CFMOTO motocykly a ATV


Nacházíte se: CESTOPISY / Zahraniční cestopisy

Drum bun - den sedmý

Jiří Bašný a Ranjibar Swan, 12.1.2012

Předchozí díl: Den šestý

Naše dnešní nocležna je nejvýchodnějším noclehem srpnové pouti našeho společenstva. Po pár desítkách kilometrů se sice ještě dostaneme díky objetí přehradního jezera Izvorul Muntelui severně od městečka Bicaz na ouplně nejvýchodnější bod našeho tracku, pak ale se bude číslo zeměpisné délky už jen a jen snižovat. Halt, všechno jednou končí a naše letošní dovča vstupuje do své finální fáze.
Ale konec chmurám a pesimistickým úvahám nad neoddiskutovatelným návratem do všední robotárny v kolbence. Jsme teď a tady, je krásný a jiskřivý ráno, nic nás nebolí, a ještě něco hezkýho máme určitě před sebou.
Snídani si tentokráte uspořádáme pod přístřeškem, neb venkovní sezení je značně od rosy a kdo si má sedat suchou zadelí do mokrýho, že ano :-). Navíc je nám k dispozici celá kuchyně, takže ani nemusíme tasit vařiče na čaj a kafe. Akurát mi dá trochu pátrání, než objevím ukrytou PB bombu a pustím plyn. Pak už pohoda...
Díky tomu všemu servisu jsme celkem brzičko hotovi a ready to ride. Lehce po osmé se tedy loučíme s domácími, ranní venkovské ticho protne zakvičení startérů a vyrážíme.
Kousek se vracíme ve svých včerejších stopách, než po několika kilometrech na hlavní silnici odbočíme vlevo na Stulpicani. Opět sledujeme naši loňskou stopu. Na rozdíl od prvního průjezdu dneska zuří fantastické počasí. Jasno, teplo tak akurát na motorku, ani zima, ani není motocyklista dušen ve vlastní sósu. V pohodě si to šineme proti proudu horské říčky, občas přeťaté odvážně budovanou visutou lávkou pro pěší. No, chodit po těchto pohupujících se dřevěných chodníčcích chce docela odvahu (obzvláště při návratech z místní kořalny), jen můj názor :-).
A stejně jako vloni stavíme u rozvalin jakéhosi těžařského či spíše úpravárenského podniku Ceausescovy éry.

R: Mr. Google tvrdí, že to jsou zbytky uranového dolu Ostra.

Dnes jsou z něj bizarní, až svým způsobem malebné a poutavé kontury, pomník zmaru, rzi, trosek a bordelu na pozadí bujaré a životaschopností kypící panenské přírody. I dnes se v její části cosi pořád děje, neb brána do nejlépe zachovalé haly je hlídána dvojicí čackých guardů a smečkou místních voříšků. Ti jsou mnohem přátelštější než jejich dvounozí kolegové, motají se kolem nás s jasnými sympatiemi a nadějí, že možná z nás něco vypadne ku slupnutí. Guardisti jen postávají u své chýše a monitorují, co to je za divné vetřelce a šmíráky a nejlíp bude, až vypadnou a klid a mír se navrátí do rozvalin.
Každý z nás se tady věnuje sám sobě a svým pocitům, já bloumám po kraji trosek a obdivuji bezděčně půvabné detaily zničených konstrukcí – třeba spirálně budovaný komín je architektonická bomba :-). Ale čas neposečká a máme toho dneska ještě více než hafo před sebou, tedy do sedel a davaj!
Cesta se zakusuje do kopců Munţii Stânişoare, po pár kilometrech opět stavíme v bývalém těžebním středisku. Jak to tak vyzerá, zde se „něco“ dobývalo, transportovalo pár kilásků níže a tam se „to“ zušlechťovalo. Co „to“ ale bylo, ví jen pánbůh a možná starousedlíci. Těch se ale nezeptáme, škoda, docela by mne to jako materialistu zajímalo.
Stroje jsme odstavili u vyústění štoly v severním úbočí údolí. To podnítí Ranžu jako amatérského speleologa (má rád neprobádané díry), a tak vyrazíme na průzkum. Poměrně zachovalý vstupní trakt ústí do „téčka“ dvou dalších chodeb. Jimi dál už to nejde, neb po pár desítkách metrů jsou zde závaly. A stejně by mne zajímalo, proč je zde ono „téčko“? Zatím všechny štoly, co jsem měl čest navštívit, vedoucí k čelbám byly více či méně přímé, zde je něco zcela opačného. Proč, to se asi opět nikdy nedozvíme.... Ale co, život je stejně pln nezodpovězených otázek, takže si nebudeme lámat palice a raději se odstrčíme dále.
Kousek nad areálem ještě jednou zastavíme, neb fotografování úchvatných ranních scenérií, načež jsem Náčelníkem vyzván, bych vyrazil, že moje jezdecká figura vhodně a harmonicky doplní kontury průsmyku před námi. Hlavám pomazaným čeledník neodporuje (neb proti přírodě jest to), usedám na stroj a vyrážím. Doufám jen, že má štíhlá a ostře vyrýsovaná figura na brutálním stroji ze zadního pohledu načalstvo patřičně uspokojí :-).
Šinu si to tak po svém nahoru, stoupání není žádná vražda, daleko spíše pohodová Českomoravská vrchovina. Za chvilku překonám sedlo (R: pasul Tarnita) a již vidím zbytek výpravy v zrcátkách. Tak je nechám předjet a zaujmu svoji oblíbenou pozici Karla na ocase (Tail end Charlie), která mi letos (i vloni) jde docela k duhu.
Trochu strmějším klesáním sjedeme k Bistritě, která se na delší dobu stane naším společníkem. A přesně jako vloni stavíme u téže pumpy k doplnění tekutin jak nádržních, tak tělních. Já tady s dovolením nějaké ty tělní liquidy též odpustím.
Kousek za pumpou stavíme u celkem sympatického (a stinně zastřešeného) bistra na tradiční dopolední kávičku a relax, zdržíme se tu něco přes půlhodinku, než se opět vydáme na cestu
Po další půlhoďce jízdy poměrně osídleným údolím Ranža zpozoruje na pravé straně cosi jako opuštěný tunel. Takže se otočíme a zakormidlujeme na plac, který dnes slouží jako nákladiště a složiště dřeva vytěženého v okolních lesích. A opravdu, cosi jako trochu přerostlý železniční tunel do něj ústí z vedle se tyčící stěny údolí. A Ranža, věren své speleologické přirozenosti, se vydává na jeho průzkum. Mně je docela hic, navíc si opět potřebuji odskočit, tedy beru na sebe hlídací službu, než abych klopýtal temným podzemím. Však se dozvím, jaký to tam je, a vždycky se tam můžu mrknout.

R: Tunel byl plný bahna, zřícené páteřní ventilační trubky a jiného bordelu, takže jsme se s jeho průzkumem moc daleko nedostali. Škoda, vypadalo to spíš na přístupovou šachtu někam do nitra hory, než dopravní stavbu. Ani Google nepomohl, čert ví, co to tam kdy stavěli a proč.

Po čtvrthodině jsou průzkumníci živi a zdrávi opět na denním světle, tedy můžeme pokračovat. Slabá půlhodinka nás přivede na místo, kde mohutný viadukt překonává severní cíp přehradního jezera Muntelui a kde jsme samozřejmě stáli i před rokem. Ale ouha… něco je tu jinak... Po chvilce mi docvakne – tam, kde se vloni leskla hladina, se dneska větřík prohání mohutnými trsy trávy. Vloni paty pilířů omývala voda, dnes kde nic tu nic, vašnosti… Hmm, uprostřed rozlehlých hor a není tady voda, to na něco ukazuje. Podle kontur je dnešní hladina tak o čtyři, pět metrů níže, a to už je na tak dlouhou přehradu docela slušná porce vody.
Izvorul Muntelui
Takže chvilka prohlídky a focení a mažeme dál. Celé jezero objíždíme bez zastavení (koutkem oka zaregistruju hospodu, kde jsme vloni tak fajně ložírovali) a naše motory na chvilku umlknou až na levém předmostí mohutné hráze.

R: Zastavili jsme přímo na hrázi, pod značkou zákaz zastavení (nebyli jsme tam sami) a hned vedle piktogramu zakazujícího fotografování. Vytasili jsme foťáky a jali se dokumentovat, včetně ozbrojené figury, jež to všechno hlídala :-). Skoro mi to přišlo, jako že už jsme fakt za hranou, zvlášť když se ten chlápek vydal loudavým krokem k nám, nicméně šel se jen kouknout na motorky. Inu, Rumunsko…
Přehrada
Ještě si zajedeme kousek k její patě a pak už zase spořádaně pokračujeme dál, neb je už lehce po poledni a my se pořád motáme kolem Bistrity. Časový plán trochu hoří… takže se moc nezdržujeme. Bicazem se jen prosmýkneme a mažeme vstříc stejnojmenné soutěsce. Tak je zdejším tour-pointem No.1 a moooc dobře si z loňska pamatuju, jak mě tamější stánkově-kýčařské inferno zvedlo systolický i diastolický tlak. Tož jsem zvědav, jak se s tím popasuju letos.
Soutěska Bicaz
Soutěska Bicaz a Lacu Rosu
No, popravdě nevím, jestli to bylo tím, že jsem se už s předstihem trochu naprdl, že bylo vedro, že stánků bylo ještě víc, nebo snad kombinací toho všeho, jisto je, že s vjezdem do soutěsky, kde byla silnice lemovaná takřka souvislou řadou prodejců všeho toho šuntu a s tím spojené davy, ve mně všechno vybublalo, bouchly saze a jediná fyziologická obranná reakce organismu byla z toho všeho co nejdřív a nejrychleji vypadnout. Věda, že prostě není uhnout kam, jsem vzal za heft, až se stařeček pode mnou musel divit, co že to páníček tropí za vejvraty. Zbytek vejpravy jsem nechal za sebou, ať si prohlížejí a fotí do sytosti. Já na ně počkám někde nahoře, čím vejš, tím chladněji a líp.
I stalo se. Těsně pod jezerem nacházím příjemné, chladivé a zastíněné zákoutí u zatáčky s perfektním výhledem, tedy minout se, to bychom museli bejt znační flfouni. Popiju vody, a jelikož se zčasuje, zplouhnu dvě müssli tyčinky, které jsem doposud tak nějak opomíjel. Tím uspokojím fyziologii a už uklidněn jen čekám a počumuju.
Netrvá to dlouho a jsme zase kompletní a můžeme pokračovat dále na západ. Mineme Lacu Rosu, ještě trochu vystoupáme do průsmyku Bicaz (R: podle mojí mapy je to pasul Pangarati, jestli teda myslíme to sedlo nad Gheorgheni, ale nakonec je to fuk) a pak už se spouštíme k městečku Gheorgheni.
Na jeho kraji na chvilku stavíme na krátkou poradu nad mapou, rozhodneme se zkusit se dostat do Reghinu nejpřímější, ale i nejméně kvalitní cestou. K té musíme ale kousek použít hlavní „12/E578“, než uhneme vlevo a poměrně kvalitní makadamovou silnicí zamíříme k nízkým kopečkům na západním obzoru. Jede se dobře, akurát to prostě chce trochu odstupu, neb prach a tak :-(.
V obci Lapuşna (podle nápisů a vývěsek kompletně maďarské) se ještě Ranža od místňáků ujistí, že jedem dobře a že se dá project, takže pokračujeme.

R: Lapusna je až za kopcem, je tam klášter (monastýr) a zbytky lesní úzkokolejky do bočního údolí Gurghiului
Bohužel, tam jsme nestavěli, bo jsme to nevěděli. Chytrý jsme
až teď :-)

Cesta trochu zhrubne, ale není to (třeba oproti včerejšku) vůbec žádné drámo. Akurát se musí pomalu, ale i na cesťáku by se to zvládlo. V půli stoupání na chvilku zastavíme na občerstvení, ale jakmile nás začne dohánět jakási dodávka Dacie, urychleně nasedneme, by jsme se přes něj nemuseli někde v kopcích pasírovat.
Naštěstí už jen dvě vracečky a jsme v nevýrazném, ale pěkném sedýlku, zpola zarostlém lesem. Tedy nezbytný ofuk, vrcholové foto, v tom nás dojíždí a předjíždí hrdinný Rumun s Dáčkou. Moc ji nešetří :-).
Dobrá, necháme jej popoject a chvilku za ním se dáme po lesní cestě dolů. Překvapivě, v lese se jede hůř, neboť k šutrům a tomu všemu přibyly ještě i kořeny. Chvilku se ještě courám za Rumunem, protože úvoz je tak opravdu na jedno auto a prodírat se lesem kolem něj nemíním. Raději si počkám na příhodnější úsek.
Tím se ale stane, že kolegové jaksi poodjedou. Nevadí, opět není kam uhnout, cesta je jasně definovaná, někde se potkáme. Na dně údolí se cesta trochu zlepší, za tři a pade-šede furt dál. Je jasné, že se vracíme do civilizace, údolí se rozšiřuje. Ale ouha, přede mnou je vysoká temná zeď, zdá se, že jedou s vodou. Minu jakýsi kemp po levé ruce, kde se „cosi“ chystá podle ruchu a naprotivky přijíždějících aut. Začne krápat, pak pršet, a najednou za zatáčkou kolegové se pod stromem soukají do šprcek. Tak zastavím, oblečení je rychlé a můžeme pokračovat.
Projíždíme městečko Ibaneşti, tady už slušně leje, což trvá až do dalšího, většího Gurghiu. Zde bouřka polevuje, na západě už slunce opět svítí. Docela by bylo potřeba dotankovat, takže jakmile se na konci obce objeví dosti zpustlá pumpa, zamíříme k ní. Bohužel ale zde o kartách neslyšeli, takže tankuju jen já a Honza.

R: Ale slyšeli, resp. i měli na dveřích vylepeno, nicméně v tomto stavu ustrnuli, k praktickému využití jaksi ještě nedošlo. Však to taky Jirku řádsky naprdlo, o čemž tady taktně mlčí a proto jsem tu já, agentura pro uvádění románů na pravou míru :-) © Saturnin

Ranža prej ještě benzín má, co spíše nemá, jsou rumunské bankovky. Takže až bude „karetní“ pumpa, natankuje tam. Kladem je, že tady můžou dešťovky opět do báglů.
Natankovat se Ranžovi podaří v nedalekém Reghinu, navíc se zde v dobrém světle ukáže obsluha pumpy, která Ranžovi přinese jeho kartu zapomenutou ve čtečce pěkně až k motorce :-). Dobrej voddíl…

R: No ty bláho, moje cestovatelská noční můra, někde nechat kartu. Jsem debil, není na to omluva a měl jsem kliku jak od lanovky, o tom žádná.

Už nastává večer, je po šesté a potřebujeme ještě něco ujet. Krajina už pomalu dostává plošší charakter, evidentně vyjíždíme z vysokých hor a podle mapy už nás čeká pouze nevýrazná, spíše plošší a víceméně holá pahorkatina. Tak se do toho obujeme a jedem. Už nás čekají pouze hlavní silnice, tedy přesun a bacha na polucajty.
Evropská „E578“ má zde opravdu evropské parametry, provoz už není až tak hutný a tudíž se jede celkem svižně. Pod Bistritou zahneme vlevo. Čumíme po ubytování, ale víceméně kde nic tu nic. Až před Becleanem se nabídne první penzion. Zajedeme k němu, kluci jdou slídit, ale nějak se to ani jim, posléze ani mně nepozdává. Divný lidi, divný místo. Tak další pokus.
Ten se naskytne hnedle o kousek dál. Motýlek těsně u silnice, evidentně provozovaný za účelem řidičských noclehů. Tak to zkusíme tady.
Pokec na recepci vybyde na mne, naštěstí slečna trochu anglinu zvládá, a tak se domluvíme poměrně rychle. Pokoje jsou trochu nestandard, jeden jednolůžkáč a jeden třílůžkáč. Sólo připadne mně, prej chrápu :-). Ještě se mi podaří domluvit parkování našich strojů za plotem za motelem, takže na tu nouzi to víceméně nemá chybu. Akurát je tu hic, nojo, Maďarsko je za rohem, není se co divit.
Takže mašiny za plot, popadnout vše potřebné a vysmýkat do pokoje. Pak všechno ze sebe a hybaj jako první do koupelny na chodbě. Teprve teď jsem v pohodě, ledová sprcha mne vrátila do normálu, takže je fajn. Zatímco koupelnu postupně použijí ostatní, já se vydám do přízemí, bych doplnil nutné tekutiny. To se děje (jak jinak) lahváčem z lednice. Dám jedno místní a zvolna jej srknu, než se dostaví zbytek.
Posledním programem je večeře. K ní se usadíme venku. Sice tady trochu ruší projíždějící auta, ale není jich moc a je tu příjemněji. Stravu pojmeme jako ochutnávku místních polévek. Každý z nás má trochu vláhový deficit, takže poctivá a řádná polévka je to pravé, co si naše těla žádají a potřebují. Mají jich tu slušný výběr, takže každý si dá něco jiného. Prokládáme to dalšíma lahvoněma, já si na závěr dám ještě jednu, samozřejmě jinou, polévku. A je mi tak akurát.
Večer se mezitím přeměnil na tmu. Ještě chvilku při pivku povídáme, než usoudíme, že toho zejtra máme před sebou víc než dost a bylo by teda dobrý vstát brzo, tímpádem i brzo zalýzt.
V cimrách je lehce dusno a každý se musí rozhodnout, zdali teplo a ticho, nebo chládek a hluk ze silnice. Já zvolím ticho a teplo a usínám hnedle.

R: Z mého pohledu byl tenhle penzion chyba, bo říct, že se tam spalo blbě, je čirý eufemismus. Bylo to hrozný, bohužel při prohlídce pokojů nám to jaksi neseplo. Ve třílůžkovém pokoji tak mrňavém, že když si chtěl člověk sundat triko, musel na chodbu, se u zavřených oken fakt spát nedalo a venku bohužel fičel hlavní program ekonomiky EU, totiž tranzitní kamionová doprava … no ale co už, stane se. Polívky byly super, pivko ušlo, noc stála za hovno, skóre je nakonec vcelku OK, není každý den posvícení.

Další díl: Den osmý


Vaše názory

K tomuto článku zatím nebyl připojen žádný názor