Šárka Burýšková, redakce MotoRoute, 17. 2. 2026
V pátek 13. února 2026 se v pražské prodejně PSí Hubík konala beseda s dakarskými jezdci.
K rozhovoru se sešli čtyři významní čeští závodníci: Dušan Drdaj, Martin Michek, Milan Engel a Martin Prokeš. Každý z nich letos prožil moment, kdy šlo o víc než o čas.
Beseda o letošní rallye Dakar nebyla o výsledkových listinách. Byla o pádech, bolestech, rozhodnutích na hraně, a hlavně o společné vášni, která člověka donutí zvednout motorku i sebe.
Kamení místo písku
Letošní Dakar nebyl romantika dun a nekonečných písečných plání. Dominovalo hlavně kamení. A to je terén, který dává zabrat technice i tělu.
Většina účastníků se shodla, že první polovinu závodu bylo potřeba spíš přežít než závodit. Staré pravidlo, které Dušan slýchal od dětství od svého táty, letos platilo beze zbytku: „První půlka Dakaru se přežívá, druhá půlka se závodí.“
Náročný terén si vybírá své – na pádech, defektech i poruchách
Motorka Martina Michka vypověděla službu v poušti. „Můj nejtěžší moment byl, když mi vytekla voda z motoru. Ujeli jsme bez ní asi 350 km, což je neuvěřitelné. Byli jsme na 11. místě a řešili jsme dilema: vyměnit motor a propadnout se na 20. místo, nebo riskovat. Rozhodlo se neriskovat výměnu, ale motor to nakonec nevydržel. V momentě, kdy motorka v poušti nenastartuje, víte, že je hotovo.“
Dušan Drdaj měl zase zhruba 40 kilometrů před bivakem defekt pneumatiky, kterou zkoušel dočasně opravit stahovacími páskami, drátem a kurtou, ale nakonec dojel na holém ráfku a posledních pár stovek metrů motorku do bivaku dotlačil.
Stalo se to v maratonské etapě, kde je zakázáno měnit díly. Jenže druhá část maratonu ještě čekala, takže pneumatiku nakonec Dušan vyměnit musel. Za opravu dostal šestihodinovou penalizaci, ale dostal šanci závod dokončit až do samotného cíle.
Tým Milana Engela řešil na motorce Kove technický problém se spojkovým košem. Mechanici rozebírali a čistili motor do tří do rána, aby se vyhnuli penalizaci 15 minut. S jejich slovy: „Jestli dneska nevyhraješ, tak se ani nevracej,“ se Milanovi podařilo dojet v maratonské etapě na 13. místě.
Tip: Rozhovor s Milanem Engelem najdeš v magazínu MotoRoute 1/2026
Digitální roadbook: Víc informací, víc kontrol
Moderní Dakar není jen o plynu a odvaze. Navigace se z původních papírových roadbooků přesunula do digitální podoby. Veškeré navigační pokyny běží v tabletu a organizátoři do něj vkládají stále víc informací, azimutů a poznámek.
Závody na motorkách jsou bezesporu nejtěžší disciplínou Rally Dakar. Nejen při technických obtížích se musí závodník spolehnout sám na sebe, totéž platí i při navigaci. Jediným parťákem v závodních etapách je často samota. Zatímco v autech nebo kamionech závodí celá posádka a může spolu věci řešit, motorkář je na vše sám. Sám se svou hlavou.
Martin Michek popsal samotu jako nejtěžší část závodu: „Když se ztratíš a nikdo kolem není, musíš se spolehnout jen na sebe.“
Od roku 2023 se jezdí digitální roadbooky namísto papírových, kde byly informace stručné a jasné. Digitální tablet umožňuje přidat víc dat, a tak jezdci musí být ostražitější nejen na trati, ale i ve správném nastavení a čtení v rychlosti.
S digitalizací přišla i větší kontrola ze strany organizátorů. Technika je dnes přísně hlídaná. Organizátoři používají kamery namířené na displej, aby měli jistotu, že jezdec dodržuje stanovené limity ve speed zónách. Tyto zóny často značí nebezpečný úsek a mají v bezpečnosti Dakaru svou důležitou úlohu.
Ne vždy je však moderní technika tou nejlepší volbou. V minulých ročnících měly tablety poruchy, letos fungovaly spolehlivěji. Přesto ladění chyb a nemocí digitálních technologií probíhaly i v letošním ročníku.
Čtvrtá etapa: Den, kdy se zastavil závod
Pro většinu závodníků má letošní ročník jedno společné jméno: čtvrtá etapa. Dušan Drdaj měl v této etapě nepříjemný pád, který skončil zlomeninou palce. „Původně jsem myslel, že mám zlomenou nohu a volal jsem vrtulník. Pak mi ale táta poslal zprávu, ať se vzpamatuju, tak jsem si vzal prášky na bolest a jel dál. Nejsilnějším momentem pro mě bylo, když u mě zastavili všichni kluci – Marťas, Milan i Dušan.“
Rentgen později ukázal, že palec byl prasklý ze tří čtvrtin. Aby mohl pokračovat, bral denně hromadu prášků proti bolesti.
Právě v této etapě se navíc odehrál moment, který všichni označují za pravého ducha Dakaru. Na trati se postupně potkali všichni čeští jezdci, a i když sami bojovali se svými problémy, zastavili. V poušti soupeření ustupuje solidaritě.
Čtvrtá etapa nebyla šťastná ani pro Martina Prokeše. Viděl Dušana u vrtulníku, potkal Milana s technickými potížemi, míjel Martina s motorem na hraně. A pak přišla jeho chvíle. Skrytý kámen v koleji, tvrdý pád, krev u oka a nafouknutá airbagová vesta. Výsledek: prasklá nádrž, zlomený prst, natažené vazy v koleni a konec závodu. „Pamatuju si pád, pak jsem měl asi dvě minuty okno,“ popsal.
Nová technika, nové zážitky
Pro Milana Engela byl ročník specifický ještě jinak, po jedenácti letech totiž přešel z KTM na značku Kove. Změna techniky znamenala adaptaci a větší odpovědnost, jelikož jel v týmu sám. Nejtěžší podle něj není samotná rychlost, ale schopnost vyrovnat se s neúspěchem a jít další den znovu na start. Podle Milanových slov má s Kove smlouvu na delší dobu, je tedy více než pravděpodobné, že i příští ročník odstartuje pod touto značkou.
Oblečení jako součást výkonu
Součástí besedy byla samozřejmě i debata o vybavení. Pořadatelem besedy byla společnost PSí Hubík, a jelikož všichni jezdci jeli v oblečení šitém na míru právě od této české firmy, tak moderátorky zajímal i pohled na jejich komfort.
Martin Michek připomněl, jak se materiály za poslední roky posunuly. Jsou lehčí, odolnější a víc reflektují potřeby závodníků. Vidí velkou výhodu ve variabilitě a možnosti upravit umístění kapes, větrání nebo střih podle vlastních zkušeností, což je na Dakaru víc než komfort. Je to funkční detail, který může rozhodovat. Většina jezdců své oblečení používá i při trénincích během příprav. To samo o sobě vypovídá o jeho odolnosti.
Závěrem: Co Dakar bere a co dává?
Na závěr přišla otázka: Co vám Dakar vzal a co vám dal?
Vzal energii, čas, pohodu a spoustu peněz. Vzal radost z nedojetého cíle. Vzal iluze o jednoduchosti.
Ale hlavně dal. Dal závodníkům zkušenosti, adrenalin, emoce a pocit, že závodník ví, proč to dělá. Protože i přes všechny bolesti chtějí na příštím rally Dakar znovu stát na startovní čáře.
A možná nejvíc dal jistotu, že i když se člověk ocitne sám uprostřed pouště, není na to vždy úplně sám. Protože Dakar není jen závod.
