Nacházíte se: CESTOPISY / Zahraniční cestopisy

Na Bigu do Japonska, část první: Z České Lípy na Bajkal

Vojta Vlasák, 30.7.2019

Na Bigu do Japonska, část první: Z České Lípy na Bajkal

Jaké to je, když skončí mnohaměsíční plánování, chystání, ponocování, telefonování, mailování a ty sedneš a jedeš do neznáma?

Mnohej to zná. I já. Ale tohle je jiný. Větší, než co jsem kdy zažil, a tak se ve mě mísej pocity. Těším se, ale zároveň hodně obávám. S přibývajícími kilometry však převládnou klady.

 

Hromadný start

Tak se to povedlo, akce Na Bigu do Japonska začíná. Odjíždím v neděli 23. 6. z kempu Černá Louže u Rynoltic. Celej víkend zde probíhal rockovo-metalovej fesťák, což mi přišlo jako fajn příležitost se se všema chábrama rozloučit.

Dopoledne sraz s druhou partou ve Frýdlantu. Slušná grupa se sešla. Dokonce i rodičové přijeli na své TDMce. Přesouváme se na Ostravu a část bandy se v průběhu cesty loučí a otáčí. V Ově odpadnou další a tak Slovenskem trajdáme už jen čtyři motorky, včetně jedné vojenské Jawy s pávem.

Tatry zastihnem v nádherném počasí. Na Dukle dochází k dalšímu loučení. Kanál (Jawa 350) a Velitel (Yamaha TDM) otáčej k domovu. Míša a ani jeho BMW F 800 GS se ze mě zatím nezbláznili, a tak přej že ještě chvíli vydrží.

Zakarpatská Ukrajina je super. Příroda, lidi, cesty a jídlo nás omámili. Bohužel jsem tu jen na skok. Taková ochutnávka.

Otáčíme na sever. Část cesty vede přes Ukrajinu a pak do Polska. Stále nám přeje počasí a neprší. Ale horko a komáři. To je co nás sejří.

Řeším první trablík. Upadl kabel od světel. Půl hodina, půjčená pájka  a jedeme dál. Tentokrát už Litva. Většinou hledáme spaní u vody, páč si rád trochu zarybařím. Je to fajn relax po celodenním cestování.

Skanzen Rumšiškéš je ukázkou klasického litevského žití v letech minulých. Fotíš a natáčíš. Nevíš, na co dřív koukat. Ale.... Je to také místo, kde se i s Míšou loučím. Musí směřovat domů.

 

Sám

Co ti budu povídat, první hoďku mám divné pocity.

Horu křížů nelze minout. Je to pro mě nepochopitelně krásný a doporučuju všem. Taktéž raketovou základnu u vesnice Plokštine.

V Lotyšsku se mi zalíbil NP Gaujas s okolím města Sigulda. Hrad, údolí a jeskyně. Vše krásné a kousek od sebe. Nečekal jsem v těchto zemích monožství šotolinových a mnohdy hodně rychlých cest lesem. Jsou to fajn spojnice a rád je využívám. Navíc provoz nula.

Zato v Estonsku, když zavítáš k přímořské cestě, to si užiješ. Mraky aut, motorek a lidí. Nic pro mě.

Centrální částí tohoto placatého státu se po okreskách přemístím na hraniční přechod Narva. Všehovšudy tři hodiny, trocha papírů, jeden houknutej poplach a jsem v Rusku. Vyberu peníz, koupím simku a mám vystaráno.

V hlavě mám problém, kterej vzniknul už dávno v mládí, které jsem trávil asi až moc na dílně a vím tedy, co všechno se na motorce může podělat. Problém se projevuje zpravidla tím, že slyším z motoru zvuky, které tam předtím určitě nebyly. Mám to tak na všech cestách a tahle není výjimkou. Nojo, ale tohle je Big a vzducháč k tomu. Tady slyšíš opravdu kdeco.

Snažím se to ignorovat a vychutnávám první kilometry slušného ruského asfaltu. Focení si užiju u města Schlisselburg a pak u samotného Ladožského jezera.

Na místní styl řízení si rychle zvykám. Je to občas masakr, ale takhle to prostě je. U města Cherepovets mě chytá první velká bouřka. Ještě před ní však stihnu zahlídnout to odporný množství komínů, z nichž se valí totál černota. A u  nás řešíme euro normy už kolikáté řady.

I když jsem promoklej, stanuju. Pár dní se to dá přežít a kazit si tím náladu nehodlám. Co se mi ale nezamlouvá, jsou nudné hlavní tahy. Jednoduše řečeno, průsek lesem, na němž je asfalt, nebo šotolina v případě stavby.

100 km pod Volgodou se rozhodnu pro zkratku. V mapě je to žlutá a bejt to za sucha, je to určitě skvělé poježdění. Asi si dovedeš představit, jak jsem v tom blátě a šotolině skoro celej den klel a jak jsem nakonec byl rád zase za asfalt. A to bylo jen blbejch 290 km...

Začlo mi prostě období dešťů. I další dny jsou takové. Není tu ale nic, proč bych chtěl stavět a jít se tam vyloženě podívat. Zpestření mám jen výměnou řetězovky. Vyjížděl jsem na staré a novou si vezu s sebou. Po pravdě jsem doufal, že vydrží víc, ale co už. Najdu si plac a jdu na věc. A ejhle. Rozteče šroubů na rozetě mi neseděj. Doma jsem kontroloval počet děr a zubů. Bohužel ne rozteč. Tak tedy nové bude jen přední kolečko a řetěz.

Když to náhodou ta stará rozeta nechroupne, mám plán jak to vyřešit. Svrtal a sešrouboval bych je k sobě. Kontroluju to a místo na to je. Vyrážím tedy celkem klidný dál.

Objedu Perm a davaj na Jekatěrinburg. Tachometr ukazuje samé sedmičky. Fotím si je a přeju si, ať jsou šťastné.

 

První problémy

Rovina nebo jen mírné kopečky jižního Uralu. Stálá rychlost, nuda jak blázen. Vtom dvakrát za sebou vylítnou otáčky. Tep je okamžitě 150.

Stavím na krajnici. Fájn. Klouzla mi spojka. Proč? Je v naprosté kondici, pružiny jsou nové. Kontroluji olej.

Pomalu pokračuji do města. Zde se mě náhodně ujal motorkář Artěm a jedem k němu domů. Druhý den to na síldišti rozhážu a problém je na světě. V oleji jsou šupinky kovu. V zimě jsem totiž, krom jiného, vyměnil šrouby, co zajišťují plech s guferem. Křížové hlavy za hlavy imbusové. Ty jsou však vyšší a třely se o ozubené kolo. A do toho ta jedna hlava prosekla ono gufero...

Tak tedy sehnat olej na výplach, závitník M6, delší šrouby s nízkou hlavou a simering. Vše se daří, jen to gufero ne. Nakonec mám, jen je o 1 mm nižší. S tím už si nějak poradím.

Po opravách se ještě zmátořím a pomáhám Artěmovi na oplátku s bytem. Strháváme tapety. Jsem rád, že zas něco dělám rukama.

Večer trávím ve městě. Nábřeží a centrum je krásné. Vyčasilo se, a tak můžeme i na motorový člun, co tu jezdí po řece. V noci si ještě užívám výhledy na celé rozsvícené město u šíši s místními a když se přiblíží půlnoc, beru tágo a spěchám zpět na sídliště a spát, bo vstáváme v pět.

Jak byl problém s motorkou, nebyla nálada na nic. Ale teď se rád kousek vrátím, abych si udělal fotku u monumentu oddělujícího Asii od Evropy.

 

Nová přátelství

Kilometry a zase kilometry. Takový to, když navi ukáže, že za 495 km máš vyjet z kruháče druhým výjezdem, čili zase rovně. Do toho zem placka. Borovice, smrky, břízy a aby ses nenudil, občas je les shořelej. Tot´ vše.

Pociťuju na sobě, že jsem víc v pohodě. Už jsem tak daleko, že i kdyby se něco podělalo, musím to stejně řešit tady. Sice zase něco slyším z motoru, vše je však v pořádku a dodnes si myslím, že to byla halucinace.

Ráno i večer si vařím. Baví mě to a mám k tomu spoustu krámů, včetně pánve a dřevěného prkýnka. Jídlo přes den ale řešívám u silnice. Nejčastěji v zařízení s názvem Kafe. Ideálně ty, kde parkují hodně kamiony. Vzhled je často strašidelnej, ale najíš se za 60 Kč a chutná to dobře.

Při jedné takové zastávce potkávám Němce Felixe. Cestuje se svým psem ve Volgswagenu T5. Dáme se do řeči a zjišťuji, že je to taky celkem pankáč a odchovanec. Minulej tejden auto obrátil na bok. Už je ale zase v pořádku, a tak valí na Bajkal.

Dohodnem se na společném táboření. Felix si taky potrpí na dobré jídlo a jeho výbavu a možnost si ji vzít na cesty s sebou mu zavidím. Navaříme a šmakujem si.

Škoda jen, že tolik otravují komáři. Bohužel ale víme, že to teď bude každej večer. Když zalezu do stanu, beru čelovku a hledám, zda tu nějaký není. Jen tak se dobře vyspíš.

Ráno si jedem každý svým tempem. 200 km před Omskem u mě staví místní motorkáři. Polepí mi kufr a pozvou mě do bike postu v Omsku. To přece neodmítnu, a tak večer stavím motorku na smluvené adrese.

Lidí jak na Václaváku. Omští Medvědi mě přijali neskutečně. Hodně otázek a rozprav. Pomalu začínám tu ruštinu chytat. Ve škole jsem ji neměl, jen před lety, co jsem pochytil od chábra během tří týdnů našeho putování po Kavkaze.

Stůl se prohýbá a přijde i na pivo. To se tu podává jen jakési temné a kalné. Prej domácí produkt. Chce to hodně odvahy, aby to šlo pít. Ale zas ožrat se, když ti to chutná? To umí každej.

Další perla je v podobě nějakýho zaručeně dobrýho modelu sibiřský trávy. Vůbec netuším, co to se mnou má dělat, páč uživatel této rostliny nejsem. To už na sobě víc cejtím následky dalších domácích produktů. Zázvorová a višňová pálenka.

A když je zábava v nejlepším, vyhlašují borci závod. Kdo vypije rychleji pivo. Nalejvají mě a místnímu kápovi. Přichází vylepšení. Piva osolí a do každého vykydnou vejce. O fous prohrávám, i tak je mi obrovsky gratulováno. Nejspíš že jsem se nepoblil.

Párty končí ve tři ráno a já, abych mohl spát, stavím stan uvnitř.

Další přesun je až do Novosibirska. Spát někde na půl cesty mi bylo důrazně nedoporučeno. Vládnou tu totiž komáři. Felix je trochu napřed a posílá mi koordináty. Složitě a za šera ho nalézám v centru města u pláží na řece Ob.

Ani tuhle noc se nejde brzo spát. Mám náskok oproti plánu, a tak si udělám výlet z hlavní trasy na jih, do Altaje. Jeden a půl dne trvá, než tam dojedu, ale stojí to za to. Zprvu jen zelené, menší kopečky. Svítí mi slunko a s modrou oblohou nad sebou si užívám ty výhledy.

Ještě pár hodin za řidítkama a začne to hlavní. Pravej Altaj. Asfalt zmizí, cesty se klikatí a hory zvedají. Projedu několik tisícimetrových sedel a pak to nejvyšší. Sajanský průsmk, 2214 m n. m. Vojtěchovi klesnou volnoběžné otáčky o 300, ale statečně se drží.

Bohužel jsou to hory, a tak zanedlouho přijde déšť. Jsem skoro na mongolské hranici a vše se mění. Lidi, příroda, obydlí.

Večer hledám v Kyzylu spaní. Na křižovatce na sebe hulákáme s chlapíkem z UAZu. Vyptává se klasicky odkuda a kuda. Pak odbočí a zmizí. Já ještě kilák jedu a pak stavím. Vedle mě zastaví auto a z něj vystupuje Vitalij. Taky motorkář a vede mě do bike postu. Pak se mnou v půl dvanácté sjezdí půl města, abych měl co jíst a jede dom.

Na druhý den se stává mým průvodcem po městě, které je považováno za střed Asie. Jedem do muzea, pak k monumentům a nakonec k buddhistickému chrámu.

Dostávám adresu, kam mám dojet a loučíme se. V horách mlhy a mlhy, pak 120 km hodně špatných cest a jsem na místě. Je šero a telefony, co jsem dostal, jsou vypnuté. Mám ale nepřijatý hovor, tak tam volám. Zvedá to Saša. Kluci z Kyzylu mu cinkli, páč v průběhu dne zjistili, že první kontakt neklapne.

Za tmy ještě 100 km do Košurnikovo. Parkuju v depu pro drezínu, jím v nádražácký jídelně a spím na ubikaci pro drážní dělníky. Do toho stihnem i fajně pokecat.

Ráno mě čeká 300 km tajgou bez asfaltu, měst a signálu. To umí na člověka zapůsobit. Si pak uvědomíš, jakej že to jsi pán tvorstva. Leda houby! A když se z tama dostanu, zas jen asfalt.

Na hlavní trase projíždím i větším městem Tulun. Je takřka zničené po povodni z minulého týdne. Škaredý pohled.

 

Bajkal

Další velké město je Irkutsk. Chci si zde nakoupit a vydat se na sever na Olkhon. Před marketem mě však zastaví Marina a zve mě k nim domů. Domlouváme se, že možná až pojedu zpět z ostrova.

Pribajkalský národní park je krásný a hornatý kus země. Baví mě se těma kopečkama jen tak toulat. Trajekt na největší bajkalský ostrov je zdarma. Předjedu kolonu a vmáčknu se na loď.

Asfalt zase zmizel. Cesty jsou neskutečně rozmlácený od borců v dodávkách UAZ, páč s tim lítaj jak střelení. Příroda je super. Kopcovitá a naprosto bez stromů. Působí to zvláštně.

Ujedu jen asi 20 km a zamířím na jednu z mnoha krásných olkhonských pláží. Opět se střetávám s Felixem. Okamžitě si jdu zaplavat, pak grilujem a oslavujem. Nevím uplně přesně co, ale komu to vadí? Stan stavím za tmy. Kdy a jak jsem se do něj dostal? To nikdo netuší.

Další den, když se trochu oklepu, se pustím do servisování. Přeci jen už je to 12 tisíc kilometrů od vyjetí z domu. Kontrola vůlí ventilů, dopnutí řetízku k vyvažovákům, povedlo se opravit čidlo tlaku oleje a trochu jsem vyklepal vzduchový filtr. Taky celkově motorku projdu, zda někde nestrádá.

Po složení všeho přijde taková bouřka s větrem, že jsem podpíral stan, aby to vydržel. Po hodině jako když utne a za chvíli slunko, což mě vybídlo ke špacíru.

Další den projezdím zbytek ostrova. Nezajet sem by byla obrovská škoda. Druhá polovina ostrova je lesnatá a neméně krásná. Výhledy, kopce, útesy a cesty, kde se mění hlína v šotolinu, písek nebo roletu během několika metrů. Úžasnej kus země.

Znáš to určitě taky. Někde se ti líbí a nechce se ti pryč. To jsem měl já na Olkhonu. Ale čas je neúprosnej. Termín lodního lístku je daný. Vyrážím tedy zpět k trajektu a opouštím ostrov. Říkám si, co přinese dnešní večer, zítřek, další týden...

Pokračování příště

Sledovat mě můžeš na facebookovém profilu vojtěchvojtěch.cz. Další část cestopisu bude samozřejmě i zde na stránkách MotoRoute.

Poděkování za spolupráci na této cestě patří:

Adventure-vybavení, LS Adventure, Mitas, ČZ Chains, Big Husky, RST motooblečení, Lojzo, Motorex CZ a časopisu MotoRoute. 


Na Bigu do Japonska 1-01
Na Bigu do Japonska 1-01
Na Bigu do Japonska 1-02
Na Bigu do Japonska 1-02
Na Bigu do Japonska 1-03
Na Bigu do Japonska 1-03
Na Bigu do Japonska 1-04
Na Bigu do Japonska 1-04
Na Bigu do Japonska 1-05
Na Bigu do Japonska 1-05
Na Bigu do Japonska 1-06
Na Bigu do Japonska 1-06
Na Bigu do Japonska 1-07
Na Bigu do Japonska 1-07
Na Bigu do Japonska 1-08
Na Bigu do Japonska 1-08
Na Bigu do Japonska 1-09
Na Bigu do Japonska 1-09
Na Bigu do Japonska 1-10
Na Bigu do Japonska 1-10
Na Bigu do Japonska 1-11
Na Bigu do Japonska 1-11
Na Bigu do Japonska 1-12
Na Bigu do Japonska 1-12
Na Bigu do Japonska 1-13
Na Bigu do Japonska 1-13
Na Bigu do Japonska 1-14
Na Bigu do Japonska 1-14
Na Bigu do Japonska 1-15
Na Bigu do Japonska 1-15
Na Bigu do Japonska 1-16
Na Bigu do Japonska 1-16
Na Bigu do Japonska 1-17
Na Bigu do Japonska 1-17
Na Bigu do Japonska 1-18
Na Bigu do Japonska 1-18
Na Bigu do Japonska 1-19
Na Bigu do Japonska 1-19
Na Bigu do Japonska 1-20
Na Bigu do Japonska 1-20
Na Bigu do Japonska 1-21
Na Bigu do Japonska 1-21
Na Bigu do Japonska 1-22
Na Bigu do Japonska 1-22
Na Bigu do Japonska 1-23
Na Bigu do Japonska 1-23
Na Bigu do Japonska 1-24
Na Bigu do Japonska 1-24
Na Bigu do Japonska 1-25
Na Bigu do Japonska 1-25
Na Bigu do Japonska 1-26
Na Bigu do Japonska 1-26
Na Bigu do Japonska 1-27
Na Bigu do Japonska 1-27
Na Bigu do Japonska 1-28
Na Bigu do Japonska 1-28
Na Bigu do Japonska 1-29
Na Bigu do Japonska 1-29
Na Bigu do Japonska 1-30
Na Bigu do Japonska 1-30
Na Bigu do Japonska 1-31
Na Bigu do Japonska 1-31
Na Bigu do Japonska 1-32
Na Bigu do Japonska 1-32
Na Bigu do Japonska 1-33
Na Bigu do Japonska 1-33
Na Bigu do Japonska 1-34
Na Bigu do Japonska 1-34
Na Bigu do Japonska 1-35
Na Bigu do Japonska 1-35
Na Bigu do Japonska 1-36
Na Bigu do Japonska 1-36
Na Bigu do Japonska 1-37
Na Bigu do Japonska 1-37
Na Bigu do Japonska 1-38
Na Bigu do Japonska 1-38
Na Bigu do Japonska 1-39
Na Bigu do Japonska 1-39