https://www.harley-davidson.com/cz/cs/offers/my19-offer.html 

 


Nacházíte se: CESTOPISY / Zahraniční cestopisy

Drum bun - den třetí

Jiří Bašný a Ranjibar Swan, 25.10.2011

Předchozí díl: Den druhý

Pondělí, 22.8.2011

Snídaně je opět v luxusním módu, švédský stůl a všeho do sytosti, akurát jaksi pozapomněli na včera slibovaná „scrambled eggs“. Na místní slanině, z na volno chovaných slepic, to by mohla být mňamóza. Ale i tak jsme si (tedy, mluvím hlavně za sebe) pošmákli jen což. Jo, pořádná snídaně, tak má den začínat! Žádný instantní šidítka!

 

Balíme a při tom souběžně přijíždějí hosté a pořadatelé evidentně další svatby. Nedá mi to a ptám se naší tlumočnice, co že znamená takovej svatební frmol. Je mi vysvětleno, že valná většina mladších obyvatel tohoto chudého kraje jezdí za prací všudeskde po Evropě a vrací se pouze v letních dnech, v čase dovolených. No a tak zcela mimovolně se tu zrodil obyčej odbývat si svatby, křtiny a jiné významné rodinné události v srpnu. Raději jsem se ani neptal, zdali taky rodinné nebožtíky zamrazují do srpna ....

Už jsme skoro na odjezdu, když si všimneme dvou chlapíků, smýkajících do sálu padesátilitrový plastový barel čehosi. Za chvilku na mne Honza mává, prej abych ještě šel dovnitř. A je mi jasno – uvnitř to smrdí jako v pálenici a příčinou je stáčení cujky z barelu do petek. Slovo dá slovo, pozdravím se se stáčeči (jeden opět trochu umí anglicky) a zeptám se, zdali by nebylo možné si jednu petku koupit. Jo, prej klidně, akurát si musíme přinýst svoji. Honza jednu obětuje a už se plní. Nejprve nám ji nutí zadarmo – že prej jako svatební prezent, pak se po delším přemáhání spokojí s třicítkou RONů. 1,5 litru za 150,- Kč, dobrej byznys...

R: Dokonce vynikající byznys… Kdybychom věděli, jak bude v dalším putování vděčná a jak je kvalitní, nezůstalo by rozhodně jen u jedné flašky. Byť tedy 30 RONů není 150, ale spíš 180 korun. V průběhu pozdějšího putování byla tato cujka čestně přejmenována na barelovici, účastnila se takřka všech našich pitně meditačních večerů a jediné negativum, jež na ní bylo shledáno, bylo omezené množství. Samozřejmě nemůžeme vědět, že takhle dobrá je každá, ale tahle fakt byla.

No nic, nastává čas odjezdu. Zamáváme přívětivému hotýlku i jeho vstřícné posádce a zamíříme vzhůru do sedla Huta (587 m n.m.). Zde na chvilku zastavíme, bychom si vychutnali klídek a pohodu prosluněného dopoledne.

Trochu delší sjezd listnatým lesem porostlým jižním svahem údolí řeky Tiszy nás přivede k samotné ukrajinské hranici. Její přítomnost je též avizována několika hlídkovými Landrovery POLICIA FRONTIERE. Nás si ale nevšímají.

Pokračujeme pěkně podél hranice na východ. Náš cíl je jasný každému, kdo se jen zběžně mrkne na mapu: vesnice Săpânţa (někde narazíte na název Sapinta nebo Szaplonca) a její památka UNESCO – Veselý hřbitov neboli Cimitirul Vesel. Netřeba se o něm moc zmiňovat, inu skoro každý, kdo touto částí Vlkodlakie projíždí, se tady zastaví.

 

 

 

http://poznavaci.info/rumunsko-sapinta.php

Jaký vliv má navštěvovaná památka na životní úroveň místních obyvatel je patrné, kamkoliv se člověk podívá. Silnice se rázem zkvalitní, penzionů a restaurací je co hrdlo ráčí, negativem jsou samozřejmě stánkaři, i když ne tak nahusto jako v soutěsce Bicaz :-(.

Podaří se nám ulovit volná místečka hned u vchodu, Ranža jako zdejší štamgast se přihlásí ku setrvání u strojů (přeci jen, turistická atrakce může zákonitě přitahovat šmejdy, to platí nejenom zde). No a my vyrazíme mezi malované dřevěné náhrobky.

Ponořím se do vedlejších uliček a začnu své soukromé pátrání po z mého hlediska zajímavých životních příbězích zachycených ve dřevě a barvě. Jenom škoda, že neumím rumunsky, ale leccos se dá vydedukovat z ilustrací. Tak objevím místního motorkáře, stranického funkcionáře, traktoristu, horníka, dokonce i nějaký vojenský příběh z první světové války – tak o to bych opravdu měl zájem, o co vlastně šlo. Zajímavé je, že dost náhrobků je s tématem „pití, opilci, skleničky a chlast“. Inu jasně, holdování ohnivé vodě je kdekoliv na světě poměrně adrenalínová a zdraví škodlivá záležitost :-))). A nakonec, jako třešnička na dortíku, je zde náhrobek jakési zdejší poskytovatelky utěšovatelských službiček opačnému pohlaví.

Ještě si prohlédnu interiér zdejšího kostelíka – v něm zaujme brutální spojení staré a nové konstrukce, z klenby čumí nahrubo vyvrtanými dírami ve starých freskách ocelové šrouby (ký div, že tohlecto UNESCO nechává klidným na rozdíl od otáčivého hlediště v zahradě krumlovského zámku – ale jasně, pupíci z UNESCA se přeci nebudou tahat kamsi mezi vlky a medvědy, zato do Krumau si na kontrolní den rádi vyjedou…) a usoudím, že pamětihodností bylo pro dnešek halabaděj a začnu se posouvat směrem k motorkám. Je poledne, vedro vrcholí, docela rád vyhledám stín.

Nikomu se nijak moc nechce nic činit, hic ubíjí. Ranža se zmíní o nějaké prý příjemné restauračce o kousek dál, takže to bude náš další cíl. Ještě před ním ale je tu hnedle za rohem technická zajímavůstka – přírodní pračka prádla. Ani se moc neoblíkám a vyrážíme, jen pár ulic, zatáček a jsme na místě, u dřevěné pračky místně zvané „vâltoare“.

http://www.culinaryanthropologist.org/mt/mt-search.cgi?blog_id=1&tag=sapanta&limit=20&IncludeBlogs=1

Technicky vzato, jedná se o velmi zajímavé a prajednoduché využití vodního proudu. Ten je stavidlem s hradítky přiveden nad dřevěný trychtýřovitý koš, zcela záměrně s mezerami mezi jednotlivými prkny. Šikmo přivedený vtok vytváří mohutný vír, ve kterém se vhozená textilie sama od sebe pere a pere a pere, dokud ji pradlena zahnutým klackem nevytáhne. Jasně, není to na praní fuseklí, slip či tang, ty by hnedle zmizely dále po proudu. Ale třeba halena či kaťata už mezerami neprojdou :-).

Popravdě, jednoduché, prosté a zcela v duchu dnešních časů „ekologické“. Mimochodem, i na dalším našem putování jsme pár těchto fungujících prapraček zaznamenali.

Konec času poznávání, je třeba taky uspokojit těla. Poodjedeme kousek na jižní okraj vsi, kde zahneme do Ranžou slíbeného kempíku s několika chatičkami a restaurací s mohutnou zastřešenou terasou nad bystřinou.

Rozložíme se u jednoho stolu. Nabídka jídel je více než slušná, díky vedru ale dáváme jen nealko piva Ursus zdejší provenience (velmi dobrá, asi že chladná :-))) a pak si každý objednáme nějakou místní polévku (ciorbă). Zjistili jsme, že porce jsou více než vydatné a chuťově vynikající, ať už si člověk objednal jakoukoliv. Někdo má místní bílou variantu dršťkové (burta), hovězí se zeleninou (trip), já jsem si dal polévku ze pstroužka a byla to báseň... Když k tomu člověk zakousne pečivo a polévku si dochutí smetanou (smântână), tak je o plnohodnotný oběd postaráno. Prostě, až zase někde zastavíme na polední přestávku, rumunská polévka bude jednou z uvažovaných variant.

Dobrá, odpoledne je před námi, je třeba popoject, i když do konce dnešní cesty to není daleko. Zdeněk ve svých materiálech Lonely Planet objeví, že o kousek dál má být nějaký vodní mlýn, doposud běžně používaný, tedy ne žádný neživý muzeální exponát. Ok, tak se jej vydáme hledat.

Nejprve jej zkoušíme hledat jižně od Sighetu Marmatiei, v údolí řeky Mara. Na konci Giuleşti usoudíme, že mlýn se asi koná jinde, neb silnice „DN18“ se od řeky odklání a podle ne až tak přesného průvodce jsme už trochu daleko. Otočíme a šouráme se zpět, zdali někde něco neuvidíme. Nic... Najednou cedule na jakousi památku ukazuje kamsi vpravo. Tož zahneme, ale po bližším průzkumu sice zjišťujeme jakýsi starý statek, zřejmě zárodek budoucího skanzenu či tak něco, po mlejně ale ani památka.

Tak dál... Naštěstí po chvilce jízdy napadne vedoucí dvojici odchytit místního informátora. Tím se stane starší pár na valníku s dvěma koňskými silami. Jako „Karlík na ocase“ z nastalé diskuze nepochytím skoro nic, ale nějak se jim podaří (klobouk dolů) zjistit, že hledaný mlejn je na odbočce na Călinesti. Ta je kousek před nám, tak se nebojíme ji použít :-).

Proti proudu bezejmenného (tedy pro mne, mapa mlčí...) přítoku Mary jedeme kousek, než narazíme na odbočku doleva přes mostek, zde nám cestu naznačí velmi nenápadná a malá cedulka. Ještě sto metrů a jsme na místě.

Zajímavá usedlost, na rumunské poměry nebývale upravená a útulná. Majitel má zřejmě v sobě něco germánských, pořádkumilovných genů :-). Odstavíme mašiny v příjemném polostínu na břehu náhonu a sundáme vše nepotřebné, neb vedro, sice odpolední, je stále přítomno. Naštěstí lehký vánek jej zmírňuje.

Náš příjezd donutil majitele k vykouknutí ze svého hájenství, zřejmě potěšen zájmem podivných cizinců nabízí nejen prohlídku mlýna, ale dokonce se chystá jej na chvilku a jen pro nás spustit. Postupně (místa tu moc nejni) prolezeme jak přívodní vantroky, tak i mlýnské kolo a vnitřek malé mlýnice. Mlejn je to poměrně malý, takříkajíc příruční, oproti u nás známým a obvyklým velkým mlýnům. Asi chudší kraj, menší mlejn. Koneckonců, ani vodní zdroj není nikterak mocný, zdejším mlynářům ale očividně postačoval.

Vlastní mlýnské zařízení je rázovitou kombinací starého a nového. Vantroky, náhon, rumunská pračka, stavení, to je jasně historie. Naopak kolo (svařené z ocelových plechů a profilů) a převody na mlecí složení klínovými řemeny a klasickými článkovými řetězy jsou aplikací přeci jen modernějších technologií. Všechno ale pracuje tak jak má, radost pohledět! Jen by mne zajímalo, kdy byly tyto modernější prvky do mlýna včleněny. Bohužel, celá osádka mlejna neumí jinak než místně, tedy domluva je spíše řečí těla, a ta na složitější komunikaci nestačí.

Chvilku si ještě odfrkneme na břehu malého rybníčka, kde nám pan majitel předvede nejenom hlasové ovládání hejna husí, ale i krmení slušných rybích macků zrním.

R: Nejdříve jsme zkoušeli prokrmit hejno hus rohlíkem, ale zjevně to bylo jak v tom „somálském“ vtipu s řízkem (běží krajíc chleba Somálskem, ze ním strašlivá grupa lidí, krajíc běží kolem o zeď opřeného řízku a křičí: "Utíkej, řízku, utíkej, honí mě horda Somálců a chtějí mě sežrat, ať tě taky nedostanou!" Řízek si jen nadzvedne sluneční brýle a suše povídá: "Mě tady neznaj…" :-) ) Prostě husy rohlík očuchaly a tvářily se naprosto znechuceně. Ani v hlubinách vod se nic nedělo…. Ale když přišel hospodář a nahodil hrst kukuřice, to byl jiný tanec. Husy se mohly pominout a když se mu je podařilo odpovelovat na druhý konec rybníka, připluli kapři a vařila se voda. Rohlík tam prostě neznaj….

Zdá se, že mlynářská rodinka zde žije v pohodě, živobytí z větší části získává z vlastních zdrojů, no a na zbytek asi stačí mletí okolním rolníkům. Docela se mi zdá, že jsou v pohodě a klídku. No, možná tak trochu recept na spokojený život. Každopádně se mi to tady líbí, fajnový a kouzelný koutek.

R: Přestože po nás nikdo nic nechtěl, nechali jsme jim za ochotu 20 RONů. Nám to nic neudělalo a jim se určitě hodily. Dokonce jsem si všiml, že je pak mlynář vtiskl do dlaně moc fešné (asi) vnučky. Možná na věno :-). Bože, to by bylo terno … ech, co to melu… to bylo krásné místo… :-)

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Ale je čas pohnout se dál. Z Călinesti vyrazíme spojkou na Bârsana. Náš peloton se roztrhá, Honza fotí, Vlčkovi se Swany taky zastavují, tak se do malého sedýlka vyškrábu sám. Nahoře stavím a v poklidu si prohlídnu a sfotím okolí. Všude klid a mír, nikde nikdo, akurát dvě nezletilé cyklistky si přijedou prohlídnout neobvyklého vetřelce. Ještě vyfotím kolegy stoupající do sedla a pak se rozjedu za nimi.

(Vsuvka: až doma při průzkumu fotek spolujezdců jsem zvěděl, cože asi je tam dole tak dlouho zdrželo – jedna mladá, fešná a festovně stavěná rolnice, kopkující seno společně s dalšími. Na fotkách je hodněkráte :-))))

R: Nojono, jmenovala se Dana, což jsme zjistili pozorným sledováním cvrkotu :-). Snažil jsem se vybičovat k akci Honzu, který si jejího mladého, pracovitého, ohebného a dobře stavěného těla také všimnul (bo já byl z pochopitelných důvodů zcela vyloučen z procesu a i fotit jsem musel velmi ostražitě :-) ), ale zdálo se mu to moc komplikované… Museli bychom nejdřív zahnat rodiče, pak na jeho motorce přeskupit zavazadla, musel by se s ní bavit, doma ji živit, shánět jí seno …. No prostě, skončilo to jen tím prostým očumováním :-)

Sejdeme se na kraji Bârsany, projedeme ji a na konci obce stavíme pod známým rozsáhlým klášterním komplexem

http://www.romanianmonasteries.org/maramures/barsana

Naší prvotní snahou je ale podojit zdejší bankomat, neb někdo usuzuje, že má málo hotovosti a bylo by dobré se předzásobit. Poté pozornost kolektivu zaujme vedle visící závěsná lávka pro pěší přes řeku Iza. Já tyhle houpavý věci moc nemusím, Jana s Ranžou jsou ale lávkou nadšeni. Ještě se dohadujeme, zdali by se dala přeject na motorce, ale nikdo z nás si nelajskne praktický experiment.

R: Jak nemusím? Co to tu čtu za blbosti? Jediný Jirka tvrdil, že by to v pohodě přejel na motorce, kdyby to teda nekončilo žebříkem :-).  Naše úcta neznala mezí, bo se na tom bez držení skoro nedalo udržet i jen na vlastních nohách, natož si představit jízdu na moto.

Když trochu vychladneme, popojedeme do kopce až k bráně do kláštera, kde již parkuje několik motorek.

Po zaplacení vstupného se vydám na menší procházku areálem památky UNESCO. Zdejší klášter je poprvé zmíněn na počátku čtrnáctého století, předpokládá se, že v té době už sto až dvě stě let stál.

Nynější dřevěný kostel Sv. Nikolaje je z roku 1720, další stavby kláštera přibývaly postupně a jak je patrno, některé z nich nejsou zase až tak staré. Areál je pečlivě upravený a na rumunské poměry i udržovaný, inu je vidět, že peníze zdejším mnichům neschází, stejně jako jejich pracovní síla. A v podvečerním slunci nabývá klášterní prostor zajímavé atmosféry. Bohužel, na focení už je to trochu horší.

Pokračujeme širokým údolím proti proudu říčky Izy (mineme pár dalších dřevěných kostelů, leč čas už moc není – zase, kdybychom se měli stavět u každého dřevěného kostelíka, mohli bychom tady bloumat týdny a týdny), a naší další zastávkou je Bogdan Vodă. Zde má být pomník jakéhosi místního vojvody z patnáctého století, pozdějšího zakladatele středověké Moldávie Bogdana I.

Opravdu, pomník nacházíme, samo kde jinde než ve středu městečka. Zbudován s typickou bolševickou pompou, chlapíci ostrých a drsných rysů, v nadživotní velkosti, ne nepodobní těm z širé Rusi (ty jsem zažil na vlastní oči) nebo dříve z fotek z dob Říše, toho označení Třetí.

http://en.wikipedia.org/wiki/Bogdan_Vod%C4%83

http://www.maplandia.cz/rumunsko/maramures/bogdan-voda/

http://www.brasovtravelguide.ro/en/romania/maramures/iza-valley.php

Ale nic, konec historických reminiscencí :-). Očíhneme okolí, v podvečer to tady, stejně jako ve všech rumunských obcích, žije bohatým společenským životem. Halt tady ještě lidi žijou sousedsky a družně, ne jako v podobných obcích u nás či od nás na západ, kdy soumrak pozvolna zahaluje vylidněné ulice, ozářené pouze modravými přísvity TV obrazovek zpoza oken zabedněných baráků. Alespoň že se u nás sem tam vyskytne družný potácející se opilec :-). Ještě závěrečná fotka s Bogdanem Prvním a jeho drsnou družinou a mažeme dál. Pomalu začíná zapadat slunce a my ještě nebydlíme....

Do cíle musíme ještě překonat hřeben mezi údolími Izy a Vişeu. Poklidným podvečerem stoupáme, pod vrcholem staví Honza, no a já s ním, cože se děje? Samo nic, jen fotostop, mám jet dál. OK, sám vyjíždím do sedla a vidím, že Vlčkovi nikde, Ranža odbočil vpravo a je na louce nad sedlem. Tak tam zahnu taky, minu Swany a zkouším se dostat ještě vejš.

Přejedu hřbet, minu partičku mlaďasů, kteří si u ohníčku piknikují, další stoupání a hřbet, stavím. Tady už nikde nikdo, klid podvečera, lísteček se nehne, jen já, věrné GS a příroda. Okamžik, pro které se plahočím, pro které se harcuju na motorce někam ke všem čertům ďáblům, pro které prostě stojí za to žít a leccos podstoupit. Láká mne to jet po luční cestě za další obzory, za další vrchy, ale svědomiťák a přizdikakáč ve mně našeptává, bych neblbnul. Jsem sám, večer a tma na krku, ostatní čekají... Tak ještě chvilku postojím a vstřebávám atmosféru, ještě pár kroků na hřeben a něco fotek zapadajícím sluncem zajímavě vyrýsovaného okolí. Pak už nezbývá než se otočit a vrátit se zpět ke společníkům a civilizaci.

Kousek od silnice stavím u Ranži, za chvilku se k nám přidruží Honza, ještě chvilinku zde strávíme (nikomu se odtud jak vidno nechce), ale čas nepostojí.

R: Je fakt, že to byl úžasný okamžik i místo. Občas se zadaří na něco podobného narazit, ale je to spíš taková zcela výjimečná odměna než pravidlo.

Takže zpět na asfalt a jedeme dál.

Zbytek do Vişeu du Sus už je pouhá rutina. Před městem přebírám vedení, neb vloni jsem bydlení objevil a společníci doufají, že si to po roce pořád pamatuju :-). A taky jo, odbočku trefím po paměti, stejně jako barák.

http://www.brasovtravelguide.ro/en/romania/maramures/viseu-valley.php

Na zazvonění přichází paní domácí, pár slov a je jasno. Místo pro nás je, dokonce si na mne i pamatuje, stejně jako její manžel, který se dostaví posléze. Jako vloni dostaneme pokoje v patře. Tak honem s motorkama za vrata a vysvlíknout se z motohadrů. To je dílem okamžiku a pak už je pohoda. Dokonce máme s Honzou i stejné postýlky, co dodat :-).

Jakmile se zcivilizujeme, vyráží zbytek výpravy na nákup do nedalekého krámku, já jen požádám o nákup nějakého toho pivka, neb jídla mám doposud dosti. Takže si, než dorazí zásobovači, uvařím těstovinky, vyklopím do ní vepřovku a mišmaš pozřu. A za chvilku si díky kolegům dám i pivko :-).

Posedíme, upředeme plány na zítřek, vyrovnáme si pitný režim a pak už je čas zalézt do voňavých peřinek. Jojo, život má přeci jen jakýs smysl :-))).

Statistika:

Ujeto: 130 km při průměrné rychlosti 13 km/h v čase 9.33 – 19.38 SELČ

 

Další díl: Den čtvrtý


RO2011_03_003
RO2011_03_003
RO2011_03_006
RO2011_03_006
RO2011_03_008
RO2011_03_008
RO2011_03_012
RO2011_03_012
RO2011_03_021
RO2011_03_021
RO2011_03_022
RO2011_03_022
RO2011_03_029
RO2011_03_029
RO2011_03_030
RO2011_03_030
RO2011_03_031
RO2011_03_031
RO2011_03_032
RO2011_03_032
RO2011_03_033
RO2011_03_033
RO2011_03_035
RO2011_03_035
RO2011_03_036
RO2011_03_036
RO2011_03_051
RO2011_03_051
RO2011_03_052
RO2011_03_052
RO2011_03_053
RO2011_03_053
RO2011_03_055
RO2011_03_055
RO2011_03_057
RO2011_03_057
RO2011_03_059
RO2011_03_059
RO2011_03_060
RO2011_03_060
RO2011_03_062
RO2011_03_062
RO2011_03_066
RO2011_03_066
RO2011_03_068
RO2011_03_068
RO2011_03_070
RO2011_03_070
RO2011_03_075
RO2011_03_075
RO2011_03_076
RO2011_03_076
RO2011_03_078
RO2011_03_078
RO2011_03_091
RO2011_03_091
RO2011_03_092
RO2011_03_092
RO2011_03_095
RO2011_03_095
RO2011_03_096
RO2011_03_096
RO2011_03_100
RO2011_03_100
RO2011_03_101
RO2011_03_101
RO2011_03_107
RO2011_03_107
RO2011_03_108
RO2011_03_108
RO2011_03_121
RO2011_03_121
RO2011_03_124
RO2011_03_124
RO2011_03_129
RO2011_03_129
RO2011_03_130
RO2011_03_130
RO2011_03_132
RO2011_03_132
RO2011_03_136
RO2011_03_136
RO2011_03_150
RO2011_03_150
RO2011_03_151
RO2011_03_151
RO2011_03_172
RO2011_03_172
RO2011_03_174
RO2011_03_174
RO2011_03_182
RO2011_03_182
RO2011_03_183
RO2011_03_183
RO2011_03_185
RO2011_03_185
RO2011_03_186
RO2011_03_186
RO2011_03_188
RO2011_03_188
RO2011_03_200
RO2011_03_200
RO2011_03_202
RO2011_03_202
RO2011_03_206
RO2011_03_206
RO2011_03_210
RO2011_03_210
RO2011_03_213
RO2011_03_213
RO2011_03_214
RO2011_03_214
RO2011_03_215
RO2011_03_215
RO2011_03_222
RO2011_03_222
RO2011_03_230
RO2011_03_230
RO2011_03_232
RO2011_03_232
RO2011_03_233
RO2011_03_233
RO2011_03_240
RO2011_03_240
RO2011_03_241
RO2011_03_241
RO2011_03_245
RO2011_03_245
RO2011_03_247
RO2011_03_247
RO2011_03_260
RO2011_03_260
RO2011_03_270
RO2011_03_270
RO2011_03_271
RO2011_03_271
RO2011_03_275
RO2011_03_275
RO2011_03_276
RO2011_03_276
RO2011_03_281
RO2011_03_281
RO2011_03_285
RO2011_03_285
RO2011_03_290
RO2011_03_290
RO2011_03_313
RO2011_03_313
RO2011_03_315
RO2011_03_315
RO2011_03_316
RO2011_03_316
RO2011_03_317
RO2011_03_317
RO2011_03_319
RO2011_03_319
RO2011_03_320
RO2011_03_320
RO2011_03_321
RO2011_03_321
RO2011_03_322
RO2011_03_322
RO2011_03_324
RO2011_03_324
RO2011_03_327
RO2011_03_327
RO2011_03_328
RO2011_03_328
RO2011_03_329
RO2011_03_329
RO2011_03_333
RO2011_03_333
RO2011_03_334
RO2011_03_334
RO2011_03_353
RO2011_03_353
RO2011_03_354
RO2011_03_354
RO2011_03_356
RO2011_03_356
RO2011_03_365
RO2011_03_365
RO2011_03_369
RO2011_03_369
RO2011_03_369a
RO2011_03_369a
RO2011_03_370
RO2011_03_370
RO2011_03_371
RO2011_03_371
RO2011_03_374
RO2011_03_374
RO2011_03_375
RO2011_03_375
RO2011_03_376
RO2011_03_376
RO2011_03_377
RO2011_03_377
RO2011_03_378
RO2011_03_378
RO2011_03_379
RO2011_03_379
RO2011_03_400
RO2011_03_400
RO2011_03_403
RO2011_03_403
RO2011_03_404
RO2011_03_404
RO2011_03_405
RO2011_03_405
RO2011_03_406
RO2011_03_406
RO2011_03_407
RO2011_03_407
RO2011_03_421
RO2011_03_421
RO2011_03_422
RO2011_03_422
RO2011_03_423
RO2011_03_423
RO2011_03_424
RO2011_03_424
RO2011_03_426
RO2011_03_426
RO2011_03_427
RO2011_03_427
RO2011_03_431
RO2011_03_431
RO2011_03_432
RO2011_03_432
RO2011_03_434
RO2011_03_434
RO2011_03_436
RO2011_03_436
RO2011_03_437
RO2011_03_437
RO2011_03_443
RO2011_03_443
RO2011_03_446
RO2011_03_446
RO2011_03_448
RO2011_03_448
RO2011_03_449
RO2011_03_449
RO2011_03_452
RO2011_03_452
RO2011_03_455
RO2011_03_455
RO2011_03_456
RO2011_03_456
RO2011_03_457
RO2011_03_457
RO2011_03_470
RO2011_03_470
RO2011_03_475
RO2011_03_475
RO2011_03_477
RO2011_03_477
RO2011_03_500
RO2011_03_500
RO2011_03_501
RO2011_03_501
RO2011_03_503
RO2011_03_503
RO2011_03_504
RO2011_03_504
RO2011_03_507
RO2011_03_507
RO2011_03_515
RO2011_03_515
RO2011_03_520
RO2011_03_520
RO2011_03_521
RO2011_03_521
RO2011_03_522
RO2011_03_522
RO2011_03_523
RO2011_03_523
RO2011_03_524
RO2011_03_524
RO2011_03_525
RO2011_03_525
RO2011_03_526
RO2011_03_526
RO2011_03_528
RO2011_03_528
RO2011_03_529
RO2011_03_529
RO2011_03_532
RO2011_03_532
RO2011_03_533
RO2011_03_533
RO2011_03_534
RO2011_03_534
RO2011_03_536
RO2011_03_536
RO2011_03_537
RO2011_03_537
RO2011_03_538
RO2011_03_538
RO2011_03_540
RO2011_03_540
RO2011_03_550
RO2011_03_550
RO2011_03_551
RO2011_03_551
RO2011_03_555
RO2011_03_555
RO2011_03_556
RO2011_03_556

Vaše názory

K tomuto článku zatím nebyl připojen žádný názor