě bez označení.

Je zajímavé, že v této anarchii existuje jakási organizovaná živelnost, kterou začne člověk po pár dnech cítit. Nic není problém, a tím, že všichni dávají dost pozor, co se kolem nich děje, je tu vlastně minimum dopravních nehod. To je většinou pro nás šokující zjištění, protože zvnějšku doprava ve městě vypadá někdy jako boj o život a prostor. 

Káthmándú je asi 1 300 m n.m., takže tu většinou není úmorné vedro. Bohužel v obrovském miskovitém údolí širokém asi 40 km, na všechny strany obklopeném vysokými kopci, je tu dost nedýchatelno díky smogu. Proto vyrážíme co nejrychleji z města do himalájského předhůří, kudy kupodivu vede velmi dobrá asfaltka s nekonečnými výhledy a zatáčkami.

Jsou to prudké lesnaté kopce, kde střídavě párkrát klesáme tisíc metrů dolů a zase nahoru. Krásná jízda v nekonečných zatáčkách.

Večer trávíme v národním parku v blízkosti Indie pozorováním nosorožce a několika slonů jen pár metrů od terasy našeho hotelu. Za velmi dobrého počasí je odtud vidět Annapurna, asi 100 km daleko vzdušnou čarou. Dnes to štěstí nemáme.

Ráno projíždíme Nepálskou nížinou, což je velmi úzký pás velmi úrodné země těsně u Indie, známý jako Terray. V místě, kde si veliká řeka našla skrz kopce cestu do nížiny, vjíždíme do 40 km dlouhé soutěsky, široké jen pár set metrů. Cesta je široká dost na to, že často jedeme neuvěřitelných 60 až 70 km/h, což je v místních podmínkách pocitově jako 140 u nás.

Pomalost má ale tu výhodu, že máme čas obdivovat vysuté kovové mosty pro chodce přes divokou řeku do vesniček vysoko proti nám ve svazích.

Zastavujeme u barevně oblečeného vousáče. Putuje s holí a plechovkou na peníze. To je Sádhu - svatý muž. Hledač absolutna.
 „Odkud jdeš?“
„Z Rishikeshe v Indii.“
„A jak dlouho?“
„Asi tři měsíce.“
„A kam?“
„Do Muktinathu.“

Dáváme mu 200 rupií na cestu. Jeho cíl je stejný jako náš, jen nám to bude trvat čtyři dny, zatímco jemu tak dva týdny, než tam dojde pěšky a bos. Do jednoho z nejposvátnějších míst nepálského hinduismu. 

V místě, kde se spojují dvě proti sobě tekoucí řeky do jednoho toku, pozorujeme u řeky pohřební obřad. Nejstarší syn zapaluje hranici kolem mrtvého otce. Místní nám vysvětluje, že podle zdejší tradice rodina čeká, zda lebka pukne žárem z pohřební hranice. Pokud ne, nejstarší syn by ji měl bambusem úderem otevřít, aby bylo definitivně přerušeno spojení duše s tělem. Popel bude hozen do vody a rodina bude dva týdny dodržovat očistu.

Pokračujeme v cestě pohnuti obřadem, tedy výrazně opatrněji. Blížíme se viditelně k horám. Pár desítek km pojedeme neasfaltovou cestou těsně pod masivy mezi Manaslu a Annapurnou a daří se nám v jasném vzduchu spatřit 7 000 m vysoké štíty na tibetské hranici, už jen 30 km od nás. Občas musíme projet vodou. Ale tento terén je víceméně zábava, není to žádný off-road.

Po hodině najíždíme na neuvěřitelně skvělý asfalt, kde se docela vyřádíme v zatáčkách do vrchu. Dostaneme se na hřeben, odkud vidíme po obou stranách jezera - toto je oddechové místo pro obyvatele Pokhary na víkend.

Za hodinu a půl přijíždíme k jezeru v Pokhaře. Místo oddychu a zábavy, skvělých restaurací a s mnoha kvalitními obchůdky s vlněným oblečením a upomínkovými předměty. Slavíme první etapu u točeného piva a výborné večeře. Odtud bude pohodlí ubývat. 

V dalších dnech, po zastávce v horkých pramenech, se dostáváme údolím řeky do krajiny uprostřed himalájských obrů. Ze dvou stran osmitisícovky, přímo nad námi 7000 m vysoký vrchol plný ledu a sněhu a před námi údolí Mustang, v dálce ohraničené hřebeny nad 6000 m n.m.

Zastavujeme se v Muktináthu v 3800 m n.m. V překladu to znamená „Místo, kde je možné dosáhnout osvobození“. Lapáme tu po dechu a probíháme pod 108 chrliči s ledovou vodou. To je očišťující voda. „Snad to odejme všechny hříchy,“ říká kamarád. Kocháme se vyhlídkou na pyramidu Dhaulágiri, která vyčnívá 4 km nad veškerým okolím. Je neuvěřitelné, že z našeho místa je to ještě přes 4 km vertikálně na vrchol. 

V dalších dnech překračujeme hranici do „Zakázaného království“. Tudy putovaly poutníci z Indie do Tibetu a platili poplatky místnímu králi za překročení hor. Proto to bylo bohaté místo, které si chtěli uzurpovat i jiní. Proto je tu u každé vesničky středověký hrad, odkud se bránili nájezdníkům. 

Už jedem jen po šotolině - široká uhlazená cesta, ale pokrytá drobnými kamínky. Do zatáček se nedá jet víc než 30 km/h. Zato výhledy jsou neskutečné. Tato část Himálaje bývala kdysi dnem moře, nyní vyzdviženým skoro do 4 000 m n.m. Krajina vypadá jako někde u Grand Canyonu na jihozápadě USA, jen je zarámována zasněženými vrcholy. Kromě pár vesniček v údolích tu není nic než poušť. Barevná zavlažovaná políčka ve vesnicích nepřirozeně kontrastují s pískovou krajinou. 

Navštěvujeme jeskyně, kde  před 1200 lety meditoval zakladatel tibetského budhismu. Žijí tu tři mniši v krajině stísněné strmými kaňony. Spíme pak už jen u místních v hliněných domech, stejných, jaké tu jsou 1 000 let.

Místními zkratkami, které znám jen já, se dostáváme do údolí řeky, kde jedeme po ztvrdlém písku nádherně jak po ranveji a kudykoliv chceme.

Po týdnu dojíždíme do Lo Mantangu - hlavního města mustangského krále. Zde je původně jen tibetské obyvatelstvo, jen na jižní straně hranice. 

Odlehlost před civilizací je tu dokonalá. Místní kultura a zdobené kláštery jsou fascinující a je snadné si představit místní způsob života, neměnný po 1000 let. 

Kupujeme benzín ve flaškách, protože nejbližší pumpa je 150 km, a vracíme se. Pojedeme už jen přímo bez odboček co to dá, přesto nám bude trvat pět dní dostat se zpátky do Kathmándú. 

V Indii se lze dostat na motorce daleko výše než zde (asi 4 500 m n.m.), ale nikde nejde dojet na motorce do takové blízkosti vrcholů přes 8 000 m n.m. Cesta je navíc naprosto odlišná každý jednotlivý den. Toto byla moje 16. cesta do Mustangu a stále mě neomrzela.

Milan Pachlopník
Majitel CK Cestarius