https://www.harley-davidson.com/cz/cs/offers/my19-offer.html 

 


Nacházíte se: CESTOPISY / Zahraniční cestopisy

Nízký průlet Vyšnými Vlkodlaky - den pátý

Jiří Bašný, 8.11.2010

Předchozí díl: Den čtvrtý

Ts ts ts, dneska lezeme z pelechů poněkud později. Tedy nevím, náčelníku, když se budeme takhle flákat, tak bude itík v pérdeli (a prožitky tím pádem taky :-)) .... Belšani sice přičinlivě víří patrem, čeledník přesto chrápe, jako by byl za to placenej od úkolu. Z duchen lezeme teprve před sedmou.
Snídaně je v pohodě hezky lidsky u stolu, balení tech pár cajků mi zabere tak pět minutek, takže kolem osmé, kdy se otevírá hospoda, už mám navázáno a čekám na signál k odjezdu. Ostatní už jsou taky ready, ve čtvrt na devět vrčí motory, rozloučíme se s posádkou a mizíme. No vida, výhoda bydlení pod střechou, pod stany bychom ještě bojovali s plachtovinou – a nebo museli vstávat a budit slepice :-(.
V částečně zataženém jitru pokračujeme po levém břehu přehradního jezera, asi po dvaceti kiláscích stavíme na první dnešní fotostop. Je tu na svahu docela hezké místečko na divočáka, ale široko daleko žádná voda, kromě té dole v jezeře. A to je daleko, takže na ošplach nic – takže tady by se mi asi nelíbilo. Stanovat na divočáka bez vody ve Skotsku nebo Skandinávii, nic proti tomu, tam se člověk (tedy já) nemusí po upoceném dni ošpláchnout každý den, ale tady v těch hajcech a vysoké relativní vlhkosti? Ne že bych byl estét a cíťa (koneckonců jsem ve stanu sám, a jak známo - člověk sám sobě nesmrdí) ale lízt ulepanej do spacoše zrovínka nemusím.

Těsně před hrází Jindra sjede do signalizovaného přístaviště, jen se tak mrknout a uvidět, zdali bude odsud pohled na hráz. Tipnu si, asi moc ne, když to bude po proudu :-). A taky jo, zvolna se teprve probouzející přístav nabídne ze zakotveného pontonu pohled sotva tak na nitku betonu nad hladinou. Takže nic, mizíme odsud. A jen na okraj – u přístaviště je hafo chatek, docela slušně vypadajících, a obsazena je tak každá pátá. Dobrej tip na ubytování.
Stavíme hned po přejetí hráze, samozřejmě i na foto. To je tu ale v starém dobrém socialistickém zvyku dosud zakázáno, jak hovoří piktogramy i cedule. Dokonce hned u silnice stojí budník a v něm dva pozorkové. Kolem však chodí místní, třímají foťáky či mobily a gardisty to nechává zcela chladnými. Tož se osmělíme taky :-).

Izvorul Muntelui

V městečku Bicaz staví náčelnictvo pro chleba, hned však jedeme dál.

Údolí je zatím široké, hustě zastavěné a dříve i industriální. O tom svědčí takřka pětikilometrová vlečka vedená zcela nekompromisně souběžně se silnicí, domky jsou až za ní. U nás, nevídáno :-). Představa, že místo předzahrádky máte trať, po které vám někdo pořád šíbuje vagónama, co? Nelíbí? Zdejší asi museli držet hubu a krok, jinak by s nima Nicolae zatočil.... Nicméně, dneska už je evidentně vlečka mimo provoz, a to tak, že dlouho. Stojej na ní auta, občas hromada písku, nějaký složený stavební matroš. Je zajímavo, že koleje tu jsou stále, a všechny. Víceméně by stačilo pluhem odhrnout všechen ten binec a mohlo by se jezdit.
Na konci vlečky je opět jeden ze zpustlých výrobních komplexů něčeho....

Posléze se údolí sevře, nu a je tu proslulá soutěska Bicaz. Hned na začátku je patrné, že nedávné mocné deště si i tady vyžádaly svoji daň. Na silnici se to jen hemží omezeními a částečnými uzavírkami, signální pásky obkličují místa, kde kdysi byla silnice, teď ovšem tam není nic. Voda vzala.... no a na některých místech se už pomalu započíná s renovací. Mno, jestli byly základy tak kvalitně a poctivě postaveny, jako leccos jiného ve Vlkodlacích, tak se ani moc škodám nedivím. Spíše je s podivem, že se dá ještě po něčem jezdit.

Náš peloton je rozpuštěn, každý si soutěsku jede po svém. Tedy, jak popatřím z několika svých zastávek, tuhle možnost využiju já s Honzou, náčelnictvo pečlivě dodržuje pochodový přesunový proud, jeden bez druhého ránu nedají :-). Alespoň si je pěkně nafotím, skupinka na fotce je stále lepší než jedna mašina. Dík, náčelníci!

Z čeho mě ale zůstává rozum štajf, je zdejší obchodní mentalita. Několikráte v soutěsce narazím na místa, kde je do sebemenší skuliny vměstnán stánek, častěji však shluk všelijak pitvorně stlučených pitoreskních bud. V nich se nabízí opět cetkárna. Jasně, i v jiných krajích a zemích existují stánky na turisticky frekventovaných místech (viz výše), ale tohle a tak moc? Znovu se mírně našňupnu, neb zkurvit krásnou přírodu takhle, to skoro volá po plamenometu se sadou náhradních náplní. Jak jsem mírnej, klidnej, vyrovnanej až harmonickej (noooo, skoro, tedy...:-)), tak tohle ve mně probouzí ničitelské pudy.

No nic, oddechnu a uklidním se až o kousek vejš, v jedné serpentínce, kde si dám pauzičku na vydejchání a focení. A pak se jede až na Pasul Pângarati (1256 m n.m., 1259 podle mne) v pohodě, poklidu a kochání se divokými skalami všude kolem. Druhá zastávka těsně pod vrcholem je u bývalého tunelu, který je opuštěn kvůlivá novému, přímějšímu, hned vedle. Ha, tady by se opět hezky chrnělo na divočáka, pod skálou :-). Sjezd na druhou stranu je taky parádní, nic na tom nemění ani méně kvalitní povrch. Tohle byl fajn úsek, nebejt těch zapráskanejch trhovců.

 

 

 Těsně před Gheorgheni má náčelník přichystánu zkratku. Podle mapy to bude jedna, splňující známou hlášku: „O co je zkratka kratší, o to je horší a jede se dýl“. Itík však s časovou prodlevou prý počítá, navíc bude určitě kolem fajn příroda, tak proč ne. Nemám až tak o sebe obavy, traktor 2V GS se vyškrábe i bez mého přičinění ledaskam, gumy mám nové. Čeho se jen bojím, je absence chladiče oleje při dnešním hicu. Naštěstí mám teploměr a vždycky se dá zastavit na vychladnutí, tak co. Jen aby mě náčelník nesprdnul, že mu kazím timetable :-).

Hnedle v údolí, kousek za odbočkou, se na chvilku zasekneme, protože nová odbočka kamsi vlevo se jeví lepší, tedy se po ní vydáme. Podle GPS je mi po dvou stech metrech jasno, že jedeme špatně, stavím i s Honzou a čekáme, než se náčelnictvo otočí a vrátí. Pak už se vydáme po té správné cestě vzhůru.
Cesta, to je to správné slovo, neb použít „silnice“ by bylo urážkou všech silnic. Vozová cesta v leckterých, obzvláště strmějších úsecích, připomíná spíše koryto potoka. Balvany, hrubý štěrk, bez jakéhokoliv pojidla. Ono, jak patrno z brázd, při trochu větším dešti se v koryto i mění. Zaplať Bůh, je jasno, za mokra bych asi hodil ručník do ringu a potupně se vrátil na páteřní komunikaci. Na přízemní akrobacii mezi šutřisky nemám.

 

A i takhle se semo tamo opotím, jednička střídá dvojku a tak pořád dokolečka, naštěstí staré GS stoupá. Ne sice jako lehkonohý kamzík, spíše jako těžkopádný buvol, ale stoupá. A přicházím na to, že když mu do toho příliš nezasahuju a nechám věcem volný průběh, že je líp :-). Bedlivě sleduju jen teploměr a pouze občas, když situace dovolí, mrknu kolem. Ale jen koutkem, bych se neválel, to je natotata.
Jako poslední lezu nahoru, leze i ručička teploměru. V okamžiku dosažení sedla Pasul Covacipeter (1243 m n.m., dle mne 1253) už rafika atakuje 120 Celsiusů, a jak uberu na volnoběh, začíná problikávat kontrolka mazání. Halt, vzducháč bez chladiče, ten má své limity. Ale hlavně, že jsme nahoře!

Jak tak pozoruju ostatní, i oni mají upřímnou radost z pokoření zdejšího „pasoše“, pro nás, endurácky nepopsané bytosti, nepříliš snadného. Je docela vedro, vnitřek helmy mám propocenej, stejně jako záda pod páteřákem a místa pro každého chlapa nejsvětější. Naštěstí, docela tady profukuje, takže schnu promptně. Jen bacha na oužeh, přeci jen jsme trochu vejš, je poledne a soncna fachčí.

Je čas trochu počumět po okolí, krásně je tady, i když u lesa stojí pár stavení, dokonce i něco jako malý kostelík. Docela bych zde dal i polední papů (i nocleh by tu byl, leč nikde nevidím tekoucí vodu...), samo někde ve stínu. Temná mračna sedící na vrcholech tam, kam směřujeme, velí celkem rozumně vydat se na cestu, dokavádle to ještě jde. Až bude lejt, bude líp dole v údolí, taky nevíme, jak bude vypadat cesta. Jestli tak, jako sem, tak potěš koště :-(. Dolů to jde vždy hůř.

Naštěstí, chmurné předzvěsti se nevyplnily, jak ty meteo, tak i cestářské. Cesta jižní rampou průsmyku je mnohem pohodovější. Díky mírnému klesání je zde celkem kvalitní makadam, pouze v místech, kudy se dere voda přes cestu, jsou louže, tůňky a bahýnko. Takže tam ofafrně, jinde to jde i na trojku. Potkáme i pár klasických osobáků v protivce, no jsem zvědav, jak se budou tvářit za sedlem.

Před městečkem Balan, u další z mnoha zpustlých fabrik, Jindra staví vedle malé odpočívky a kryté studánky a velí na oběd. OK, je již k druhé, posloucháme jako hodinky (samo Evu nikdo přemlouvat nemusí). Vybaluju klasický placatý salám, tvrdý sýr, chleba a k tomu samo čerstvou, chutnou a osvěžující vodičku z trubky ze svahu. Prostý oběd, ale pochutnám si.

Bohužel, tímhle (alespoň pro mne) končí dnešní příjemné zážitky. Čeká nás totiž víceméně nezajímavý přesun širokým údolím do Brašova a ještě za něj. Nuda nuda, šeď šeď. Navíc silný provoz vlkodlašského ražení, při němž ani na vteřinku nevíte, odkud se nevyřítí nějaký pako, který Vás chce mocí mermo zabít. Jo, místní řidiči, obzvláště ve větším houfu, to je kapitolka sama pro sebe, o které si vyhrazuji dlouze a hanlivě až urážlivě pohovořit na konci, při rekapitulaci...
Navíc, abych si tak trochu zaryl i do vlastních řad, kolegové vepředu zrovínka moc jezdit ve skupině tak, aby pokud možno držela při sobě, neumí. Jindra si skoro zásadně vybere na předjíždění okamžiky, kdy předjede tak on sám, a pak dlouho už nikdo. Jakmile se objeví další možnost, minimálně polovinu z ní prohospodaří Eva rozhodováním GO/NO GO, a když se vydá konečně vpřed, stihne to za ní tak maximálně Honza. Jindra samo nabere distanci, ti dva peláší za ním jako chrti za liščí kůží a já se z toho vzadu můžu posrat. Jo, posrat :-(. Takže se nehoním, počkám si, no a když se ztratíme, tak se halt ztratíme. A možná se najdeme, možná ne.

Upocenej, nasranej, natlakovanej, v tuhle chvíli je mi to všechno tak nějak jedno. Navíc poslední takovýto kousek mi předvedou těsně před desetikilometrovým rekonstruovaným úsekem, kdy na jedné půlce je nový koberec, na té naší ne. Při předjíždění přeject deseticentimetrový schod si netroufnu ani náhodou, tak se plouhám za smrdícíma náklaďákama a je mi extrahnusně. Naprdnutost mi stoupá rychlejc než rafika teploměru :-(. Zbytek grupy dojedu tak po třiceti kiláscích.
Na čtyřproudém přivaděči do Brašova Jindra zcela nepochopitelně jede tak sedmdesát, osmdesát, takže nás předjíždí i ty kamiony, které jsme v potu tváře překonali :-(. Proč, ptám se sám sebe, ale nedovedu si odpovědět. Ještě že nemáme komunikátory, to by si Náčelník něco vyslechl...

Podle tacháku to pomalu vypadá na možné tankování. V předměstí Brašova míjíme jednu velkou, evropskou a stinnou pumpu za druhou, ale nic. Jindra stále míří vpřed. Podle mýho blbýho úsudku by nebylo od věci zde zastavit, natankovat, trochu si vydechnout a načerpat duševní i fyzickou pohodu před průjezdem velkoměsta v peak hours. Ale ne, z chodu se ponoříme do žhnoucí betonové džungle.

Pár křižovatek projedu jako poslední hrubě a nekompromisně na červenou, neb předjezdci nemíní zkrátit rozestupy, natožpak jet ve vyzkoušeném schématu cik-cak a tím ještě zkrátit interval. No nic, teď jim to říct nemůžu, za městem bude pozdě.
Třešničkou na dortu je Jindrovo špatné zvolení směru na mimoúrovňovém křížení (už předtím, v Miercurea-Ciuc jsme si dali nechtěný, vedrem a potem prosáklý, city sightseeing, ve Sfantu Gheorghe se zase na nájezdu kuriozně ve dvojicích přesměrováváme), následné zastavení uprostřed a řešení co a jak. Osobně bych využil enduřích vlastností a brutálně bych nabral správný výjezd jízdou po liduprázdných a předimenzovaných chodnících, hlavně bič a pryč z tohohle maglajzu. Ne tak ostatní, ti si vyhledají nedaleké jakési odstaviště a že si tady prej odpočineme.

Jo, skoro uprostřed křižovatky, to je terno... Naštěstí je hned vedle malý hájek, kam se po odstrojení úprkem uchýlím. Pryč od skupiny, neb kdybych s nima zůstal, tak bych se nejspíše do krve rozhádal – a je lepší se vyzuřit v ústraní. Alespoň mám sám se sebou takovouhle zkušenost :-). Čeledník má navenek držet klapačku a dekorum...

Když se vyzuřím, je právě tak čas ject dál, půl šestý hovoří řečí jasnou a výmluvnou. Na kraji Brašova, už na té správné výpadovce, dáváme pumpu. Kdyby jen pumpu, prej že tohle je ten pravej čas na odpolední kávičku. A sakra, už jsem zase nasrrrranej... zrovna tady, v hnusném odpoledním mumraji. Teda, na nic jiného nemám chuť než na to, vypadnout z přehřátýho, špinavýho Brašova někam pryč. Vážně se zaobírám myšlenkou vyrazit sám dál s tím, že někde počkám, hezky ve stínu a plenéru. Ale Jindřich je rezolutně proti. Tak se usídlím alespoň u mašiny, abych nemusel bejt opět se skupinou, opět se musím uklidnit sám.

Brašov je za náma, vymotali jsme se z něj opět s jednou nechtěnou smyčkou, ale hlavně že jsme venku a je chladněji, tedy i moje nálada se přiměřeně vylepšuje. Na konci údolí se před námi objeví Bran, město se stejnojmenným hradem, poněkud chybně asociovaným se známým literárním Drákulou, ztotožněným literární zkratkou s autentickým vévodou Vladem Tepešem, zvaným též Napichovač nebo Naražeč. Pro podrobnosti poradím zagůglování :-).

Projedeme městečko, které očividně těží z Drákuly, co to jde a turisti snesou. Ani víceméně nestavíme, neb jestli něco nemusíme, je to turistický průmysl. Jindra zastavuje až kus za Branem, na ostrohu nad městečkem s vyhlídkou do údolí. Už je chladněji, neb je po sedmé. Trochu odfrkneme, když tu náhle Jindra přichází s návrhem, prý že by se dalo tady na hřebeni rozbít tábor. Hmmm, tedy, po pravdě řečeno, tahle myšlenka se mi moc nepozdává. Blízko je silnice s parkovištěm, odkud bychom byli vidět jako na dlani. Není tady ani známky po jakékoliv vodě, ba ani po jakémkoliv stínu – ranní činnost by tedy byla pod přímou sluneční palbou. Jediné, čeho je tu halabaděj, je rozhledu. Ale tím se neumeju, a po dnešním hajc odpoledni potřebuju vodu nejen k pití jako sůl. Víceméně, více negativ než pozitiv tohle místo má. Tudíž jsem spíše proti, Honzovi je to jedno, pro je Jindra s Evou. Nakonec převáží informace, že dole v Branu je kemp (všiml jsem si někde ve městě směrovky vpravo), tedy se kousek vrátíme.

Vyhledání kempu dá trochu práci, neb jsem byl přesvědčen, že směrovka byla kdesi vprostředku obce. Ale chybka, byla až na samém začátku, hned za pumpou, což mi objasní jeden místní autař. Tudíž se trefím až napodruhé.

Kemp je pohodový, víceméně lehce zaplněný, majitel slušně mluví anglicky. Negativem je, že těsně před námi se krajem zřejmě přehnal přívalák, tedy je vše nacucáno až běda. Ani mašiny nelze pořádně odstavit, k duhu přijdou naše destičky :-).

Jakmile je postaveno, beru roha do sprch, a pak hned k osvěžovně, neb je tři čtvrti na devět a o patnáct minut se zavírá. Tak kupuju tři pivka, jedno srknu hned a dvě nechám po večeři.
Soumrak už proběhne v pohodě (i když, popravdě, po dnešním extrahnusném příbrašovském odpoledni vážně zvažuju své odpojení a individuální dokončení vlkodlašského toulání), vaříme a konzumujeme u velkého stolu, tedy jíme jako lidi:-). Pak pivánko, čajík (pitný režim je po dnešku v troskách), no a s tmou zalezeme i my. Doufám, že zejtra bude líp (tedy chladněji :-)).

Dnes ujeto 295 km za 11 hodin, 26 minut a 42 sekund, při průměrné rychlosti 26 km/h. Nejvyšší bod 1259 m.n.m., nejnižší 424,2 m.n.m.
 

Další díl: Den šestý


UARO2010_05_001.jpg
UARO2010_05_001.jpg
UARO2010_05_006.jpg
UARO2010_05_006.jpg
UARO2010_05_012.jpg
UARO2010_05_012.jpg
UARO2010_05_015.jpg
UARO2010_05_015.jpg
UARO2010_05_026.jpg
UARO2010_05_026.jpg
UARO2010_05_041.jpg
UARO2010_05_041.jpg
UARO2010_05_043.jpg
UARO2010_05_043.jpg
UARO2010_05_052.JPG
UARO2010_05_052.JPG
UARO2010_05_054.JPG
UARO2010_05_054.JPG
UARO2010_05_056.JPG
UARO2010_05_056.JPG
UARO2010_05_065.jpg
UARO2010_05_065.jpg
UARO2010_05_067.jpg
UARO2010_05_067.jpg
UARO2010_05_069.jpg
UARO2010_05_069.jpg
UARO2010_05_074.jpg
UARO2010_05_074.jpg
UARO2010_05_081.jpg
UARO2010_05_081.jpg
UARO2010_05_082.jpg
UARO2010_05_082.jpg
UARO2010_05_084.jpg
UARO2010_05_084.jpg
UARO2010_05_086.jpg
UARO2010_05_086.jpg
UARO2010_05_088.jpg
UARO2010_05_088.jpg
UARO2010_05_090.jpg
UARO2010_05_090.jpg
UARO2010_05_092.jpg
UARO2010_05_092.jpg
UARO2010_05_105.JPG
UARO2010_05_105.JPG
UARO2010_05_115.jpg
UARO2010_05_115.jpg
UARO2010_05_116.jpg
UARO2010_05_116.jpg
UARO2010_05_117.jpg
UARO2010_05_117.jpg
UARO2010_05_118.jpg
UARO2010_05_118.jpg
UARO2010_05_121.jpg
UARO2010_05_121.jpg
UARO2010_05_133.jpg
UARO2010_05_133.jpg
UARO2010_05_146.jpg
UARO2010_05_146.jpg
UARO2010_05_147.jpg
UARO2010_05_147.jpg
UARO2010_05_148.jpg
UARO2010_05_148.jpg
UARO2010_05_161.JPG
UARO2010_05_161.JPG
UARO2010_05_164.jpg
UARO2010_05_164.jpg
UARO2010_05_165.JPG
UARO2010_05_165.JPG
UARO2010_05_171.jpg
UARO2010_05_171.jpg
UARO2010_05_181.jpg
UARO2010_05_181.jpg
UARO2010_05_191.jpg
UARO2010_05_191.jpg
UARO2010_05_201.jpg
UARO2010_05_201.jpg
UARO2010_05_202.jpg
UARO2010_05_202.jpg
UARO2010_05_204.jpg
UARO2010_05_204.jpg
UARO2010_05_211.jpg
UARO2010_05_211.jpg
UARO2010_05_213.jpg
UARO2010_05_213.jpg
UARO2010_05_215.jpg
UARO2010_05_215.jpg
UARO2010_05_217.JPG
UARO2010_05_217.JPG
UARO2010_05_218.jpg
UARO2010_05_218.jpg
UARO2010_05_222.jpg
UARO2010_05_222.jpg
UARO2010_05_224.jpg
UARO2010_05_224.jpg
UARO2010_05_231.jpg
UARO2010_05_231.jpg
UARO2010_05_232.jpg
UARO2010_05_232.jpg
UARO2010_05_244.jpg
UARO2010_05_244.jpg
UARO2010_05_252.jpg
UARO2010_05_252.jpg
UARO2010_05_261.JPG
UARO2010_05_261.JPG
UARO2010_05_272.jpg
UARO2010_05_272.jpg
UARO2010_05_275.JPG
UARO2010_05_275.JPG
UARO2010_05_283.JPG
UARO2010_05_283.JPG
UARO2010_05_289.jpg
UARO2010_05_289.jpg
UARO2010_05_290.jpg
UARO2010_05_290.jpg
UARO2010_05_295.jpg
UARO2010_05_295.jpg
UARO2010_05_302.jpg
UARO2010_05_302.jpg

Vaše názory

K tomuto článku zatím nebyl připojen žádný názor