https://www.harley-davidson.com/cz/cs/offers/my19-offer.html 

 


Nacházíte se: CESTOPISY / Zahraniční cestopisy

Skotsko 2006 - den 16

Jiří Bašný, 12.9.2013

Předchozí díl: Skotsko 2006 - den 15

Den šestnáctý     -     Východně-pobřežní mozaika

Pondělí, 19.6.2006

Po včerejší přeci jen náročnější etapě si dáme trochu delší spánek (moc kiláků nás dneska stejně nečeká) a z kempu vyrážíme až deset minut před desátou, pěkně v klídku. Počasí jakoby nám tak trochu chtělo připomenout včerejšek a na naší pouti k pobřežní linii nás obdaří mírnou, nikoho neurážející zálivkou. Ani si nebereme pršáky, skoro to nestojí za větičku v deníčku…
Dnešní etapa je cele zasvěcena východnímu pobřeží, když konec jsme si naplánovali někam severovýchodně od Edinburghu na území starobylého království Fife, jednoho z prvních takových útvarů na skotském území.. Pomalu už se odjezd blíží, za tři dny se naše skotská anabáze zakončí a odebéře se do mlhavých vzpomínek. Tak, teď ještě si ty zbývající dny užít.
Nejkratší cestou přes Lochton míříme do Stonehaven, prvního většího přístavu jižně od Aberdeenu. Jakmile silnička opustí vrchovinu a před námi se rozevře hladina Severního moře, mraky zmizí a příbřeží je mohutně prozářeno dopoledním sluncem. Fajne…
Ve Stonehaven se zdržíme jen chvilku, postojíme u pobřežní stezky a po pravdě, trochu si vyhřejeme ztuhlé postavičky, než se nabažíme prostého přístávku. Ale čas nečeká, takže je nutno prásknout do hemelek.
Jelikož zřícenina Dunnottar Castle leží hned na jižním výběžku stonehavenské zátoky, ani se pořádně nerozjedeme a už odstavíme mašiny na malém parkovišti nahoře na pláni útesu. Odtud je to necelý kilometr šourem. Takže připoutáme helmice k mašinám a vyrazíme. Polední slunce docela pere, takže při šplhání po přilehlých skaliskách se celkem orosím, jsa přeci jen v plné motozbroji. Okolí zříceniny je bohaté na skalnaté útesy, průrvy a fjordy, kde se někde dole u hrany příboje občas objeví malá romantická pláž. Bejt tady nalehko, klidně bych se dolů vydal, takto navlečen si ale dozajista impozantní pohled odpustím. Spolčenci jsou téhož mínění, takže obdivujeme siluetu hradu pouze z horní hrany útesů.
Další část prohlídky věnujeme vnitřku, kde se ve věnci hradeb nacházejí jednotlivé budovy v různém stadiu rozkladu, pouze jedno stavení je zachovalé, něco uvnitř skrývá, ale bylo zamčíno, takže nevím. Částečně zachovalá je ještě jedna budova v řetězu hradeb, kde se k prohlídce nabízí něco jako sněmovní nebo taneční sál.
Hlavním tahákem (tedy alespoň pro nás) je výstup a procházka po jednotlivých sekcích hradeb. Ty se částečně vypínají nad divoce rozeklanou pobřežní linií s navazujícími útesy, které jsou zcela samozřejmým hnízdištěm a shromaždištěm mořského ptactva, ve zdejším případě hlavně klasického racka námořního J. Tesaříci skoro celé Skotsko stonali pro zdejšího klauna mezi seabirds, neboli papuchalka. Tenhle pestrobarevnej obyvatel hlavně severních ostrovů je vidět občas i na skotském pobřeží, ale doposud námi nebyl ku spatření. Až teď a tady, z jedné věže je vidět v záplavě uniformně bílých racků. Jako majitel jediného dlouhého skla jsem pověřen jeho zvěčněním, ale až později si všimnu, že včerejší jízda v dešti zanechala rosný nádech na vnitřku UV filtru, takže fotky zřejmě nic moc nebudou. A papuchalk zatím někam zmizel.
Po asi dvou hodinách máme prohlídku za sebou, jsem na parkovišti o trochu dříve než ostatní, takže mohu v klidu hodnotit. Po pravdě, Dunnottar se mi ze všech těch castlů, co jsme navštívili, líbil nejvíc. Asi proto, že je nejméně „turistikován“ a neobalen patřičným „příslušenstvím“, které soudobí uniformní cestovatelé vyžadují. Z meditování mne nepříjemně vytrhuje mírně voražená a voprsklá polská omladina, nastupující do busu se skotskou značkou. Stárnu a kysám J
Naše další cesta nás vede přímo podél břehu, na jih. Před Montrose nás slušně zmáčí prudká bouřková přeháňka, která se přihnala odkudsi z vnitrozemí. Naštěstí, jak přišla, tak odešla a po čtvrthodince už zase svítí soncna.
Poledne se už dávno přehouplo do odpoledne a útroby se začínají připomínat, že by jako chtěly býti zaplněny. Za Montrose se po levé ruce otevře rozhled na nádhernou rozlehlou písečnou pláž v zátoce Lunan Bay a po chvilce pátrání a bloudění místními komunikacemi, kolem hnoje a tak, nalezneme cestu na přírodní parkovišťátko za příbřežní dunou, i s lavičkami. Jako stvořeno pro prostý, leč výživný a chutný motorkářův piknik. A tak se každý se svojí krmí rozložíme do voňavé trávy a ve slunném odpoledni vše s chutí zdlábneme.
Něco po třetí se dáme na ten kousek cesty, který nám zbývá do Dundee.
Tady doufám šplouchne zase trocha vody na můj mlejn, k vidění (samozřejmě kromě mnoha dalších věcí) jsou tu dvě památečné lodi. Jednak zde kotví druhá nejstarší dosud plovoucí dřevěná loď na  světě, za návštěvu rozhodně stojí taky výzkumná loď Discovery, na níž se polární badatel kapitán Scott s jeho posádka nechali na dva roky zamrznout na pokraji Antarktidy.
První na řadu přijde HMS Unicorn, neb kotví ve Victoria Dock, ležícího hnedle vedle směru našeho příjezdu po A92. Přilehlé parkoviště přijme naše stroje a nás pohltí první paluba zakotvené lodi. Její historie není bohatá na bitvy a střetnutí, neboť období od konce napoleonských válek (kdy vznikaly fregaty této řady) až po nástup páry a oceli do válečného námořnictva bylo nebývale mírové – tedy co se námořních válek týká. Poté sloužila jako výcviková loď, v meziválečném období byla odstrojena a sloužila až do šedesátých let jako ubytovací. Poté měla být vyřazena, ale díky soukromé iniciativě ji posléze RN předalo civilnímu sektoru.
Do prohlídky lodi se dám jen já a Johnny, pro Zdendu a Jiříka tohle není až tak zajímavé, takže se uvelebí hned vedle pokladny u stolu, objednají si pitíčko a vyčkávají, než se ti dva opět vynoří z hlubin podpalubí.
Prohlídka nabídne nejenom „obvyklé“ dělové paluby a ubytovací prostory námořníků a důstojníků, ale zavede zájemce až do prostoru kýlu, kde je možnost si prohlédnout původní dřevěnou konstrukci, nyní tedy skoro dvě stovky let starou. Tady tedy je možno vidět to, co například u HMS Victory v Portsmouthu nebo třeba u Vasy ve Stockholmu možné není. Takže pro mne, fandu pro cokoliv technického, to rozhodně nejsou vyhozené libry. Chápu ovšem taky, že tohle není šálkem čaje pro každého. Jo, a na závěr jsem si čaj dal u pokladny taky!
K Discovery se dostaneme přes severní předmostí Tay Bridge, a zaparkujeme pěkně před lodí na zákazu zastavení. Lodi věnujeme jen kratinkou prohlídku z vnějšku, neb čas se už naplnil a do konce prohlídky už toho moc nezbývá. Protože však mě Discovery zajímá více než dost, už tady a teď se rozhoduju, že zítra se sem vrátím sám a v klidu si vše prohlédnu.
Co teď? Než si najdeme „ten poslední“ skotský kemp, navštívíme nedaleké univerzitní městečko St. Andrews, kde kromě jiného má být i rozsáhlá (a jak jinak, rozpadlá) katedrála, tedy něco pro na Unicornu pauzujícího Jiříka.
Chvilku jsme si posečkali, trávíc ji přískoky před mýtem Tay Bridge. Frontu si halt musíme odstát, i když, jak je obvyklé na britských mostech, motorkáři „to mají zadarmo“. Chvályhodné rozhodnutí, když si představím, jak přijede motocyklista, zastaví, sundá rukavice, vyndá peněženku, vyloví něco drobných, odevzdá, přijme lístek, uloží do peněženky, schová peněženku, nasadí rukavice a odjede, tak to by za ním stojící autaři asi vztekem ohryzali volanty. A přitom, výběr by jistě nebyl nic moc. Ještě by to měli zavést u trajektů.
Do St. Andrews to není daleko, těsně před městem míjíme další bázi RAF, Leuchars. Inu, východní pobřeží bylo jak za války horké, tak i studené frontovou linií královského letectva.
Ve městě zaparkujeme hnedle na hlavní třídě, na dohled od katedrály, jejíž dosud stojící věž je nám vodítkem a ukazatelem. Dáme si sraz v půl osmé a pak už rozchod a je to na každém jednotlivě.
Sídelní město království Fife hrálo důležitou úlohu v historii Skotska. Byla zde založena roku 1413 nejstarší skotská universita (a třetí nejstarší na ostrovech), a také zde dostal své základy i tradiční skotský sport, golf. Už jen tohle mu dává nesmazatelné místo v pořadí důležitosti a atraktivnosti, zdejší universitu zhusta navštěvují i potomci high snobiety J, například v současné době tu své studentské dny tráví i princ Harry. Mne ale nejvíce zajímá město jako takové.
Nejdříve zamířím samozřejmě ke katedrále. Ta stojí uprostřed bývalého a částečně i stávajícího hřbitova, a když stála, tak musela být velmi význačnou dominantou. I dnes, obzvláště za jiskřivého a průzračného podvečera a dlouhých stínů, zaujme a strávím zde velmi příjemnou půlhodinku mlčenlivou procházkou mezi hroby a zbytky staveb.
Od katedrály je to jen pár kroků a ocitnu se na příbřežní stezce. Ta nabízí bohaté výhledy na odlivem odhalená černá skaliska, přes něž do moře ční výběžek se siluetou st. andrewského hradu, respektive jeho zbytky. Dokonce je tu i ve skalách vytesaný bazén, který je vždy přílivem naplněn čerstvou vodou a za odlivu se pak mohou vycachtat i ti, které odradí dorážející příboj. Pomalu se šourám po stezce, vychutnávám výhledy na moře a pobřeží, stejně jako na frontu pitoreskních příbřežních domů a domků. Moc se mi to tu líbí, takže tu utratím další kousek z vyhrazeného času. Jeho zbytek pak věnuji prohlídce hradu zvenčí (dovnitř už čas nedovolí, je zavřeno), a pak se pomalu odsunu úzkými uličkami k motorkám. Jsem zde první, ale za pár minutek se objeví další a jsme opět kompletní. Ještě se odvezeme o kousek dál k místnímu miniTESCU a doplníme potřebné suroviny, aby bylo večer co vařit a čím si zachlastat. Zbývá nám dnes už jen jediné – najít plochu na složení hlav. Nemáme nic vytipováno, prostě míníme jet podél pobřeží a něco si halt ulovit. Takže se do toho dáme. Vyjedeme hezky po A217 na Crail, na jehož kraji jsou cedule dvou kempů. Jeden je určen pro caravany, takže ani se nezastavuje a míříme dále. Silnička je tady úzká a klikatá, a tak přesun není nikterak rychlý. Pobřeží je lemováno jedním přístávkem za druhým, mezi nimi jsou prázdninové sea resorty. Kempy mineme jen dva, opět ale jeden je for caravans only. Nějak tady zřejmě nemají stanaře v oblibě.
Nakonec poslechneme ceduli na odbočce do zátoky Largo Bay, která slibuje kemp i pro stanaře. Pár kilometrů místní silničky nás dovede až na břeh, kde se zprava doleva rozkládá obrovský kemp. No, přívětivé to tu moc není, samý karavan a jen pár stanů, ploché a beze stromů, navíc tady docela slušně táhne od moře. My totiž máme s větrem své zkušenosti, a to ještě dosti čerstvé. Očicháme recepci, navíc taky nejsou nejlacinější, takže zvažujeme a rozvažujeme. Verdikt nakonec zní – vracíme se a pokusíme se něco nalézt, taky je možné, že jsme něco přehlédli.
Takže se vrátíme na hlavní a jedeme opačným směrem, sledujeme cedule a příznaky, ale nikde nic. S dlouhým nosem dorazíme zpět do Crail, kde si naštěstí povšimneme malé cedulky hnedle za náměstíčkem, která při jízdě opačným směrem není prostě vidět. Ukazuje kamsi za město k mysu Fife Ness, tak ji poslechneme.
Účelovou komunikací sjedeme na pobřeží, kde je mezi skalisky vklíněn malý kempík. Na první pohled daleko přívětivější než to letiště v Largo Bay, zde klidně zůstanu, pokud možno. Chvilku trvá, než se odkudsi vyhrabe něco jako správce, který nás vzápětí dorazí cenou kolem patnácti poundů za osobu a noc. Protáhneme ksichty a asi je to vidět, neboť po chvilce přichází s cenou opět patnáct, ale už na uvažované tři noci a „ohne kvittung“, jak by řekli germánští skorobratři. Na to česká spořivá duše chytne na první šlápnutí, takže slovo dá slovo, shromáždíme bankovky a přejdou pěkně z ručky do ručky. Že bychom natrefili na skotského „zanďoura“?
Ale co, naše starost to není, jsme vpuštěni a ihned nacházíme slušné místo hnedle za sanitárním blokem. Všude kolem místa hafo. Sauchope Links Caravan Park se to tady jmenuje a ještě jednou – líbí se mi tady.
Rychlou SMS jsou informováni Bekřííí, v současné době na cestě ze severu, jsou již prý nedaleko a za chvilku mají dorazit. My tenhle čas věnujeme posledním zápichům kolíků do posvátného skotského huňatého trávníku a za chvilku už naše sídélka stojí. K vaření využijeme závětří umýváren, skoro nikdo sem stejně nechodí, a tak jsou prakticky naše. Po večeři je využijeme plně k účelu, za kterým byly postaveny, a pěkně si v horké vodě porochním.
Ještě chvilku poté posedíme v závětří při nějakém tom plechovém pivku a rozjímání nad blížícím se koncem dovolené, poté si upřesníme, co a jak zejtra a odebéřeme se do hajan.

Trasa:  Aboyne, Stonehaven, Dunnottar Castle, Montrose, Dundee, St. Andrews, Crail, Largo Bay, Crail

Ujeto:                         Tankováno:  nic

 

Další díl: Skotsko 2006 - den 17


19june
19june
p6190286
p6190286
p6190286a
p6190286a
p6190287a
p6190287a
p6190287b
p6190287b
p6190287c
p6190287c
p6190287d
p6190287d
p6190287e
p6190287e
p6190287g
p6190287g
p6190287h
p6190287h
p6190287l
p6190287l
p6190287o
p6190287o
p6190287r
p6190287r
p6190287u
p6190287u
p6190287v
p6190287v
p6190288
p6190288
p6190290
p6190290
p6190291
p6190291
p6190293
p6190293
p6190294
p6190294
p6190295
p6190295
p6190296
p6190296
p6190297
p6190297
p6190298
p6190298
p6190298a
p6190298a
p6190298c
p6190298c
p6190298e
p6190298e
p6190299
p6190299
p6190299b
p6190299b
p6190301a
p6190301a
p6190301e
p6190301e
p6190301j
p6190301j
p6190301s
p6190301s
p6190301t
p6190301t
p6190301v
p6190301v
p6190301y
p6190301y

Vaše názory

K tomuto článku zatím nebyl připojen žádný názor