https://www.harley-davidson.com/cz/cs/offers/my19-offer.html 

 


Nacházíte se: CESTOPISY / Zahraniční cestopisy

Skotsko 2006 - den 3

Jiří Bašný, 25.12.2012

Předchozí díl: Skotsko 2006 - den 2

Den třetí   -   Disembarkment spolčenství

Úterý, 6.6.2006

Po sedmé se pomalu probouzím, neočekával jsem tak pohodové spaní a jsem velmi příjemně překvapen. Vychrupán dorůžova (a kupodivu bez příznaků včerejší konzumace), vyhrabu propriety a odsunu se za intimní činností. Ostatní se mezitím taky drápou na nohy.

S výbornou náladou se vrhám na vyhlídkovou palubu a vychutnávám si svěží a časné jitro na liduprázdné palubě. Je jasno, jen anglické pobřeží na levoboku je zahalené do ranního oparu nebo mlhy, zdá se, že můžeme v souladu s předpovědí očekávat hezký den. Na procházce potkám Jirku, takže chvilku postojíme u zábradlí společně.

Protože na snídani je ještě brzy, zaujmeme prozatím svá místa v herně. Skoro všichni cestující ještě vychrupují, no, já mít svoji betlu, taky bych ještě hnípal, není co dělat, takže kam spěchat.

K snídani si dopřeji čajík, opět sendviče (tentokráte s roastbeefem) a navrch si dám dva croissanty, nebudu se tady hamounit o pár mincí navíc. Klasická snídaně bodla, jen toho čaje mohlo bejt víc.

Dopoledne trávíme všelijak, Lada mastí své sudoku, občas čumíme do map a průvodců, chvilku hrajeme karty, občas zabrouzdáme po lodi, prostě krystalická nuda. Dost dobře nechápu pasažéry let dávno minulých, kdy cesta přes Atlantik vzala měsíc a třeba Austrálie, ta trvala měsíce tři až čtyři. To teprve musela bejt nuda, navíc s tehdejšími prostředky zábavy! Nelze se pak divit, že sex, hazard a chlast slavily hody! My ani ten chlast nemůžeme (o zbylých dvou urychlovačích zábavy ani nemluvě :-)), vzhledem k popolednímu programu.

Čas se naštěstí pomalu naplňuje, před jedenáctou se pevnina nalevo začíná přibližovat a rýsovat se, jak loď zahýbá kolem North Berwicku do Firth of  Forth, kde leží jednak Edinburgh, a druhak i na protějším břehu náš cíl, Rosyth. Ve Skotsku nás nejprve přivítají skaliska s majáky Bass Rock a Fidra, pak se na chvilku záliv rozšíří, ale je jasné, že plavba končí. Míjíme další majáky a majákové bóje (na jedné se vyhřívají tuleni), po levé ruce se rýsuje silueta Edinburghu, přes kterou v pravidelných intervalech nasazují dopraváky na přistání na nedalekém letišti. Tohle všechno sledujeme už ze sun decku, spolu s námi davy ostatních pasažérů. Já si přehodím skla na foťáku, neboť známá silueta železničního mostu je již v dohledu. Touto stavbou se můžou ostrovní inženýři dodnes chlubit, a ve své době byla technickým zázrakem. I nyní vypadá impozantně, opodál stojící silniční most není zdaleka tak fotogenický a zajímavý.

Jakmile podjedeme mosty, zahne Superfast X (takhle se ten náš šíf jmenuje) prudce vpravo do nepříliš rozsáhlého rosythského přístavu. Lodní rozhlas nás vyzve k nástupu ke strojům, takže poslechneme kapitána, navlíkneme se do plné polní, sebereme saky paky a jdeme se nechat lehce přidusit do podpalubí.

Naházím věci na mašinu (musím znova zabalit loďák a vše přivázat), což chvilku vezme. Ostatní se tak ven dostanou o něco přede mnou, naštěstí ve frontě na odbavení je rutinně dojedu. Celní kontrolou (pouze namátkovou) už projíždíme společně. Hned za ní ale zastavíme, abychom dobalili, určili si cestu, no a já si nechávám od Lady obvázat pravé koleno, které se sice hojí, ale přeci jen, těsné kalhoty s chrániči nedělají ráně dobře, takže mokvá. Ale nekrvácí, což by bylo horší.

Při startu předvede babička K ostatním, jak si umí po startu rauchnout. Tahle vlastnost je vrozena prvním sériím K, když stojí na policajtu a ještě do kopce, steče občas po příhodně natočené klikovce trocha oleje do posledního válce a zámkem kroužku plus otevřeným ventilem do výfuku, no a při startu tohle shoří s modrým efektem.

První míle (a seznamování všech kromě mne s levostranným provozem) vedou po levém břehu zálivu směrem do vnitrozemí. Kolonu vedu já (prej abych ukázal, jak se tu jezdí) a za mnou mě kontroluje Náčelník vidící lépe na mapu (já už na ni spíše slepecky vejrám) a navíc suportován GPSkou:-) A985 se motá nad severním pobřežím ústí řeky Forth, my se osmělujeme a pomalu zrychlujeme, nevidět žádných problémů s levostranným řízením. Nedaleko Kincardine jednak uhneme vpravo do rýsujících se kopečků, jednak vedení pelotonu se definitivně ujímá Johnny. Vidí líp, má GPSku, rychlejší reakce, copilota a je Náčelník:-).....

Opouštíme hustěji osídlené pobřeží, takže se můžeme i trochu rozject. Roztáhneme se, a já se můžu věnovat trochu více i krajině kolem, která konečně začíná připomínat Skotsko:-). Protáhneme se vrchovinou zhruba mezi Perthem a Stirlingem, překročíme rychlostní silnici spojující tahle dvě města, a pokračujeme až do Crieffu. Tady uhneme vlevo přímo na západ po A85. Už by to chtělo pomaličku zastavit, je skoro půl druhé a mohli bychom už něco poobědvat. Není třeba spěchat, cíl zase není tak daleko. Odbočím, vůbec je v tomhle výhoda Skotska, nikam není až tak moc daleko, na vzdálenosti je to tady dost podobný jako u nás.

O první zastávku se group leader pokusí na parkovišti restauračky u silnice, ale není to tady pěkné, takže pokračujeme. Naštěstí, podle mapy bychom měli za chvilku dorazit k prvnímu z mnoha skotských jezer, a tam si dozajista najdeme místečko, o tom jsem přesvědčen.

A taky jo, Loch Earn máme po levé ruce, leč místeček na picnic se jaksi nedostává. Až skoro na konci vodní plochy z hlavní občas odbočí víc ke břehu odpočívadla, tvořená tělesem původní klikaté vozovky, tož na jedno odbočíme. Musíme jej skoro celé projet, než najdeme přijatelné místečko, kde bychom byli více méně o samotě. Je tu i trochu výhled, dost stínu, trošinka bordýlku (obyvatelé ostrovů – podle mých zkušeností – nemají v sobě kázeň germánského nebo skandinávského obyvatelstva co se čistoty a ordnungu tejče, na druhou stranu, kam se hrabou na Taloše, Frantíky, Chorvaty a podobné orientální pronárody) takže je čas na přestávečku.

Každý vybalí, co jest mu libé a co má (Johnňáci vaří, zbytek má studený buffet), rozložíme se na trávě a šutrech a dlabeme. Já si pochutnám na zbytku uzeného, patce eidamu a ještě českém chlebíku. Následuje tečka v podobě tyčky, a fin.

Po půlhodině se rozjedeme dál na západ po stále stejné silnici, provoz znatelně zřídl. Na konci jezera uhýbáme prudce na sever a začínáme stoupat do kopců, které již získaly svůj seversky drsný highlandský image. To značí, skoro žádné stromy, občas jen keře a nízká kleč, hustá a tvrdá horská tráva, skály porostlé vřesem, mechem a lišejníky, jooo fajn, tohle můžu.

V malém a nenápadném sedle se nabízí možnost odbočení na odpočívku, ze které by se mohlo podařit i něco fotek, takže se rozhodneme opět zastavit. Vyjedu až na místo, kde lesní cesta přechází v cyklostezku tím, že je přehrazena zamčenými vraty a bočními vrátky lze jen projít nebo se protáhnout s kolem. Je tady příjemně horsky svěže, po poněkud parnějším klimatu dole u moře se mi zde líbí víc:-).

S foťákem se vydám pěšky o pár set metrů vejš, doufám v rozhled i na druhou stranu, leč vzrostlý les mi tuhle radost odepře. Tak alespoň fotím směrem, odkud jsem přišel. Při návratu si všimnu malé studánky, vyvěrající hned vedle cesty. Vzpomenu si na to, jak jsme si s Janou pochutnávali na skotské horské vodě, takže z kastlíku vysápu petku a načerpám si, a přitom se dosyta napiju. Společníci na mně chvilku nechápavě hledím, pak se někteří osmělí a dají si taky říci. Zřejmě nejsou až tak zvyklí pít z přírodních zdrojů:-).

Sjedeme zpět na hlavní a spustíme se do údolí Glen Dochart (pro příště, trochu názvosloví – ve skotském hantecu Glen = údolí, Loch = jezero, Ben = hora, kopec, Point = mys a tak dále... takže už nebudu požívat debilní slovní spojení „jedeme údolím Glen XY“ a tak podobně), které nás dovede až do osady Crianlarich. Ta je důležitou křižovatkou dvou hlavních silnic, my se dáme podél železniční trati na severozápad. Za další vesničkou Tyndrum opět uhneme vpravo, silnice táhle stoupá do dalšího sedýlka. V něm opět na chvilku zastavíme, hlavně pro ukojení fotovášně a trochu se taky rozhlídnout, že. Pro společníky jsou kopce kolem úplně něco nového, pro mne oživení vzpomínek šest let starých. Počasí zatím maká na sto procent, okolní vrcholky jsou impozantně prozářeny a hrají všemi odstíny syrového severu.

Sjedeme do ploché náhorní roviny, silnice se napřímí. Za Bridge of Orchy (tady už se nejedná ani o osadu, byť na mapě je kroužek – ve skutečnosti se jedná pouze o hostinec a železniční zastávku, zajímalo by mě, kdo že tak asi tady vystupuje a nastupuje:-), asi tůristi - začíná táhlou a rychlou zatáčkou stoupání přes další hřeben. Asi v půlce se po levé straně objeví parkoviště s nádherným výhledem do kraje, kterým jsme sem přijeli, takže další fotozastávka je na programu. Ale jak už jsem řekl, času je víc než dost, je teprve po čtvrté, tak co...

Skoro půlhodinku se věnujeme okolí, které rámují holé kopce a hřebeny kol dokola. Vychutnávám si to tady, provoz je minimální, poslední autaři opouští místo a catering v přívěsu pomalu zavírá.

Po chvilce jízdy se přehoupneme přes hřeben, tvořící současně hranici dvou „shire“ čili hrabství, jak se místní správní jednotky jmenují, a před námi se opět otevře další náhorní plošina. Ta je skoro celá pokryta nepravidelnou změtí malých i větších jezírek, prostor mezi nimi vyplňují rašeliniště nebo skalnaté ostrohy. Zase to stojí za pár fotek, takže odbočíme vlevo, kde je něco jako improvizovaný a divoce vzniklý parking. Jo, místa je kolem hafo, tak to asi nikoho netrhá.

Nedá se nic dělat, čeká nás poslední úsek cesty, průjezd historicky známým a neblaze proslulým Glen Coe (viz: http://www.rampantscotland.com/features/glencoe.htm, http://www.undiscoveredscotland.co.uk/glencoe/glencoe/, http://www.electricscotland.com/history/glencoe/, http://en.wikipedia.org/wiki/Glencoe_massacre.

Nikam se neřítíme, naopak, pohodovou osmdesátkou-devadesátkou si to užíváme širokým, leč pozvolna se uzavírajícím náhorním údolím. Daleko víc sleduju okolí než vlastní provoz a silnici, naštěstí je provoz takřka nulový. A už jsme na hraně, odkud silnice dosti prudce klesá dramaticky formovanou morénou. Chvilku nás zdrží stavba nového mostu přes bystřinu, která probíhá, jak je tady zvykem, za plného, pouze kyvadlového, provozu. Pár set metrů se jede staveništěm, kolem funí mechanizmy a maká se. Jinak to nejde, objížďka tady by byla značně obtěžující záležitostí, vzhledem k „hustotě“ místní komunikační sítě.

V klesání míjíme odbočku vpravo na silničku, mířící do vesničky Glencoe, my však mažeme dále. Z hlediska hledání „červené veverky“ to byla fatální chyba, jak zjistím o den pozdějiJ, ale směrovčička byla tak malá, že bychom si jí mohli všimnout jen za velmi pomalé jízdy.

Jakmile se silnice dostane na dno údolí a vyrovná svůj běh, už je tady odbočka vlevo a cedule ukazuje, že je tam infostředisko a kemp. OK, zahýbáme...

V recepci malého a upraveného kempíku zjišťujeme, že tu panují dvojí ceny. Jedny pro členy jakéhosi klubu, kterému patří kempy rozhozené po celém Scotlandu, a ty druhé pro nečleny. Hádejte, jak se od sebe liší, můžete jednou:-)! Takže, sponzorovat onen klub značně drakonickou částkou v librách nechceme (cena má podle mne jednoznačně odradit náhodné kolemvandrující), tož zamíříme dál.

Na kraji Glencoe nejprve natankujeme, a hned za pumpou na křižovatce leader poslechne směrník, ukazující k „červené veverce“. No, neposlechne jej až tak doslova, a zamíří po pobřeží Loch Leven do vnitrozemí. Jedeme tak tři, čtyři, pět kilometrů, než víceméně na půli cesty do Kinlochlevenu narazíme na poutač, který nás nasměruje vlevo, kde na břehu leží kemp.

Zajedeme k recepci, nikde nikdo, až po chvilce se objeví starší rázná a příjemná paní. Sdělí velmi libě znějící cenu (sedum poctivých skotských poundů za stan komplet), takže se vydám s Bekry na průzkum, jak to vypadá z hlediska přírodního. Jo, líbí se nám, takže zůstávám na místě a Tomáš se vrací pro zbytek spolčenstva.

Stany rozbíjíme v segmentu perfektního trávníku mezi cestou a skaliskem, kterým je plac z jedné strany uzavřen. Výhoda off-seasonu je hnedle patrná, kemp je takřka liduprázný, jen sem-tam stojí nějaký ten stan či wágen.

Nezbytný panáček zahájí večerní program, který se nese v poklidu. Bohužel, s jeho tekutou náplní to bude horší, vydám se nahoru do recepce na výzvědy, ale nepochodím. Paní nás odkazuje na Kinlochleven, vzdálený necelé čtyři míle. Kdo by se s tím šlapal! Sama nic nenabízí, jelikož není licencovaná. Takže se budeme muset spokojit s vezenými zásobami, kterých ovšem není až tak přehršel.

Všude se vaří, já osobně najíždím na letošní skotský stereotyp, kterým jest lančmít TULIP plus patřičná dávka těstovin, plus dávka česneku a kečupu či protlaku, samo koření, které si vezu. Prostě, známej a v naší rodině osvědčenej a nade vše oblíbenej „šurvajs“!

Pokojný průběh večera lehce naruší  pouze malá přeprška, ale stany nestačily ani trochu zmoknout a je po všem, opět modré nebe a zapadající slunce. K desáté zalézáme, bylo toho dnes dost. Usínám hned, ještě za plného světla. Halt, ta severní šířka...

 

Trasa: On board SS Superfast X, Rosyth, Kincardine, Powmill, Muthill, Crieff, Lochearnhead, Crianlarich, Tyndrum, Bridge of Orchy, Glencoe, Caolasnacon Camping and Caravan Camp

Ujeto:  561 km s předchozím dnem                 Tankováno: Clavmore Filling Station, Glencoe

                  11,1 l  10,79 £


Další díl: Skotsko 2006 - den 4


p6060022
p6060022
p6060022a
p6060022a
p6060022b
p6060022b
p6060023a
p6060023a
p6060023d
p6060023d
p6060023e
p6060023e
p6060023f
p6060023f
p6060023g
p6060023g
p6060023i
p6060023i
p6060023j
p6060023j
p6060023k
p6060023k
p6060023n
p6060023n
p6060023p
p6060023p
p6060023q
p6060023q
p6060024
p6060024
p6060025
p6060025
p6060025a
p6060025a
p6060025d
p6060025d
p6060025e
p6060025e
p6060025f
p6060025f
p6060025ga
p6060025ga
p6060025h
p6060025h
p6060025ka
p6060025ka
p6060025kc
p6060025kc
p6060025kf
p6060025kf
p6060025kg
p6060025kg
p6060025kh
p6060025kh
p6060025kk
p6060025kk
p6060025kl
p6060025kl
p6060025m
p6060025m
p6060025n
p6060025n
p6060025p
p6060025p
p6060025q
p6060025q
p6060025s
p6060025s
p6060025t
p6060025t
p6060025u
p6060025u
p6060025z
p6060025z
p6060026
p6060026
p6060027
p6060027
p6060029
p6060029
p6060029a
p6060029a
p6060029c
p6060029c

Vaše názory

K tomuto článku zatím nebyl připojen žádný názor