https://www.harley-davidson.com/cz/cs/offers/my19-offer.html 


Nacházíte se: CESTOPISY / Zahraniční cestopisy

Skotsko 2006 - den 9

Jiří Bašný, 16.4.2013

Předchozí díl: Skotsko 2006 - den 8

Den devátý     -     Za ostrovní whisky

Pondělí, 12.6.2006

Dneska nás čeká další den v nekompletní sestavě. Většinová grupa (tentokráte jsem v ní i já) míní zamířit opět na Skye a prošmejdit jeho západní část, tedy to, co jsme nestihli včera. Bekři ale nemíní trávit čas honbou za alkoholem a naopak Ladu přitahují známé monumentální a vyhlášené zahrady v Ullapoolu. Navíc si míní střihnout kroužek po Wester Ross (to samé jsme s Janou už jeli) a jako třešničku si dají opět výšlap na nějakou tu horu, ani nevím na kterou.

Nikdo se moc nehrne do vstávání, takže kemp opouštíme až deset minut po desáté. Na první křižovatce odbočí Bekři vpravo do kopců, my směřujeme krásně vyjasněným ránem opět po včerejší cestě na Skye. Stále fučí v intenzitě větší než malé, zvláště pak na ostrově to občas s námi mávne.
Ve Sligachanu opouštíme ostrovní magistrálu na Portree a míříme na západní pobřeží. Jakmile dosáhneme moře v Loch Harport, uhneme vlevo na místní silničky, dokonce se mi to tady tak trochu vybavuje. Nesmíme se držet cedulí na Talisker, distilerka je totiž trochu jinde než stejnojmenná obec. Navigace naštěstí nečiní problémy a po chvilce přistáváme na mně známém parkovišti před bílými budovami palírny, kolem níž se neodbytně vznáší charakteristický odér, dnes briskně odtransportovaný svěžím větříkem.

Pěkně si uzamkneme mašiny a odkráčíme na prohlídku. Naše cesta však končí u pokladny/baru, kde je nám řečeno, že sorry, ale dneska je už dopoledne obsazeno a jestli chceme, tak první volný „batch“ prohlídek je ve dvě… No, trochu nám to udělá škrt přes timetable, ale co se dá dělat. Prohlídnout si to tu chceme (když už jsme se sem prokličkovali), takže zaplatíme prohlídku a jsme na druhou zabukováni.

Well, co tedy s načatým polednem? Odskotačíme zpět ke strojům a po kratší diskuzi, přerušené rozhovorem s německým párem na GS, obdivujícím Johnovo aluskříňky, se rozhodneme pojezdit kolem komína palírny, zkusit najít nějaké ty prehistorické šutráky a někde si i zapiknikovat. To abychom nepili vzorečky na lačno :-).

Příští okamžiky tedy trávíme projížděním okolních silniček, nějak se nám ale nedaří patřičné kříže, šutry a jejich uskupení lokalizovat. Ukazatele nikde nejsou a popravdě, díky silničkám to moc na počumování kolem není a mezi koldokola rozesetými skalisky a balvany bych si dolmenu či menhiru nevšiml, leda že bych do něj narazil čumákem. Ani Jiřík, který má na tohle vycvičenou signální soustavu, nic neobjeví.
S bžundou se tedy vracíme k distillerce a kousek za ní na břehu zálivu nacházíme hustý „golfový“ pažit, jako stvořený pro oběd v trávě. Uděláme si veškeré myslitelné pohodlí a tu necelou hodinku do prohlídky strávíme ledabylým přežvykováním, kecáním o všem možném a počumováním kolem. Pěkně strávený obědový čas, věru…

Ve dvanáct stojíme v pozoru v návštěvnickém sále, připraveni k prohlídce. Nejprve ale obdržíme poctivého panáka desetileté single-maltovky. No, nebylo mi nic a je mi líp, tahle tekutina neřeže, ale hladí, i když jistá drsnost je jí vlastní. Koneckonců, sever je drsný a severní ostrovy dvojnásob :-).

Mladá průvodkyně si nás nakonec odvádí na prohlídkovou routu, ve které se seznámíme s celým procesem výroby, od naklíčení obiloviny až po zrání finálního produktu v dubových sudech. Dozvíme se, že zdejší kolony jsou dvoustupňové (to je pro mne novinka) a poznáme, že průmyslová výroba je něco jiného, než domácí či družstevní pálenice. Z každé kolony (momentálně jedou dvě) totiž teče neustálý proud čirého špíráku asi v takové intenzitě, jako když naplno roztočíte v koupelně kohoutek u vany. A prej to má šedesát grádusů, do sudů se to ředí na padesátku. Vlastní kouzlo whisky je v sudech, kde probíhá zrání a kde získává svoji více či méně zlatavou barvu ze dřeva, karamelizovaného sherry a rašeliny, kterou se sudy vypalují. Největší prostor v distillerce tedy zabírají sklady se sudy, které se musí pravidelně jednou týdně obejít a koštem zkontrolovat. Dobrej job, akurát asi játra moc neřvou nadšením.

Bohužel, fotografovat se může jen ve skladu, v provozu prej podle kustodky nelze neb hrozí nebezpečí vejbuchu od blesků :-). Povídali, že mu hráli… kecy, prdy a beďary, to ať říká někomu, kdo tomu věří, to už by musela bejt koncentrace špíráku, aby to tady řachlo. Spíše jde o byznys s fotkama, můj názor.

Lehce po třetí se vykolíbáme z distillerky, nad níž se mezitím docela slušně zatáhlo, azzuro zmizelo někam nad pevninu a kolem je šedivo a fouká. No nic, mám takovou loupačku, že asi něco spadne, poznávám Skye tak, jak si ho pamatuju.

Vracíme se do Carbostu a po již včera projeté pobřežní silnici A863 pokračujeme do Sligachanu a dál až do Broadfordu, kde odbočíme na první dnešní „slepou“ odbočku do Elgolu. Definitivně se zatáhlo, dost nepříjemně fučí, nicméně zatím platí „suchá“ varianta.

Cestou do zálivu Loch Slapin stavíme u malebné ruiny kostelíku Cill Chriost, obklopené malým hřbitůvkem. Jana, v tomhle směru mortální fanatik, by tu měla hody. Mě daleko spíše zaujme tabule na odpočívce, seznamující kolemjedoucí jednak s přírodními zajímavostmi údolí, a navíc ještě i s historií železničky, kdysi procházející opodál celým údolím. Důvodem její výstavby byly rašeliniště, respektive potřeba transportu vytěženého matroše na molo broadforského přístavu. Úzkokolejka začala provoz v roce 1907, ale již v roce 1912 ukončila činnost a svršek byl snesen. Dnes jsou tu patrné jen občasné zářezy ve svahu údolí a člověk je musí vyloženě hledat.

Poměrně kvalitní silnička pozvolna sklesá do úzkého fjordu, který objede a začíná šplhat na docela vysoký skalnatý hřeben, dělící nás od Elgolu. K svižnému protivichru se připojí nejprve jemné, pak už docela svižné přesouvání kondenzované vzdušné vlhkosti z oblohy na zem. Jakmile dosáhneme hranice přístávku, stavíme na vyhlídce nad zálivem. Kdyby hezky bylo, určitě by bylo na co koukat. Teď ale rozhledům vadí sekající déšť do xichtů.
Co teď? Chtělo by to někam zalízt, a dát si něco teplýho. Stejný názor se jednoznačně nese celým kolektivem, naštěstí Jenda odlapne kolemjdoucí ostrovanku, venčící vodou nasáklou kolii, a obratem zjistí, že kousek nížeji je otevřená čajovna. Takže, hurá, spustíme se k ní, zaparkujeme a mažeme pod střechu.

Kromě nás je tu jen starší pár, jinak je v kavárně zkřížené s uměleckou galérií pusto prázdno vymetýno. Ale je tu teplo a nevyhazujou nás, takže obsadíme největší stůl. Pan majitel, typický umělec s culíkem, přijme naši objednávku, a po chvilce je již žádané na stole. Kromě pití (fšici kafe, jen já čajík) jsme si ještě dali nějaký místní zákusek, no, dobré to bylo. Čas tu v suchu, při příjemné muzice let sedmdesátých a osmdesátých, nezávazném povídání ubíhá docela fajn a až příliš rychle.

Nachýlí se pátá a čajovna zavírá. Takže, chca nechca (spíše nechca) musíme na zpáteční cestu. Naskáčeme do nemoků (já aplikuju jen vršek) a v neustávajícím dešti mizíme z mlhou zahaleného přístávku. A jak se přehoupneme přes hřeben, jako mávnutím déšť ustává. Zpáteční cestou nás provází jen vichr, naštěstí teď převážně aplikovaný do zad.

Zbytek cesty do kempu už je rutinní, varovný vzkaz o nočním uzavření mostu přes průliv stále svítí… A že to fouká, je vidět i v našem kempu, poměrně dobře zasunutém v úzkém zálivu. Se všemi našimi stany to mlátí jen což, samo nejhůře je na tom ten můj, nejvyšší a největší. Chvilku mudrujeme co s tím, pak ale se ukáže, že jedinou cestou ku zmírnění deformačních efektů je přesun co nejblíže hustému živému plotu na hranici kempu. Ještě zvažujeme migraci za sanitární blok či blízkou garáž, pak ale bereme zavděk plotem. Naštěstí, ve čtyřech se vše odbude ani ne pětiminutovou akcí – vytrhat kolíky, sprostě celek přetáhnout a zase zakolíkovat nedá zas takovou práci. Jo, v Irsku s Janou, ve dvou, to byla horší hoňka.

Pak si ještě zopakujeme výše uvedené se stanem Bekrových, kteří dorazili zrovínka když my jsme se činili. Tesařovi zůstávají na místě, pouze poutají stan k ingotu z Bavarie. Vše tohle nám občas zpestří přeprška.

Vyvstává tu ale otázečka, jak s vařením. Teplej dlabenec to chce, leč v tomhle vichru ani chráněné vařiče nestíhají, a vařit pod hořlavým plátýnkem se nikomu nechce. Nakonec padne rozhodnutí obsadit jednu umývárku a jeden záchod (kemp je až na jeden stan prázdný) a vytvořit si tak zázemí pro večerní krmení a posezení.

A jak řekli, tak udělali. V umývárce se pěkně vaří, hrnce bublají, připravené se zkonzumuje dílem uvnitř, dílem venku (to když zrovínka necedí) a již za soumraku se slezeme v čisté a voňavé kabince. Dekl hajzlíku poslouží jako bar, rozložíme se na sesličky, nalejeme každému co jeho libost láká, a je dobře. Nejprve probereme zejtřek z hlediska trasování přesunu o něco severněji a východněji, a pak se již při dobrém pitivu jen tak klábosí.
Zásob je dost, takže žízní netrpíme a konverzace neuvadá, akurát ji přeruší kolem jedenácté chlápek v montérkách, který se dere do našeho útočiště. Prej že je místní plumber a přichází na výzvu paní majitelky poštelovat vadnej hajzlík. Ale když vidí naši zábavu v plném proudu, jen se pousměje a vece, že zejtra je taky den, tak ať pokračujem… Když posléze s půlnocí usínám, vichřice díky konzumaci až tak nevadí.

Trasa: Ardelve, Kyle of Lochalsh, Sligachan, Carbost, Sligachan, Broadford, Elgol, Broadford, Kyle of Lochalsh, Ardelve

Ujeto:             Tankováno:  

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Další díl: Skotsko 2006 - den 10

 


12june
12june
p6120168
p6120168
p6120169
p6120169
p6120170
p6120170
p6120172
p6120172
p6120172b
p6120172b
p6120172c
p6120172c
p6120173
p6120173
p6120174
p6120174
p6120175
p6120175
p6120177
p6120177
p6120179
p6120179
p6120180
p6120180
p6120181
p6120181
p6120182
p6120182
p6120182a
p6120182a
p6120182b
p6120182b
p6120182c
p6120182c
p6120183
p6120183
p6120184
p6120184
p6120186
p6120186
p6120188
p6120188
p6120189
p6120189
p6120191
p6120191

Vaše názory

K tomuto článku zatím nebyl připojen žádný názor