Normfest

 


Nacházíte se: CESTOPISY / Zahraniční cestopisy

Skotsko 2006 - den 7

Jiří Bašný, 26.2.2013

Předchozí díl: Skotsko 2006 - den 6

Den sedmý    -    Spolčenstvo mění bázi

Sobota, 10.6.2006
 
Dnes tedy podle plánu opustíme přívětivý rodinný kempík, abychom se přesunuli o trochu výše po západním pobřeží. Z další báze bychom měli obsáhnout Isle of Skye a přilehlé končiny.
Protože dneska toho moc nenajedeme, tak jsme si ještě navíc dali detailní průzkum Glen Coe (Jiřík by tam chtěli vidět jakýsi nastudovaný památník, leč nikdo si jej nemůže z minulých průjezdů jaksi vybavit). No a na naši projížďku čeká i slepé Glen Etive. Bekři si chtějí zase zaject něco nafotit, takže si dají od nás rozchod s tím, že v poledne si dáme spicha na pumpě na kraji Glencoe.
Deset minutek po desáté se tedy naše tři mašiny rozhovoří nám příjemnou řečí a vyrážíme. Cesta do údolí Coe je známá, ale i po třetí dovede vzít za osrdí. Jen ten památník není, a to že po něm koukáme, divže si oči nevykoukáme. Takže jej necháme jeho osudu a zamíříme do Glen Etive. To, jak se tak zdá, je rájem pěších turistů. Kolem silničky i zcela osamělé v rozlehlých plání stojí stany, někde se placatí lidi, jinde jsou už opuštěné a jejich osazenstvo se kdesi štrachá v kamenných mořích. Jak vidno, divokému táboření se tu meze nekladou.
Projedeme údolí do asi dvou třetin, pak se s ohledem na běžící čas otáčíme a pomaloučku, polehoučku se vracíme zpět.
Poledne nás zastihne již v plné sestavě u pumpy, kde si dáme výživný a výborný domácí kafe a trochu pokecáme, zmíněný a úsilovně hledaný památník objevili Bekři poblíž odbočky z hlavní v Glencoe :-).
V obchůdku pumpy omrkávám „signálně“ zelenou výstražnou bundu pro motorkáře, líbí se mi to a docela bych si zvykl v tom u nás jezdit (tady to občas motorkáři používají, i když není déšť či mlha), ale nakonec, kdo by se tahal se dvěma bundama, a snad to k nám dorazí taky. Bezpečnosti nejni nikdá dost :-)!
V půl jedné tedy definitivně a letos naposledy opouštíme malebné Glencoe a míříme na sever. Osobně se v duchu zaobírám myšlenkou trhnout se od zbytku spolčenstva a ke Skye se dostat odbočkou z Fort William na Mallaig a dát ferry na Skye (cestu, kterou pojedeme, už jsem absolvoval jak před šesti lety, tak předevčírem, a nikomu dalšímu, když jsem to u pumpy navrhl jako variantu se nechce platit jeden trajekt navíc..), nakonec se však rozhodnu raději držet partu. Přeci jenom, budu se trhat jen tehdy, až to bude významnější a přínosnější.
Dobrá tedy, víceméně bez přestávky si to mažeme podél jednotlivých lochů, které spojuje Caledonian Canal až do Invergarry, kde uhýbáme vlevo z hlavního údolí a prakticky jedeme stejnou trasu, co já předevčírem, leč směrem opačným. Shodneme se, že by bylo dobré zastavit na pozdnější obídek, leč pak jedeme, jedeme, jedeme a jedeme a nic. Dokonce i když se otevře panorama Loch Loyne, jede se dál. Nakonec se napojíme na hlavní pod přehradou Cluanie Dam a zamíříme na Kyle of Lochalsh. Naštěstí, po pár kilácích se po levé straně objeví parkoviště i s bufetovým přívěsem, zde konečně Johnny usoudí, že teda zastavíme, když jinak nedáme :-).
Rozložíme se na kraji, kde je i docela slušný travnatý flek, vybalí se zásoby a už se hoduje. Já po pravdě mám ponejvíce žízeň, tak odkráčím k přívěsu a u postaršího Skota si objednám čaj a housku s párečky. Zblajznu ji a kupodivu, ozve se hlad, takže dám ještě jednu, tenktokráte se šunkou a sázenými vejci. Plně uspokojen se vracím ke zbytku, předtím ještě dobře pokecám s prodavačem o motorkách, Skotsku a tak.
Již v lepší náladě se vracím ke zbytku kolektivu (z latinského Colligo=sbírat, ergo kladívko Kolektiv=sebranka :-)), kde již také se pozdní lunch chýlí ke svému finále. A tak můžeme opět vskočit do propocených bund a razit dále.
Hlavní silnice od přehrady neustále klesá údolím, s hřebenem Five Sisters po pravé ruce. Dosáhneme konce Loch Duich a po jeho severním břehu pokračujeme dále na Kyle of Lochalsh. Už u oběda jsme se rozhodli, že jako první kemp zkusíme mně známý a vyzkoušený poblíž Eilean Donan Castle. Cesta k mediálně profláknutému hradu (mimo jiné zdobí i obálku mého Michelina - průvodce), ležícímu na ostrůvku poblíž ústí pobočného Loch Long, netrvá dlouho a naše motorky zaduní na dlouhém mostě, spojující oba břehy s osadami Dornie a Ardelve. Ta druhá je naším cílem, poznávám to tady a hned za první zatáčkou odbočíme vlevo na místní komunikaci. Kousek po ní a je tu vlevo svažující se kemp, dneska až na jeden stan úplně prázdný.
Po delším rozvažování si vybereme poměrně rovný plácek skoro dole u vody, s Janou jsem tehdá ložíroval až nahoře, kde bylo poněkud svažitěji. Hlavně u našeho plácku končí asfaltovaná cestička, na které se dají dobře odstavit motorky.
Protože je dosti časně (přistáli jsme zde lehce po čtvrté), nepospícháme se stavbou, poté děláme práce, na které prozatím nebyl čas. Já například doplním záznamy deníčku, a pak se musím věnovat vařiči. Ten sloužil celých sedm let, co jej máme, bez problémů a zádrhelů, až na minulém kempišti se mu do práce moc nechtělo. Tož jsem konečně rozbalil servisní nářadíčko a začal. Pročištění trysky nepomohlo, až když jsem pečlivě rozebral a vyčistil celou sestavu hořáku, bylo dosaženo úspěchu (uvnitř bylo sajrajtu, jen což…). Vařič opět maká jako divý, ba navíc, po pročištění zaneseného filtru a regulační jehly se mi zdá, že vaří lépe a rychleji než dříve. Voda na těstoviny je hotová, sotva se otočím…
Bekr se pod vlivem volného času vrhá na řetěz a s ním spojené mazání a napínání, jakož i kontrolu stroje. Já jen Káčko cvičně oběhnu, nic není nutné činit, alespoň tedy na pohled první i další. Johnny se stará o hladinku oleje ve vaně, jen Jirka s ledovým klidem věří své Dukně a ani se kolem ní neomete.
Před šestou a odchodem do putyky (letošní premiéra) si ještě nad mapou a průvodci ujasníme program na zdejší region. Těžištěm bude, jak jinak, ostrov Skye. Ten, dá se říci, znám jako máloco ve Skotsku, leč na stranu druhou, kromě něj tu není až tak co objíždět a projíždět, takže budu držet basu se zbytkem. Koneckonců, po šesti letech se zapomene věcí, a navíc, počasí slibuje býti lepším než při naší poslední ostrovní anabázi.
Nakonec se tedy navlékneme do „večerního a svátečního“ a vyrážíme si užít horečku sobotní noci do hospody, kterou taky znám. Ale popravdě, jinam nemůžeme, neb pub v Dornie je jeden jediný pěšky dostupný široko daleko.
Pozvolna se šineme přes most, chvilku strávíme očumováním a focením bezesporu malebně rozloženého a fotogenického castlu, než přejdeme silnici a po břehu se doloudáme až před pub The Clachan. Nemilé překvapení – v hospodě se bude konat koncert jakéhosi místního hudebního tělesa, což má i se sobotním večerem za následek, že je tady značně husto. Nesedneme si ani vevnitř, ba ani u dvou piknikových stolů venku. Takže jen bezradně postáváme a mudrujeme, co dále. Osobně mám žízeň jako trám a klidně budu při pití sedět i na chodníku nebo blízké zídce, stejně je venku líp než uvnitř. Takže nakonec je rozhodnuto, dáme jedno „na stojáka“ a pak se uvidí.
Při objednávání utrpíme lehký šok: nejenom že se na pultě skví rozměrné osušky s textem „Get the taste of Prague“ a logem Staropramenu, navíc objevíme v řadě píp i tu, ze které teče mně velmi známé „smíchovské kyselo“ (tak alespoň hrádecké kultovní pitivo pojmenovává Náčelník). No, kvitujeme to s hurónským řevem, přeci jsme se netrmáceli přes půlku kontinentu a flák slané vody, abychom do sebe lili produkt levobřežní Vltavy! Jasně, objednáme si lokálně vařené, jak jinak :-).
Než do sebe venku vynesené nalejem, usměje se na nás štěstí. Osazenstvo, okupující jeden stůl, dojí svoji večeři a jelikož se tady nehodlají napájet, odsunou se s posledním soustíčkem. Výborně, vrháme se na uvolněné lavice, ani nám nevadí plnej stůl špinavého nádobí. Hlavně že máme kde sedět.
A jak se blíží devátá a s ní začátek produkce, pozorujeme, že jsme měli kliku jak od kolotoče. Pořád sem přichází další a další Škoťáci, pár starších pánů dokonce vklouzlo do tradičního a producírují se tu v kiltu a ostatním krojovém příslušenství. Všichni třímají pitivo a uvolněně korzují prostranstvím nebo posedávají, kde se dá i nedá, a nikomu to zdá se nepřipadne divný. Asi tu neznají zákaz „vynášení skla mimo výčep“ :-)… a nemají tu pitomé zákony o pití na veřejnosti, jako například v Emerice.
Uvolněně kecáme, probíráme co slina na jazyk přinese, „drbeme“ nepřítomné, já do sebe liju jedno za druhým a je mi fajn. Jakmile ale z vnitřku lokálu zazní první skotské lidovky, padne na mne splín těžkej a dusivej jako řádně přerostlá noční můra. Vytane mi totiž na mysl stejná hospoda, stejná muzika, stejné pivo jako před šesti roky, akurát ta, kterou miluju nade vše, tady chybí. Moc mi tady chybí, hlas se mi zadrhne a chvilku moc nemůžu kecat… a zase mi vlhnou rohovky, sakra! No nic, nic nemůže bejt dokonalý a na sto pro :-((.
Chvilkovou krizi překonám, jen ten knedlík v krku vězí nadále, než ho spláchnu dalším bitterem Boddington, který jsem si dneska vybral za společníka. Pak už to nemá chybu, příjemně vlahý večer pozvolna rozpíná svá tenata, z vnitřku pubu se line mně milá muzika, utvářející kulisu naším řečem, jen pár midžin to trochu kazí.
Chvilku sedím s kolegy, chvilku zajdu dovnitř na stojáka poslechnout si kapelu. Jejím lídrem je mírně kredenciózní zpěvačka, tvářící se dokonale znechuceně jako prodavačka v socialistickém obchodě. Zpívá však dobře, a když dá sólo jakousi baladu, její výkon nemá chybu, to se jí musí nechat. Nadšený potlesk celé hospody alespoň na chvilku setře její znuděnou masku a tváří se víceméně normálně potěšeně. Takže si tu užívám atmosféru. Stejně je fajn, když se tak dovedou lidi spontánně bavit, nepotřebujíce k tomu megaefekty a stovky wattů výkonu. A v podstatě je jedno, jestli je to česká či bavorská dechna, irská či skotská hospodská kapela, hispánský kytáristi nebo třeba maďarská cimbálovka… když všechny tyhle formace hrají ze srdce a posluchači to srdcem vnímají, na hudebním stylu nezáleží!
Nic, všechno jednou končí. Ne že bych to tu nemohl táhnout dál, žízně i peněz je zatím dosti, ale zítřejší ráno by mohlo býti doprovázeno nepříjemnými průvodními jevy… v mém věku kocoviny trvají čím dál tím více. A zejtřejší vejlet nepočká. Takže dopijeme, zvedneme zadky a vydáme se zšeřelou rybářsko vískou zpět. U hradu nás postihne mírný záchvat fotografické horečky, ke které svádí efektně nasvícený castle. Však se nás dočká, „kastlařům“ už se nedočkavostí vysouvají drápky!
Jak se dohrabeme do stanů a uložíme, to si nějak nepamatuju. Inu, pintiček bylo cca osum, nepočítal jsem je do konce a barmani účet nevydávají….
 
Trasa: Caolasnacon Camping and Caravan Camp, Glen Coe, Glen Etive, Glencoe, Fort William, Fort Augustus, Invergarry, Glen Shiel, Ardelve
 
Ujeto:             Tankováno:  SHELL Glenshiel 12 l 12.73 Ł
 
 

 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

Další díl: Skotsko 2006 - den 8

 


10june
10june
p6100134
p6100134
p6100136
p6100136
p6100136a
p6100136a
p6100136b
p6100136b
p6100136c
p6100136c
p6100138
p6100138
p6100138e
p6100138e
p6100139
p6100139
p6100141
p6100141
p6100143
p6100143
p6100143a
p6100143a
p6100143j
p6100143j
p6100143k
p6100143k
p6100143m
p6100143m
p6100143q
p6100143q
p6100143r
p6100143r
p6100143s
p6100143s
p6100143u
p6100143u
p6100143v
p6100143v
p6100143w
p6100143w
p6100143x
p6100143x
p6100143y
p6100143y

Vaše názory

K tomuto článku zatím nebyl připojen žádný názor