https://www.harley-davidson.com/cz/cs/offers/my19-offer.html 

 


Nacházíte se: CESTOPISY / Zahraniční cestopisy

Jak na Manu pršelo (TT2002) 2 - Anglie a Wales

Jiří Bašný, 29.12.2011

Předchozí díl: Jak na Manu pršelo (TT2002) 1 - prolog a cesta tam

Čtvrtek 22.května 2002
Trasa: Calais – Dover, Folkestone, Biddenden, Turnbridge Wells, Billinghurst, Winchester, před Salisbury

Z neklidného poklimbávání mne budí hlášení a výzva pro cestující, aby se laskavě odebrali do podpalubí ke svým vozidlům. Nedá se nic dělat, zvedneme se a pomaličku se přesuneme do útrob lodice, kde vyčkáme vylodění. To proběhne rychle a již jsou tu první metry na ostrovní půdě. A taky je tu imigrační kontrola, budky, a v té naší postarší prošedivělý "officer". Prohlídka pasů se po spatření magického houfu britských imigračních razítek v mém dokladu nápadně zjednodušila na jeho otázku: "Tý Tý?" a mou repliku "Yes". To je konec veškeré konverzace a cesta před námi je otevřena.
Je půl páté ráno britského letního času, o hodinu míň než za Kanálem. Nikde nikdo, Briti i naši cikánští "ekonomičtí emigranti" chrápou, pouze sem tam osamělý dokař ve svítivě zelené vestě míří do své prosolené fachy. Jen my tři a pobřežní promenáda Doveru, Western Docks, a najíždíme na M20. Svítá, přízemní mlha slibuje krásný den a je příjemný chládek po tom včerejším úmoru kontinentu.
Na dálnici setrváme pouhých dvacet kilometrů, načež vedeni SMSkou kolegů, kteří již dříve našli příhodný kemp, odbočíme vlevo na Ashford a dále na Tenterden. Hmmm, tedy končiny, které s Janou velmi dobře známe z loňska, respektive předloňska. Kousek před Tenterden zahneme vpravo na Biddenden a asi po kiláku se vpravo objeví ten náš kemp. Světlíkovo Tranďáka objevíme asi v půlce placu pro stany a přívěsy. Koldokola je vše totálně prolito právě skončivším deštěm, každé šlápnutí či projetí má za následek výron mohutného proudu bahna, což pro nás v sandálech je dosti pikantní.
Nic, máme toho všeho za posledních 24 hodin až po krk, tak se po malé a rychlé snídani dáme do neprodleného vykládání mašin. To proběhne bez problémů, takže asi v půl sedmé zalézáme dovnitř Sprintera k zaslouženému odpočinku, my muži na podlahu a Liduš do postýlky.
Je půl dvanácté, když vstáváme do prosluněného a azurově modrého, i když trochu větrného poledne. Kolem jezdí správce kempu s traktůrkem a speciálním nástavcem kultivuje plochu propícháváním, snad aby se voda rychleji vsakovala. Asi to moc nepomáhá, čvachta kolem je slušná. No nic, pojíme a pak se vrhneme na pakování všeho na další cestu. Copak já, jednak jako starej cesťák mám patřičnou rutinu, no a taky toho mám míň, takže mě to tak dlouho netrvá. Ještě nabalím větší část společných konzerv a polívek, no a pak jen pozoruju Honzu, jak vztyčuje vysokou pagodu z báglů nad zadkem svého Navigátora a tiše přitom sakruje. No ale vše má svůj konec, a i balení se chýlí ku svému závěru. Využiju volný čas a zaběhnu do recepce zaplatit žádané tři libry za den odstávky našeho auta. No a to je tak všechno na místě, je po jedné a čas pomalu vyrazit.
V půl druhé vyjíždíme, já vpředu a Zíkovi za mnou. Pokračujeme dál po A262, přesně v protisměru návratu z předloňské mé a Janiny skotské dovolené. Tuhle silničku jsem vybral schválně, protože jednak ukazuje mnohé z nenápadných krás jižní Anglie a jednak i svým menším zatížením a frekvencí dovolí "novátorovi" Honzovi si osvojit levostrannou motorkárnu. Za Turnbridge Wells najedeme A264, která nás dotáhne až na obchvat Crawley, kde je naše první dnešní zastávka na protažení a kávičku. Přeci jen ji potřebujeme.
Prosluněným odpolednem s tou správnou teplotou (můj měřák kolísá mezi 18 a 20 stupni) na motocestování se sice rychle, ne však překotně, hrneme neustále jihozápadním směrem, přibližně sledujeme ve vzdálenosti asi patnácti mil pobřežní linii. Jediné, co mne trochu prudí, je poměrně prudký protivítr. Protože jsme se na zastávce nad mapou shodli, že naším dnešním cílem by měla být oblast kolem Stonehenge, tak ani moc nespěchám, neb času je požehnaně. V Billinghurst se napojíme na A272, na cestu, kterou jsme skoro před rokem směřovali s Janou, tentokráte z irského putování. Jak je to daleko.... skoro jako v minulým století. Nevím, jak Honza za mnou, ale já si tu pohodovou 90-100 na perfektní zatáčkovité trati docela vychutnávám. Kolem se míhá typická anglická krajina s farmami utopenými v zeleni, malé vesničky se strohými, lišejníkem obrostlými kostelíky se střídají s poli a pastvinami plnými naducaných bílých chomáčků ovcí.
Na další, pouze oddechovou a tím i kratší zastávku, přijde čas opět asi po hodince jízdy, kousek před Winchesterem. Dohodneme se, že prostě pojedeme směr Salisbury a někde před ním začneme hledat kemp. Podle Michelina tady široko daleko není kempu, ale to jaksi neznamená, že tu opravdu nejsou. Už dříve jsem se přesvědčil, že Michelin do svých map zanáší jen ty velké a "hlavní" kempiště, zatímco ty lokální, obecní nebo "farmářské" pomíjí. Očekávám, že i dnes najdeme místo, kde složit naše unavené hlavy bez potíží.
Na výjezdu z Winchesteru znejistíme, přímo ve směru kam míříme se zpoza oblých vršků Salisbury Plain sune šikmo proti nám slušná vysoká modročerná zeď, no a z ní, jak jinak, leje... Vím, že po chvilce musíme zahnout ostře vlevo, a tak se rozhodnu nestavět a projet prudkou spršku, která se na nás pár set metrů před odbočkou hrubě oboří. Což o to, o mě nejde, spíše o ty vzadu. Naštěstí risk vychází a asi po jedné míli přejedeme ostrou hranici "wet/dry" a jsme "v suchu"....
Uháníme na Salisbury víceméně liduprázdnou mírně zvlněnou pahorkatinou, občas mineme pár domků, což je ve zdejším podání vesnicí. Na výjezdu z jedné z nich stojí bývalá benzínka, dnes autoservis s malým bazarem. Nevěnuju jí moc pozornosti, pak ale při průjezdu mé periferní vidění zaznamená malou cedulku CAMP až dole u země. Na příští křižovatce stavím, nechám Zíkovy čekat a vracím se zpátky. Z "pumpy" vyleze paní majitelová, docela hezká ženská středních let, a opravdu, za barákem je prý k dispozici louka na stanování. Nikde nikdo, hygienu supluje mobilní buňka s umývárnou a záchody, prosté a účelné. Cena? 5 GBP za všechny.... dobrá, beru.
Vracím se pro čekající a zaujmeme místečko hned u vjezdu, to aby bylo nejblíže sanitě. Trávníček perfektní, jak jinak, jsme v Englandu. Poprvé vztyčujeme stan, Lidka zastoupí Janu více než dobře, za chvilku je hotovo a můžeme se nastěhovat dovnitř. Samo, na řadu přichází i hltanec slivovice. No a pak již v pozvolna zapadajícím slunku (začíná bejt docela frišno) věnujeme vaření a následné konzumaci. Ještě se nesetmí pořádně a už zalézáme, koneckonců za dva dny jsme ze středu kontinentu v srdci jihozápadní Anglie, což není zase až tak za rohem.

Pátek, 23. května 2002
Trasa: Salisbury, Stonehenge, Chippenham, Severn Bridge, Monmouth, Shrewsbury, Ostwestry, Llangollen

Ráno nejen mne, ale i Lidku probudí hlučné chování různého hospodářského zvířectva opodál. Vede kohout, hajzl... ba i pejskové se nedají zahanbit. Tak lezeme do sice chladného, ale krásně prosluněného jitra. Nad námi totální azzuro, Anglie se ukazuje v přívětivém módu. Jen na milého Honzu nějak pozitivně tohle ráno nepůsobí, hrabe se ven s klením na noční chlad, rozlámanost a veskrze negativní aspekty spaní ve stanu. Vysápne ven svoji karimámu a uloží se do horizontálu, dospat krutou noc a prohřát prochladlého cemra.
Posnídáme ještě z našich, tedy cz zdrojů, jen čaj je anglický, a bodne, je horkej a silnej. Pak už nezbývá než všechno sbalit, nacpat do obalů a báglů a navěsit tohle všechno na mašinu. Před desátou probudíme naše stroje k životu a vyrážíme.
Do Salisbury je to kousek, hned na jeho kraji zakotvíme u pumpy načerpat uhlovodíky. Ve městě se na jednom z kruháků vydám po dobrém čísle silnice, leč opačným směrem. Naštěstí náprava je možná hned na dalším "roundaboutu", zatočíme do protisměru a je vše OK. Najít výjezd na Stonehenge není už problém, hnědé orientační tabule pomáhají. Ke známé megalitické památce je to jen asi deset minutek pohodové jízdy. Na zcela zaplněném parkovišti zaparkujeme na vyhrazených místech pro motorkáře (btw dovedete si u nás představit ouplně plný a nacvaknutý parkplac s volnejma místečkama pro motorky? Já jaksi neee, u nás by tam určitě stál nějakej idiotskej buran s buličím ksichtem v plechovce, a ne jeden. Vždyť se nestyděj ani parkovat na místech pro invalidy).
Protože máme nabaleno a přeci jen je to tu frekventovaný, tak půjdeme na prohlídku rozděleni. Nejdříve vyráží Zíkovi, no a já se uložím do stínu keřů a pozoruju cvrkot, když mě to nebaví, studuju mapu a vybírám cestu na odpoledne. Asi za třičtvrti hoďky jsou partneři zpět a je řada na mne. Proderu se davem kolem turniketů a podchodem se dostanu až do areálu megalitického kruhu. Mají to tu vyřešeno chytře, aby lidi nevyšlapali cestičky v trávníku kolem, tak pomocí zapichovacích lanových zábran každý den trochu pozmění trasu pěšáků. Je to tu sice něco na způsob našeho Karlštejna (tedy víceméně profláklá turistická destinace), ale přesto stojí tahle pět tisíc let stará stavba za shlédnutí. K čemu přesně sloužila, o tom se dodneška přou a dohadují slovutní archeologové a vědátoři příbuzných oborů. Podle mne má tahle stavba nejblíž k astronomii a určování slunovratů, leč proč tedy byla takhle obrovitá, když by stačila i v menších dimenzích, to není zatím zodpovězeno. Každopádně představa, jak ti pravěcí lidé bez jakékoliv mechanizace zvládli postavení těchto obrovských šutráků, je udivující. A ještě navíc: materiál dopravovali ne z nejbližšího lomu, ale z naleziště vzdáleného pár desítek kiláků, no a některé menší kousky jsou až z Walesu, tedy přes poctivé dvě stovky kilometrů odtud. Proč, ptám se, když vrcholem tehdejší komunikační sítě byla koňská stezka? Mysl plnou takovýchto a podobných otázek, obejdu to pomaličku kolem, udělám pár fotek a vrátím se ke strojům a partnerům.
Je lehce po druhé, když opouštíme tuhle atrakci a zamíříme severním směrem, pryč od organizované turistiky. Cesta nás vede přímo do středu vojenského výcvikového prostoru. Shodou okolností jsme ho navštívili asi před sedmi-osmi lety jako žurnalisté při příležitosti výcviku britských pěšáků a dělostřelců pověřených mírovou misí v B&H. Jo jo, asi po pěti kilometrech poznám místo, kde jsme tenkráte strávili bezesporu zajímavý den. Teď ale máme v plánu ujíždět, a asi za půlhodinku je „military area“ za námi. Cesta nás vede na Chippenham a dále na dálnici M4 a poté M48, které nám usnadní objezd Bristolu a nájezd na most Severn Bridge, jeden ze dvou visutých mostů přes širokou deltu řeky Severn. Těsně před nájezdem na něj zastavíme na místním Services na šálek kafe a malé občerstvení.
Osvěženi na duchu i těle pokračujeme dále severním směrem úzkým a klikatým údolíčkem řeky Wye, kde si užijeme zatáček do sytosti. Sice asi ne zcela podle Honzova měřítka na rychlost, ale nejsme tu na závodech, leč na dovolené, a na ní rád "krajinkařím". Zastavím u zříceniny opatství Tintern, leč Honzík usoudí, že památek bylo dost, a tak neprodleně pokračujeme dále (posléze jsem se dozvěděl, že první parta to tu v pohodě navštívila, to jen tak na okraj, chichi...).
Z Monmouth zamíříme přímo na sever a napojíme se na A49, objedeme Hereford, Leominster a Ludlow a míříme na Shrewsbury. Tuhle trasu mám docela najetou, jeli jsme to tu s Jankou dvakráte na mašině, no a ještě několikrát autem do blízkého Telfordu. Kolem je nyní plošší a mírná krajina Midlands, máme toho trochu dost, a proto stavíme na jednom z místních parkovišť. Jakmile se trochu zotavíme z přeci jen sílícího a vrcholícího odpoledního vedra, upalujeme dál, vstříc waleským horám.
Další zastávka je vynucená prázdnícími se nádržemi. Na objezdu Ostwestry zajedeme k pumpě a po natankování spočineme asi na půlhodinku na blízkém trávníku. No a je třeba vyrazit. Naštěstí, waleské kopce jsou už nedaleko, dokonce je vidíme na obzoru. Překročíme hraniční řeku Dee a jsme ve Walesu. Hned odbočíme vlevo a uzounkým klikatým údolím se prodereme do střediska této oblasti, Llangollenu. Páteční podvečer znamená trochu silnější provoz na jediné zdejší "semaforové" křižovatce, kde odbočíme vpravo směrem na Horseshoe Pass. Vyjedeme z městečka a na programu je hledání kempu. Zatím nikde žádná cedule, ale asi dva kilometry za posledními staveními si Honza všimne při naší zastávce pár stanů a mašin na louce hluboko pod námi. No co, zkusíme, co se z toho vyvrbí, sjedeme uzounkou cestou a zastavíme se u velkých vrat na pastvinu, kde sídlí asi dvacítka stanů, nějak velkých na mašiny... K vratům přijde křepký stařík, cosi na nás huláká. Nerozumím díky přilbě a jeho dialektu, tak slezu, sundám blembák a dám se do hovoru. Vyleze z něj, že je to tu privátní sraz sajdkáristů, no a kdo jako jsme my? Za zeptání nic nedám, tak po pravdě vysypu, že jsme český motorkáři na cestě na TT a hledáme tu někde poblíže kempiště. Zamyslí se, no a po malé chvilce nabídne místo u nich. Nu což, louka je velká, překážet nebudeme, no a alespoň to bude stylový... kdy se českýmu motorkáři podaří vetřít se na englický srazík, že? Kouknem na sebe s Honzou, kejvneme že jo a stařík hned páčí bránu a pouští nás dovnitř.
Náš příjezd vzbudí u převážně postaršího osazenstva pozornost, umocněnou nechtěným Jeníkovým entrée. Odstavil svého Navigátora na "bočák" a nevšimne si, jak je půda měkká. Naložený stroj bryskně zapíchne stojánek do krtiny a způsobně si lehne na levý bok do vysoké trávy. Přiskočíme my i Angláni a hned stojí opět na kolech, naštěstí bez jakékoliv byť i sebemenší újmy. Nojo, sólo mašina na srazu sajdek, chichi... Angláni nám ihned pomohou slisovanými prázdnými konzervami (asi mají zkušenosti), a tak se můžeme věnovat stavbě příbytku.
Pomalu padá soumrak, vaříme, popíjíme pivko a slivku, kecáme s okolníma motorkářema (tedy spíše já, občas se Jeník trochu chytne se svojí němčinou, no a Lída, ta navzdory svému naturelu...mlčí...musí…..) a obhlížíme mnohdy monstrózní stavby sajdek. Některé jsou jasně profi, ty zbývající nesou jednoznačně stopy většího či menšího rukodělného umění svých majitelů. Zvláště totální stavba vzniklá na bázi tříkolky Reliant je boží, no a jedině Bůh ví, jak tohle mohl někdo na místní STK schválit a pustit na silnici. Tohle by nerozdejchali ani naši bezesporu benevolentní technici na STK.
Po pozření večeře je už docela šero, no a otázku co s načatým večerem rozřeší světýlka nedalekého pubu. Malá procházka neuškodí, takže se přiodějeme a vyrazíme podél silnice na "jedno". Uvnitř je poloprázdno a většina osazenstva evidentně pochází z "našeho" srazíku. Usadíme se v koutku u malého stolečku, u baru si poručíme každý to své, přineseme ke stolu jak je v kraji obyčejem a je čas na večerní hodnocení dne a plánování dnů příštích.
Setrváme něco přes hodinku (u mne tři pintičky), než se zvedneme a už za naprosté tmy se odšouráme zpět a neprodleně zalezeme.

Sobota, 25. května
Trasa: Llangollen, Horseshoe Pass, Chester, Manchester, Lancaster, Heysham – Douglas, Peel
.

Ráno vylejzáme do docela slušný zimy a vlhka, rosa jako bejk. Nad náma je sice opět blankytno, leč k nám do údolí slunce doposud nedorazilo, a tak je docela sychravo. Naštěstí ne na dlouho, za chvilku se nad vršky vyhoupne pupík a začne urychleně vysoušet vše kolem. Hned je líp. Po ránu horkej čaj bodne, tak se vrhnu na kuchtění.
Před námi je dnes kolem dvou set kiláků, sraz je o polednách, tak zrovínka není čas na postávání. Zatímco Anglíci zvolna lezou ven ze svých úkrytů a na mnohých je dostatečně znát propařená veselá noc, my svižně balíme a bouráme ještě částečně provlhlý staník. Asi kolem půl deváté je vše hotovo, rozloučíme se s těmi z pohostinných sajdistů, kteří stačili vstát, a se zamáváním a zatroubením mizíme.
Cesta nás vede mírným několikakilometrovým stoupáním do průsmyku Horseshoe (tedy Podkovy, po našom), počasí, dohlednost i teplota optimální, takže zastavíme na parkovišti těsně pod vrcholem na rozhlídnutí a na obligátní focení, když už jsme tady. Obhlížením, rozhlížením a pózováním tu strávíme skoro půlhoďku. Je tu fantasticky, kdyby to takhle vydrželo, říkám si v duchu, ale sám tomu až tak moc nevěřím...
Ze sedla průsmyku se dále placatíme po holých hřebenech zdejší vrchoviny, až nakonec v městečku Ruthin se chtě-nechtě (já spíš nechtě, v horách bych vydržel jezdit...) dáme vpravo směrem z waleských kopců, kterým tímto dáme vale. Odteď už to bude jen o tupém přesunu, převážně dálničním. Po A55 objedeme Chester a pak nás do své betonové náruče uchopí síť britských dálnic, zde, v průmyslových Midlands, obzvláště hustá a zapečená a s kůrčičkou. Najedeme na hájvej tak rychle, že ani nestačím zastavit a otočit si mapu v tankvaku a jedu tudíž "naslepo". Jedem, jedem, prohlížím si cedule nad náma, čtu si M6 North, no a než mě dojde, že TOHLE je naše odbočka, tak jsme za ní.... Doprdele, předpis nepředpis brzdím v širokým odstavným pruhu a konzultuju mapu. No jo, jsme za ní... a máme dvě možnosti. Buďto na nejbližším výjezdu to otočit (což je takových dvacet km navíc) a nebo pokračovat dál přes Manchester, kde se tahle dálnice pod označením M60 za ním opět napojí na M6. Rozhodneme se pro druhou verzi a razíme dál. Průjezd Manchesterem je docela husťárna, křižovatka stíhá křižovatku a musím sakra dávat bacha na přejíždění z pruhu do pruhu a hlídat, zdali Navigátor je stále za mnou. Provoz je docela hustý, u exitu na Bolton zastavujeme na nutné občerstvení a protažení u Services.
Zdržíme se půlhodinku, čas je dobrý, půl jedenácté a do Heyshamu cca 60 km, takže pohoda. Že ale člověk musí počítat se vším se ukáže po pár mílích poslední etapy. Před námi se najednou rozzáří hejno rudých světlušek a je to tady... zácpa, stau, nebo traffic jam, jak se tomuhle říká. Nasadíme ihned osvědčený lék, tedy přerušovanou čáru mezi jednotlivými pruhy a pomalu (přeci jen, cestovní koráby s bagáží...) se prodíráme mezi stojícími či jen velmi zvolna popojíždějícími autaři. Ti nedělají potíže, mnohdy uhnou. Zácpa nemá konce, předpokládám že ji způsobila křižovatka s M6kou, ale i za ní jam pokračuje. No, čas ubíhá, zatím to sice není kritické, ale je nutno s ubývajícími minutami počítat. Teprve když je do Lancasteru necelých dvacet mil, tak najednou ze zácpy vyjíždíme a je vše zase normální. Přesto radši opouštím M6 o jeden výjezd dříve a do starobylého Lancasteru dorazíme po souběžné A6. Ve městě je taky trochu rušnější provoz, ale je půlhodina před polednem a do přístavu pár kiláků, takže v poho.. Objezdem průmyslovou čtvrtí (vloni jsme tu s Janou hledali a posléze našli kemp) se dostaneme podle velkých cedulí FERRY až k vjezdu do areálu přístavu. Před námi je asi stometrová kolona motorkářů čekajících na odbavení. Bohužel, těsně za náma zabrzdí jakýsi místní bezmozek s mašinou totálně osvobozenou od jakýchkoliv tlumičů výfuku. Popojíždění s tímhle generátorem decibelů za sebou po tříhodinové eskapádě po dálnicích mi věru nepřidá na náladě, a jen časový faktor a moje vrozená slušnost mi zabrání vyrvat tomu hovadu klíčky ze spínačky a táhlým obloukem je umístit do blízkého křoví.
Při čekání ve frontě proběhne mobilová konference s druhou částí, která kupodivu ještě trčí v kempu a teprve chce vyrazit k odbavení. Hmmm, na to že jsou tady už dva dny :-((((. Odbavení jde rychle díky davu pomocného personálu v oranžových vestičkách, po kontrole lístků dostáváme na světla stickery s nápisem "Lady", zřejmě název lodi, kterou pojedeme. Za check-pointem jsme ihned směrováni dále do hloubi areálu, ale vyčkáme odbavení našich kolegů, kteří jsou již ve frontě před budkou. No a za chvilku jsme konečně kompletní, dobře to dopadlo!
Najedeme na konec dlouhé fronty vyčnívající z jakéhosi obřího skladiště, kde nás dokaři podle mě nepochopitelného systému rozdělí do dvou kolon, já a Honza v jednom, Zíťasové v druhém, David čeká jinde v "stand-by" pozici, tedy náhradníků, jelikož má lístek až na půlnoc a chce jet už teď s náma. Postupně se naše kolony v dávkách asi po dvaceti nasouvají k lodi, až konečně přijde čas na nás a my sjedeme asi dvě patra dolů do útrob "Lady of the Man", nevelké kocábky Isle of Man Steam Packet Company. V podpalubí rozděleném na vodotěsné sekce je dusno a smrad z mašin, lodníci je sestrkávají co nejblíže k sobě a upoutávají k podlaze a variabilním zábradlím. Honem pryč, zpocenej jako dveře od chlívku beru jen to nejnutnější (tedy prachy, doklady a foťák) a urychleně mizíme nahoru na palubu a spásný vzduch.
Útočiště najdeme na zádi na pravoboku, kde obsadíme strategický výklenek u úvazového pacholete. Paluba a vůbec všechny možné prostory jsou našlapány motorkáři. Není divu, loď byla projektována s ohledem na převážená auta a uvědomíme-li si, že na místě jednoho auta jsou nejmíň čtyři mašiny, tak prostá násobilka napoví. Z nadhledu pozorujeme naloďování zbylých motorkářů, no a dostane se řada i na Davida, který spolu se Zuzanou se k nám těsně před odplutím přidá.
Podle plánu cesta do Douglasu na Manu potrvá přes čtyři hodiny, takže si ji krátíme tím nejjednodušším způsobem - kecáním a pitím piva, to nám jde. Bohužel přísun je značně ztížen skutečností, že na lodi je jen jeden bar a tím se vine neustále doplňovaná a nekončící padesátimetrová fronta na pivo. Mám tu nechtěnou čest si ji taky jednou vystát, jako dělba činností. Bylo to tvrdě zasloužené pivko. Poslední část cesty strávím konzumací "fish&chips" v lodní restauraci a následnému zdřímnutí na tvrdé podlaze vyhlídkové paluby.

Další díl: Jak na Manu pršelo (TT2002) 3 - Man


p1010009
p1010009
p1010012
p1010012
p1010013
p1010013
p1010014
p1010014
p1010016
p1010016
p1010018
p1010018
p1010023
p1010023
p1010025
p1010025
p1010029
p1010029
p1010031
p1010031
p1010034
p1010034
p1010036
p1010036
p1010038
p1010038
p1010041
p1010041
p1010042
p1010042
p1010048
p1010048
p1010050
p1010050
p1010051
p1010051
p1010053
p1010053
p1010057
p1010057
p1010059
p1010059
p1010060
p1010060
P1010061
P1010061
P1010062
P1010062
P1010065
P1010065
P1010067
P1010067
P1010069
P1010069
P1010072
P1010072
P1010073
P1010073
P1010075
P1010075
P1010076
P1010076
P1010082
P1010082
P1010085
P1010085
P1010090
P1010090

Vaše názory

K tomuto článku zatím nebyl připojen žádný názor