Voge Bikes


Nacházíte se: CESTOPISY / Zahraniční cestopisy

Skotsko 2006 - den 17

Jiří Bašný, 31.10.2013

Předchozí díl: Skotsko 2006 - den 16

Den sedmnáctý     -     Královstvím Fife o samotě

Úterý, 20.6.2006

Dnešek je tedy druhým dovolenkovým dnem, který budu trávit opět zcela sám na cestách za svými, poněkud nezvyklými, body zájmu. Ráno je jasné, větřík fouká jen zlehka, takže ničehož nebrání se vydat na cestu.
Včerejší trasou se vracím přes St. Andrews a Leuchars, před mostem si ale dám malý odskok vpravo do Tayportu. Důvod – nikterak žádný, jen se prostě chci mrknout na malý přístávek a nasát jeho atmosféru. Zastavím na chvilku na skoro prázdném molu, sednu si na úvazník a počumuju. Jo, a taky otestuju přístavní lavatory :-). 
Na jižním předmostí Tay Bridge je má druhá zastávka, víceméně opět si jen chci v klidu prohlédnout most a Dundee, a ne jen letmo za jízdy. Z toho člověk moc nemá. Přes most se v lehkém dopoledním provozu dohrabu až na parkoviště u Discovery a vědom si možných problémků, pěkně zaplatím u stojanu. Pak už mne pohltí výstavní hala komplexu.
Co o něm říci? Ostrované muzejnictví umí, a tady se to ukáže také. Historie slavné Scottovy výpravy je tu zajímavě a poutavě zobrazena od prvotní myšlenky přes přípravy, vlastní pobyt na nejstudenějším kontinentu až po výsledky a přínosy. Část je věnována i osudu lodi Discovery po její první a nejdelší výpravě. Absolvovala jich ještě několik, než byla používána jako plovoucí základna a ubytovací loď. Naštěstí snahy o její sešrotování nevyšly a naopak, stala se v nejlepším slova smyslu národní památkou.
Po skoro dvouhodinové prohlídce expozice je čas na prolezení lodi. Tomu věnuju další hoďku a něco a pečlivě prosmejčím každý její kout. Bohužel, v závěru jsem pronásledován tlupou malých školáků na praktické hodině dějepisu. Jejich hlučení a štěbetání mi leze na nervy hlavně na palubě, kde bych chtěl být spíše sám a vnímat genius loci. Ale co, i tak mi prohlídka dala hodně, je jedním ze stěžejních bodů letošní dovolené. Halt obluzení suchozemcovo dalekými a prosolenými obzory :-). Takže, maximální spokojenost s první polovinou dne!
Dnes mám v úmyslu navštívit ještě jednu, ryze moji vojenskou atraktivitu, mezi ně si ale dám menší projížďku, aby i motorkář ve mně si užil své. Opět tedy přehrkám přes záliv na území Fife. Hned za mostem uhnu vpravo podél břehu, neboť se chci dostat k jižnímu předmostí železničního mostu, který leží asi míli západně od silničního. Táhne mě sem totiž událost z roku 1879, kdy se za mohutné bouře zřítila část mostu i s vlakem, který právě po něm projížděl. Takže se chci na inkriminovaný most mrknout (ten dnešní částečně využívá přeživší konstrukci původního).
Místní asfaltovanou stezičkou mezi domky se dohrabu až k plotu z ostnáče, kterým je předmostí chráněno, dál to halt ani náhodou nepůjde. Nikde není žádná cedule, pomník či tak něco, potom teprve mi dojde, že neštěstí se vlastně stalo u severního břehu, takže bych měl pátrat spíše tam. Ale nechce se mi hrkat navíc dvakrát přes most, takže se jen na chvilku zastavím, prohlídnu si místo dávné tragédie a odrazím dál.
Rozhodnu se pokračovat víceméně bez určitého cíle podél jižního břehu zálivu Firth of Tay. Opuštěná úzká silnička se motá loukami a kamennými zídkami, záliv dole pode mnou je občas protnut písečnou kosou, jestiť odliv. Jak se tak toulám, na jedné křižovatce si všimnu klasické „hnědé“ směrovky na jakési „abbey“, mířící kamsi dolů k pobřeží.
Času je dost, takže ji poslechnu a sjedu asi kilometr na kraj malé osady Balmerino, kde opravdu natrefím na stejnojmenné opatství, tedy spíše, jak už je v kraji zvykem, na jeho trosky. Motorku ponechám jen tak na kraji silničky (provoz je nulový) a sám se s foťákem vydám mezi trosky a zbytky kdysi rozsáhlé stavby. Vyruším tady nějakou starší dvojici na procházce, chvilku pokradmu pokukují po kosmonautovi ve skafandru, ale pak se uklidní, když zjistí, že se zajímám jen o opatství.
Docela, ač jak známo, nejsem moc na sakrální stavby, se mi tady líbí. Má to atmosféru, trosky v poklidné a skoro opuštěné krajině, kolem prakticky nikdo, jen zvuky přírody a osm set let staré stavby. Po pravdě, daleko lepší než nějaká byť větší a důležitější, ale o to více turisty zaplavená a tak profláknutá památka. Do zasmušilé skotské krajiny se daleko spíše hodí tohle. Prostě, je tady tak nějak dobře…. takže chvilku dokonce i posedím na jedné z laviček. Na závěr vhodím do kasičky zabudované do trosek něco mincí na konzervaci.
Po pobřeží pokračuju až na kraj městečka Newburgh, kde využiju místní pumpy a doplním benzínek. Poté se od pobřeží definitivně odvrátím a zamířím vzhůru do kopců po B537. Celkem na poměry Fife klikatá a i dost hrbatá silnička se škrábe vzhůru, navíc se ještě připojí drobný drizzle, takže docela východoskotská adventura. Dávám si bacha na sklouznutí, přilnavost v začínajícím dešti tedy nic moc. Slané pobřeží je halt nedaleko.
Když najedu na hlavní A91 směrem na St. Andrews, začne docela slušně pršet, ale jen na chvilku. V Cupar, kde odbočím z hlavní na B540 (cíl cesty je značen už tady) už zase nepadá nic, ale je stále mokro. Takže se prodírám venkovskou krajinou pod plechovým nebem pěkně pomalu. Není kam spěchat, Fife je malé království :-).
Asi deset mil od Cupar jsem na místě. Tuctový domek v lukách samoty Troy Wood nikomu nic neřekne, však to hlavní je ukryto hluboko pod zemí. V druhé světové válce zde byla vybudována stanice přehledového pobřežního radiolokátoru, v padesátých letech bylo podzemí zcela rekonstruováno a rozšířeno tak, aby mohlo ukrýt jednu z centrál systému včasné výstrahy pro případ nukleárního útoku. Je nutno si uvědomit, že ten by přišel ze severovýchodu přes Severní moře a vedli by jej světovlády chtiví Sověti. Takže jeho umístění zde bylo logické. Protože systém rychle zastaral, bylo podzemí ještě jednou upraveno jako úkryt a řídící stanoviště skotské vlády v době válečného konfliktu. Takto plně sloužil až do roku 1995, kdy byla v souvislosti s koncem studené války jeho část zpřístupněna. Zbytek ale nadále slouží pro případ konfliktu, akurát halt místa není potřeba tolik.
Motorku ponechám na štěrkovaném parkovišti hned vedle vystavených vojenských vozidel a zalezu dovnitř. V pokladně ponechám blembák a po zakoupení vstupenky sestoupím těch čtyřicet metrů pod povrch, čímž se dostanu do systému chodeb a místností ve dvou patrech. Věren své přirozenosti to prolezu všechno, od ubytoven posádky, přes strojovny a rozvodny až po nervové centrum, kterým jsou komunikační sály a velíny s planžetami, na něž se zaznamenával postup případného radioaktivního zamoření po výbuchu. Součástí prohlídky je i několik kinosálků, kde se promítají jednak instruktážní filmy, vázané k tématice (tedy něco, co my starší známe taky ze školení CO – akurát tady to mají profesionálněji zmáknuté) a dále dokumenty ze zkoušek atomových bomb, i těch z konce války na japonských ostrovech… Občas to je trochu drsné.
Procházka podzemní sítí mě docela znaví (koneckonců mám toho dnes v nohách už dost), takže když zjistím, že tu je i kavárnička, docela se těším na posezení u čaje o páté. Ten mi ale jest odepřen, neb když se před závěrem prohlídky (tu si každý dělá sám) do ní vrátím, narazím na zavřené dveře. Jo, měli do pěti, i když bunkr je otevřen do šesti. Dobrá, dám si tedy ještě chvilku prohlídky zbytku podzemí nalačno.
Prohlídka se mi líbila, po řadě (přiznejme si to) víceméně stejných podzemních opevnění bývalého Československa je tohle něco ouplně jiného. U nás by se tomu mohla maximálně podobat tak bývalá tvrz Hanička v Orlických horách, v sedmdesátých letech přebudovaná na vládní protiatomový kryt, nebo jeskyně Výpustek v Moravském krasu. Tady navíc je vše ve stavu, jak to desítky let sloužilo, což na Haničce není.
Tristní poznatek ovšem je, že zdejší vybavení (z počítačů, obrazovek, klávesnic, rádií i ostatní elektroniky to prostě dejchá), byť před třiceti lety hypermoderní, je dnes na první pohled něco tak archaického, jako pro naše taťky třeba balóny a petrolejky. Jo, obměňovací interval u elektroniky se neustále zkracuje, a nejen u ní….
Odbočím – takový raketoplán, dnes dožívající, si velmi dobře pamatuju jako obrovitý technický skok. Pamětníci, ti to nemají lehké, zhodnotím tváří v tvář dnes „obsolete“ expozici. Lehce mne to zachmuří, uvědomíc si, že už tím zatraceným pamětníkem jsem. Ve Fort George (například) jsem tenhle blbej pocit neměl :-(…
V šest se tedy vyhrabu na povrch jako poslední dnešní návštěvník. Venku leje jako z konve, plechové nebe koldokola, do toho docela slušnej vítr, docela humus. Navíc, pokladna a shop jsou zavřeny a moje helma je uvnitř. Začínám trochu panikařit, přece nepojedu do kempu holohlavej a zejtra sem zpět. Čučím dovnitř okny, pak si ale všimnu, že pult k pokladně je ještě pootevřen, koneckonců svítí se tam, uvnitř tedy musí někdo bejt! Takže buším, buším, a po chvilce se odkudsi vynoří slečna pokladní, přinese mi helmu a mohutnými ocelovými dveřmi mi ji dodá. Díky! Nesnáším totiž pleskající déšť na mé pleši :-).
Takže na sebe natáhnu na opuštěném a vichrem s deštěm bičovaném parkovišti vršek od dešťovky a jako poslední vozidlo odtud zmizím, současně s pokladní. Do Crail to není daleko, pouhou desítku kiláků, takže nespěchám a jedu spíše ofafrně, nechca si tady ustlat v poryvech vichru. Zvolna sjíždím mírným klesáním, až se před Crail napojím na silničku ze St. Andrews, no a do kempu už je to jen kousíček.
Na našem placu ještě není ani nohy, zdá se, že jsem první… Naštěstí se déšť odsunul poněkud dále, takže jen občas padne nějaká ta kapka. Vichr ale zůstává, no nemůže mít člověk vše. Přeci jen jsem mírně promočen a prokřehlý, takže první co udělám je, že nastartuju vaříka a ve výklenku na mytí nádobí (zadní strana umývárny), který skýtá perfektní závětří, vařím nejprve instantní polívku a pak čaj, hodně čaje, horkého čaje. Samo, i panáka si šlehnu.
Během těchto aktivit přijíždí zbytek výpravy, který zamířil do Edinburgh a kousek od něj východním směrem. Tam bych chtěl zamířit zítra já, jedna parní železnice, jedno letecké muzeum a možná i Falkirk Wheel, to by měly být moje zítřejší cíle.
Spolčenci se také chystají něco uklohnit, ale protože neustále fičí jako v Buzuluku na nádraží, tak padne rozhodnutí (jako už letos jednou) zabrat krytou prostoru a uvařit v pohodě. No a protože jsme zde stanaři skoro jediní (ostatní pěkně sedí v teple svých caravanů) tak z moci nám svěřené zabíráme umývárnu. Prostorné pulty poslouží na vaření, stoličky si doneseme (byl to dobrej nápad si je vzít), a za chvilku už to máme uvnitř docela pěkně zabydlené. Vařiče pufají, krmě voní, pivánko se popíjí, i panáčka dáme, kecá se o všem možném a na plastovou střechu sanitárního bloku občas zabuší prudká dešťová přeháňka. Jo, a neustále venku skučí vichřice. Ale co, blbý počasí přijde, blbý počasí odejde, dyk jsme na ostrovech. Takže nepanikaříme a docela si večer užíváme, tedy já ano, za ostatní samo mluvit nemůžu. A že se válíme v těch samejch součástkách, co celý den na motorkách, to nevadí, to k motorkárně patří. Hlavně že je příjemně a teplo.
Před půlnocí zalézáme, vítr se pořád s našimi příbytky pere. Pořád je tu ale líp v byť jen nepatrném závětří, než o sto metrů dál u moře.

Trasa:  Crail, St Andrews, Tayport, Dundee, Wormit, Balmerino, Newburgh, Cupar, Troy Wood, Crail

 

Ujeto:                         Tankováno: Newburgh

Další díl: Skotsko 2006 - den 18


p6200303
p6200303
p6200304
p6200304
p6200304aa
p6200304aa
p6200304af
p6200304af
p6200304ah
p6200304ah
p6200304ai
p6200304ai
p6200304aj
p6200304aj
p6200304am
p6200304am
p6200304an
p6200304an
p6200304ao
p6200304ao
p6200304ap
p6200304ap
p6200304ar
p6200304ar
p6200304as
p6200304as
p6200304at
p6200304at
p6200304ax
p6200304ax
p6200304ay
p6200304ay
p6200304ba
p6200304ba
p6200304bc
p6200304bc
p6200304bd
p6200304bd
p6200304be
p6200304be
p6200304bj
p6200304bj
p6200304bk
p6200304bk
p6200304bm
p6200304bm
p6200304bp
p6200304bp
p6200304br
p6200304br
p6200304bu
p6200304bu

Vaše názory

K tomuto článku zatím nebyl připojen žádný názor