https://www.harley-davidson.com/cz/cs/offers/my19-offer.html 

 


Nacházíte se: CESTOPISY / Zahraniční cestopisy

Drum bun - den čtvrtý

Jiří Bašný a Ranjibar Swan, 12.12.2011

Předchozí díl: Den třetí

Ranní ptáčata (přiznám se, já to tedy nebyl :-)) sobě zaskočila průzračným ránem pro něco pečiva, u mne se ale snídaně sestává z dovolenkové klasiky. Akurát že čaj nemusím vařit na svém plynu, k dispozici je sporák s bombou.
Dnešní den dojde poprvé k rozdělení našeho kolektivu. Přesněji řečeno, od zbytku výpravy se oddělí Vlčkovi a pojedou si na svůj samostatný vejletík. Zdeňkovi zřejmě není až tak vhod naše uvažované štrádování po vlkodlašských spíše necestách, které se dnes dají očekávat. Míníme totiž vykonat kolečko po místních zapadlých dřevěných kostelících a klášterech, přibližně shodné s tím, co vloni zrobil zbytek spolčenstva, zatímco já jsem hrkal dřevařskou tratí údolím řeky Vaser.
Nahážeme těch pár nutných věcí do poloprázdných kufrů a před jedenáctou vyrážíme, zatím ještě v plné sestavě, na nádraží známé úzkokolejky Mocanita
http://www.karpaty.net/zeleznice/viseu.htm

Zde jsme jen krátce, jen co zjistím, jak a které vlaky jsou pro nás k dispozici na zítřek. Je to prosté: buďto turistický vlak o deváté, nebo (což je pro mne atraktivnější) si zakoupit jízdenku na normální pracovní vlak. Ten ale jede již o šesté (to značí v půl pátý z pelechu, přinejlepším), a jeho návrat se odvíjí od denní situace. Může přijet v šest, nebo taky v deset či později. No a navíc, není jasno, co bychom dělali přímo na místě. Koukali na drvoštěpy? Nebo se někam courli, ale na to nemáme boty ani ohozy.... No nic, necháme si to projít palicema a večír se rozhodneme dle momentálního rozpoložení.
Teď a tady se naše dnešní cesty dělí. No, myslím si, že až tak hardcore enduro nemíníme provozovat (průběh dne potvrdil, že to co jsme projeli my, by Vlčkovi „dali“ taky), ale nemá cenu myslím si na krev přemlouvat někoho, kdo prostě nechce. Koneckonců, mobily fungují, spaní je zajištěno, Vlčkovi jsou cestovatelsky více než příčetní, tak co se asi může stát :-).
Ok, vyjíždíme. Zajedeme k pumpě na východním okraji města, načerpáme, a oni zahnou na hlavní vlevo, my vpravo :-).
Naším cílem je oblast, kterou jsme už včera tak trochu „lízli“, tedy jižní svahy pohoří Lăpuşului. Abychom nemuseli až do Sighetu Marmatiei, tak míníme zkrátit si cestu přes nižší kopečky mezi údolími řek Vişeu a Iza. Podle map jsou zdá se k dispozici tři, kvality asi nevalné neb na různých mapách jsou vždy nakresleny těmi nejtenčími linkami. A to něco napovídá :-(.
Nicméně tedy musíme popojet cca dvacet kilometrů do Petrovy, kde podle mapy je první odbočka, někde na konci městečka vlevo. Ale dreka, není tady nic, co by se za alespoň zapráskanou polňačku dalo považovat. Takže popojedem...
Další odbočku ve stoupání a serpentínách za Petrovou mineme, až posléze Ranža jako jediný majitel jakés takés mapy v GPS zjišťuje, že jsme ji jaksi minuli. Otáčíme a vracíme se na místo činu – no, v našich podmínkách by to byl vjezd na pole, zde to tedy značí okresku do vedlejšího údolí.
Cesta, vlastně, jaká cesta, pouze ujetá „gruntovka“, která štěrku či makadamu nikdá neviděla, je teda rozrytá jen což. Asi po kiláku stavíme, neb se nám to nějak nezdá, navíc Ranžovi se kurzor vytrvale odklání od nakreslené cesty.
Takže dáme lehký oraz a poradu, co a jak. Podle jediného podkladu, tedy Ranžovy e-mapy, jsme nad požadovanou cestou, a ta, na které stojíme, vůbec podle mapy neexistuje:-). Ranža převezme iniciativu a vydá se sám (Janu nechá u nás) na průzkum o kus níže. Po chvilce zmizí za terénní vlnou a ani jeho, jinak dost výrazný, motor už neslyšíme. Slabou čtvrthodinku se nic neděje, poté opět nejprve zaslechneme a pak i zříme vracejícího se explorera.
Podle jeho rezultátu pro nás cesta není průchodná. Ta správná prý mizí v lese a je nejen bahnitá, ale i značně rozrytá zřejmě lesními mechanizmy. Pro naše mastodonty a postarší neenduráky na nich konečná.
Přiznáme si, že maramurešská divočina je halt silnější, uposlechneme hlasu nejzkušenějšího z naší party, otočíme se a ve vlastních stopách se vrátíme pěkně katolicky na domovský asfalt. Takže zkusíme další možnou zkratku.
Ta se nám nabízí hned o kousek dál, po přejetí nízkého předělu (údolí řeky Vişeu běží severně od silnice). Odbočíme do vsi Coştiui, a asi vprostředku je odbočka kamsi do svahu, která má býti onou žádanou. Pokryta hrubým, ale opravdu hrubým :-) štěrkem nevzbuzuje moc důvěry, takže opět vyráží Ranža na průzkum. A opět zní výsledek: pro nás nepoužitelno.
No nic, nezbývá než dojet na předměstí Sighetu Marmatiei a pěkně katolicky se dát už včera projetou hlavní silnicí. Rumunský venkov je nám zde halt odepřen :-(.
Protože už tluče poledne a dnešní vedro je značné, dojedeme do Bârsany k již ze včerejška známému klášternímu komplexu. Ne, není se třeba obávat, že naše příchylnost východnímu křesťanství dosáhla té míry, že potřebujeme repete, alébrž usoudíme, že si popřejeme obědu v klášterní restauraci na kraji parkoviště. Odstavíme mašiny a s potěšením unikneme do přívětivého chládku restaurantu. Je již zdá se po hlavním náporu hladových návštěvníků (jsou skoro tři odpoledne :-)) a je prakticky volno. Obsluha je samoobslužná, u pultu si každý ukáže co mu libo, zaplatí na konci u kasy a odnese si svou menáž ke stolu. Jediným nedostatkem je absolutní absence nějakého textu k nabízenému sortimentu, a obsluha (částečně řádové sestry) není schopná ničeho než rumunštiny. Tak zariskujeme a každý si prostě intuitivně vybere. Opět se ale projeví, že špatně si v rumunské stravovně vybrat prostě nelze, každému to jeho chutnalo. Po pravdě, nejvíce chutnalo chlazené lahvové – neměli „frííí“, tak halt trochu zhřešíme a dáme po jednom normálním, míníc, že se alkehol z nás nejspíše vypaří tak rychle jako když se plivne na rozpálenou plotnu :-). Strávíme zde fajn hodinku, vychladneme a jsme schopni se konečně vydat za dřevěnými kostelíky.
Trochu odbočím s historickou nalejvárnou – maramurešské kostelíky jsou poměrně unikátem. Dřevěné jsou proto, že kdysi platila zásada formovaná zde vládnoucími Maďary, že pouze preferovaná církev katolická si může stavět kostely kamenné či zděné. Rusínská menšina, v oblasti Maramureše dosti četná, si tak mohla své řeckokatolické svatostánky stavět pouze ze dřeva. Díky tomu však je dodnes zdejší region zaplněn těmito půvabnými stavbami, Jejich styl je nezaměnitelný a charakteristický, zvláště štíhlými vysokými věžemi a kompaktní účelnou stavbou.
http://ww.treking.cz/archiv/cerkve.htm
Ty spíše načančané a perfektně udržované jsme si prohlédli včera, dneska se vydáme na zapadlý venkov za těmi, které nenápadně a nehonosně poctivě slouží místním lidem ku jejich víře.
Kousek za Bârsanou odbočíme z údolí Izy vpravo a ač rozbitou, tak alespoň asfaltkou se dohrabeme k prvnímu z vyhlédnutých kostelíků. Nacházíme jej v horní části vísky Glod, ve svahu nalevo. Dojedeme až k němu, odstavíme mašiny a další půlhodinku se věnujeme obhlídce kostelíku, vévodícího místnímu hřbitůvku. Dovnitř se bohužel nedostaneme, a ani nenahlédneme bo oken přístupných jaksi není. Ale i zvnějšku je dost zajímavého k vidění a hlavně ku vstřebávání genia loci.
Do další lokality, vsi Poienile Izei se můžeme dostat dvěma způsoby. Prvním, „katolickým“ je vrátit se na hlavní, popojet a dalším bočním údolím se k památce UNESCO dostat. Další, přímější cesta, vede přímo přes hřebem, nicméně opět je značena tím nejjemnějším značením, tedy lze důvodně očekávat nějaké ty nepříjemnosti :-).
Tentokráte ale máme kliku. Cesta vykazuje statut oficiální rumunské silnice (tedy ukazatele a značky), kvalitativně je sice krůček, ale jen nepatrný, před předešlými, neúspěšně projetými kolegyněmi. Sice opět brutálně rozrytá ve stoupání, ale s trochou opatrnosti sjízdná. Naštěstí je sucho, za mokra by to byla jiná písnička :-(.
Na chvilku se zastavíme ve stoupání, na vydechnutí, fotografování a taky na zformování party.
Dál se vydám jako první. Na konci výjezdu se kvalita cesty trochu zlepší, stane se z ní vcelku slušný makadam a jet se dá v pohodě bez očí zapíchnutých neustále před přední kolo. Na hraně sedla na chvilku zastavím, opět na vychutnání krajiny kolem a na nějakou tu fotečku. Za mnou se sice nikdo nezjevuje, ale dole už jsou patrné střechy vesnice, takže se rozhodnu sjet dolů a počkat ve vsi. Sjezd už je opět pohodový, to nejhorší se odehrálo na začátku...
Chvilku posedím na rozcestí místních cest, než dojede zbytek výpravy, pak jen pár set metrů a stavíme u dvojkostelí. Stejný styl, dva různé stavební materiály. Ten starší dřevěný, zjevně mladší už klasicky zděný. Ještě se trochu ošpláchneme u nedalekého hydrantu a mažeme na prohlídku.
http://en.wikipedia.org/wiki/Poienile_Izei
Tento areál je rozsáhlejší, navíc vertikálně členěný, takže prohlídka dá trochu větší záběr a fušku. Naštěstí, odpoledne je už pokročilé, mimoto jsme v lůně hor, tedy vedro už tolik neprudí a člověk si tak může lépe vychutnat místečko. Všude kolem je klid, nikde nikdo, takže si v pohodě užíváme detaily a různá zákoutí. Navíc, i když kostelík není otevřen, lze do něj alespoň nahlédnout okny. Z jakéhosi altánu (nevím, co to je, a nač to místním věřícím je) je docela hezký pohled z odstupu na celý areál. Nicméně, čas se nezastaví, takže je třeba se posunout kousek dále. Ještě prošmejdím okolí „nového“ kostela a sejdeme se postupně u motorek. Ani jsme je nezamykali, tady místním myslím si věříme :-).
Přes další hřeben se docela slušným makadamem přehoupneme do (zřejmě „střediskové“) obce Botiza, kde to s nadcházejícím večerem začíná žít. Místní se vracejí s cajkem přes rameno z polí a pastvin, z kopců schází jakási treková výpravička, před krámky už sedí pár chlapů s lahvoněma, ženský shání slípky a kravky, no a jako třešnička na dortíku jsme tu my, „jinoplanetníci“ na nezvyklých strojích :-).
Do zdejšího údolí nás přivádí snaha zdolat podle mapy jediný po cestě dostupný průsmyk Pasul Botiza (980 m n.m.), rozdělující pohoří Lăpuşului na západě a Tibleş na východě. Zatímco dvě souběžné silnice přes tyhle kopce jsou hlavní, tato je opět ta teninká, tož uvidíme, co se z toho vyklube. Původní plán velel průsmyk project a vrátit se po hlavní východně do Vişeu, ale čas pokročil natolik, že bychom to do soumraku nestihli ani náhodou. A za tmy se nám Vlkodlakií prodírat teda nechce, alespoň mě tedy neeee. Znám příjemnější koníčky.... Takže se tedy pokusíme vyjet pouze do sedla a ve svých stopách se vrátit zpět.
Jakmile se dostaneme za vesnici, ovane nás závan nových časů. Zdá se, že i do údolí Botiza přichází civilizace, a to v podobě nové silnice přes průsmyk. Z té je tu zatím pouhý štěrkový základ, leč trasování a vše kolem nasvědčuje tomu, že zanedlouho zde bude nový asfaltový koberec.
Teď ale zamíříme vzhůru, já na konci si bohužel sosnu pěkné porce bílého prachu z čerstvě položeného štěrku, ale co, tak si dám trochu odstup. Jede se slušně, na trojku tak čtyřicet-padesát, pouze zatáčky se musí dát opatrněji.
Že ale práce až tak nepokročily, zjistíme, jakmile zajedeme do lesů. Normální vozovka je už podkladově hotová, co schází, jsou drobné stavby jako mostky přes souběžný potok, opěrné zdi, a tak podobně. Tyhle úseky jsou čirá stavba, pojížděná a formovaná těžkými náklaďáky, navíc prosycená všudypřítomnou vodou. Zde si musíme dát trochu majzlíka s malou obhlídkou před projetím, nikomu z nás se nechce někde zapadnout do bezedného bahna nebo nedejbože skončit někde mezi balvany v bystřině. Ale všechny nástrahy nakonec překonáme a zastavíme v sedle průsmyku.
Zde končí i stavba, jižní rampa je v původním, tedy značně rozrytém stavu. Hmmm, dolů by to zdá se nebyla až taková procházka růžovým sadem, ještě že se nemusíme rozhodovat zdali pojedeme nebo ne, za nás už dávno rozhodl čas :-). Tak se jen orazíme, prolezeme okolí, ve stmívajícím se plenéru uděláme pár fotek a dáme se na zpáteční cestu, neb čas už značně tlačí.
Dolů je to už víceméně pohoda, až na to, že se půl klesání táhneme za dřevařským náklaďákem, kterého prostě nejde předjet, a který nás oblažuje značnou porcí jemného prachu. Z Botizy do hlavního údolí Izy je to už asfalt a pohoda, navíc poslední úsek přes Bogdan Vodu již známe ze včerejška, tudíž rutina.
Ve Vişeu de Jos stavíme v místním koloniále na nákup nezbytností pro dnešní večer, tedy hlavně pitiva:-). Zdejší magacín je opravdu echt koloniál, kde si koupíte chleba, pivo i kolečko s maltou a přívěsným vozejkem za auto :-).
Návrat už je za plné tmy, naštěstí je to jen pár kilometrů, navíc po hlavní silnici, tedy s očima na šťopkách (místní nějak nemusí povinné osvětlení svých pohybovadel) to zvládneme beze ztráty květinky.
Vlčkovi ještě nejsou, ale než stačíme mít velké starosti, tak asi deset minut po nás doráží též. Je tedy čas na regeneraci organizmů, nasycení a posléze na velmi příjemné posezení za domem v pergole obklopené vinnou révou. Samozřejmě s místním pivkem v ruce. Dohodneme si program na zejtřek (díky vrozené lenosti dáme přednost turistickému spoji) a pak už se tlachá o všem možném. Dnešní prožitky a zážitky střídají hlubší zamyšlení o nesmrtelnosti chroustů a podobné důležitosti, večer se nese v lenivé pohodě doznívajícího dne plného poznávacích aktivit, prostě a jednoduše pohoda. Tohle, takovéto večery na společných dovolených mám rád, vloni zde jsem si jich moc neužil....
Lehce po jedenácté už na nás čekají postýlky. Tak vyčurat, zout bačkůrky a spinkat :-))).

Další díl: Den pátý


RO2011_04_001
RO2011_04_001
RO2011_04_003
RO2011_04_003
RO2011_04_005
RO2011_04_005
RO2011_04_006
RO2011_04_006
RO2011_04_008
RO2011_04_008
RO2011_04_011
RO2011_04_011
RO2011_04_012
RO2011_04_012
RO2011_04_013
RO2011_04_013
RO2011_04_020
RO2011_04_020
RO2011_04_022
RO2011_04_022
RO2011_04_023
RO2011_04_023
RO2011_04_024
RO2011_04_024
RO2011_04_025
RO2011_04_025
RO2011_04_038
RO2011_04_038
RO2011_04_039
RO2011_04_039
RO2011_04_040
RO2011_04_040
RO2011_04_041
RO2011_04_041
RO2011_04_061
RO2011_04_061
RO2011_04_062
RO2011_04_062
RO2011_04_070
RO2011_04_070
RO2011_04_071
RO2011_04_071
RO2011_04_072
RO2011_04_072
RO2011_04_074
RO2011_04_074
RO2011_04_077
RO2011_04_077
RO2011_04_080
RO2011_04_080
RO2011_04_100
RO2011_04_100
RO2011_04_101
RO2011_04_101
RO2011_04_103
RO2011_04_103
RO2011_04_104
RO2011_04_104
RO2011_04_107
RO2011_04_107
RO2011_04_109
RO2011_04_109
RO2011_04_112
RO2011_04_112
RO2011_04_130
RO2011_04_130
RO2011_04_131
RO2011_04_131
RO2011_04_133
RO2011_04_133
RO2011_04_140
RO2011_04_140
RO2011_04_142
RO2011_04_142
RO2011_04_143
RO2011_04_143
RO2011_04_145
RO2011_04_145
RO2011_04_152
RO2011_04_152
RO2011_04_153
RO2011_04_153
RO2011_04_155
RO2011_04_155
RO2011_04_159
RO2011_04_159
RO2011_04_162
RO2011_04_162
RO2011_04_164
RO2011_04_164
RO2011_04_180
RO2011_04_180
RO2011_04_191
RO2011_04_191
RO2011_04_192
RO2011_04_192
RO2011_04_200
RO2011_04_200
RO2011_04_203
RO2011_04_203
RO2011_04_204
RO2011_04_204
RO2011_04_205
RO2011_04_205
RO2011_04_208
RO2011_04_208
RO2011_04_209
RO2011_04_209
RO2011_04_213
RO2011_04_213
RO2011_04_214
RO2011_04_214
RO2011_04_215
RO2011_04_215
RO2011_04_216
RO2011_04_216
RO2011_04_218
RO2011_04_218
RO2011_04_222
RO2011_04_222
RO2011_04_223
RO2011_04_223
RO2011_04_231
RO2011_04_231
RO2011_04_232
RO2011_04_232
RO2011_04_240
RO2011_04_240
RO2011_04_242
RO2011_04_242
RO2011_04_243
RO2011_04_243
RO2011_04_247
RO2011_04_247
RO2011_04_252
RO2011_04_252
RO2011_04_259
RO2011_04_259
RO2011_04_260
RO2011_04_260
RO2011_04_261
RO2011_04_261
RO2011_04_263
RO2011_04_263
RO2011_04_266
RO2011_04_266
RO2011_04_269
RO2011_04_269
RO2011_04_273
RO2011_04_273
RO2011_04_274
RO2011_04_274
RO2011_04_280
RO2011_04_280
RO2011_04_301
RO2011_04_301
RO2011_04_303
RO2011_04_303
RO2011_04_307
RO2011_04_307
RO2011_04_308
RO2011_04_308
RO2011_04_309
RO2011_04_309
RO2011_04_320
RO2011_04_320
RO2011_04_322
RO2011_04_322
RO2011_04_327
RO2011_04_327
RO2011_04_330
RO2011_04_330
RO2011_04_340
RO2011_04_340
RO2011_04_352
RO2011_04_352
RO2011_04_356
RO2011_04_356
RO2011_04_361
RO2011_04_361
RO2011_04_370
RO2011_04_370
RO2011_04_372
RO2011_04_372
RO2011_04_373
RO2011_04_373
RO2011_04_390
RO2011_04_390
RO2011_04_391
RO2011_04_391
RO2011_04_392
RO2011_04_392
RO2011_04_400
RO2011_04_400
RO2011_04_401
RO2011_04_401

Vaše názory

K tomuto článku zatím nebyl připojen žádný názor