Skotsko 2006 - den 5

Předchozí díl: Skotsko 2006 - den 4

Den pátý    -     „Stand-alone“ No.1

Čtvrtek, 8.6.2006

Ráno se dneska moc nevycajchnovalo, sice „no rain“, leč oblačnost je fotogenicky rozvěšena po okolních vrcholcích. Mně to až tak vadit nebude, co však zbytek grupy??? Má to cenu šplhat na Nevisa? Ale co si dělat vrásky, jejich boj :-) a jejich rozhodnutí, a moje zbytečná starost.

Když odráží (jest tak něco po deváté), meteo vykazuje stále stejné příznaky. Teplo, zataženo, odhadl bych to na lehké přeháňky. Já se ještě chvilku placatím po kempu, než přijde můj čas a vyjíždím taky. Takže, zase sám a samotinek na cestě.....

Prvním počinem je objezd místního Lochu (jmenuje se Leve). Jízda v single-módu má jednu velkou výhodu, jedu si tak, jaká je libost. A ta je teď značně pomalá. Padesátkou, šedesátkou, motám si to podél čáry příboje, nemusím se stresovat, zdali stíhám tryskojezdce čili nic. Kinlochleven je ve všedním dopoledni značně ochrápané hnízdo, nikde ni dušičky, krám má však otevříno. Cedulka ukazuje, že tu poblíž jsou jakési vodopády, no ale na konci uličky je parkoviště, a pak prej po svejch, výletníku! Hmmm, tak rád bílou vodu zase nemám, abych se někam plouhal navlečenej v plným motorkářským, tudíž razím dál, k ústí lochu.
Jen tak pro prču si zastavím oproti našemu kempu, tedy popravdě, o kousek dál, neb přímo proti není možno, a chvilku v poklidu nasávám atmosféru liduprázdného a zataženého dopoledne. Má to cosi do sebe.

V ústí fjordu se napojím na hlavní pobřežní silnici, která mne protáhne poměrně zastavěnou oblastí až do střediska Fort Williamu. Z městečka čouhá organizovaný turismus všema otvorama. Hotely, guest-housy a obdobný balast, naštěstí je tu obchvat, který mne ušetří toho nejhoršího. Ještě chvilku pokračuji směrem na Iverness, ale hnedle první odbočka vlevo je ta moje.
Dovede mne asi jedním kilometrem k osadě Banavie, kde je dnešní první „point of interest“. Zde totiž do Loch Linhe ústí Caledonian Canal. Komu to nic neříká (jako že asi všem), tak vězte: tektonický zlom, který se odtud táhne severozápadním směrem až na pobřeží Severního moře, se přímo nabízel jako možnost ušetřit lodní dopravě trmácení kolem divokých a značně nebezpečných vod severního a severozápadního Skotska. Až inženýr Thomas Telford se koncem osmnáctého a počátkem devatenáctého století věnoval problému tak, že pod jeho vedením byl kanál, využívající řetězu jezer v údolním zlomu, v roce 1820 dokončen a předán do užívání. Jasně, jednotlivá jezera mají rozdílnou nadmořskou výšku, takže je bylo nutné soustavou zdymadel propojit. A nejmohutnější soustava osmi zdymadel (nazvaná Neptun’s Staircase, tedy Neptunovo schodiště) je právě zde, na konci Loch Linhe. Takže, bonbónek pro Bašníka.  

V dnešních časech kamiónové přepravy ztratil kaledonský kanál své hospodářské uplatnění (stejně jako mnoho obdobných po kontinentu i ostrovech), slouží však jako velmi vyhledávaný spoj pro rekreační plavidla všeho druhu. Plachetnice (samo že s přídavným motorem) i motorové jachty, toho všeho se tady motá více než dost. Takže kanál funguje a bude, zdá se tomu tak, i v budoucnu! To mne jako milovníka podobných staveb těší více než málo! Navíc po příjezdu domů jsem se při brouzdání netem dozvěděl, že už existuje studie na znovuzavedení nákladní lodní dopravy, a vyšlo jim, že na neexpresní zboží vychází poměr cena/výkon velmi příznivá. Tož, možná se opět kanál dočká nákladních šífů.

Slona odstavím na liduprázdném veleparkovišti u paty soustavy zdymadel, navěsím na sebe foťáky a vyrážím. Teď mne těší, že je zataženo, no, zataženo, spíše oblačno, teplota tak akurát (kolem 16 Celsiusů), aby se v pohodě dalo pochodovat v motorkářským a člověk se nerosil na jedné straně, na straně druhé mu nebyla kaltna. Zlatý vostrovy!

Soustava zdymadel je impozantní. Navíc kontrast zelené a svěží trávy kolem, do toho šedobílá kamenná konstrukce zdymadel, černá ocel, šedozelená průzračná voda, úpravné a čisté domky okolo... to mne popravdě řečeno chytá za osrdí. Postupně vyšplhám až na hranu kanálu (rozdíl je, jestli jsem dobře pochopil cedulky, cca 22 metrů) a mám štěstí. Dávka lodí je zrovínka připravena pro sestup soustavou dolů. Po jednom z vrat se dostanu na druhou stranu, načež s loděmi absolvuji cestu dvěma zdymadly. Vše postupuje pomalu, ale plynule, navíc se zdá, že na lodě ještě militantní feminizace jaksi nedorazila. Proč? No, obrázek je skoro vždy stejný: je-li posádka smíšená, vždy muž(i) jsou na palubě, točí kormidlem, obsluhují motory a tak. Ženský, ty jsou vyhnány na břeh, a vždy jedna u přídě a jedna u zádě vyvazují lodě k pacholatům a jak šífy jdou dolů, popouštějí lana a doprovázejí pěšky loď na její plavbě do další komory.

Při cestě zpět dolů k mašině chci ještě navštívit malé „heritage center“ v jednom z domků, ale mají ještě (nebo stále?) zavříno, tak utřu.

Čas nestojí a je nutno pokračovat. Pro další cestu zvolím okresku z Banavie, která sleduje kanál po jeho západní straně až do Gairlochy. Silnička se motá vysoko ve svahu nad kanálem, odkud se občas otevře výhled na kanál i na pásmo vrcholků za ním. Jak si tak brouzdám krajem, tak se mi poblíž samoty Achnacarry podaří čirou náhodou natrefit na muzeum jednoho z nejvýznamnějších místních klanů, Cameronů. Odbočka mne slepou místní silničkou dovede až na soukromý pozemek, kde stylový dům muzea sídlí. Bohužel radost z objevu vyprchá, jen co zjistím otevírací dobu. Je poledne a přes týden mají otevříno až odpoledne od dvou, pouze o víkendech celý den. No, nebudu tady stepovat necelé dvě hodinky, takže si to jen projdu kolem a vrátím se pokorně zpět na silničku.

Za Gairlochy překonám kanál otáčivým mostem, za osadou ve svahu stavím na polední přestávečku. Posadím se na kraj lesa, čumím na masív Ben Nevisu zachumlaný v mracích (copak asi šplhouni, jak se jim líbí v nízké oblačnosti?) a žvýkám prostý, leč hodnotný a vydatný motorkářův oběd. Nepřecpávám se... ani moc hlad nemám.

Pár kilometrů okresky mne donese k hlavní silnici, vedle křižovatky stojí mě už velmi známý pomník britských commandos. Ti zde měli za války hlavní cvičiště, drsné podmínky zdejší přírody výcvik jen zrealističtěly. Nicméně, i když to tu znám, stejně si tady udělám zastávku, zrovínka jako před šesti lety s Janou. Tehdy jsme tady byli skoro sami, dneska je prostranství skoro zaplněno školními výlety. Malí Skoťáci a Skoťačky tady řádí, vřeští a lítají, inu zcela v tradici „free“ výchovy, požadavku to dnešní doby. Hmm, no nechci bejt gerontním zapruděncem, ale přeci jen, vše má mít svoji míru, a sem zrovna ječení malejch piskořů nepatří.

Trasa výletu mne vede na severovýchod podél Loch Lochy. Taky zde se zastavím, asi uprostřed jezera je na břehu parkoviště s malým občerstvením. Využiju ho a dám si pořádné poobědové kafe.

Další kus kanálu spojuje Loch Lochy s Loch Oichy a s největším jezerem na této vodní cestě, Loch Ness. Pro stavitele to znamenalo další zdymadla a k prvnímu z nich zamířím. Laggan Locks leží kousek od silnice v příjemném lesíku. Panuje zde klídek, žádný ruch a pohodou atmosféru dokreslují asi tři jachty, právě směřující na Loch Lochy. Všimnu si, že posádky jsou bez výjimky v mejch letech, ne-li starší. No, popravdě, takovéto formě putování bych taky rozuměl, a doufám, že se ho někdy v důchodu dočkám. To až nám to s Janou na motorce nepůjde.

Pokračuju dále v již započatém směru přes Invergarry na Fort Augustus. Opět mne otáčivý most přenese na východní břeh, koutkem oka zahlédnu vlevo jakýsi lanový most, zjevně sice neužívaný, ale udržovaný. Ještě asi kilometr přemýšlím, co a jak, nakonec se otáčím a vracím se k zdá se technické památce, Bridge of Oich.

Motorku odstavím na parkovišti mezi otáčivým mostem a jeho lanovým kolegou. Ten vznikl přibližně ve stejné době jako vlastní kanál a sloužil k překonání řeky Oich. Je představitelem poměrně neobvyklé konstrukce, kdy na rozdíl od klasického lanového mostu není mostovka nesena průběžnými lany, ale její visuté díly jsou zavěšeny lany přímo na předpolí přes pilíře. Teoreticky jsou tak poloviny mostovky samonosné. Více napoví obrázky, vím, těžko se to popisuje několika slovy.

Pečlivě a beze spěchu si prohlídnu most, pak i jeho otočného kolegu, bohužel, žádná loď na obzoru, takže jej nemohu sledovat ve funkci.

Několik kilometrů hlavní silnice mě přivedlo až na pokraj Fort Augustus, kde bych měl podle plánu odbočit vpravo tak, abych objel Loch Ness a vrátil se po opačném břehu. Na křižovatce však hlídkuje dopravní policista, který staví všechny a něco každému vysvětluje. No, to jsem zvědav, oč kráčí. Taky mně se policajt věnuje a objasňuje, že hlavní silnice za Invermoristonem je uzavřena z důvodů nehody a bude mimo provoz ještě tak asi čtyři hoďky. No, pro mne to znamená totální destrukci plánů pro tento den!

Co dál, dumám na kraji nad mapou. Moc variant nezbejvá. Nakonec se rozhodnu, že dojedu do Invermoristonu (do něj je silnice průjezdná), pak zahnu vlevo a udělám si smyčku skrz Glen Moriston, Glen Loyne a Glen Garry zpět do Invergarry.

Jak jsem rozhodl, tak činím. Podél jižního cípu Loch Ness jedu liduprázdnou silnicí celkem ne moc záživnou krajinou, než uhnu do Glen Moriston. Tady už to začíná být zajímavější, perfektní silnice se vlní proti říčce, kolem poměrně hustý a souvislý les, což není ve Skotsku až tak obvyklé. Pěkně se mi jede, až zastavím u menší přehrady přibližně tak ve třetině údolí. Další přehrada mne čeká kousek za odbočkou na Invergarry, je o dost mohutnější, stejně tak jako jezero za hrází, Loch Cluanie. Stavím přímo u hráze a s foťákem se vydám na malou procházku, kam až mi to skalnatý terén dovolí. Zase je tady fajn, opět nikde nikdo, jen já a drsná a rázovitá skotská příroda.

Cestou do Invergarry dělám opět dvě fotozastávky, jednu nad Loch Loyne a druhou těstě pod sedlem s výhledem na Loch Garry. I tady je lidí minimálně, sem tam projede auťák, no a aby někdo zastavil, tak to vůbec... Počasí už se definitivně vylepšilo, bílých obláčků je na modré obloze pouze tolik, aby se potěšilo oko fotografovo, teplota se motá kolem pětadvacítky, tedy taktéž nic dramatického. Prostě a jednoduše, paráda!

Ale bohužel, přede mnou je návrat, díky skotské silniční síti prakticky ve stejné stopě. Ale zase tak to nevadí, pohled z opačné strany může být odlišný a přínosný.

Protože je vyjasněno, stavím u pomníku u Spean Bridge, neb je od něj nádherný rozhled na Ben Nevis, tentokráte nekažený nadměrnou oblačností. Pořídím něco fotek, hlavně pro kolegy, aby měli na „svoji“ horu taky pohled z odstupu.

Díky změně plánu ještě dost času, uhnu tedy za Spean Bridge vpravo na místní silničku. Doufám, že mně přivede ke kanálu, leč nestává se tak. Mapa není zase až tak podrobná, silnička se motá sice příhodným směrem, od vlastního kanálu mne však dělí nevysoký, ale neprostupný hřeben. Takže jen pomaličku jedu pastvinami, kolem farem a všudypřítomných ovcí, a splývám s poklidnou krajinou.

Na hlavní se dostanu až těsně před Fort William, přemejšlím, co dál, ještě je brzy na návrat do kempu. Nakonec mne na mapě zaujme slepá silnička, která obkružuje celý Ben Nevis, a rozhodnu se ji prozkoumat. První kousek k návštěvnickému centru a obřímu parkovišti (stroje kolegů tam doposud osaměle stojí, všimnu si koutkem oka, odkud vyráží pěšouři, je normální, pak však silnička nabere klasické místní parametry. Rychle ject nejde, dokonce mne jednou zatáčka přes horizont tak překvapí, že to bylo „jen o chlup“ a zpocenou zadní rejhu jsem měl ještě chvíli poté.

Údolí se sevře, trochu více se stoupá, minu menší, skoro neznatelné vodopády, něco krkolomných zatáček a je tady parkoviště. Silnička končí, dál vede jen stezka pro pěšoury. Takže tím je vyhlášen stop i pro mne, zastavím jen na chvilku, na rozhlídnutí, nafocení hor kolem a tak.

Cestu zpět k visitor’s centre už si užívám víc, občas si zkusím nějakou tu zatáčku střihnout. Moc to nejde, ale lepší se to.... psychoblok je svinstvo.

Osvětlen náhlým vnuknutím zahnu na parkoviště, kde stojí zbytek mašin spolčenstva. Ne, nemám v úmyslu na ně zde čekat, spíše přemýšlím o vtípku ve stylu „Killroy was here“. Kdo ví, oč kráčí, tak ví, kdo neví a zajímá ho to, toho odkážu na patřičné zagůglování. Sotva se ale rozhlídnu a začnu shánět propriety, najednou se zpoza vegetace vynoří Bekři jako předvoj vracející se výpravy. Hmm, náhoda se činila, časový rozdíl nebyl ani pět minut. Takže je po fórku a dělám, jako bych tu na ně zcela samozřejmě čekal. Alespoň budu mít něco kladných bodíků u Náčelníka, a možná i u ostatních :-).

Předvoj i zbytek výpravy (tedy, až na Itala...) jsou poměrně zbědováni, hlavně zdá se podcenili sluneční faktor, a nyní tak některé jejich partie připomínají čerstvě vařené langusty. Promptně mi vyžahnou zbytek vody, neboť koldokola se žádný důvěryhodný zdroj nevyskytuje. Pomalu na sebe nasoukají svoje cestovní odění a vydáme se na cestu do kempu.

Protože je třeba doplnit zásoby, pokoušíme se o to ve Fort Williamu. Zde nemáme štěstí, takže zamíříme do Glencoe, kde přistaneme u místního SPARu. Ten má kupodivu otevříno do devíti, takže žádný stres.

Já si nakoupím své minimum, rozšoupnu se několika rajčaty, cibulí a česnekem, a navrch ještě po konzultaci se slečnou pokladní antimidží přípravek od Avonu. Prej je tenhle podle ní to nejlepší, co mají. Takže dnes večír ho hned testnu.

Protože je dost času, dávám si na své večeři trochu více záležet, no a na výsledku je to poznat, docela se to dá i jíst. A protože pivka je dostatek, tak večerní program nemá chybu. Netrvá moc dlouho, únava společníků a zahájení letového programu midžů nás brzičko zažene na kutě. Předtím ještě zkouším čerstvě zakoupený roztok a zdá se, že na mně funguje. Potvor dosedá minimálně, a ty co sednou, takřka ihned odcházejí do midžího nebe.

Trasa: Caolasnacon Camping and Caravan Camp, Kinlochleven, Fort William, Banavia, Achnacarry, Gairlochy, Commando Memorial, Loch Lochy, Invergarry, Bridge of Oich, Fort Augustus, Invermoriston, Loch Cluanie dam, Glen Loyne, Glen Garry, Fort William, Glen Nevis, Onich, Glencoe, Caolasnacon Camping and Caravan Camp

Ujeto:             Tankováno:  Great Glen Trading Centre Fort Augustus  11,50 l  11.49 Ł

       Onich Services 8 l  7.60 Ł

Další díl: Skotsko 2006 - den 6

   

---