www.voge-bikes.cz

 


Nacházíte se: CESTOPISY / Zahraniční cestopisy

Jak na Manu pršelo (TT2002) 3 - Man

Jiří Bašný, 3.1.2012

Předchozí díl: Jak na Manu pršelo (TT2002) 2 - Anglie a Wales

Rytmické a pravidelné dunění mohutných dieselů změní rytmus, což mne probudí z dřímoty. Pohled přes bort prozradí, že Douglas je nedaleko a za chvilku budeme na místě, tak už zůstanu vzhůru. I ostatní jeví zájem o pevninu, zábradlí je plně obsazeno. Přistávací manévr trvá déle, ale perfektně a přiražení k molu skoro necítím. Ještě vyčkáme, než nás lodní rozhlas vyzve k nástupu ke strojům. Dole na autodecku ještě skoro půlhodinku postojíme, než se vyklidí sekce před námi, což opět má za následek mé celkové interní zavlhnutí. Naštěstí přichází pokyn k nastartování a postupně můžeme ven z dusného pekla.
Kolegové již čekají na molu, než dorazíme my, chvilku obejdujeme, nabalíme vše a je čas opustit terminál. S popisem cesty do objednaného kempu a mapou v tankvaku vyjíždíme. Promotáme se malým přístavem a bez problémů najedeme A25 směr Castletown. Odbočku vlevo najdu, no a cíl taky, pouze s jedním přejetím. Zajedeme na rozsáhlý dvůr usedlosti Hampton Manor a jsme na místě.
Majitelka Kate Hall nás přivítá a provede celým areálem, ukáže kam se stanama a tak kolem, načež nás ponechá své další činnosti. Ukáže se ale, že cena 6 liber za osobu a den se moc nelíbí ostatním, no a prý jsou tu kolem kempy i lacinější (Zuzka to z Guernsey zjišťovala), nikdo však neví, jak vypadají a co je to zač. Nakonec, abychom se mohli zodpovědně rozhodnout, tak David se Zuzkou jedou obhlédnout další kemp do Peelu a my zatím zůstáváme na místě. Během diskuze však Lída zjišťuje, že postrádá taštičku s doklady, kterou vždy nosí přes rameno. Na lodi ji ještě měla, tak se musela ztratit při vyloďování nebo cestě sem. Potěš pánbů, žeby opakování zkušenosti z Francie 1995, kdy jsme byli nuceni měnit plán dovolené a na konzulátě v Marseille vyřídit Kubičkovy náhradní doklady za ty ukradené? Hmmm, tak tohle nám zdá se tady taky asi hejbne s plánama, tady budeme muset do Londýna. Žertování, že jsme stejně chtěli britskou metropoli navštívit, je sarkastické, leč výstižné.
Ze všech těchto komplikací mne chytne "blbá nálada", hlavně proto, že jsem tenhle kemp dohadoval dva roky a teď budu (opět já) vypadat jako trubka, kterej se nedovede ani s kámošema domluvit a něco dojednává za jejich zády. Herdek, taky mě to mohli říct dřív, že mají v pácu jiné kempiště. No nic, ve světle ztracenejch papírů je tohle malichernost, nicméně jak jsem řekl, na mojí náladě to nepřidá.
Nikomu není moc do řeči, sedíme na lavičce a čekáme na zprávu průzkumníků. Té se nám dostává asi po půlhodině, prý je to OK a za cenu méně než poloviční. Chvilku se ještě dohadujeme, nicméně převaha příznivců levnějšího ubytování je drtivá, v podstatě je to já proti zbytku světa. No nic, omluvím se majitelce, že jedeme za zbytkem party do Peelu a opustíme Hampton Manor.
Nejprve zajedeme zpět do přístavu, kde zajdeme k informacím zeptat se, zdali se pasy nenašly. Odpověď je negativní, dohodnu ještě že učiní dotaz do Heyshamu (loď je dávno někde na moři) a my se stavíme za dva dny opět se pozeptat. A pak už zamíříme do Peelu, převážně po trati TT.
Kemp nacházíme nahoře nad městem na Derby Road, hned za rozsáhlým areálem místní školy. Nevypadá to nejhůř, není to jen louka nebo pole s mobilními hajzly, jaké jsme míjeli při jízdě sem podél trati (tam by se mě věru nechtělo), ale zcela regulérní kemp s velkou zděnou "facility". Jo, OK, zůstaneme tady. Najdeme si volný plácek (není jich zrovna moc) a vrhneme se na budování tábora.
Večer proběhne v poklidné atmosféře přípravy a konzumace jídla i nějakého toho pitiva. Je docela chladno, fičí studený severozápadní vítr, no a tak zalejzáme poměrně brzo.

Neděle 26. května
Trasa: Peel, Douglas, Port Soderick, Castletown, Port St. Mary, Port Erin, Peel.

Nedělní ráno je avízováno typickým ostrovním budíčkem. Kdo neví, toho poučím.... Prostě, stan nahnutý a plácající se pod poryvy severozápadního proudění a do toho cuhák jako když otevře nebeská stavidla. Ležím na odvrácené straně a na matračce, takže celkem pohoda. Zato Zíkovi vedle mají vodní manévry. V proláklině, která včera při stavbě jaksi nebyla patrná, stojí voda a část z ní interně ve stanu. Mokrá stěna návětrné strany plácá Honzu po ksichtíku, prostě ostrovní počasí v celé své typickosti. Z posledních dovolených jsem zvyklý a už dost otrlý, takže mě to ani moc nebere, zato kolegy povětrnost deptá. Nedivím se, byvši poprvé takto konfrontován, měl jsem pocity a rozpoložení obdobné.
V hrubém dopoledni se vyštracháme ze svých prochcaných příbytků. Hustý déšť ustává, co trvá, je vichr, a sem tam přeprška. Že nejsme v neštěstí sami, je vidět koldokola. Skoro každej se motá kolem více či méně poničeného ležení, čvachtá v hluboké trávě a povětšině kleje. Trávník evidentně není schopen pojmout další kubíky vody z nebes, každá sebemenší prohlubeň tvoří jezírko, a každé šlápnutí má za následek výron žlutohnědého bahna kolem boty. Chodit v sandálech?? Ani náhodou, motobotka postačí, holínka by byla ideální. Medím si ve svejch goretexovejch Daineskách. Cesta do umývárky se nám poněkud prodlouží, protože na původní trase vyrašilo slušně hluboké a rozsáhlé jezírko, ve kterém dokonce plave několik divokých kačen..... Hnus, vašnosti.... Svět je nutno ale nazírat z té pozitivní stránky, takže kvituju s povděkem, že jsem v relativním suchu a prší jen chvilenkama. Samo, několik hltanců slivovice dodá optimismu taktéž.
Jen co se trochu zmátoříme, tak se vydáme do asi tři sta metrů vzdálené sámošky pro nezbytné nákupy. Chlapci mají absťák, no a nějaká ta potravina je taky třeba.
V malém, leč vším potřebným zásobeném marketu se naše grupa ukryje před agilitou místního počasí na více než hodinu. Já mám vybráno vcelku rychle, kolegáčci berou nákup nejenom po stránce zaopatřovací, ale daleko spíše poznávací. Očichávají regály, váží různá balení a různé druhy (jakož i ceny) nabízených piv. V kroužení kolem regálů jim konkuruje Liduš, následována ne až tak nadšeným Honzou. Nespěcháme, a ani já nejsem nervózní z loudavého přístupu. Proč? No, déšť hrubě bubnující na průsvitnou střechu marketu zrovna ven nevábí... A tak i já kroužím kolem dokola a z nudy porovnávám ceny tady a u nás. Kupodivu, leccos vychází poměrně příznivě, například rybí konzervy a část potravin jsou cenově souměřitelné (s mírnou odchylkou vzhůru, jasně) s našimi. Bohužel, jediná masová konzerva v regálech je mleťák ("minced meat", naše "vepřovky či hovězí ve vlastní" tu jaksi neznají) a corned beef, tedy náš lančmít. Tyhle masovky, kupodivu, jsou více než přijatelné. Hotovky, naopak, si nechají obchodníci řácky zaplatit, tudy cestička pro Čížka nevede. Prostě, jasně, suroviny jsou laciné, výrobky drahé. S těmahle zásadama se zde dá slušně žít.
Ale "back to realty", shora to nebubnuje, tedy platit a davaj pryč. Každému motorkáři tu u kasy vnutí (jo, je to tak) kartu Clubman, která vzápětí znamená jistý a ne zrovna nepodstatný discount při závěrečném zúčtování.
Návrat naštěstí proběhne jen za mírného, skoro nepodstatného deštíku, který téměř neregistrujeme. Časné odpoledne se v našem pojetí nese v kuchařském tónu. Obsadíme větší půlku kuchyně a vrhneme se na vařbu něčeho teplého. Věru, že to sakra potřebujeme. Navlečeni ve všem co jaksi s sebou máme, se studenýma nohama, potřebujeme hodně moc něco hodně teplýho do tlamičky. A tak vaříme, až se z nás kouří.
Po obědě, který sakra bodnul, se ještě chvilku motáme po kempu, prohlížíme a fotíme rarity, které jinde než tady sotva našinec spatří.
Odpoledne je tu, leč co s ním? Nakonec je rozhodnuto se vydat do Douglasu, kde by bylo dobré se v SeaTerminalu poptat po pasech, zdali se náhodou nenašly. Ukotvíme tedy stany jak nejlíp dovedeme a vyrazíme. V informační kanceláři o dokladech nic nevědí, máme se zeptat za den, dva. Hmmm, to už vypadá bledě, poctivej nálezce už by je určitě odevzdal.
Teď jen jak užitečně strávit zbytek do večera? Partou zní úmysl procourat Douglas, mě to příliš nevoní, takže se rozhodnu pohrdnout kolektivem a vyrazím do jižní části ostrova na vlastní pěst.
Opustím Douglas stejně jako včera po A25, ale před jednosměrkou a nadjezdem trati uhnu vlevo na Port Soderick. Silnička se vyšplhá na útesy nad zátoku, kde se na příhodném místečku poprvé zastavím na vychutnání scenérie. Neprší, ale je zataženo a nízké mraky dodávají okolí takovou typickou ostrovní atmosféru. Paráda!
Další cesta mě vede stále dolů až na parkoviště v hrdle zátoky, kde končí. V bývalém přístavu je dnes jen jedna budova, nějaký soukromý jachtklub. Potkám tady tři motorkáře, jedním z nich je docela úctyhodný holandský stařík na ne zrovna nejnovějším Golďasu. Počumím a jedu dál.
Slizkými zatáčkami v hustém lese úzkého kaňonu Port Soderick Glen se dostanu zpět na A25 a pokračuju dál na jih podél pobřeží a trati IoM Steam Railway. Po několika mílích odbočím vpravo k nádraží Santon, kde provizorně železnice končí a další úsek až k Ballasalla se rekonstruuje. Bohužel se mi nepodaří parní vlak tady zastihnout, co se dá dělat.
Další moje zastávka je u pumpy za Ballasalla, kde jednak koupím benzín, a jednak využiju výhodné ceny (5,95 GBP) a koupím si "polo shirt" s nášivkou TT2002. Ve světle toho, že zítra uvidím v Douglasu ty samé za 13 librouchů, docela dobrý kauf.... Dále nejedu dlouho, zbystřím, neb se po levé straně objeví jediné místní letiště Ronaldsway, schopné přijímat regionální jety. Na jeho kraji objevím malé "Manx Aviation Museum", ha! Hurá k němu! Nepočítám ale s časovým faktorem, neboť je půl páté a právě zavírají. No nic, bude čas příště. Za mnou sem zabočí další zájemce, starší Germán na báwu, tak jej rovnou odešlu pryč, ani nemusí slejzat.
Nejedu dlouho a jsem na kraji prvního ze tří přístavů na jihu, Castletownu. Odbočím vlevo a jedu se podívat na mys Langness a zátoku Derby Haven. Jsem tu sám, nikde nikdo, jen já a ocelově šedozelené, klidné moře. Vychutnám si tu u zídky nad širokou písečnou pláží svoji chvilku klidu. Pár set metrů jízdy a ocitnu se v samém středu malého přístavu. Odstavím slona naproti bizarní siluetě pevnosti na vršku nad ním, do kufrů nacpu propriety a jdu si přístávek obejít.
Po kolečku kolem zakotvených rybářů a jachet přejdu lávku nad vraty uzavírajícími hrdlo vnitřního bazénu (proti značnému a zde běžnému přílivu) a vydám se vzhůru do podhradí, kde se promotám až k hradbám hradu a původně normanské pevnosti Rushen, jedné z nejvíce zachovalých normanských památek tohoto typu na britských ostrovech. Naštěstí i nadále neprší, i když dekus je výhružně nízko.
Protože požitek má být dokonalý, a moje duše si tu, tady a takhle medí jen což, je třeba i tělu dát potřebné a odměnit jej za to, že mě sem doneslo. Proto využiju služby jedné z hospůdek mezi hradem a přístavním bazénem a dám si jedno pivko, pěkně venku u stolku s výhledem na přístav a pevnost. Posedím tu půlhodinku, s klidem a mírem v duši, a hlavou mi letí události posledních dvou měsíců, které nebyly zrovínka růžové a rozjásané. Ale "that´s life", s tím nic nenadělám.
Vrátím se zpět k mašině, objedu ještě jednou Rushen a zamířím přímo na západ. Na pobřeží zátoky Bay ny Carrickey na chvilku zastavím na opuštěném parkovišti s výhledem na Port St. Mary v oparu na obzoru.
V Port St. Mary zakotvím přímo v přístavu, kde sleduju jednak práce rybářů před nočním výjezdem, a i motorkáře připravující své zaparkované stroje na přenocování.
Přes nízký hřeben přejedu do posledního dnešního přístavu, Port Erinu. Nejprve zakotvím nahoře před frontou lázeňských penzionů a hotelů na Spaldrick Promenade vysoko nad zálivem, jako druhou zastávku zvolím starý vlnolam vybíhající z jižního pobřeží zátoky. Odstavím mašinu nahoře a sám se odsunu asi sto metrů dál až na samý konec hráze. Zde se na čtvrthodinku uvelebím a počumuju kolem dokola. Absolutní klid a mír je mi společníkem.
Pohled na hodinky říká, že je šest a tedy je čas pomýšlet pomalu na cestu zpět. Objedu celou zátoku a vyjedu nahoru na severní útesy Bradda Head, po jejichž hřebenu se uzounkými silničkami vrátím dolů na křižovatku v Ballagawne, kde se dám vlevo přímo na sever, opět podél pobřeží. Silnička se motá vzhůru svahem a netrvá dlouho a ponořím se do mléčně husté nízké oblačnosti. Neprší, ale v mraku mží tak, že za chvilku je štít skoro neprůhledný. Zvyklý ze Skotska či Irska, moc mi to nevadí. Tahle část Manu je dost opuštěná a neosídlená, kolem jsou pouze pastviny porostlé hrubou a drsnou horskou trávou, občas přerušené menším lesíkem. Nespěchám, jedu si svých padesát, víc to jednak nejde kvůli oblačnosti, a jednak i silnička je z těch hrbatějších a její oslizlý povrch neoplývá adhezí.
Z nízké oblačnosti vyjedu až na sjezdu od Glenmaye do Peelu. V přístavu se opět zastavím přímo na hlavní promenádě a poté objedu vnitřní přístav až na jeho konec, kde stojí ruiny Peel Castle, hradu bránícího přístup do přístavu. Na parkovišti vedle záchranářské stanice ("RN Lifeboat") odstavím mašinu vedle malého kiosku, a protože jsem dost prokřehlý po průjezdu zamlženou pahorkatinou, tak se na závěr opravdu vydařeného výletu odměním horkou čokoládou, sedíc na kamenné zdi vlnolamu. Mňam...
Asi v půl osmé je nejvyšší čas na návrat. Do kempu je to jen kousek a již se brodím hlubokým rozježděným bahnem k našemu tábořišti. Ostatní jsou již také na místě. Po lehkém orazu se dohodneme, že po dnešním ne zrovínka příznivém počasí by bylo vhodné se celkově zahřát. No a kde jinde, než v hospodě... Slovo dá slovo, sbalíme se a jako "jeden muž" se vydáme na pochod do Peelu.
Po skupinové fotce s místním rázovitým bobby sejdeme až na Marine Promenade a hledáme, kde složíme svá prokřehlá těla. Moc se nám to nedaří, puby jsou buďto plné, nebo již nemají nabídku jídel. Je dost pozdě, po deváté. Nakonec najdeme jeden podnik, kde jsou schopni nám posloužit, bohužel, musíme se na chvilku rozesadit na dvě grupy. Dohromady se dáme až se vedle nás uvolní jeden stůl. Nabídka jídel není moc široká, vlastně jen "steak in kidney pie" (což je něco jako guláš v těstíčku) a uzená treska (smoked cod) s hranolky. Většina volí maso, já rybu, a podle reakcí zbytku jsem zdá se volil dobře.
Posedíme řádně dlouho. Je tu teplo, pivka dost, tak kam spěchat, že.... Teprve s půlnocí se zvedneme a osvětlenou promenádou a ztichlým přístavem se odšouráme do kempiště.

Další díl: Jak na Manu pršelo (TT2002) 4 - Man, TT den


p1010093
p1010093
p1010096
p1010096
p1010097
p1010097
p1010099
p1010099
p1010100
p1010100
p1010101
p1010101
p1010102
p1010102
p1010104
p1010104
p1010106
p1010106
p1010109
p1010109
p1010114
p1010114
p1010115
p1010115
p1010116
p1010116
p1010117
p1010117
p1010119
p1010119
p1010122
p1010122
p1010124
p1010124
p1010126
p1010126
p1010128
p1010128
p1010130
p1010130
p1010131
p1010131
p1010132
p1010132
p1010136
p1010136
p1010137
p1010137
p1010141
p1010141
p1010142
p1010142

Vaše názory

K tomuto článku zatím nebyl připojen žádný názor