www.voge-bikes.cz


Nacházíte se: CESTOPISY / Zahraniční cestopisy

Skotsko 2006 - den 4

Jiří Bašný, 8.1.2013

Předchozí díl: Skotsko 2006 - den 3

Den čtvrtý   -   První výlet spolčenství

Středa, 7.6.2006

Tak dneska máme před sebou první „plnohodnotný“ den. Ty předchozí byly pouze o přesunu, snad jen včerejší odpoledne lze z toho vyjmout. Ale, přesun to vlastně byl taky...

Vstaneme do prozářeného jitra celkem brzičko, náš stan se klube po sedmé. Zjišťuju, že z jeho posádky budu já ten druhej v procesu, v tomhle Jirka supluje Janu dokonale. Jen těma igelitovejma pytlíkama nešustí:-), halt nikdo nejni stoprocentní:-)...

Balit se nemusí, paráda, tak jen čaj a snídaně, pak prolétnout saniťákem, využiju trochu volna na nafocení kempu ze skaliska, poté si připravit věci na den a davaj, můžeme razit.

Kolem půl deváté vyjíždíme, do Glencoe už to známe, je to tak přesně na zahřátí motoru a rozcvičení smyslů. Uvítá nás pobřežní A828, po které zamíříme do Obanu, a z něj dále na jih. Dnešním cílem je project poloostrov Kintyre až na jeho, přes Beatles a Paula McCartneyho profláknutý, konec se známými útesy Mull of Kintyre. Na zpáteční cestě nás čeká ostrov Arran. Takové je strategické rozhodnutí spolčenstva.

Cesta do Obanu je pro mne známou písničkou, ale po šesti letech si ji milerád připomenu, nudit se rozhodně nemíním. Zatímco tenkráte jsme tu drandili samotincí, dnes se jede v partičce, díky bohu za to. Provoz naštěstí není nikterak silný, všichni jedou tak nějak stejně a svižně, tedy žádná zdržovačka. Předjíždět se až tak moc nedá, zatáčky jedna za druhou. Navíc, nikam nespěcháme, tak co.

Protože si chceme zkusit, co obnáší i místní okresky, míníme na patě poloostrova Appin uhnout a promotat se po jeho pobřeží okreskama. V průlivu Sound of Shuna zaujme na ostrůvku stojící hrad Stalker, orámovaný impozantním pohořím Morvern (tím bychom měli projíždět pozítří) Jiříka tak, že si jej chce zachytit kamerou, a tak zastaví s tím, že na něj počkáme, až bude místečko.

Dříve však přijde ona odbočka, tak s Johnnym čekáme na ní. Pět minut, nic, deset, nic, pomalu začínáme nejistět. Vyfotit hrad, byť tak neobvyklý, by nemělo trvat dlouho! Už se chceme vydat naproti, když tu se dvě zbývající mašiny objeví. Příčina je objasněna ihned, koneckonců levá část Dukny hovoří řečí jasnou a výmluvnou i beze slov. Silniční lišej prosvítá deklem kufru i kapotou, pša krew... Naštěstí, pád se nekonal za pohybu, leč při zastávce. Z kopce stojící Italka usoudila, že se pohne i přes zařazenou jedničku, a už to bylo... nejhorší je však pěkně v půlce přeražená spojková páčka. Naštěstí, dvěma prsty se řadit dá, protože Jiřík samozřejmě náhradní nemá. A že by skotské západní pobřeží zrovínka překypovalo dealery ducatích produktů, tak na to bych se skálopevně nespoléhal. Bude halt muset jezdit a spojkovat pahýlkem, pomyslím si. V koutku mozkových závitků hřeje myšlenka, že moje dlouholeté vození této maličkosti v útrobách Káčka má přeci jenom své opodstatnění....

Okreska, věrně sledující klikatou čáru pobřeží, dává nahlédnout, o čemže tohle ježdění bude. Nejpoužívanějším stupněm je dvojka či trojka, a s rychlostním limitem netřeba si lámat hlavinky, určitě jej nepřekročíme. Zatáčka za zatáčkou, mnohdy dost krkolomné, občas v nich štěrčík či bordel z krajnic, nanesený auty, pouze jeden jízdní pruh, je třeba dávat majzla pořád, a čumět moc kolem, to už vůbec neeee. Spolujezdkyně to mají dobré, řidiči mohou krajinu kolem obdivovat tak leda za zastávek.

Port Appin, dříve rušná zastávka parníků na jejich cestě Kaledonským kanálem, je dneska jen ospalé hnízdečko, žijící si svým poklidným rybářským životem. Nějak se leaderovi podaří minout pokračovací silničku, takže se chvilku motáme a točíme na uzounkém molu, a jsme tak i nechtěným vzruchem zamřelého dopoledne. Ale, den či dva, pěkně o samotě, to bych si zde dal. Vejletík na kole nebo pěšky, večer posedět v pubíku nebo s pintou se usadit na zdi mola, to by nemělo chybku. Ale pak zase hybaj zpět do rušnějších končin, řekl bych :-)...

Západním pobřežím Loch Creranu se vracíme pokorně zpět na hlavní pobřežní magistrálu. Ta nás už bez dalších odboček vede stále na jih, směrem k Obanu. Ústí Loch Etive překonáme po starém jednopruhovém mostě, ale na světlech naštěstí nemusíme dlouho čekat. A už je tu Oban (odkaz1odkaz2). Na tento rušný a významný přístav na pobřeží Argyllu mám s Janou své poměrně silné vzpomínky. Strávili jsme zde necelé dva dny, částečně vyplněné opravou řízlé zadní gumy, a poté ještě vzdorováním deštivému počasu. To nás nakonec donutilo opustit zasmušilé a šedivé pobřeží a migrovat na jih. Dneska nic takového nehrozí, guma je OK a soncna rampluje:-).

Naše dnešní zastávka zde jest pouze logistickou, je třeba do uprázdněných kufrů zakoupit něco futráže a hlavně pitiva navečír. Dlabenec obstarají společníci, já setrvám u nabalených strojů, přeci jen město vyžaduje jistou ostražitost. Parkoviště však má svého strážce, jak poznám zanedlouho. Postarší maník si obchází vozidla a do jakéhosi přístrojku si ťuká poznávačky všech parkujících, tedy i naše. Nevím, k čemu mu to jest, zdá se, že pro nás z jeho konání nic nevyplývá. Po návratu spolčenstva ještě s Náčelníkem vyrážíme do liquer-store, které je pár set metrů dále po hlavní. Obstaráme kuželky navečer plus ještě využijeme slevy na nějaké francouzské vínko, a mažeme zpět. Je deset a ještě jsme se víceméně nikam nepohnuli.

Z Obanu vyjíždíme přímo na jih, cesta zamíří do vnitrozemí a neustále stoupá. Stavíme v horské kotlině na první fotozastávku, pak se rozdělujeme tak, aby vždy jeden fotograf měl možnost zachytit ty ostatní v pohybu. Následuje tedy individuální sjezd k Loch Melfort a prudké stoupání po jeho jižní straně, po pár kilometrech se opět dáváme dohromady a volným tempem sjedeme na příbřežní planinu. Tady je náš první postupný cíl, hrad Carnassarie (odkaz2, odkaz3). Až k němu se nedostaneme, tedy ne na našich mašinách. Není to ale daleko od silnice, respektive od parkovišťátka, zaseknutého mezi stromy, louky a jednu z mnoha místních říček. Nějak mne neoslovuje škrábání se kopcem vzhůru za jakousi ruinou, a daleko více se mi líbí příroda kolem, takže zůstávám dole. Ostatní se seberou a zmizí hore kopcom. Já si zatím v poklidu přečtu info na tabuli, a pak se rozložím do měkké travičky. Vnímám klid místa, obdivuju svěží přírodu a je mi krásně. Ke konci mého osamění vedle zarazí auto se starší posádkou, se kterou posléze vyměním pár vět, to když podle tabulek zjistí, že nejsme až tak zpoza komína.

Po půlhodině se vrací vandrovníci, tož se navlékneme a razíme ku dalšímu místu zájmu. To neleží daleko, jen se údolí trochu roztáhne, hnedle je patrno napravo od nás, a vede k němu posléze i odbočka. Celé zdejší údolí je nacpáno památkami, z nichž Dunadd Fort je z nich jedna z nejstarších a nejvýznačnějších. Kilmartin Valley byl tehdy součástí království Dalriada, které tu založili přistěhovalci z Irska (kmen Dal Riata) přibližně v pátém století našeho letopočtu. Tvrz, stojící na zdáli patrném pahorku, byla sídlem krále, který ovládal blízké ostrovy Arran, Jura a Islay, jakož i část pevniny zhruba v rozsahu dnešního Argyllu. Dvě století království vzkvétalo a mělo obchodní styky nejen se Skandinávií, ale například i s oblastí podél Loiry (dnešní Francie), odkud se dováželo třeba i přírodní barvivo na látky. Pak ale jeho historie skončila, jak jinak než násilnou formou, inu, doby byly kruté.

My jsme se rozhodli se na tento památný kus skály mrknout, takže poslušni cedulí odbočíme necelý kilák vpravo, na úpatí je pečlivě upravené parkoviště.

Tentokráte se výstupu vzdá Bekr, natáhne se do husté trávy u zdi, takže je na zbytku, abychom ztekli vrchol. Nejprve se protáhneme „protiovčím“ labyrintem v ohradě, a pak již úzkou a místy obtížnější (ne pro nás, ale pro klasické autaře v pantoflích a sandálkách) pěšinkou stoupáme skalami.Nejprve se dostaneme do zřejmě prvního pásu hradeb/valu, další výstup pokračuje evidentně člověkem vyhloubeným zářezem až přímo na vrchol. Známek lidského osídlení tu moc není, archeologovo cvičené oko by jich asi rozeznalo více. Objevíme jen vytesaný otisk nohy, jamku ve skále (kdoví k čemu byla) a samo občas otvory na patky dřevěných nástaveb. Daleko zajímavější je rozhled kolem. Absolutně rovné údolí/ústí řeky dávalo i tehdy množství úrodné půdy k zemědělství, jen pobřeží bylo tehdy mnohem blíže hradu, prakticky prý omývalo patní skálu. Obchodní plavidla mohla tak kotvit pod ochranou opevnění. Nevybrali si to tady Irčani špatně, viz ad1, ad2.

Po návratu k motorkám usoudíme, že poledne již bylo, takže je čas na nějaké to jídlo. Dávám si paštičku s chlebem, navíc dostávám od Dukatisty půlku jeho TULIPA, neb mu nějak nešmakuje, ošklebuje se nad ním, že by si ani psík kouska meatu nevzal. Neshledávám na něm ničeho záporného, takže jej splouhnu taktéž.

Lehce po druhé hodině se opět naším osudem stávají sedla mašin. Taky je jasné, že náš včerejší a ranní plán na dojetí až na samý konec Kintyru plus Arran jako třešnička na dortíku se stává pouhou chimérou, zřejmě jsme to s optimismem trochu přepískli. Skotské okresky halt taky nedovolí vyšší průměry, navíc, sousto zdá se býti trochu větším než včera.... Takže redukujeme schedule na objetí poloostrova Knapdale, a v Tarbertu se uvidí, jak dál. No, podle mýho, se v Tarbertu uvidí jen to, že budeme mazat pěkně domů.

Kousek za Lochgilpheadem uhýbáme z hlavní příbřežní vpravo na „bublinkatou“ okresku, vedoucí do Kilberry, našeho dalšího cíle. Mají tam být nějaké reliéfní šutry.

Silnička nás vede totálně opuštěnou (až na ty ovce..) krajinou pobřeží Loch Caolisportu, občas míjíme i ruiny samot či malých osad. U jedné usedlosti na chvilku zastavíme, spíše jen na vychutnání atmosféry a protažení těl. Opravdu, dýchá to tady zasmušilostí, nehybností a zmarem, když se k tomu přidá i dočasně zatažená obloha, pocit konce světa nemá chybu.

„Šutry“ na kraji Kilberry jsou pozdně středověké náhrobky, nalezené v okolí a shromážděné na kraji zdejšího kostela pod přístřešky. Prohlídka netrvá moc dlouho, a vracíme se zpět na okružní silnici.

Čas dost pokročil, je půl čtvrté, a do Tarbertu mil patnácte. Jedeme zvolna, takže se na kraji přístavního městečka zastavujeme u netypicky postaveného kostelíka lehce před třetí. Zaujme nás zajímavě uloženým zvonem na kamenných nosnících místo střechy. Po několika dnech ale zjistíme, že je to tady celkem obvyklé stavební schéma, teď a tady je to ale novinka. Bekr samozřejmě vyráží na detailní průzkum, my ostatní jej pozorujeme z parkoviště.

Pak sjedeme dolů do vlastního přístavu, kde parkujeme přímo na molu. Pobyt nám trochu zpestří nějaká místní tygřice, dorazivši na nákup na značně neortodoxně pojatém triku evidentně domácí výroby. Základem je automobilový motor Nissan, vše ostatní je invence svářečova, ale, má to značku, kupodivu.... Jakmile se nabažíme triku i vlastního přístavu, koupajícího se v záplavě slunce (mraky jsou ty tam...), usoudíme, že jedno kafe by bodlo, a ihned to převedeme do reality v malém podničku hned na nábřeží. Mně osobně horký nápoj udělal dobře, akurát jsem si trochec připálil pysk. Naštěstí, v dohledné době se líbat zřejmě nebudu:-).

Jak již bylo delší dobu jasné, Mull of Kintyre se jaksi konat nebude, neboť naše kola se začínají odvalovat směrem severním. Čas nás pressuje... Těch jedenáct mil do Lochgilpheadu si díky široké pobřežní silnici dost užíváme, po odpoledním motání se okreskou konečně zařadím i za pět...

Lochgilphead je koncovým (nebo počátečním, jak chcete) kanálu Crinan, který přetíná patu Argyllu a usnadňoval tak dříve rybářským a obchodním lodím cestu do Irského moře, neboť nemusely dlouze objíždět poloostrov Kintyre. Kanál mne zajímá, nikoliv však ostatní, takže stavím u vrat zdymadel, obhlížím a fotím. Zbytek čeká opodál, až vykonám své a přidružím se.

Kousek se vracíme po již jeté cestě, za Bridgendem však uhýbáme na tu vůbec nejnižší třídu silnic, co mapa zná, unsurfaced road. V praxi jsou to dvě koleje štěrku, občas prolité asfaltem, místňákům tohle zdá se bohatě stačí, no a nám musí taky, chceme-li se dostat podle plánu k Loch Awe. Taky bychom mohli později zbaběle odbočit od Carnassarie Castle, ale to by nebylo vono, že.... takže se probíjíme pastvinami, seč nám síly stačí. Mě to ani nevadí, na podobných routách jsem honil Káčko kdysi v Irelandu, Náčelník na tohle má optimální strojek, a Bekr, ten zdá se taky zvládá. Mám jen trochu strach o Jiříka, přeci jen, ušlechtilá italská kráska a tahle drsná severská routa, plus jeho přeci jen menší vzrůst... no nic, jedeme dál bez nějakých rušivých epizod. Musíme jen občas zastavit u zcela regulérních vrat, oddělujících pozemky jednotlivých farem (budování „gridů“ by bylo asi nákladné), které jsou samo zavřeny na závoru. Tož vždy jedna spolujezdkyně musí dolů, otevřít vrata, driveři projedou, no a za posledním opět zavře. Občas projedeme nějakou tou bahnitou louží, občas naše kola rozdrtí produkty dobytčího trávení, no prostě agrárně-rurální romantika v Kilmichael Forest.

Vše má ale svůj konec, napojíme se na o třídu vyšší silničku (tedy plně asfaltovanou, v trasování se až tak neliší..) a po chvilce se před námi otevře pohled na Loch Awe, sevřené horami. Tohle stojí za zastávku a fotku, jasně.

Průjezd podél jezera mne po pravdě trochu zklamal. Až k vodě sahá hustý porost Eredine Forest, tedy výhledy se jaksi nekonají, navíc není možno nikam čumět, neboť silnička se klikatí jen což. A aby toho nebylo, zapadající slunce prudce prosvětluje listnatý porost, takže povrch silnice hraje ďábelskou projekcí světla a stínu, což alespoň mně vadí při sledování stavu a povahy vozovky. Na asfaltu se sem tam koná náplava všelijakého bordelu, jednou dostanu docela slušného šmýra, ale guma se vzápětí chytne. Prostě, z těch dvaceti majlí mám prd, a navíc mne to tu dost prudí, protože ty vepředu sotva stíhám! Jasně, přeci jen je pořád přítomen malý blok z nedávné bouračky, takže se neodvážím klopit tak, jak dříve.

Na konci jezera stavíme naštěstí na vydechnutí na kraji malé osady, dneska přeměněné na weekendhousy. Ošpláchnu se v jezeře, napiju se, splouhnu jednu tyčku a je mě hnedle líp.

Čas už pokročil natolik (je tři čtvrtě na osm), že z programu vypadá další objekt, který jsem chtěl navštívit, a tím je přečerpávací vodní elektrárna v pohoří Ben Cruachan, na hlavní silnici k Obanu. No nic, musíme už domů, takže na hlavní uhneme vpravo a hnedle po chvilce vlevo, abychom si cestu domů zkrátili skrzevá Glen Orchy.

Zcela podle přísloví, že nábližka trvá déle, se motáme opětně „bublinkatou“ silničkou, vedoucí bezesporu půvabným a opuštěným údolím. Nemám čas to ani moc vnímat, tryskojezdci vepředu mi opět začínají mizet. Vem je čert, přeci se kvůlivá ním nerozmáznu, tak usoudím a zvolním na mně přijatelné tempo, tak, abych se mohl i trochu koukat kolem. Zabloudit už teoreticky ani prakticky nejde, tož ať jedou, někde, nejpozději v kempu, se opět potkáme.

S tím projedu celé údolí, na jeho konci u výjezdu na hlavní (kterou jsme pádili včera v podvečír) na mne solidárně čekají. Řekneme si, že do kempu nechť jede každý jak jemu libo, a s tím se rozcházíme. Já si ještě fotím závěr Glen Orchy, a vydám se pohodovou osmdesátkou na poslední etapu.

Samotnému se mi jede fajn, provoz nulový, bzučím si to krajem a vychutnávám ho. Na včerejším, nyní už totálně pustém, parkovišti, doženu Náčelníka s Dukatistou, jak se navzájem fotí na pozadí až kýčovitě nasvětlených hřebenů, tož se k nim přidám. Výsledek vidíte...

Skrz Glen Coe jedu opět sám, a ve sjezdu tentokráte neminu odbočku na původní silničku do Glencoe, tož si ji dám. A hele, ona je tu i cedulka „K červené veverce“! Vzápětí na kempík narazím, leží nad vesnicí v háječku, i s potůčkem uprostřed. Jak ho tak vidím, možná, že je líp, že jsme jej nenašli, neb jestli bych si mohl tipnout na „ráj midgies“, tak by to mohlo bejt tady. Stín, závětří, voda.... hmmm.

Okreska mne zavede až na hlavní a jedinou ulici vesnice, uprostřed níž objevím i malou sámošku SPAR, takže o nákupy nemusíme mít starost. Cesta do kempu již je routinou.

V našem ležení naplno pufají hrnce, tudíž se přidružím a vařím své oblíbené, tentokráte místo lančmítu vrhám po vzoru našeho Honzy (a Náčelníka, samo, to už je ta jiná generace) do horké pasty tuňáka v olivovém oleji, přichutím a přičesnekuju... no a kupodivu, dá se to dlabat, navíc, vono to i chutná! Moc radám mladejch nevěřím, maje averzi k novotám vlastní všem staříkům, leč s tím tuňákem, měli pravdu, mlaďoši... i generace nakročená do předsíně komnaty smrti se vždy má co učit:-).

Večerní posezení (mimochodem, poprvé ve své motohistorii si beru na travel skládací sesličku, a maně mi tak napadá, jak jsme mohli doteďka existovat bez nich? Chichi, je dobrý si na něco večír sednout...) se nese v linii plánování věcí příštích. Zbytek spolčenstva je pevně rozhodnut se zítra drápat na Ben Nevis, se sebou ale mám totálně odlišné plány. Protože patrno jest, že vůle kolegů poznávat industriální a podobné památky se limitně blíží nule, tak nezbývá, než abych se za nimi vydal tehdy, kdy mi to situace dovolí. A to bude zejtra. Drápat se hore skalisky bez patřičné výbavy mi připadne spíše jako trápení (lízt, to jo, koneckonců, vydrápali jsme se s Jankou i na Gerlach, jakož i leckam jinam), tak využiju free-time a detailně prozkoumám Caledonian Canal plus další okolo, co dovolí čas a počas.

Jak tak tlacháme, zapadne soncna za západní hřeben, a pomalu je čas zalízt. Pomalu? Tak tohle razantně mění houfec midžů, který, kde se vzal tu se vzal, začíná svůj večerní letový program. A že ho zvládá na jedničku, na to si vsaďte! Události dostávají rychlý spád, osobně migruji urychleně do sanitbloku činit, co slušný a cti a manýrů dbalý motorkář má.

Cesta zpět pod plátno koná se formou zrychleného přesunu zakončeného svištěním zatahovaných zipů. Uvnitř už je dobře, nachystám si spaní, načechrám polštářek (jasně, trocha básnické licence, pod hlavou mi noc co noc spočívá bunda a kalhoty, to vše s patřičným odérem – a nejsou to šeříky...) a v poklidu s mírem v duši se zasouvám do vláken. Už jen v polospánku registruji Jiříka, který pronásledován a intenzivně atakován útočnou letkou midžů, se snaží co nejrychleji dostat do stanu. Zip trochu vzdoruje, Jirka sakruje, lomcuje konstrukcí, a pronáší expresívní slovesa, která jsem u něj ještě nikdy neregistroval. Přetahuje se se zipama, až se obávám, že bude následovat jejich disintegrace. Naštěstí, po chvilce sakrování se dobrá věc podaří, a Jiřík je taky uvnitř. Ufff.... Takže brou....

Trasa: Caolasnacon Camping and Caravan Camp, Glencoe, Port Appin, Oban, Kilniver, Arduaine, Carnassarie Castle, Dunadd Fort, Lochgilphead, Kilberry, Tarbert, Lochgilphead, Kilmichael Forest, Loch Awe, Portsonachan, Dalmady, Glen Orchy, Glen Coe, Glencoe, Caolasnacon Camping and Caravan Camp

Ujeto:             Tankováno:  ESSO Dochgriphead 10,31 l 10 Ł

 

Další díl: Skotsko 2006 - den 5


p6070030
p6070030
p6070033
p6070033
p6070038
p6070038
p6070038a
p6070038a
p6070041a
p6070041a
p6070044
p6070044
p6070046
p6070046
p6070049b
p6070049b
p6070049c
p6070049c
p6070049e
p6070049e
p6070049g
p6070049g
p6070049i
p6070049i
p6070049j
p6070049j
p6070049k
p6070049k
p6070049w
p6070049w
p6070049x
p6070049x
p6070049z
p6070049z
p6070051
p6070051
p6070052a
p6070052a
p6070052b
p6070052b
p6070052c
p6070052c
p6070053
p6070053
p6070054a
p6070054a
p6070054h
p6070054h
p6070054i
p6070054i
p6070054j
p6070054j
p6070054k
p6070054k
p6070054m
p6070054m
p6070054n
p6070054n
p6070054o
p6070054o
p6070054r
p6070054r
p6070054w
p6070054w
p6070055
p6070055
p6070056
p6070056
p6070057
p6070057
p6070058a
p6070058a
p6070058b
p6070058b
p6070058n
p6070058n
p6070058o
p6070058o
p6070058p
p6070058p
p6070058q
p6070058q
p6070059
p6070059
p6070059b
p6070059b
p6070060
p6070060
p6070061a
p6070061a
p6070062
p6070062
p6070063a
p6070063a
p6070063b
p6070063b
p6070063d
p6070063d
p6070064
p6070064
p6070066
p6070066
p6070067
p6070067
p6070068
p6070068
p6070070
p6070070
p6070071
p6070071
p6070072
p6070072
p6070073a
p6070073a
p6070073b
p6070073b
p6070073x
p6070073x
p6070074
p6070074
p6070074a
p6070074a
p6070074m
p6070074m
p6070074x
p6070074x
p6070074y
p6070074y
p6070075a
p6070075a
p6070076
p6070076
p6070077a
p6070077a
p6070077c
p6070077c
p6070077e
p6070077e
p6070077y
p6070077y
p6070077z
p6070077z

Vaše názory

K tomuto článku zatím nebyl připojen žádný názor