Motocykly VOGE


Nacházíte se: CESTOPISY / Zahraniční cestopisy

Skotsko 2006 - den 2

Jiří Bašný, 24.11.2012

Předchozí díl: Skotsko 2006 - den 1

Den druhý   -    Embarkment společenství

Pondělí, 5.6.2006

Dneska máme hafo času, takže z pelechů lezeme až kolem osmé, já osobně jsem z pytle vytlačen nitrotělním napnelismem. Je lehce oblačno, tedy ideální počasíčko pro balení. Uvaříme a spucneme snídani, a čeká nás to, co z duše nenávidím na podobných poutích – bourání kempů. Halt, dělat se to ale musí, takže ať je to za náma!

Recepcí projíždíme čtvrt hodiny po desáté, když jsou nám za sprchové čipy vráceny peníze. Prvotní otázkou je palivo, neboť XJRo už sosá z mála u dna. Naštěstí, kempovní nám ukáže cestu k blízké pumpě. Když k ní dorazíme, zjistíme, že je samoobslužná a jen na nějaké místní karty. Pro nás tedy nepoužitelné…

Manuálně obsluhovanou pumpu se nám podaří objevit až na hlavní ulici čtvrti Zwartberg města Genk, kde už tedy v poklidu naplníme nádrže. Odsud najedeme dálnici, a opět nastává pruda jako přes kopírák včerejšího dne. Navíc, pakliže je ještě něco nudnějšího než německá dálnice, tak je to dálnice severobelgická (a asi i holandská – ale tam se dá alespoň čumět na kanály). Placka, lesy, háječky, louky, pole, občas nízká zástavba… to vše se opakuje s pravidelností hodnou lepší věci. Ale přeject se to musí, a když si vzpomenu, jak jsem s Janou v devadesátém devátém na naší první pouti do Walesu dal Belgii napříč pěkně po státovkách, tak to byla díky husté zástavbě pruda ještě o několik řádů prudnější. Zaujal jsem místo „Karlíka na ocase“, abych alespoň měl na co koukat, tedy na kolegy přede mnou, a bručíme těch 110-120, aby XJR nežralo moc gasu a GS moc oleje :-). Naštěstí je o něco chladněji než včera, blížící se Atlantik je znát, takže alespoň tohle je lepší.

Antverpy naštěstí projedeme, že o nich skoro ani nevíme, a nedaleko pobřeží na objezdu Brugg dáme ještě jedno tankování a vzápětí i polední přestávečku na parkovišti opuštěné fabriky u silnice. Jiných možností na zastavení a spočinutí v této totálně osídlené krajině prostě není. Já se spokojím jen s müssli tyčinkou a vodou, hlad moc není.

Do Zeebrugge už je to jenom skok, poslední dvacka kiláků je už po normální silnici mezi tratí, skladišti, továrními halami a jednotlivými bazény přístavů. Terminál Superfastu je zbrusu nově vybudován mezi tímhle industriálním balastem, halt asi nákladová položka pozemního zařízení byla stlačena dolů :-)… Ale mě osobně to nevadí a koneckonců je jedno, jestli se nakládají lidi v plechovkách nebo kontejnery, logisticky je to totéž, akurát lidi maj víc keců, kontejnery neremcají a neprudí...

Takže je lehce po druhé a my stojíme na konci malé frontičky před CHECK-IN. Od moře přináší slabounký vánek typický přístavní rybinovo-chaluhový smrad (mě to ale neskutečně voní dálkama a romantikou), za molem se do výšky tyčí „panelák“ trajektu… prostě již dlouho sněné se stává skutečností. Stařík je zase na cestách, a s trochou tupého tlaku v bránici myslí na svoji doma zanechanou partnerku. S ní, s ní by to teď a tady nemělo chybu! S touhle myšlenkou se odvracím od zbytku vejpravy a musím si setřít nějakou vlhkost v koutku oka. Je slaná, takže musela přilítnout z moře :-).

Terminál se mezi tím probudil k životu a začíná odbavovat. My přijdeme na řadu asi po půlhoďce, a jsme bez jakýchkoliv problémů odbaveni a přikázáni do lajny číslo jedna, kde už pár motorkářů stojí. No a protože už nikam nepojedeme a do díry v lodi se trefíme, táhnu lahvinku se špírákem a tohle, tohle musíme zapít! Tedy, popravdě, dáme striktně jen jednoho prcka.

Hned vedle nás přistává anglický (lépe řečeno skotský, na jemné nuance si musím dát pozor, Škoťáci jsou na tohle hákliví a vysazení) skútrista, doprovázený posádkou v autě. Náčelník se s nimi ihned dává do řeči, a na mně je, abych je pohostil moravskou živou vodou. Jo, proč ne, tenhle způsob konverzace používám dosti často J. Dáme dalšího prcka a slivovice se dočká uznalého zamručení ze strany ostrovanů. A pak již jen tak nezávazně pokecáváme, času na to máme spoustu. Ale pořád, je líp čekat dvě hodiny na trajekt než se přiřítit dvě minuty po konci odbavení. Dva dny čekání na další spoj by za to nestály... 

Krátce po čtvrté se konečně opodál postávající loading officer probudí k činnosti a vyzve nejprve autaře k nájezdu na loď, pak již je řada na nás. Jsme navedeni na místa hned vedle centrálního „ostrova“ obsahujícího schody, výtahy, kabelovody a šachty vzduchotechnik, lodníci nás řadí tak, aby nám vyhovovaly kotvicí body v palubě. Pak dotáhnou popruhy s ráčnama a kotví mašiny jednak k podlaze, druhak mezi sebou, takže tvoří dohromady homogenní masu. Všichni zatím vybalují z báglů potřebné věci na těch osmnáct hodin pobytu. Docela se nás tu sešlo dost motorkářů, převažují Germáni, zdá se, že obdobný nápad co my měli i ostatní.

Vystoupáme pěkně po schodech (výtahy jsou beznadějně obsazeny těmi z nižších palub) až do osmičky (parkujeme na decku pět), projdeme kabinovou chodbou až na záď, kde jsou naše air-seats v malém sálku. Moc se nás tu nesejde, tak k deseti lidem, baťůžkáři, motorkáři a pár mírně divných a ještě divněji hovořících existencí. Do regálů na stěně naházíme vše, převlíkneme se (tedy ti, co něco mají, mezi nimi i já, nadšený z toho, že vypadnu z kalhot) a hybaj na obhlídku. Po ní zabíráme jeden stolek v „Havana Club“, což je něco jako herna. A je čas na první ostrovní pivko, „John Smith’s“ bitter ve mně zmizí po parném dni jako když plivne na rozpálenou plotnu.

S odjezdem si kapitán dává na čas, teprve dvacet minut po páté jednak palubní interkom oznámí odjezd, jednak je tenhle fakt zřejmý i podle dunění dýzlů a chvění trupu. Popadneme foťáky a davaj o dva decky vzhůru na vyhlídkovou palubu, sledovat to, co zase až tak často my suchozemci nezažíváme. Já osobně pro lodičky a vše kolem nich mám slabost velkou, nevím, jak ostatní.

Loď pozvolna vytáčí „čelem vzad“ v přístavním bazénu, bahno zvířené ejektory a šrouby kalí pěnící se vodu kolem trupu, a díky výšce paluby můžeme sledovat přístav jako z otáčivé restaurace. Zeebrugge je přístav ryze nákladní (kromě naší společnosti) a jeho kus má pronajato i belgické královské námořnictvo. Pár šedých korvet a fregat kotví opodál. Tento přístav měl pohnutou historii za první světové války, kdy byl s Oostende posledním a nejbližším Anglii, který se podařilo dobýt císařským německým armádám. Byl využíván hlavně ponorkovým loďstvem (U-boot flotte Flandern) , kotvícím ve vnitrozemí poblíže Brugg, a na oceán se dostávajícím cca dvacet kilometrů dlouhým plavebním kanálem. To vše leželo britským admiralitním lordům hluboko v žaludku, takže se posléze odhodlali provést odvážnou námořní operaci proti Zeebrugge. Námořní výsadek měl zničit přístavní zařízení, a staré vyřazené válečné lodi (křižníky a torpédoborce) měl být potopeny v zaústění kanálu do přístavu tak, aby ponorky byly „zašpuntovány“ ve vnitrozemí. Vlastní operace nedopadla zvláště úspěšně, výsadek sice dosáhl dílčích úspěchů za cenu velkých ztrát, blokádní lodě se však nepodařilo potopit tak, aby totálně zablokovaly přístav. Ponorky tak za přílivu mohly proplouvat, časem byly vraky odstraněny a vše fungovalo jako před tím. Něco je na: http://www.nirya.be/snv/zeebrugge/zeebrugge.html

http://www.firstworldwar.com/source/zeebrugge_admiralty1.htm

Ale to byl pouze můj ryze soukromý exkurz do minulosti, kolegové daleko spíše vnímají přítomnost, takže se k nim přidám. Pozvolna proplouváme k hrdlu přístavu, spolu s námi jej opouští pár výletních jachet. Jakmile mineme majáky na koncích vlnolamů, je patrné, že pozvolna nabíráme cestovní rychlost. V okolí panuje docela slušný ruch, koneckonců, La Manche je nejzatíženější světovou námořní komunikací. Ještě asi půl hodiny strávíme na sun decku, počkáme, než se kontura Zeebrugge začne rozplývat v oparu a mizet za východním horizontem, a odkráčíme do svého dočasného útočiště.

Čas ubíhá jen zvolna, odpočítáváme ho jednotlivými pivy, Náčelníkovi využijí otevřeného shopu a divertují do francouzských červených vín.

Nejprve se pobavíme nad mapou, respektive diskutujeme, jak zatočíme s prvním dnem na skotské půdě. Nakonec se shodneme na přesunu do oblasti Ben Nevisu a dáme tak našemu pohybu Skotskem smysl otáčení hodinových ručiček. Poslechneme tak radu Johnnyho souseda, specialistu na Scotland, abychom pádili na západ, pakliže bude dobrá předpověď. Johnnymu také doporučil nějaký kemp „U červené veverky – The Red Squirrell“ v Glencoe, takže to bude asi jeden z možných cílů. Osobně bych se ale na jeden kemp nevázal, určitě jich bude víc k dispozici. Ale to se tam musíme nejprve dohrabat.

Poté ještě pomůžeme Bekrům vyměnit € za £, protože směnárna má limit na jednoho pasažéra. Takže se otočíme celkem tři, mimo jiné i já, alespoň se něco děje :-).

Když tohle vše máme za sebou, vrhneme se z koncentrované nudy na hazard. Johnňáci zajistí karty z recepce, takže teď jen, co budeme mastit. Shodneme se na nenáročném „prší“ čili „ferblu“, ale vzápětí je jasné, že pohoda se konat nebude. Proč? Inu, hádáme se o pravidla. Jedny zná Náčelník, něco jiného Bekr, a trochu jinak jsem tuhle hru mastil za bolševika já. S mírným dohadováním se nakonec shodneme na pár hrách na zkoušku, než dáme sérii s přičítáním resp. odečítáním počátečního poštu listů podle prohry/výhry. Takhle si vystačíme dvě rundy, než nás ferbl omrzí. Protože se přičasí, dáme opět rundu něčeho na zub, já si dám tentokráte sendvič s tuňákem, a samo další z řady piv.

Už se stmívá, když se shodneme opět na karetní hře, tentokráte volíme „žolíky“. Ale, nesnáz na obzoru, pakliže jsme se „neshodli“ na přesných pravidlech „ferbla“, tak teďka se už regulérně zhádáme. Každý totiž zná nějakou tu časoprostorově odlišnou variantu, hlavní spor tkví v podmínkách vyložení a zavření hry. Náčelník z moci jemu svěřené prosazuje nějakou „bulku“, což má být ta nejlepší varianta, ale nikdo, ani já, jsme o ní neslyšeli. Nakonec to tedy vyřeší pár her „nanečisto“, ale stejně se leckdy dostaneme do sporu. No nic, kdyby jen tohle bylo, fajn by bylo:-)

Po jedenácté už ruch na lodi pomalu utichá, bary pozvolna zavírají, a i nám se začínají klížit očka. Proto se pomalu odsuneme do naší komnaty, já se přiloudám, když už někteří mají první spánek za sebou. Rozbalím si spacák, plácnu ho na huňatý koberec podél střední řady sedadel, do nohou si dám nezbytné věci (doklady, prachy a mobil), bundu sroluju pod hlavu a usínám, jako když mne mrsknou do okolního Severního moře.

 

Trasa: Zutendaal, Genk, A13/E313, Antwerpen, A49, 31, Zeebrugge

Ujeto:     neodečteno, viz následující den         Tankováno: ESSO Genk  13,70 l  18,41 €

                                                                                        Damme Moerkerke  8,75 l  12,37 € 

Další díl: Skotsko 2006 - den 3

 


p6050006
p6050006
p6050007a
p6050007a
p6050008a
p6050008a
p6050009a
p6050009a
p6050009b
p6050009b
p6050010
p6050010
p6050011
p6050011
p6050014
p6050014
p6050015b
p6050015b
p6050016
p6050016
p6050017
p6050017
p6050017b
p6050017b
p6050017c
p6050017c
p6050018
p6050018
p6050019
p6050019
p6050019a
p6050019a
p6050019g
p6050019g
p6050019k
p6050019k
p6050019m
p6050019m
p6050019n
p6050019n
p6050019p
p6050019p
p6050019r
p6050019r
p6050019t
p6050019t
p6050019u
p6050019u
p6050019v
p6050019v
p6050019w
p6050019w
p6050019y
p6050019y
p6050019z
p6050019z
p6050020
p6050020
p6050021a
p6050021a

Vaše názory

K tomuto článku zatím nebyl připojen žádný názor