https://www.harley-davidson.com/cz/cs/offers/my19-offer.html 


Nacházíte se: CESTOPISY / Zahraniční cestopisy

Drum bun - den šestý

Jiří Bašný a Ranjibar Swan, 11.1.2012

Předchozí díl: Den pátý

Do dnešního dne nás opět vítá jasno, zdá se, že bude zase hajcna. Snažíme se o co nejrychlejší odjezd, ale placení a vzájemné loučení způsobí, že se hneme teprve lehce po půl deváté. Zamáváme domácím i Vlčkům, kteří ještě dobalují, a naposledky projedeme městečkem Vişeu du Sus. Na jeho konci na chvilku zastavíme u pumpy, protože přeci jen míříme do končin, kde bude čerpaček méně a plná putna je jistota. K palivu přidáme celkem slušný kafe z místního automatu a hybaj vstříc slunci, stoupajícímu pomalu k zenitu a už docela slušně připalujícímu.

R: K tomu „slušnému“ kafi z automatu dlužno doplnit, že to byla opět jedna z těch dosud neošizených vychytávek, něco jako plnotučný benzín na Ukrajině :-). Prostě za cca 6 korun sice instantní, ale super hutný kafe, žádná řídká a průsvitná vojebávka, jako je to běžný tady u nás, v zemi nedočkavých milionářů.

Nejprve projedeme zbytek údolí, ve kterém je ještě patrné těleso dráhy, už skoro dvacet let zrušené. Ta končí v posledním městě před stoupáním do průsmyku přes pohoří Rodnei, v Borşe. Odtud už silnice pomalu nabírá výšku severním svahem údolí řeky Vişeu. Tedy popravdě, tady je Vişeu jen malá bystřinka.
Na jednom z parkovišť Ranža staví. Nejprve jsem si myslel, že je to zdravotní zastávka, ale hned mi docvakne. U silnice totiž mají dvě místní babky stánek s medem a dalšími přírodními produkty. No a Jana si libuje v této sortě výrobků, tak asi proto. Ok, stejně je čas na protažení, odskočení a tak :-). Navíc je tady hezky, nikam nespěcháme. Nakonec i já podlehnu a zakoupím pro Janu zaručeně přírodní a zaručeně účinný sirup proti kašli z místních plodů. No, snad to alespoň neuškodí a podpořím zdejší biobabky.

PS: S odstupem času vůbec nevím, jak se sirup a paní dochtor snesly :-). Ale asi ano, páč nehudrala a nespílala.... a přitom mluvila a mluví a jak to vypadá, mluvit bude i nadále...
No nic, je čas popoject. Silnice víceméně evropského stavu se kroutí zatáčkami, až dosáhne sedla, které již s Honzou známe z loňska.
http://www.leporelo.eu/Foto/Dovolena/2007Rumunsko/default.aspx?fid=44&page=0
http://www.bebaweb.cz/rumunsko-trasy-borsa.php
http://www.kamaro.cz/index.php?clanek=clanek&kod_clanku=rumunsko04&typ=cesta
Před rokem zde bylo víceméně hnusně, po dešti oslizlo, ale díky tomu zde „duch místa“ působil velice výrazně. Dneska je opáčně – počasí nemůže bejt lepší (snad jen pár stupínků Celsiusovy stupnice dolů). To má ale bohužel za následek přítomnost turistického průmyslu na valašský způsob. Copak o to, stánků bylo jen pár a naštěstí víceméně s místním sortimentem, tretek minimálně. ALE, kromě stánků se zde vyskytuje fenomén žebravé tlupy. Tahle realita je občas k potkání v místech zvýšeného pohybu tůristů. Ta zdejší má podobu zašmudlané cikánky středních let s kupou děcek, obdařených různým stupněm špinavosti a drzosti. K nám, drsným motorkářům ostře řezaných rysů a vyformovaných těl :-), se až tak všechna robátka neodváží. Jen dva, tři nejotrlejší fakani mužského pohlaví se mrcasí kolem a huhlají něco o cigárech, prachách a tak.
Sakra, tohle "miluju" :-(. Ženská si nechá nadělat potomků, co její cykly snesou, aniž je jasno, jak a čím je uživí, jestli vůbec. Místo aby se nějak snažila obstarat si živobytí a prostředky na něj, tak se spolehne na flákačku a somrování, však to taky něco vynese. A chudáci děcka, která nejsou od začátku vedena k něčemu pořádnýmu, zcela automaticky považují svůj způsob života za jediný možný a patřičný a roste z nich další generace flákačů a netáhel, které se budou i nadále množit řadou geometrickou. Uzavřený kruh, z něhož se sakra těžko vyvazuje... A nejhorší na tom je, že řešení neznám a nevidím.
Po několika minutách opruzu se špinavci stahují a dají nám víceméně pokoj.
Najednou se ale objevuje jedno děcko, které jen nesomruje, nýbrž nabízí. Plastové kelímky s borůvkama, pravděpodobně nadrbanejma v lese opodál. Hmm, že by přítomnost počátků smyslu něčeho dosáhnout, nějak si aktivně přilepšit? Tahle aktivita se musí podpořit! Rozhodneme se, že si dáme ke svačině borůvky. Kelímek za jednoho RONa, no nekup to :-).
Uzavřeme transakci a věnujeme se konzumaci. Posléze si někdo s nás uvědomí, že prstíky malého trhače rozhodně nebyly a nejsou až tak čisté a tedy hygienicky nezávadné. To platí pro nás, zhýčkané Středoevropany, trakty místních jsou zcela jistě zdejším podmínkám přivyklé. Tento fakt nejvíce znejistí Janu, my muži jsme přeci jen už z principu v tomto směru laxnější a fatalističtějšní :-). Nakonec odevzdáme své útroby do rukou nejvyššího, koneckonců, když tak pomůže kombinace barelovice a protisračkových tabletek. Ty má každý z nás pěkně s sebou. Uvidíme, přinejhorším bude bláto na hřišti. A navíc, borůvky prý jsou protiprůjmové :-).

R: Barelovici jsme pro jistotu aplikovali hned, bo byla chuť i důvod :-)

Ještě chvilku se placatíme v sedle příjemného průsmyku, než se vydáme na další cestu. Kousek pod vrcholkem je mi jasné, odkud že ta grupa špindírů do průsmyku dorazila. Pod silnicí na břehu horské bystřiny mineme cikánský lágr. Stany pokryté igelitovými plachtami, kolem káry v různých stupních devastace, všeobjímající binec a odpadky koldokola, tihle paraziti to dovedou natřít i divoké a nespoutané místní přírodě.... Naštěstí další zatáčka zakryje neutěšenou siluetu ve zpětných zrcátkách a kolem dokola je zase ta fajn maramurešská krajina. Teda pardón, už ne maramurešská, ale krajina suceavská :-).
Naším společníkem pro další cestu se stává řeka Bistrita, jejíž údolí budeme používat delší dobu. Celkem v pohodě si to šineme po proudu. Počasí jede na sto procent, kolem nás malebný rumunský venkov, prostě a jednoduše, je mě hezky a příjemně.
Po necelé hodině cesty Ranža staví na kraji obce Botoş, prý že tady někde bude odbočka vlevo k jakémusi klášteru či co. Tak se otočíme, kousek se vrátíme a odbočíme vpravo (GPS: N47 30 45.0 E25 13 41.6).
Pár set metrů slušného asfaltu (po dně údolí), most přes řeku, jakmile cesta uhne vlevo hore kopcom, asfalt mizí a je nahrazen šotolinou. Uválcovanou, kvalitní, takže se stoupá mezi hospodářskými samotami v pohodě. Moje dvojka je jasně pomalejší než dvojky partnerů, takže je brzy ztrácím za prvními horizonty. Ale nevadí, cesta nemá rozcestí, neztratíme se.
Pomalu si to hrkám nahoru, nechám za sebou poslední stavení, cesta nabírá na grády stoupání a naopak znatelně ztrácí kvalitu. Copak o to, na rovných úsecích více méně volně ložený hrubý štěrk až tak nevadí, horší je to v zatáčkách. Ty navíc jsou stále strmější. Takže za jedna a vofafrně.
Už o dost vejš dojedu k jedný „obzvláště vypečený“ levý, zrovna když na jejím výjezdu Honza páčí do vertikální polohy předtím lehlé Varadero. Ranža o kousek vejš parkuje svého Bena a snaží se s Janou pomáhat. Tohle všechno mne donutí zastavit právě ve slušně strmém oblouku. Sklon je takový, že i když odstavím GS na bočák, tak se sune dolů, musím zařadit za jedna a až poté teprve mohu opustit stroj. Pomáhat nemusím, Varan už je v patřičné poloze.
Jsem přehřátej já i staroušek GS a moje nálada naopak padá kamsi k bodu mrazu. Navíc když se kouknu dál vzhůru, vypadá to stejně nebo hůř. Prostě a jednoduše, nechce se mi dál, obzvláště po Honzově přízemním extempore. Zbylí partneři naopak zastávají názor, že dál pokračovat lze. Nakonec se dohodneme, že se tedy vydají dál a já otočím a splazím se zpět do údolí. Tam se sejdeme, počkám když tak někde ve stínu.
Výprava mizí pomalu kdesi hore kopcom. Já chvilku tady spočinu. Rozhodně není kam spěchat, takže zvolna vychládám a vychutnávám si samotu, klid a mír horského svahu. Trochu mi to vyruší Dacie, škrábající se nahoru s dvěma chlapíky. Dost jí to nejde, inu přední náhon plus kopec plus šotolina, to nejde moc dohromady. Rád bych věděl, dostanou-li se tam, kam směřují, tedy velmi pravděpodobně k oněm mnichům na hřebeni.

R: Pokud mluvíme o tom samém autě, tak to nebyli dva chlapíci, ale chlapík s babou. A zahrabali to skoro přesně v místech, kde Honza lehnul. Dále se prostě předokolka nevydrápala, přestože snaha byla přímo heroická a rumunsky nezlomná. Takže to tam nechali a dál se romanticky lopotili pěšky. Pamatuju si je hlavně proto, že jsem nejdřív sám vyrazil až nahoru, jestli je to tedy jako sjízdné. Pak jsem se vrátil pro Janu a když jsem jí nakládal, tak jí asi vypadly sluneční brýle, které jsme kupovali den předtím ve Viseu. Když jsem se otočil, čekal na ní a sledoval v zrcátku, až ke mně dojde, ještě je měla zastrčené v triku u krku. Nahoře u monastýru byly fuč. A ti dva byli při tom nastupování asi tak 20 metrů za námi… takže když se vypotáceli nahoru, ptali jsme se jich, jestli naše brýle neviděli. Prý ne. Byl jsem si skoro 100% jistý, že budou ležet tam, kde Jana vyskakovala na Bena. Neležely.
Jinak monastýr prima, vlastně to byla novostavba, v podstatě ještě nehotová, ve stadiu zrodu. Vyzpovídali jsme i místního mnicha v sutaně od vápna (uměl anglicky líp, než my všichni dohromady), který odhodil fanku a zašel na kus řeči. Říkal, že pokud bychom někdy tady nahoře chtěli přespat, není problém, rádi nás přijmou. Výhled tam byl skutečně úžasný, jen mi nebylo jasné, proč stavět monastýr tady, když dole v údolí ve vesnici jsou tři kostely. Jeho odpověď mě odzbrojila. Why here? Why not? Je tu krásně, lidi si sem cestu najdou a už chodí. Inu tak… rumunská mentalita.

Takže návrat. Podaří se mi bramboru otočit čumákem dolů beze ztráty vertikály, usednu a pěkně pomalounku polehounku se dám dole kopcom. Nepospíchám, neboť z příkrého kopce je i tak rychlosti dost. A jak známo, líp se jezdí nahoru než dolů. Naštěstí při pečlivém výběru stopy se jede dobře, akurát jednou jsem zakormidloval do závěje volného štěrku, mašina se vydala kamsi podle svého a jen díky souhře okolností jsem si nešňupnul něco kamení.
Asi vprostřed svahu si dám oraz, pěkně ve stínu stromů, chvilku využiju k fotodokumentaci a pořízení základů pro panoramatickou fotku.
Zbytek cesty do údolí už je v pohodě, teď jen kde bych počkal na kolegy. Nějak se mi nedaří najít patřičné místečko splňující všechny požadavky, až se dostanu na hlavní. No a co teď a tady? Nakonec se mi podaří objevit typický venkovský krámek i s kavárničkou. Nikdo tady není, verandička ve stínu láká, takže je rozhodnuto. Odstavím géeso, s chutí ze sebe sházím vše nepotřebné a vlezu dovnitř. Příjemná slečna mi nabídne kávičku, doplním si ji jakýmsi místním pišingrem a lahvičkou nealkobíru a vše si odnesu na verandu. Pomalu konzumuju, vychládám a vychutnávám si poklidnou a nevzrušivou atmosféru poledne všedního dne na rumunském venkově. Občas se zastaví někdo z místních na pivko nebo kafe, ale celkově jak říkám, pohoda. Čumím do map a dávám si dohromady představu o dnech příštích, nebo vejrám po okolí.
Jak je ticho, podaří se mi zaslechnout vracející se motorky, přeci jenom Ranžův Ben není z chlapíků nejtišších. Protože jsem necelou stovku metrů od výjezdu na hlavní v opačném směru než budeme pokračovat, vyběhnu na silnici a mávám, snažím se na sebe upozornit. Já je vidím velmi dobře, oni mne asi nezpozorují, neb točí na opačnou stranu a mizí dále v údolí! No nic, zatím se nečílím, brzo přijdou na to, že asi budu na druhý straně. Stejně mám dopito, takže jen na sebe navleču motověci, helmu, rukavice a vyjíždím za zbytkem výpravy.
Zatím nikoho nevidím, nespěchám a spíše dávám pozor na různá zákoutí, abych kolegy nechtěně nepředjel. Kiláky přibývají jeden za druhým, nikde nikdo. Stále jsem v klidu, neboť vím, že za pár kiláků dojedu na hlavní a na křižovatce na mně budou určitě společníci čekat.
No, nečekají :-(. Ani stopy po nich není… Tak co dál, to už je trochu divný. Když se vžiju do jejich situace, já bych čekal právě tady, na křižovatce velmi výrazné a nezaměnitelné. Stojím, rozmejšlím se co a jak. Zkusím founa, ale nikdo se netváří dostupně. Teď už je každá rada drahá. Nakonec se rozhodnu popoject do sedla, kde jsme stavěli už vloni. Možná že si na to Honza vzpomněl a bude si myslet, že kotvím tam. Teď jen mne maně napadá, co když je nenajdu? A co když jejich telefouny budou i nadále nedostupné? No, nejspíše když tak pojedu dneska dál po dohodnuté trase. Když ani večer se kontakt nezdaří, přespím někde u Humorului nebo Voronetu (tam sehnat privát nebude problém) no a zítra bych se vydal západním směrem, domů. A asi bych se pokusil sehnat si návratový vlak Poprad/Košice – Praha, to by neměl bejt problém. Takže, sice to vypadá, že stahuju kalhoty ještě když je brod v nedohlednu, ale u mě je to halt profesní deformace – domýšlet a řešit krizové stavy a mít plány B, C, D, a tak dál :-). Halt systémový inženýr, co naděláte...
Cesta do sedla Mestecâniş
http://mapcarta.com/13692704
má plně západoevropské alpské parametry. Evropský chechtáky z ní čouhají jako příslovečná sláma z bot a v rumunské realitě působí jako pěst na oko. Ale všeho dočasu, možná že za pár let už budou takhle rumunské průsmyky vypadat všechny, kdožpak ví :-).
Hrnu si to svižně nahoru, docela si užívám kvalitních vlásenek a dávám contišpuntům šanci obrousit i ty nejkrajnější. Provoz je minimální, takže není se třeba moc omezovat. Netrvá tedy až tak dlouho (značky omezující rychlost beru spíše jen jako informativní) a dojíždím do sedla. Padá mi kámen ze srdce, už zdaleka vidím kolegáčky, stojící vedle motorek před jednou z restaurací.

R: Pohled z druhé strany. Když jsme se dole v té vesnici otáčeli a vraceli se k odbočce k monastýru, bylo tam takové parkovišťátko a koloniál. Nahoře jsme se domlouvali, že Jirka počká tam. Parkovišťátko bylo ve směru našeho dalšího putování.
Když jsme sjeli dolů, na stranu odkud jsme původně přijeli jsem ani moc nekoukal, jel jsem přímo k tomu parkovišťátku, ale tam Jirka nebyl. Napadlo nás, že pokračoval dál někam do stínu do lesa, tak jsme jeli taky a hledali ho. Na rozcestí pod průsmykem nás napadlo to samé, co potom jeho :-), teda kromě těch katastrofických vizí. No prostě… stane se. Na druhou stranu, v dnešní době mobilů a GPSek v podstatě prkotina. Jo, ještě tak před 10-12 lety by bylo rozpojení pelotonu mnohem zajímavější.

No, právě prej dojeli a já z radosti, že je opět vidím, si zapomenu zanadávat. Už se poledne ponachýlilo, tedy shoda kolektivem zní, že by bylo vhodné poobědvat. Dobrá, tak stejně jako vloni se nám nabízí hospody v sedle. Zamíříme k té, kterou máme vyzkoušenou z minulého roku, ale ouha... cedulka na zamčených dveřích zřejmě dává najevo, že zavříno... No, to podle vnějších viditelných znaků poznáme i bez ní :-(. Takže zpět ke strojům a prozkoumáme restauraci hned vedle. Ta je beznadějně plná, nesedneme si společně ani uvnitř, ani venku. Bohužel, třetí možnost se tu již nenaskýtá, tož nezbyde než popoject kousek dál a doufat, že v historicky krátké době narazíme na další podnik.
Spouštíme se velkoryse trasovanými vlásenkami severovýchodní rampou průsmyku Mestecâniş (1096 m n.m.) společně s elektrifikovanou dvoukolejnou hlavní tratí. Nemůžu si pomoct, ale připadá mi to tady jako v Alpách, asi to dělá kvalitní silnice a trať. Ta však až tak „alpská“ není, chomáče trávy v kolejišti tvoří občas koberce, mezi českými ajznboňáky přezdívané „špenát“. Ten na rakouských nebo německých železných dráhách neuvidíte, naopak, z jejich svršku by se obrazně řečeno „dalo jíst“. Ale celkově, i přesto to tady hodně Alpy připomíná.
Bohužel, co se zde moc nenachází, jsou stravovadla podél silnice. Až po delší době se objevuje upoutávka na nějakou restauraci, ležící někde ve vesnici, táhnoucí se podél levé strany vozovky. Kousek se vrátíme a odbočíme, po pár stech metrech jsme u cíle. Poněkud procovské stavení penzionu zaseje lehké pochyby o cenové úrovni, pak ale usoudíme, že to zkusíme. Zmizet po prozkoumání můžeme dycinky.
Sál restaurace je opět v hóch stylu, navíc skoro prázdný. Jakmile se usadíme, už je tu servírka s lístkem. Ceny v normě, sortiment postačující, zůstáváme :-).
Základ většiny nabízených jídel tvoří varianta kukuřičné kaše zvané „mămăligă“ (něco o kaši), pro nás poměrně neznámá příloha, podobná snad trochu jihoevropské polentě. Nakonec si každý z nás objedná „něco s mămăligou“, jen tradicionalista Ranža zůstává při zemi a poručí si mix grill. K tomu všemu samo nealko pivko, které, zdá se, i ve Valachii zapouští úspěšně kořínky. Chvilka čekání a je to tady. Můj výběr (kaše s brynzou a špekem, něco jako brynzové halušky bez halušek) mi chutná. Ale je to sakra sytý, na takovou nálož nejsem až tak zvyklý. No, zvládnu to, ale dá to fachu, lehce se orosím a bude nutný trochu odpočinek. Takže ještě kávička a pomalu zase na cestu.
Popojedeme vesnicí a opět se napojíme na hlavní silnici. Tady se jede fajn, akurát jak tak počumuju po okolí, tak si všimnu nasouvající se temné masy mraků vpravo nad pohořím Stânişoare. Doufám, že nás to nespláchne, tak jak bylo každodenním zvykem vloni v těchto místech. Naštěstí, sice to občas už vypadá na akutní déšť, nakonec ale neskrápne.
Mineme odbočku ke klášteru Voronet a o kousek dále odbočíme v městečku Gura Humorului vlevo k dalšímu zdejšímu lákadlu – klášteru Humor.
Wikipedia o Humoru
Trochu si zakrosíme na příjezdu do obce (chybí most, staví se nový, tedy lehký ofík po dně říčky) a zakotvíme na parkovišti před klášterem. Humor je turistická atraktivita, tedy plusem je vynikající kvalitní sanitární blok, negativem hafo různých stánkařů, prodejců a jak lze důvodně usoudit, možná i chmatáků. Pročež rozdělujeme výpravu, na hlídání se uvoluji já a zbytek pídí do kláštera.
Po chvíli se vrací Honza, že už má prohlídnuto a mám vyrazit. Ok, beru foťák a hezky nalehko kvačím do klášterního komplexu. Jeptišce ve vchodu zaplatím vstup a fotovýpalné, pak už se mohu věnovat plně zdejší památce.
Klášter je to menší než ten ve Voronetu, ale kupodivu se mi celý komplex (ohraničený nízkou hradbou) i s nezvykle osamocenou strážní a obrannou věží líbí víc. Asi je to tím, že je menší a ne tak bombastický. Samozřejmostí jsou malby jak vnější, tak i vnitřní. Ty mne obzvláště zaujmou realisticky znázorněnými mukami svatých a hříšníků trpících v pekle. V našem civilizačním okruhu docela nezvyklé, u východní ortodoxie zřejmě běžné. I v tom může být zajímavý náhled na lehce odlišný civilizační okruh.
Prolezu si celý komplex pomalu a pečlivě, času je celkem dost, neb míníme vydat se k jihu směr soutěska Bicaz, víceméně ve stopách loňského putování. O ubytování v údolí Bistrity nemám strach, vesnic je tam celkem dost a privátů zřejmě též. Pravda, vloni jsem po nich moc nekoukal.
Zvolna se pakujeme k odjezdu, když tu někoho z nás (už nevím, kdo měl to štěstí) osloví nějaká místní slečna s nabídkou ubytování. Oslovení se koná kupodivu v jazyce Labutě avonské, tedy englicky :-). Souputníci ji proto přeposílají ke mně, bo z celé party jsem tohoto jazyka mocen pouze já.
Domluva je rychlá a jasná, děvče zvládá anglinu velice schopně a na úrovni. Nabízí přespání v rodinném domku za slušnou cenu (už nevím přesně kolik, ale bylo to laciný), motorky budou parkovat na uzavřeném dvoře. Rychlá porada nás všech a je rozhodnuto. Nebudeme pokračovat dále, alébrž pojedeme se zabydlet!
Nabídnu děvčeti svezení, ale prej že ne, je to kousíček za klášterem a dojde šourem. Tak jí dáme trochu náskok a vydáme se za ní. Opravdu, první ulička vlevo, asi třetí barák a jsme na místě. Odstavíme mašiny na betonovém dvorku a jsme vyzváni k omrknutí spaní. Je nám k dispozici jeden trakt, domácí spí v tom druhém. Ok, Ranžovci obsadí jednu cimru, já druhou a Honza (že nechce spát se mnou v manželské posteli plně chápu:-))) si ustele na kanapeti v obýváku. Plácneme si, dohodnuto, zůstáváme (GPS: N47 35 44.6 E25 51 17.3).
I když je celkem brzo (půl páté), čeká nás ještě nějaká ta práce. Ubytování moc času nezabere, pak se my chlapi sejdeme u Honzova Varana. Při jeho dopolední přízemní akrobacii se mu hnul padací rám kolem nádrže. No a my se teď pokusíme o jeho narovnání. Já s Ranžou mašinu co nejpevněji fixujeme, načež Honza se několika kopanci pokouší rám vrátit do původní polohy. Tohle opakujeme několikráte, než majitel Varana prohlásí operaci za ukončenou, takhle je to prej v pořádku.
Takže teď je čas na oddech a očistu po horkém dni. Slečna (mimochodem, docela pěkná asi tak dvacítka, hezky rostlá, žádná vychrtlá pochodující anorexie, navíc usměvavá a příjemná, ehm ehm.... a navíc ta její dobrá anglina....) nám oznámí, že máme k dispozici sprchu s teplou vodou. Normálka, teda do doby, kdy první z nás vstoupí za kýženou očistou do koupelny. V jejím rohu trůní věc, kterou si osobně pamatuju z velmi ranného mládí. Ano, pamětníci již vědí – koupelnová kamna/ohřívák, pro ty mladší prostě takový normální bojler, akurát že na pevná paliva a s komínkem. Věc dříve běžná, nyní rarita, teda pro nás Středoevropany. Zde zdá se ještě běžná součást koupelny. A popravdě, má to docela poezii. Hořící dřevo zajímavě provoní koupelnu, praskání smolných prken taky běžně v koupelně neuslyšíte :-). Takže jsem si sprchování (alespoň osobně) užil dosyta. A mohlo to bejt ještě lepší, kdyby mně naše spasitelka umyla zádíčka :-).
Již jako „jiný člověk“ mám chvilku poklidu na nabití baterek, uspořádání věcí na spaní a tak, než se všichni postupně propasírujeme přes koupelnu a vyrazíme do podvečerní vísky. V plánu je objevit nějakou restauraci, možná něco lehkého pojíst (není podmínkou, osobně jsem zaplácnut kukuřičnou kaší jen což), hlavním cílem je však konsolidovat pitný režim. Co se k tomu hodí nejlíp, to modří už vědí...
No, tak v tomhle cíli neuspějeme. Žádná restaurace se ve vesnici prostě nekoná, jedna jediná nalejvárna hned u parkoviště je plná, naše grupa by si prostě neměla kam společně sednout. Takže dáme procházku vesnicí „dole kopcom“, snad na hlavní ulici ještě nějaká další hospoda bude.
Ale nebyla :-(. Ač projdeme celou vesnici, všude jen domy místních, žádná občerstvovna. Zato ale díky podvečeru vidíme mnohé, co by nám jinak uniklo. Třeba to, že vesnice má pitnou vodu jen ze studně (zrovna před námi tankují dvě mladice), přes ploty pozorujeme každodenní všední činnost místních na svých majetcích. Naše putování stínuje jedno z místních psisek, nedoráží na nás, jde s náma, ale pohladit se nenechá. Asi má své zkušenosti....

R: Ten pes, resp. fenka, to teda bylo extrémní strašidlo :-). Ale psí očička měla jako každý takovýhle chudák. Oni nás milujou, přestože k tomu už ani nemají důvod.
A k té studni – úžasný zážitek. Byla to taková ta zastřešená, uzavřená, vyřezávaná … prohlíželi jsme si jí coby echtovní turisti, fotili, Jana zkoušela, jestli s tím jde otočit a jak to funguje … no kam se hrabe Japanese tourist na našem Hlavním nádraží. Jenže pak přišly ty dvě, chvíli na nás nevěřícně zíraly, co tam jako blbnem … až Janu odstrčily a daly se do čerpání, bo večerní práce nepočká. Trapný okamžik :-).

No nic, naše pivní mise končí neúspěšně. Ještě jednou zkontrolujeme hospodu u parkoviště, ale stále plno. Takže nakonec nakoupíme tašky chlazených plechovkáčů a odsuneme se domů. Tady je k dispozici velký venkovní stůl s lavicemi, kdyby náhodou lilo, tak můžeme zalízt k dalšímu stolku pod přístřešek.
Večerní posezení nemá chybu. Něco malého slupneme z vezených zásob a pak jen ve víceméně pravidelných intervalech zasyčí otvíraná plechovka. Lenivě se rozvalujeme, popíjíme vcelku kvalitní valašské pivko, vedeme motodovolenkové i ty jiné řeči a je nám dobře :-). Tedy, přesněji, mě je určitě dobře.
Večer postupně přechází v jasnou, hvězdnatou noc. Chvilku pozorujeme cosi velkého a zářícího, šinoucího se pomalu oblohou (doma jsem z netu zjistil, že to byla ISS), obsah tašek se pomalu zmenšuje, až je vše vypito. Tak ještě panáka šláftruňku a jde se do pelechu. Svět je přeci jen krásnej a život stojí za to žít....

Statistika:
Ujeto: 171 km, start 8:47, konec 16:44, čas cesty 7:57, průměrná rychlost 21 km/h
Nejvyšší bod 1 414,4 m n.m., nejnižší 480,6 m n.m.

Další díl: Den sedmý


RO2011_06_009
RO2011_06_009
RO2011_06_010
RO2011_06_010
RO2011_06_011
RO2011_06_011
RO2011_06_013
RO2011_06_013
RO2011_06_018
RO2011_06_018
RO2011_06_019
RO2011_06_019
RO2011_06_021
RO2011_06_021
RO2011_06_023
RO2011_06_023
RO2011_06_024
RO2011_06_024
RO2011_06_025
RO2011_06_025
RO2011_06_026
RO2011_06_026
RO2011_06_030
RO2011_06_030
RO2011_06_031
RO2011_06_031
RO2011_06_032
RO2011_06_032
RO2011_06_033
RO2011_06_033
RO2011_06_034
RO2011_06_034
RO2011_06_035
RO2011_06_035
RO2011_06_049
RO2011_06_049
RO2011_06_050
RO2011_06_050
RO2011_06_051
RO2011_06_051
RO2011_06_052
RO2011_06_052
RO2011_06_053
RO2011_06_053
RO2011_06_055
RO2011_06_055
RO2011_06_056
RO2011_06_056
RO2011_06_057
RO2011_06_057
RO2011_06_059
RO2011_06_059
RO2011_06_060
RO2011_06_060
RO2011_06_062
RO2011_06_062
RO2011_06_063
RO2011_06_063
RO2011_06_064
RO2011_06_064
RO2011_06_065
RO2011_06_065
RO2011_06_066
RO2011_06_066
RO2011_06_067
RO2011_06_067
RO2011_06_069
RO2011_06_069
RO2011_06_070
RO2011_06_070
RO2011_06_080
RO2011_06_080
RO2011_06_081
RO2011_06_081
RO2011_06_082
RO2011_06_082
RO2011_06_083
RO2011_06_083
RO2011_06_084
RO2011_06_084
RO2011_06_085
RO2011_06_085
RO2011_06_086
RO2011_06_086
RO2011_06_087
RO2011_06_087
RO2011_06_088
RO2011_06_088
RO2011_06_089
RO2011_06_089
RO2011_06_090
RO2011_06_090
RO2011_06_091
RO2011_06_091
RO2011_06_092
RO2011_06_092
RO2011_06_093
RO2011_06_093
RO2011_06_094
RO2011_06_094
RO2011_06_095
RO2011_06_095
RO2011_06_096
RO2011_06_096
RO2011_06_097
RO2011_06_097
RO2011_06_098
RO2011_06_098
RO2011_06_099
RO2011_06_099
RO2011_06_100
RO2011_06_100
RO2011_06_101
RO2011_06_101
RO2011_06_102
RO2011_06_102
RO2011_06_103
RO2011_06_103
RO2011_06_105
RO2011_06_105
RO2011_06_120
RO2011_06_120
RO2011_06_121
RO2011_06_121
RO2011_06_122
RO2011_06_122
RO2011_06_123
RO2011_06_123
RO2011_06_124
RO2011_06_124
RO2011_06_125
RO2011_06_125
RO2011_06_126
RO2011_06_126
RO2011_06_127
RO2011_06_127
RO2011_06_128
RO2011_06_128
RO2011_06_129
RO2011_06_129
RO2011_06_130
RO2011_06_130
RO2011_06_131
RO2011_06_131
RO2011_06_133
RO2011_06_133
RO2011_06_140
RO2011_06_140
RO2011_06_142
RO2011_06_142
RO2011_06_143
RO2011_06_143
RO2011_06_144
RO2011_06_144
RO2011_06_146
RO2011_06_146
RO2011_06_147
RO2011_06_147
RO2011_06_150
RO2011_06_150
RO2011_06_151
RO2011_06_151
RO2011_06_152
RO2011_06_152
RO2011_06_153
RO2011_06_153
RO2011_06_154
RO2011_06_154
RO2011_06_157
RO2011_06_157
RO2011_06_158
RO2011_06_158
RO2011_06_159
RO2011_06_159
RO2011_06_160
RO2011_06_160
RO2011_06_161
RO2011_06_161
RO2011_06_162
RO2011_06_162
RO2011_06_163
RO2011_06_163
RO2011_06_164
RO2011_06_164
RO2011_06_165
RO2011_06_165
RO2011_06_167
RO2011_06_167
RO2011_06_168
RO2011_06_168
RO2011_06_169
RO2011_06_169
RO2011_06_170
RO2011_06_170
RO2011_06_171
RO2011_06_171
RO2011_06_172
RO2011_06_172
RO2011_06_173
RO2011_06_173
RO2011_06_174
RO2011_06_174
RO2011_06_175
RO2011_06_175
RO2011_06_176
RO2011_06_176
RO2011_06_177
RO2011_06_177
RO2011_06_180
RO2011_06_180
RO2011_06_181
RO2011_06_181
RO2011_06_182
RO2011_06_182
RO2011_06_183
RO2011_06_183
RO2011_06_184
RO2011_06_184
RO2011_06_186
RO2011_06_186
RO2011_06_187
RO2011_06_187
RO2011_06_188
RO2011_06_188
RO2011_06_189_pano
RO2011_06_189_pano
RO2011_06_200
RO2011_06_200
RO2011_06_201
RO2011_06_201
RO2011_06_202
RO2011_06_202
RO2011_06_203
RO2011_06_203
RO2011_06_204
RO2011_06_204
RO2011_06_205
RO2011_06_205
RO2011_06_206
RO2011_06_206
RO2011_06_207
RO2011_06_207
RO2011_06_208
RO2011_06_208
RO2011_06_209
RO2011_06_209
RO2011_06_210
RO2011_06_210
RO2011_06_211
RO2011_06_211
RO2011_06_212
RO2011_06_212
RO2011_06_213
RO2011_06_213
RO2011_06_214
RO2011_06_214
RO2011_06_215
RO2011_06_215
RO2011_06_216
RO2011_06_216
RO2011_06_217
RO2011_06_217
RO2011_06_218
RO2011_06_218
RO2011_06_220
RO2011_06_220
RO2011_06_223
RO2011_06_223
RO2011_06_229
RO2011_06_229
RO2011_06_230
RO2011_06_230
RO2011_06_231
RO2011_06_231
RO2011_06_233
RO2011_06_233
RO2011_06_234
RO2011_06_234
RO2011_06_240
RO2011_06_240
RO2011_06_241
RO2011_06_241
RO2011_06_242
RO2011_06_242
RO2011_06_243
RO2011_06_243
RO2011_06_244
RO2011_06_244
RO2011_06_250
RO2011_06_250
RO2011_06_251
RO2011_06_251
RO2011_06_252
RO2011_06_252
RO2011_06_253
RO2011_06_253
RO2011_06_255
RO2011_06_255
RO2011_06_256
RO2011_06_256
RO2011_06_257
RO2011_06_257
RO2011_06_258
RO2011_06_258
RO2011_06_259
RO2011_06_259
RO2011_06_261
RO2011_06_261
RO2011_06_262
RO2011_06_262
RO2011_06_263
RO2011_06_263
RO2011_06_264
RO2011_06_264
RO2011_06_265
RO2011_06_265
RO2011_06_267
RO2011_06_267
RO2011_06_268
RO2011_06_268
RO2011_06_269
RO2011_06_269
RO2011_06_270
RO2011_06_270
RO2011_06_272
RO2011_06_272
RO2011_06_300
RO2011_06_300
RO2011_06_301
RO2011_06_301
RO2011_06_302
RO2011_06_302
RO2011_06_303
RO2011_06_303
RO2011_06_304
RO2011_06_304
RO2011_06_306
RO2011_06_306
RO2011_06_307
RO2011_06_307
RO2011_06_308
RO2011_06_308
RO2011_06_309
RO2011_06_309
RO2011_06_311
RO2011_06_311
RO2011_06_313
RO2011_06_313
RO2011_06_320
RO2011_06_320
RO2011_06_321
RO2011_06_321
RO2011_06_322
RO2011_06_322
RO2011_06_324
RO2011_06_324
RO2011_06_330
RO2011_06_330
RO2011_06_331
RO2011_06_331
RO2011_06_332
RO2011_06_332
RO2011_06_333
RO2011_06_333
RO2011_06_334
RO2011_06_334
RO2011_06_335
RO2011_06_335
RO2011_06_336
RO2011_06_336
RO2011_06_337
RO2011_06_337
RO2011_06_338
RO2011_06_338
RO2011_06_340
RO2011_06_340
RO2011_06_341
RO2011_06_341
RO2011_06_342
RO2011_06_342
RO2011_06_343
RO2011_06_343

Vaše názory

K tomuto článku zatím nebyl připojen žádný názor