CFMOTO motocykly a ATV


Nacházíte se: CESTOPISY / Zahraniční cestopisy

Nízký průlet Vyšnými Vlkodlaky - den čtvrtý

Jiří Bašný, 29.10.2010

Předchozí díl: Den třetí

Tak dnes zase do sedel motorek...
Vstáváme kolem šesté všichni, neb nás čeká (jako už každý další den) řádná porce kiláků a netřeba otálet. Co nestihnem dopoledne, nestihnem vůbec.
Patnáct minut před osmou se loučíme s přívětivým panem majitelem, po nás vše (dámy, díky moc!) uklizeno a umyto, ať mu nepřiděláme příliš práce.
Uprostřed Viseu stavíme, bychom se pokusili o výběr prašulí z bankomatů. První v bance Transylvania vydá lejky jen Honzovi, který má Visu. My s Evou s Mastercardy musíme posléze přes ulici do bankomatu banky Carpathia, který se projeví jako daleko vstřícnější, než jeho předchůdce, a vydá nám žádaný obolus dle naší volby. Takže jsme zaopatřeni a můžeme vyrazit. Hned za městem ale stavíme u evropsky vyhlížející pumpy a všichni dotankujeme. Já ovšem jen trošku, protože moje včerejší porce kilometrů byla pouze jednociferná. A pak už konečně můžeme naplno vyrazit.

První část denní etapy nás vede do podmračeného pohoři Rodnei. Nebudu lhát, docela mi tohle počasí vyhovuje. Hajc zůstal kdesi za našimi zády, tedy jede se příjemně a mohu fungovat tak, jak jest u mne normálno. Za městečkem Borsa začneme stoupat do sedla Prislop (1416 m n.m., dle mne 1426), je sice sucho, ale cejtím vodu. Po pár zatáčkách je "jasno" - začíná drobně mžít, náčelnictvo staví na malém parkovišťátku a velí do nemoků. OK, proč ne?
Naštěstí mám z Ostrovů výcvik v tomto směru takřka dokonalý :-), stejně jako systém uložení. Stačí rozepnout „mrtvou tetu“ a vypadnou nemoky. Nasoukání není problém, díky goretexovým botkám a rukavicím absentuji s užíváním návleků na konce končetin:-))). A odbočím, popravdě, ještě jsem nezažil, že by mi „prochcaly“ botky. Rukavice, to už se stalo, ale hajc-hefty vždy odpomohly.
Ale to byl trochu onačejší régen než dneska. To, co nám teď Karpaty předvádí, je slabý odvárek řádného ostrovního nebo skandinávského vodypadání. Víceméně sotva tak navlhne silnice a lopuchy kolem ní. Ale bacha, právě teď to nejvíc klouže, a ustlat si ve Vlkodlakách, to nemám v úmyslu ani náhodou. Dostat se do rukou zdejším ranhojičů, dík, ale asi nechci :-(.
Zbytek stoupání do sedla zvládneme v pohodě, provoz je mizivý, a tak si můžeme ject přesně podle svého.

Sedlo liduprázdné, melancholická atmosféra s mraky takřka na naší úrovni, jo, tohle mám rád. Daleko víc, než kdyby tady šajnilo slunce a tahalo rtuti teploměrů do nadoblačných výšin. Všichni zůstávají hned vedle silnice, já ale kousek dál zmerčím cosi zajímavého – stavbu kostela na vzdálenějším hřebeni. Tak se tam mrknu.
No, skoro se mi to stalo osudným. Otáčím se totiž víceméně na stavbě a zarejduju do hlubokého, právě čerstvě navezeného a rozhrnutého písku. Přední kolo se ihned zařezává a skoro jdu na budku. Díky přeci jen menší rychlosti a tělesné konstituci ale polopád ustojím beze ztráty jakékoliv květinky :-). Zaparkuju jakoby nic, za mnou jedoucí Honza má však oči na pravém místě a mé přízemní akrobacie si všimne. Ale zůstane to mezi námi chlapy, že....


Takže mohu věnovat pozornost okolí. Překvapí rozsáhlý hřbitov opodál (no, zajímalo by mne, kdože zde odpočívá), co ale zaujme nejvíc, je novostavba pravoslavného kostela. Už jsem viděl lecjaké kostely – dřevěné pravoslavné nebo norské, kamenné románské a gotické, cihlové baroko v různých formách. I robustní skotské, skládané z masivních kamenů nasucho. Ale teď a tady mám tu čest s kostelem, vyvedeným jako betonový monolit – no toto..... Na novostavbě je ještě vidět šalung. S Jindrou se shodneme, že zřejmě bude zakryt dřevěným ostěním a davy turistů tu budou posléze obdivovat krásný dřevěný karpatský kostel :-). No nic, svět chce býti klamán.
Kousek pod sedlem stavíme na malou fotozastávku, jen na chvilku, když se nám otevře zajímavý pohled do bočního údolí. Ale náčelnictvo hrabe netrpělivě pravým zadním kopýtkem v krajnici, tož do sedel borci, nejsme tady pro ozdobu!

 

Sjedeme jihovýchodní rampou do údolí řeky Bistrity, jím se dostaneme až na křižovatku s hlavní silnicí 17/E576. Uhneme vlevo a po silnici zcela nevlkodlašských parametrů (taky kolem všude stojí cedule hlásající, že za tohle tady taky mohou evropské chechtáky) vystoupáme do sedla Mestecaniş (1096 m n.m., moje GPS ukazuje 1103). Skoro mi to zde tak trochu připomíná Alpy, respektive alpské podhůří. A je to fajne....

http://www.maplandia.com/romania/suceava/mestecanis/

http://www.romaniahighlights.ro/passes_full.htm

Už je po půl jedné, něco mi říká, že se bude obědvat. A taky jo :-) Náčelníci velí, že jídlo, podnáčelnice souhlasí (opaku bych se sakra moc divil :-)))), no a podpalubí (čeledníku) nezbývá než souhlasit. Pravda, skulinka v žaludku by se našla :-), ne že ne.
Zde se ale ukáže, jak odlišné jsou lokálně gurmánské představy grupy individualistů, kteří se shodou okolností sešli na této výpravě. Jindra se Zuzou skončí na slepém laloku bývalé silnice, kde zaboří otvírák do vezených, plechem obalených pochutin. My, zbývající kofeinisti, najdeme útočiště na nedalekém parkovišti v prostém kiosku. Ten nabízí jen to kafe, nějaké nealko a pišingry.
Kafe nás uspokojí (zřejmě ve Vlkodlacích nenarazíme na blbý kafe, dobrej voddíl :-)), u mě a Honzy ale nastartuje i chuťové pohárky. Eva, ta to má dobrý, dutinku má zaplněnu průběžnými zákusy. My ale nic takového neabsolvovali, tudíž se ohlížíme po dalším :-).
Podle informace zdejší servírky (poněkud unavené a ztahané dámy drobného vzrůstu a středních let) je strava servírována v malé restauračce o kousek výš. OK, ponecháme Evu zde (opět, prý pojí ze svého, plechového a umělohmotného) a odebereme se tam, kde nám nabídnou něco zdejšího.
Veranda restaurace je prázdná, takže se rozložíme podle libosti. Hnedle je u nás paní restauratérová, lístek, a fajn! Je v rumunštině a angličtině :-).
Shodneme se, že našim schránkám nejlépe prospěje řádná polévka. Objednáme si zdejší specialitu, ze které se vyklube netradiční dršťková, bílá. Ale je vynikající, se zdejší voňavou vekou bodne. Zajímavostí je servírování feferonek k polévce. Ty splouhnu já, Honzovi zrovínka nevoní.
Jako druhý chod jsou nám přineseny mititei, něco jako zdejší čevapčiči. Dostanete to všude, kam se vrtnete, vlkodlašská národní mňamka. A rozhodně s ní neprohloupíte! Dělají se zásadně čerstvé, žádné předmražené polotovary, tedy typická chuť je zaručena. Servírovány jsou s hořčicí nebo jinými dipy a samo s bílým chlebem.
Tedy, taky pochoutka! Jasně, aby nebyla, po třech dnech různě flikovaného stravování :-).
Můj názor je, že když už člověk zavítá někam dál než za humna, měl by se (samo s hygienickými a zdravotními limity) pokud možno stravovat místně. Snažíme se tohle pravidlo s Janou dodržovat, tady ale asi moc shodně uvažujících souputníků nenaleznu. Škoda, myslím si, že se ostatní svým trváním na konzumaci vezeného zboží zbytečně ochuzují o komplexní prožitky cizí země. Ale jasně, vidí to prostě jinak :-(. Další bod, kde shoda mezi mnou a zbytkem grupy zrovínka nepanuje. A bohužel, teď trochu předběhnu – tohle a tady bylo jediné a zároveň poslední blízké setkání třetího druhu se zdejší gastronomií. Více náčelnictvo nepovolilo :-). Škoda, přeškoda, rumunská kuchyně myslím si stojí za vyzkoušení. Ale to bychom zase nemohli najet ty patřičné kilometry :-(.

Sjezd do údolí řeky Moldova je jízdní básní, kterou by mohli vyznávat i majitelé Golďasů, Haryků a podobných obludárií. Táhlé údolí, zbrusu nová a na zdejší poměry neskutečně kvalitní silnice se souběžnou železniční tratí zvolna klesá rozmáchlými oblouky, malebné okolí. Docela se přiznám, že mi to tu připomíná frekventovaná hlavní rakouská nebo švýcarská alpská údolí. Tedy, samo až na občas patrný binec, autopark a vetchá stavení... Ale jede se krásně, dokonce sluníčko vykouklo a projasnilo atmosféru. Samozřejmě jedeme bez nemoků, ty byly zabaleny nahoře o přestávce.

Údolí se rozšířilo a zahustilo, projíždíme města i vesnice jednu za druhou. Docela se oteplilo, ale temná mračna na okolních vrcholcích nevěstí až tak moc příznivě.

Kolem třetí dorážíme do oblasti, kde podle Jindrova „grálu“ má býti dvojice historicky cenných klášterů. Prvním z nich je Voronet, ležící trochu jižněji od hlavní silnice. Už když z ní uhneme, je více než zřejmé, že „voda jde“.

http://www.dovolenarumunsko.cz/Kulturni-zajimavosti/Klastery/Klaster-Voronet.htm
http://cs.wikipedia.org/wiki/Kl%C3%A1%C5%A1ter_Vorone%C5%A3

Voronet je zdá se zdejší touratrakcí No. 1. Ve vlkodlašské realitě je to především signalizováno nepřetržitou lajnou improvizovaných tržištních přístřešků po obvodu obřího (a vyasfaltovaného) parkoviště. Větší část je obsazena a nabízí kromě lokálních produktů i klasická globální cingrdlata.
Zase trochu odbočím, tohle je fenomén vlkodlašského pojetí turistiky. Tedy ne že by se i jinde nenašly stánky na atraktivních místech (Lands End, alpské průsmyky, třeba...), jde ale jednak o míru, druhak o sortiment. Tady to s mírou více než přehánějí, o sortimentu už ani nemluvě. Tohle mi trochu vadí, ale zřejmě k nějaké nutné regulaci tohohle moru teprve dospějí časem. A to ještě netuším, že bude letos hůř, mnohem hůř :-(. Konec odbočky.
Zatáhne se úplně, účastníci zájezdu se půjdou pokochat perlou zdejší sakrální architektury. Já se dobrovolně nabízím do funkce hlídače nabalených strojů, neb opatrnosti jaksi nezbývá. Ne že by se jednalo primárně o mě – má zavazadla sestávají z trojice, tedy dvou uzamčených alukufrů a jednoho většího vaku na nosiči a jakákoliv zcizovací činnost by byla obtížná. Ale společníci mají nabaleno zhusta několik porůznu přichycených zavazadel, u nichž by chmatací aktivity mohly být úspěšné. Navíc je to tady turisticky profláknuté, tedy se dá očekávat i zvýšená hustota pobertíků s rychlými prstíky. Takže zůstávám, zatlačím GS k jednomu neobsazenému stánku a ulebedím se v něm, maje plac jako na dlani.
Vzápětí se strhne řádný přívalák, takže jen blahořečím svému rozhodnutí. Poskakovat kolem sakrální památky v intenzívním lijavci, to fakt nemusím. Kdyby to ale byl třeba bunkr, to by byla jiná :-)).
Lijavec ve své běsnící podobě trvá tak půlhodinku, poté přechází v normální, klasický déšť, a jak to tak vypadá, nemíní až tak brzičko skončit. Vtom zaregistruju Honzu, jak maže zpět i s malým skládacím deštníčkem, který si doma prozíravě přibalil :-). A prej, že se mám jít taky mrknout. Jemu jedinýmu se mě zželelo... Fajn, moc a moc poděkuju, uchopím parasol a mažu ke vstupu. Je tu přísně se tvářící mladá pravoslavná jeptiška (nebo jak se jim říká), v jejíchž očích čtu opovržení tímhle turistickým maglajsem. Ale chechtáky nesmrdí, že ano, sestro...:-) - prodá mi vstupenku a můžu dovnitř.
Klášterní komplex je bezesporu zajímavá stavba a pro nás, vyrostlé v jiném kulturním okruhu, značně neobvyklá. Jeho kostel, (zasvěcený mému jmenovci:-)), je kompletně zvnějšku i zevnitř pokryt freskami. Ty mají, jak jinak, náboženské motivy, je zde jak galerie pravoslavných světců, tak znázornění biblických výjevů, mimo jiné i posledního soudu. Impozantní, když si člověk uvědomí, kolik úsilí sem bylo vloženo.

Vevnitř se fotit nesmí, zvenčí je to placené, takže na snímání kašlu a jen si prohlížím, zatímco ostatní se věnují vnějšku a pomalé chůzi na parkplac. Po chvilce se přidružím, postojíme pod přístřeškem, déšť však vypadá, že má našlápnuto na trvalejší mód. Dohodneme se tedy, že vklouzneme opět do nemoků a razíme dál. Připozdívá se, je před čtvrtou a podle grálu už máme skluz. Vypustíme tedy druhý klášter poblíž, Humorului, a vydáme se na cestu k jihu.

Po chvilce jízdy zpět po hlavní odbočujeme na vedlejší a lehce hrbatou betonkou zamíříme proti proudu značně rozvodněné řeky směrem na Stulpicani a dál. Už nevím proč, ale kousek za odbočkou z nějakého důvodu na chvilku zastavujeme, čehož využiju na prohlídku zdejší visuté lávky přes řeku. Houpá se hezky, místní ale přecházejí bez stínu pochybností, dokonce i jezdci na kolech jsou vidět. Stále prší, tak bez foťáku se jen tak projdu asi do třetiny.

Mírným deštíkem pokračujeme dále do lůna hor. Za posledním městečkem, Stulpicani, se segmentovaná betonka změní v asfaltku víceméně ucházejících kvalit – tedy hrbolatou jen z části. Krajina kolem se vylidní, jen sem tam samota, a najednou se před námi vyloupne něco jako kontrastní industriální inferno.
Už jsem o těchto aspektech rumunské krajiny dost slyšel a četl, poprvé to ale vidím na vlastní oči. Rumuni, tedy hlavně jejich bolševický leader Ceausescu, bazírovali na co největší industriální a surovinové soběstačnosti, leckdy za cenu, ať to stojí co to stojí... Po celé zemi tak vyrostly mohutné průmyslové a těžební komplexy, které leckdy byly už od začátku na štíru s efektivitou. Saturovat je nemohla napořád ani zdejší echtovní diktatura, takže začaly pomalu krachovat už v poslední fázi rudochova panování. Finální úder dostaly tyhle megalomanské komplexy se změnou režimu. Dnešní Vlkodlaky jsou tak docela hustě pokryty neodvratně se rozpadávajícími stavbami a technologiemi. Většinou je z nich postupně vyzmizíkováno vše kovové (Hnědovlkodlaši zdá se fungují i zde), co zůstává, jsou železobetonové či zděné artefakty. Přiznám, že mám pro tohle jistou slabost, a jsem přesvědčen, že i Ranžovi by se tady líbilo :-). Nevím ale, jak je na tom s oblibou této svérázné stránky industriální historie tahle grupa..... ale asi to nebude kdovíjaká příchylnost.
Naštěstí Jindra zabrzdí přímo uprostřed zpustošeného areálu, jak se ale přiznává, je to hlavně kvůli sanitě :-). Ok, alespoň zde posloužilo „volání přírody“ dobré věci. Takže každý jde za svým :-). Eva tasí soustíčko, Jindra se Zuzkou zmizí kamsi v ústraní, no a my svobodní mládenci tasíme foťáky. Honza dokonce zmizí kamsi do hlubin areálu, kde posléze naráží na dva hlídače. Čeho, to mi nějak není jasné, hlídat tyhle trosky nedává moc smyslu. Ale možná je něco uvnitř ještě funkční.
Mne však spíše zaujme rychlost a efektivita, se kterou se příroda zmocňuje toho, co jí bylo kdysi brutálně vyrváno. Stačilo dvacet let a uprostřed betonové pouště začínají růst stromky, objevuje se tráva a na ní se pasou kravky. Kolik tomu dáváte let? Jsem přesvědčen, že za dalších třicet let zde bude jen pár betonových artefaktů uprostřed bujné vegetace.

Inu, něco takového jsme s paní dochtor viděli na Rolavě v Krušných horách – padesát let opuštěné železobetonové stavby cínového dolu už nebylo na dvacet metrů skoro vidět. Jo, mocná čarodějka příroda... snad jen ty pyramidy nás přežijí....

Ale dost úvah, rázný povel náčelníkův utíná tok myšlenek o neodvratné budoucnosti a navrací mě do reálného času, teď a tady :-). Tudíž, na stroje a pokračujem ...
Asi o dva kilometry dále projíždíme kolem ústí cca dvou štol, hned nad nimi je ohromný, samozřejmě opuštěný a vybydlený administrativní a skladový komplex. Kdybychom už měli čas na hledání noclehu, zde by to bylo ideální. Najít jednu místnost či plac pod střechou by neměl být až tak problémek, nemuseli bychom stavět stany (vody kolem je habakuk) a přitom bychom byli uprostřed nefalšované a pusté divočiny. A ta romantika, industriální genius loci.... no tady bych zasídlil hned! Většinový proud však míří dál, tedy si nechám zajít chuť, zatnu klapačku a pokračuju za posledním červeným světýlkem.
Po dalších pár kilákách projedeme nevýrazné sedlo, čímž překonáme hlavní hřeben pohoří Munţii Stânişoare. V klesání, které tvoří jedna utažená serpentina za druhou, stavíme u pítka bychom načerpali vodu do poloprázdných zásobníků. Jednu láhev hned vypiju, chladná voda šmakuje.

V údolí Bistrity se připojíme na hlavní „17B“, která nás má dovést až k přehradě Izvorul Muntelui a městečku Bicaz, kde předpokládá Jindřich dnešní spaníčko. Ale je lehce před šestou, tak to bude večeře někde v příkopě a pak ještě další asi tři hodinky jízdy – inu, jak je to u Jindřicha normální.

Další hodinku jedeme údolím, pouze s jednou přestávkou u pumpy na načerpání PH a svléknutí nemoků. Ty zde nejsou nutné, v údolí je značně tepleji a déšť zůstal někde za náma v lesích. Vypadá to, že už asi dnes nezaprší.... Eva má spásný nápad, zakoupí čokoládu a rozdá ji všem kolem. Kalorie bodnou, díkes...

Za Broşteni se jako mávnutím proutkem osídlení značně zahustí, víceméně projíždíme jednou vesnicí nalepenou na druhou. Za Poiana Teiului se před námi vyloupne konec přehradního jezera. Překlenuje je dlouhý a na naše poměry netradičně vyzdobený most. Stavíme na focení, na navigaci a vůbec na odpočinek a oddych.

Přejedeme na druhou stranu a pokračujeme po levém břehu jezera. Narazíme na vyhlídku, která zve k zastávce a focení. Bohužel je dosti značný opar, takže z fotek je víceméně prd.
Pokračujeme podél vody, ale dost nad ní na svahu. Cesta však klesá, až se asi po deseti kilometrech dostaneme víceméně na úroveň hladiny. Vjedeme do malé vesnice v zátoce, když tu Jindra dosti intenzivně brzdí. Proč? No, důvod je vidět – vpravo pod silnicí je malý kempík, i s chatkama, a zde zřejmě nám bude souzeno přespati. Jindra zajede až k bráně, za chvilku se za ním spustím i já, bych mu pomohl s případnou konverzací. Ale bavit se není s kým, na bráně se kejvá řetěz s mohutným visáčem, nikde nikdo a vypadá to, že dlouho zde již nikdo nepůsobil. No, smolík.
Jindra navrhuje, že prej nahoře je nějaká hospoda či co a že bychom se mohli tam pozeptat, jak je to s kempíkem. OK, ty jseš tady šéf, jdeme na to.
Hospoda jménem Hanul Anutei, no, popravdě, je to jen prosté stavení s jedním sálem uvnitř a pár stoly venku. Pár místních zde usrkává lahvoně, ani zde nemají pípu, jen velké chladnice ... to je mi ale hospa :-(.
Vládnou zde dvě Rumunky, jedna menší čtyřicátnice a asi o deset let mladší, leč značně dobře rostlá kolegyně. Obě ale nejsou mocny ničehož než jazyka svého mateřského, latinského ostrova v moři slovanském. Takže opět posunština a pantomima. Z ní vyplyne, že kemp je opravdu zavřen (to už jsme si všimli...) neb majitel je dlouhodobě nemocen. Jindra chce vědět, jestli je tady někde nějaká jiná možnost přespání. Opět přeposunčím a servírka ihned ochotně kejve hlavou jako že nahoře v patře něco je. Tak se jdeme mrknout. Ubytovací patro má čtyři pokoje plus plné vybavení, jeden z pokojů je pětilůžkáč. A prej tohle všechno pro všechny za padesátku místních, na osobu tedy necelých sedmdesát našich :-)).
Tenhle argument zřejmě u náčelníka zabírá měrou nebývalou, neb ihned uděluje souhlas, takže si plácneme. Ani jsem takovýto konec nečekal, nějak rychle Jindra opouští zásadu, jako že spát venku a penzióny že fuj :-). Motorky prej máme podle číšnice dát dovnitř ke stolkům, a vůbec, máme se tady chovat jako doma.
První tedy, co s Honzou uděláme, když odtaháme těch pár cajků nahoru, je, že si dáme jedno chlazené přímo z lednice. Nevím jak jemu, ale mě to obrazně i doslova postaví na nohy.
Rozebereme si postele (vyfasuju Honzu), ihned ze sebe sundám motoodění a sypu si to jako první do sprchy. Ouha, lehká pižka na kráse – ať kroutím kohoutkama jak chci, teče furt a jen a jen studená. Tedy, studená, spíše lehce vlažná, no a jelikož jsem rozpálen, klidně si dám komplet sprchu. Halt, když je nutnost, člověk se vždycky nějak uskrovní. A chladná sprška bodne.

A už je tady pohoda. S Honzou se po uspořádání všeho odebereme na zahrádku a díky pitnému deficitu se rozhodneme ochutnat všechna místní piva, co tu mají. Neee, nebojte se, mají jen tři druhy :-). Honza operativně u té mladší číšnice objednává tři porce místního uzeného masíčka s chlebem, neb kromě konzerv je to tu to jediné, co hospa nabídne. Ač strava prostá, mě osobně chutná jen což. Pravda, nemusím mít zrovínka lanýže, aby mi chutnalo. Taky to má co do činění s večerem, kdy se od vody vkrádá osvěžující chládek.

Zbylá číšnice nám s řádným předstihem signalizuje, že v deset se zavírá. Objednáme tedy ještě jeden palebný průměr, vyfasujeme klíče od zadního vchodu a paní nebo slečna zatahuje mříž, zamyká, skáče do svého Loganu a mizí kamsi do soumraku. Ještě chvilku posedíme ve třech (Jindřiši se opět někde toulají individualisticky), než nám dojde osvěžující mok. Pak prokličkujeme mezi lejny v zadním traktu, s menšími obtížemi za sebou zamkneme, hygoška a šup do pelechu. Spí se kráááásně....

Dnes ujeto 265 km za 10 hodin, 48 minut a 55 sekund, při průměrné rychlosti 24 km/h. Nejvyšší bod 1424,2 m.n.m., nejnižší 475,3 m.n.m.

Další díl: Den pátý


UARO2010_04_001.jpg
UARO2010_04_001.jpg
UARO2010_04_011.jpg
UARO2010_04_011.jpg
UARO2010_04_012.jpg
UARO2010_04_012.jpg
UARO2010_04_013.jpg
UARO2010_04_013.jpg
UARO2010_04_015.jpg
UARO2010_04_015.jpg
UARO2010_04_016.jpg
UARO2010_04_016.jpg
UARO2010_04_018.jpg
UARO2010_04_018.jpg
UARO2010_04_019.jpg
UARO2010_04_019.jpg
UARO2010_04_021.jpg
UARO2010_04_021.jpg
UARO2010_04_025.jpg
UARO2010_04_025.jpg
UARO2010_04_026.jpg
UARO2010_04_026.jpg
UARO2010_04_031.jpg
UARO2010_04_031.jpg
UARO2010_04_034.jpg
UARO2010_04_034.jpg
UARO2010_04_040.jpg
UARO2010_04_040.jpg
UARO2010_04_050.jpg
UARO2010_04_050.jpg
UARO2010_04_051.jpg
UARO2010_04_051.jpg
UARO2010_04_052.jpg
UARO2010_04_052.jpg
UARO2010_04_061.jpg
UARO2010_04_061.jpg
UARO2010_04_062.JPG
UARO2010_04_062.JPG
UARO2010_04_063.JPG
UARO2010_04_063.JPG
UARO2010_04_065.JPG
UARO2010_04_065.JPG
UARO2010_04_069.jpg
UARO2010_04_069.jpg
UARO2010_04_071.JPG
UARO2010_04_071.JPG
UARO2010_04_072.jpg
UARO2010_04_072.jpg
UARO2010_04_074.jpg
UARO2010_04_074.jpg
UARO2010_04_075.JPG
UARO2010_04_075.JPG
UARO2010_04_076.jpg
UARO2010_04_076.jpg
UARO2010_04_081.jpg
UARO2010_04_081.jpg
UARO2010_04_091.jpg
UARO2010_04_091.jpg
UARO2010_04_093.jpg
UARO2010_04_093.jpg
UARO2010_04_096.jpg
UARO2010_04_096.jpg
UARO2010_04_100.JPG
UARO2010_04_100.JPG
UARO2010_04_101.JPG
UARO2010_04_101.JPG
UARO2010_04_102.JPG
UARO2010_04_102.JPG
UARO2010_04_103.JPG
UARO2010_04_103.JPG
UARO2010_04_106.jpg
UARO2010_04_106.jpg
UARO2010_04_108.jpg
UARO2010_04_108.jpg
UARO2010_04_112.jpg
UARO2010_04_112.jpg
UARO2010_04_114.JPG
UARO2010_04_114.JPG
UARO2010_04_120.jpg
UARO2010_04_120.jpg
UARO2010_04_143.jpg
UARO2010_04_143.jpg
UARO2010_04_147.jpg
UARO2010_04_147.jpg

Vaše názory

K tomuto článku zatím nebyl připojen žádný názor