CFMOTO motocykly a ATV


Nacházíte se: CESTOPISY / Zahraniční cestopisy

Drum bun - den osmý

Jiří Bašný a Ranjibar Swan, 19.1.2012

Předchozí díl: Den sedmý

Sobota, 27.8.2011

Naordinovali jsme si velice časné vstávání, neb díky předpokládanému horku se chceme co nejdříve vybatolit a uject za slušné teploty, co půjde. Tudíž se budím za šírání. V baráku je sice ještě naakumulovanej hic, venku je ale naštěstí příjemně chladivo. Zabalit netrvá dlouho, vyprostit motorky zpoza plotu taky ne, a je čas na ranní kávičku a lehkou snídani. To je výhoda bydlení v nonstopáči :-). Pěkně si to zkonzumuju venku u stolíku, kolegové už jsou taktéž ready, tudíž lehce po sedmé skáčeme na stroje a mizíme směr západ.
Z dopolední etapy popravdě řečeno moc zážitků nemám. Jednak se přesouváme, tedy se spíše věnuji jízdě než vejrání kolem, zdejší, už vyprahlá a nepříliš záživná krajina oproti svěžím maramurešským údolím také moc zážitků a libých pocitů nepřináší, prostě se jen jede. Ani moc nestavíme, sem tam na čurpauzu nebo na doplnění paliva (v hlavě mi utkví jedno tankování u dost humózní pumpy kolem desáté hodiny dopolední), jinak se pořád jede.
R: Mě se náhodou dopolední přesun líbil moc, možná proto, že jsem věděl, kudy jedem :-). Místo nabízející se E58 jsem za městem Dej zvolil přímou cestu po okrskách směrem na Surduc, což se vzápětí ukázalo jako dobrá volba, protože jsme tu byli prakticky sami. Na hlavním tahu by to bylo výrazně o něčem jiném, o tom jsme se mohli dostatečně přesvědčit v noci. Vesničky malebné, okolí pohledné, chládek, klídek, pohodička. Bohužel to netrvalo zas tak moc dlouho.

Před jedenáctou si dáme jedinou větší zastávku na rumunské půdě. Ranža totiž vyčenichá jakousi novou přehradní hráz na řece Barcău a dálniční přeložku (to vše před městem Suplau de Barcău tak na půlce cesty ze Zalau k maďarské hranici), a tak se na ni zajedeme mrknout. Od cesty je to jen lehká zajížďka, pár set metrů.

R: Je to tak, staví se tu nejspíš dálnice, možná rychlostní silnice. Dle mapy má začínat na maďarských hranicích nad Oradeou a napříč Rumunskem vést pod Brašov, kde by se měla napojit na stávající kapacitní komunikaci. Tady je rozestavěno pár kilometrů odnikud nikam a díky víc jak kilometr dlouhé hrázi (bez které se tu stovky let obešli) a ještě o poznání delšímu mohutnému viaduktu přes její budoucí vzdutí, se tu už prostavěly slušný prachy. Jak už bylo kdysi řečeno: to se nám to hoduje, když nám lidi půjčují peníze - feldkurát Katz, Dobrý voják Švejk :-).

Hráz není vysoká, ale impozantně dlouhá i mohutná, protože zemní. Údolí je ploché, předpokládám, že hloubka budoucího jezera nebude žádná velká cifra. Asi něco jako Novomlýnské nádrže na Dyji. Občíhneme ji, pokusíme se zajet na budoucí dno (to ale díky rozryté cestě a zemním pracím z „našeho“ konce nejde) a jelikož čas nás tlačí, zamíříme dál.


Ku hranicím je to jen kousek, v posledním městečku před čárou Săcueni ještě natankujeme u pumpy na kraji sídla na DN19 pár litříků za zbylé valašské zlaťáky, domů si je přeci vozit nebudeme :-). Poslední čtyři kilometry po půdě Rumunska a jsme na posledních hranicích, kde se ještě musí zastavit. Prohlídka pasů, toť vše, takže zdržení pouhých pár minutek.
Je k poledni a vlastně jsme pořád jeli, tudíž si dáme hned na kraji první maďarské obce, Létavértes, trochu delší pauzičku na oddech, napití a lehké pojezení. Na větší dlabenec není chuť, neb srpnové poledne na pusztě dělá čest své pověsti. Koule na obloze se snaží jen což, zaplaťbůh za stromořadí vznosných topolů, alespoň trochu stínu poskytující. Úlevu také přináší lehký vánek ze západu. Tak tu necelou půlhodinku pobudeme, a je čas mazat dál. Máme toho před sebou ještě hafo.
V cestě na západ nám „vadí“ Debrecen , který musíme přeject z jihovýchodu na severozápad. Pruda, naštěstí žhnoucí sobotní poledne Maďaři obvykle netráví v rozpálených ulicích svého města, a tak víceméně projedeme city bez ztráty kytičky. Akurát díky pomalejší jízdě jsem orosen více než málo, a to i na důležitých místech.
Trošku se mi podaří ochladit se cestou do jedné z přírodních rarit Maďarska, přírodního parku Hortobágyi Puszta.
Sakra zajímavý kus země, pro nás, odkojené zvlněnou krajinou, značně exotické. Škoda, že nemáme čas, stálo by to tu za zastavení, dokonce tu někde mají i úzkokolejku. Tak snad někdy příště. Každopádně, nahlédnuto jen tak rychlým průjezdem, je to tu zajímavé, a ač by někdo řekl placka nezajímavá, atmosféru jedinečnosti a ducha místa dozajista má.
No ale vedro zuří, teploty gradují a organismy vysychají. Proto se zastavíme u pumpy v centru zdejší pusty Tiszafüred, majíce v úmyslu si trochu odfrknout, vychladit se v klimatizovaném prostoru, svlažit hrdla a taky něco menšího polknout. Ale ouha – i když je to Shellka a u nás bychom se zcela určitě napojili a nasytili, zde panují jiné mravy. Občerstvení se nekoná, sortiment ve zdejších regálech je oproti českým zvyklostem menší než minimální a jsou zde víceméně jen nějaký tyčky. Takže se můžeme jen vychladit, na to však pečeme a zmizíme ven.
Protože už na sobě cítím, že jsem na pokraji kolapsu z vedra, dohodneme se tak, že ostatní dojedou k asi dvěma kilometrům vzdálenému Tescu, kde si něco nakoupí a splouhnou na místě. Já mezitím zalezu tady venku do stínu a dám relax ku zmátoření organizmu a snížení jeho provozní teploty. Za dvacet minut se vydám za nimi a pakliže mi koupí vyžádanou konzervu lančmítu a housku, najím se s nimi a vyrazíme dál.
Když uplyne dohodnutá doba, se značnou nechutí na sebe natáhnu bundu, helmu a rukavice a popojedu k místnímu chrámu konzumu. Zbytek výpravy najdu ve skromném stínu hned vedle vozejků. Panuje trochu mrazivá nálada, něco se seběhlo, ale nepátrám, neb mi po tom nic není. Jinak ale na mne myslili, čeká mě mocná konzerva a pečivo. Naštěstí je „plechové maso“ kvalitní a tedy konzumovatelné za studena, takže se do něj docela s chutí pustím a za chvilku jsem hotov. I ostatní už mají catering za sebou, takže můžeme jet dál.
Vyrazíme z města, hned za ním překonáme po několika železných mostech osu zdejší krajiny, líně plynoucí světle hnědě kalnou Tiszu, a míříme po „33“ dál na severozápad. U Füzesabony překročíme dálnici z Pešti k ukrajinským hranicím a stočíme se na západ, víceméně podél uvedené autostrády.
Krajina po pravé ruce se už začíná lehce sympaticky vlnit, tu pravou a nefalšovanou maďarónskou pusztu máme jak vidno už za sebou. Ani to moc nebolelo :-). Po chvilce souběhu uhneme vpravo a zamíříme přímo do kopců. Hned se jede líp, jednak je na co koukat, zatáčky jsou přeci jen lepší než dlouhá šedá nit od obzoru k obzoru, no a teplota taky začíná sice pomalu, ale mírně klesat. Dáme jedno tankování, přičemž do sebe u pumpy obrátím prakticky celou petku chladné vody na ex, a po chvilce jízdy ještě zastavíme na příhodně stinném místečku na půlhodinový oddych. Zapařená prdel svědí, takže hezky podřimuju v trávě ležíc na břichu. Zdejší silnice je, zdá se, rájem místních motorkářů, neb hustota dvoukoláků všeho druhu je skoro stejná, jako u Dubé v sobotu odpoledne. Však taky dneska sobota odpoledne je...
Za Széczény už prakticky stínujeme slovenskou hranici, po patnácti kilometrech ji za Balassagyarmat překročíme do Slovenských Darmot. Je už po šesté, takže na Moravu to nestihneme ani omylem. Dneska toho máme docela plný zuby, takže se dohodneme, že dojedeme do Šah. Tam podle Ranži má být nějaký kemp s chatkama, kde už kdysi spal na nějaké motocestě. Tož pojedeme vyzkoušet, zdali ještě funguje, a podle výsledku se když tak budeme šinout dál na západ Žitným ostrovem a hledat ložírunk.
V Šahách se chvilku motáme, než Ranža najde tu správnou cestu, pak už ke kempu je cesta značená a jasná. Uff, je otevříno, i když kempovní nikde. Ale má se zavolat na telefoun a prej dorazí, to hlásá cedulka za okýnkem recepce.
Jmeme se volat, ale než se nám to podaří, přijíždí pan kempovní osobně. Po krátké dohodě jsou pro nás k dispozici dvě cimry v likusáku, hned vedle si můžeme zaparkovat mašiny pod přístřeškem. Fajn, už se těším, až ze sebe shodím propocené hadry a proběhnu sprchou.
Učiním tak neprodleně a jako obvykle, hned se mi vrací teplota do normálu a nálada se mi přeladí do pohody, takže fajn a spokojenost. Pan kempovní mezitím otevřel místní nalejvárnu, tedy se tam jen v negližé odšourám a vsadím první točené z chodu. První točené po týdnu, docela i chladné, tedy něco jako nirvána! Jak málo stačí k lidské radosti...
Po hygieně dorazí i zbytek výpravy, odkudsi z hlubin chatek se přimrcasí i pár dalších bydlících, zřejmě dělníků, pracujících někde v okolí. My sedíme venku, zvolna zapadající slunce hřeje právě tak akurát, do útrob nám klouže jeden pěnivec za druhým, kecáme, prostě normální motocestovatelský podvečer, přecházející pomalu do noci.
Poklidnou pohodu naruší jev atmosférický. Již dříve hlášená studená fronta přicválá na perutích bouřlivého vichru, který začne prohánět zahradní nábytek, zalejvat kemp přívaly vody a nás donutí urychleně a ve zmatku migrovat dovnitř hospody.
Venku se čerti žení, uvnitř navzdory tomu panuje nevázaná, česko-slovensko-maďarská družba. Každej ze Slováků vzpomíná, kde byl v Čechách na vojně, trochu se otřeme (ale ve vší pohodě) o nacionální problematiku, pan kempovní dá k dobru své zážitky a příhody z raných devadesátých, kdy podnikání zde bylo okořeněno dřevními dobami a navíc vypuknuvší válkou na Balkáně. Docela syrové story....
Pěkně se máznem, neb kempovní i další dávají (jak v kraji zvykem) rundy panáčků, samo jsou tlačeny i do nás. Ale čas nepostojí, je k půlnoci a je třeba se odeslat do pelechů, neb zítra nás ještě nějaký ten přesun čeká.
Ale ouha, Ranžisti jsou na tom dobře, leč my máme smolíka. Honza totiž jako poslední zamkl naši cimérku, klíč vzal s sebou na venkovní sezení, no a teď a tady už jaksi není.
Zprvu jsme celkem klidní, neb mezi venkem a vnitřkem je to do deseti metrů, tedy klíč mající navíc žlutý přívěšek bude k nalezení. Ale nebyl.... ač lezeme půl hodiny kolem po zemi a zkoumáme každou škvíru, kde nic tu nic. Nakonec dojdeme k rezultátu, že asi v tom zmatku klíč zůstal venku a vichr jej kamsi velmi pečlivě zametl. Lehce pod vplyvom vypitého ve mně zbunzíruje nasranost, že si nemůžu lehnout ke svejm věcem, že tam mám nedostupný léky na povzbuzení stařeckého těla, klíče od mašiny, foun, čištění na klofáky a vůbec vše, co člověk potřebuje k příjemnému vyspání se, a trochu přes míru to Honzovi vyčtu (promiň alespoň takhle s odstupem ještě jednou :-)). Ještě chvilku dumáme nad způsoby, jak se dostat dovnitř s pokud možno minimálním poškozením, nakonec ale vezmeme zavděk nabídkou kempovního, který nám otevře jednu z chatek. Tak, jak jsme, sebou práskneme do pelechů, a v sekundě chrním.


Statistika:
Ujeto: 511 km, start 7:18, konec 18:59, čas cesty 11:40, průměrná rychlost 44 km/h
Nejvyšší bod 496,4 m n.m., nejnižší 89,1 m n.m.

Další díl: Den devátý


RO2011_08_010
RO2011_08_010
RO2011_08_012
RO2011_08_012
RO2011_08_013
RO2011_08_013
RO2011_08_020
RO2011_08_020
RO2011_08_030
RO2011_08_030
RO2011_08_032
RO2011_08_032
RO2011_08_033
RO2011_08_033
RO2011_08_034
RO2011_08_034
RO2011_08_035
RO2011_08_035
RO2011_08_036
RO2011_08_036
RO2011_08_040
RO2011_08_040
RO2011_08_041
RO2011_08_041
RO2011_08_042
RO2011_08_042
RO2011_08_043
RO2011_08_043
RO2011_08_044
RO2011_08_044
RO2011_08_045
RO2011_08_045
RO2011_08_047
RO2011_08_047
RO2011_08_049_pano_barcau
RO2011_08_049_pano_barcau
RO2011_08_060
RO2011_08_060
RO2011_08_061
RO2011_08_061
RO2011_08_062
RO2011_08_062
RO2011_08_070
RO2011_08_070
RO2011_08_100
RO2011_08_100
RO2011_08_101
RO2011_08_101
RO2011_08_102
RO2011_08_102

Vaše názory

K tomuto článku zatím nebyl připojen žádný názor