https://www.harley-davidson.com/cz/cs/offers/my19-offer.html 


Nacházíte se: CESTOPISY / Zahraniční cestopisy

Alpy 1990 - Zpátky do Evropy, den osmý a poslední

Jiří Bašný, 20.4.2012

Předchozí díl: Alpy 1990 - Zpátky do Evropy, den sedmý

8. den, sobota 4.8.1990
Etapa:
Leonding – Linz – Zwettl - Bad Leonfelden -Weitgetschlag/Studánky - Vyšší Brod - Český Krumlov -České Budějovice – Miličín - Praha.
Tachometr: 11825 - 12082 Ujeto: 257 km Tank: 13.5 l

Dnes je tedy konec. S tím jsem vstal a byl z toho tak trochu posmutnělý. Ale díky ostatním to ze mne brzy spadlo, vždyť doufám, že nebude až tak špatně (katastrofické scénáře odmítám), abychom se sem byť pouze na pár dní nemohli vrátit.
Naposledy jsme tedy bohatě posnídali s pečlivou Helmutovou přičinlivostí. Jelikož byl již čas, odešel do krámu s tím, že až se zabalíme a vypravíme, tak se máme stavit u něho v obchodě, vrátit klíče a definitivně se rozloučit.
My jsme si tedy v klidu a pohodě připravovali odjezd, naštěstí po včerejším večerním maratónu nám nebylo nevolno, a tak vše mohlo probíhat jak má. Ohygienizovali jsme se a pak jsme jen shledávali vše, co jsme měli rozptýleno po bytě a přívěsu. Nabalili jsme motocykly a rozloučili se pohledem s pohostinným bytem.
Odebrali jsme se prosluněným dopolednem do drogerie rodiny Michelových. Zde jsme se pozdravili s Helmutovými rodiči, prohlédli si obchod (drogerie, foto kino i hračkářství v jednom), a pak už byl čas k odjezdu. Srdečně jsme se s Helmutem rozžehnali, zamáčkli (pomyslně) chlapskou pěstí slzičku v koutku oka a vyjeli.
Známou cestou jsme vjeli do Lince, kde jsme trochu zakufrovali (minul jsem odbočku z dálničního průtahu na Bad Leonfelden nechav se zmást cedulemi „PRAG“ směřující ovšem k Dolnímu Dvořišti), až jsme po chvilce motání jeli opět správným směrem. V tu chvíli se mi ozvala rezerva, a tak jsem pochopitelně zvolil poněkud volnější styl jízdy vzhledem k tomu že na hranice je to přeci jen těch padesát kilometrů, tankovat drahý benzín jsem nechtěl a u nové motorky jsem ještě nikdy neotestoval, na kolik vlastně rezerva vydrží.
Na hranice jsme doklouzali bez jakýchkoliv potíží. Rakousko se s námi rozloučilo absolutním nezájmem ze strany celníků i pasových orgánů. Ti naši vyžadovali jenom statistický lístek, kteroužto rošádou nás překvapili. Museli jsme žádané vyplnit a dodat našim pohraničníkům.
U pumpy ve Vyšším Brodě jsme si opět vystáli třičtvrtěhodinovou frontu a měli ještě kliku, když hned za námi pumpařka frontu ukončila s poukazem, že má polední přestávku. Ejhle, už jsme zpátky doma, na Balkáně!
Poledne nás zastihlo v údolí Vltavy před Krumlovem. Ve městě samotném jsme opět navštívili Frantu v jeho pensionu. Protože to slušně připalovalo, docela jsem uvítal, když jsme opět sedli na mašiny a jeli dále, v pohybu to vedro bylo přeci jen snesitelnější.
Na obchvatu Českých Budějovic jsme se pokynutím rozloučili s Jiřím, který směřoval domů do Strakonic. Pokračujeme tedy dále ve dvou, tedy tak jako za dřevních dob. Vlastně je to již osm let, co jsme já s manželi Kubičkovými založili tradici společných motodovolených, tradici, kterou sice nikdo u nás stoprocentně od té doby nedodržel, ale která je stále živá a bude doufám pokračovat, i když možná v redukované formě i v budoucnosti.
Vedro se stávalo už nepříjemným, motocykly to tíže nesly, posádky taktéž, a tak výsledkem byla otupělá nuda. Vždyť i cesta je notoricky známá, není tedy možno k ní nic objevného a nového dodat.
Zbytek cesty proběhl bez rušivých okamžiků a závěrečný sprint po dálnici jsme zakončili zastávkou v Průhonicích u pumpy.
Potřásli jsme si rukama, popřáli si navzájem pěkné zbytky dovolené (budou samozřejmě s rodinami) a svatosvatě si slíbili, že v příštím roce jedeme, Klaus neklaus! Ještě několik kilometrů společně a já houkám na pozdrav a odbočuji vpravo na Hostivař a po průmyslovém okruhu dojíždím domů.
Tam mne ještě nečekali, ale to nic. Vybalil jsem si vše z mašiny a první, co bylo, že jsem si dal pořádnou koupel. Potom jsem nepohrdl něčím domácím do volátka a protože jsem se dostatečně orazil, přišlo mi na mysl, že bych mohl ještě dnes sjet za Janou do Hostinného, kde tráví na Belšanovic haciendě část letního pobytu. Tak jsem si vzal to potřebné a podvečerem vyrazil na severovýchod. Ale to už je jiná story, dlužno jenom říci, že Jana měla radost z mého návratu. Příště, doufám, už pojede se mnou, potřebovala by to!

EPILOG
Co lze říci na závěr? Myslím, že mnohé již bylo naznačeno v řádcích předešlých.
Pro mne samotného to bylo především splnění takřka životního snu, můžu-li se tímto vzletným termínem vyjadřovat o ježdění na smradlavé pšukavce. Ten jsem si v sobě nosil už od doby, kdy jsem v létech sedmdesátých začal jezdit na dovolené na motocyklu a projel už nějaká ta pohoří, zvláště rumunské Alpy a Fagaraš a také Julské Alpy ve Slovinsku. Protože jsem díky svým rodičům dosti poznal ty pravé Alpy a z dětství jsem si je celkem dobře pamatoval, vždy jsem si představoval, jaké by to bylo fajn si to vše, co jsme projeli autem, projet i na motocyklu. Samozřejmě průjezd na kvalitní motorce by zážitek zestoprocentnilo, ale i na Jawě by to bylo fajn.
V letech minulých (doufejme že navždy) ovšem byly Alpy vzdálenější Pamíru, a tak jsem si to stále jen představoval. Zajisté by tu bylo možné řešení tak, jak například to činil Jindřich, ale nechtělo se mě takto protahovat tlusté tenkým. Že by celý náš kolektiv obdržel pověstmi opředené bájné devizové přísliby byla takřka stoprocentní sci-fi, a tak jsme kroužili východní Evropou s občasným odskokem do Jugoslávie.
Teď, když už administrativní hranice padly, jsme samozřejmě už při prvních táčkách v zimě uvažovali o dovolené v části Alp. Jak to dopadlo všechno i s peripetiemi jste si právě přečetli. Jak se k tomu vyjádřili ostatní: Jirka jako novic v naší partě byl dle všeho spokojen a výhrady neměl, naopak byl nadšen tím, jak se vlastně jedna z jeho prvních dovolených vyvrbila. O trochu méně byl spokojen se svým motocyklem, který zřejmě nesplňoval všechny jeho představy. Upřímně řečeno, byl nejslabší, bylo to poznat, ale více kladů jistě přehlušily tuto mírně disonantní notu. Tonda s Boženkou, tito spolehliví parťáci také shledali na prožitém týdnu daleko větší počet kladů než záporů, byly-li vůbec nějaké. Pro Božku to ještě mělo pikantní příchuť dovolené strávené v sedle perfektního motocyklu. Jediný, a to zdaleka největší zápor, jsme všichni viděli ve faktu, že se velmi těžko, ba je to prakticky nemožné, vůbec můžeme našemu andělu strážnému alespoň trochu revanšovat.
Moje hodnoceni se velmi blíží těm předešlým. Splnil se můj dosti tajný sen a opět jsem v sobě prohloubil radost a vášeň v jízdě motocyklem v horách. Další zápor, pouze jediný, byl v té skutečnosti že jsem byl na této dovolené samoten a Jana musela být doma, respektive v Československu. Být tak s námi, bylo by to dokonalé. Doufám, že se to někdy v budoucnosti stane.
Důležité také je, že jsme poznali a doplnili Jindřichovy zkušenosti, že i na slabších výrobcích našeho motocyklového průmyslu lze přispět do jednostopého koncertu na vysokohorských silnicích. Že to ovšem jsou spíše třetí až čtvrté housle je jasné, ale ty housle jsou zdá se spolehlivé. Zbyňkův případ byl asi výjimkou a zmizel zdá se v propadlišti dějin. Ve světle posledních měsíců se zdá, že se i v našem kolektivu začne alespoň částečně blýskat na lepší časy.

A jak dále?
Kam a jak je zdá se jasné, Helmutova nabídka platí a je potvrzena. Myslím si, že takového průvodce a nadšeného parťáka pro motodovolené bychom stěží kde a kdy našli, jde jen o to nepřehnat svoji závislost na jeho pomoci. Ale na druhé straně, všichni z naší party jsou rozumní a slušní lidé, a tak toto nebezpečí je minimální. Dá se říci, že pokud životní náklady nás průměrných zaměstnanců nepřestoupí hranici bídy směrem dolů a tudíž nebudeme mít zcela jiné a daleko důležitější starosti, vyjedeme opět někdy v létě do alpských průsmyků. Tento typ dovolené má také jednu nezanedbatelnou výhodu, že rapidně zkracuje (řečeno horolezeckou mluvou) „dobu nástupu do stěny“, tj. přesunu do cílové oblasti. To nám při poutích směrem jihovýchodním vždy trvalo tři-čtyři dny a stovky kilometrů zbytečně prošustrovaných v maďarských rovinách či jiných obskurních lokalitách. Zde je to otázka max. dvou dnů, a tak se dá slušná dovolená absolvovat i za menší počet dnů, což u nás potomky obdařených turistů usnadňuje plánování a konání dovolené.
Na závěr tedy doufám, že někdy o prázdninách se sejdeme zřejmě opět na průhonickém parkovišti a pokusíme se o druhou „dovolenou nového typu“! Mně osobně by se splnil ten nejsnovatější z tajných snů, a sice jezdit Alpami na motocyklu BMW, jehož nesmírně šťastným majitelem jsem se ihned po skončení dovolené stal.

Takže, přátelé, nashledanou v lepších časech a
ON THE ROAD!


D90_116
D90_116
D90_117
D90_117

Vaše názory

K tomuto článku zatím nebyl připojen žádný názor