Skotsko 2006 - den 8

 

Na dnešek jsme si naordinovali pod dojmem krachu na Mullu vztyk na šestou a kupodivu se to ve všech stanech daří! A ani včerejší večerní yuppee nezanechá stop :-). Vstáváme do oblačného jitra, občas prosvítá slunce, takže to vypadá, že repríza minulé návštěvy Skye se nebude opakovat. Snídaně a tak jde rychle, takže kemp opouštíme deset minut po sedmé.

Cesta „na ostrov“ má jistý půvab hlavně ve skutečnosti, že je neděle. Samozřejmě, dnes v globalizovaném světě už zdaleka není ostrovní neděle synonymem mrtvolného klidu a absolutní nečinnosti, leč i tak je všude kolem pusto prázdno vymetýno. Ne že by mně to vadilo :-).

Přehoupneme se přes odvážně klenutý most (dříve se na něm vybíralo mýto, dokavádle se z něj stavba nezaplatila, což mi připadne férový…) a opět prázdnou silnicí směřujeme již ostrovem na sever, do Portree. Úžinou fičí docela slušný vítr, který nám dá docela zabrat hlavně v podhůří nejvyššího ostrovního masívu, The Cuillins. Nejhorší jsou výjezdy zpoza skal.

Do Portree se dostaneme něco před devátou, panuje v něm obdobně rušná atmosféra, jako všude kolem. Prostě, nikde ani noha. Zaparkujeme přímo na molu místního přístávku a ten si důkladně prošmejdíme a nafotíme. Mě se to tu líbí, i světlo vzpomínek tu hraje jistou roli, ale ostatním se půvabnějším zdálo předvčerejší Tobermory na Mullu. No, asi je to tím, že tady je oblačno, tam pražilo slunce na full throttle and afterburner… A já to mám raději trochu syrovější.
Do prohlídky nám z penziónků zvoní příbory a linou se vůně chystaných anglických snídaní. I když jsem pln, docela bych si jednu typickou dal. Doufám, že alespoň jednou se letos do B&B dostaneme.

Na druhý pokus se vymotáme ze zvolna se probouzejícího hlavního města ostrova, kolem „našeho“ kempu se vyšvihneme vysoko na útesy a kroutící se pobřežní silničkou směřujeme na sever. Příbřežní silnička nás uvítá svými zatáčkami a neustále se měnícími horizonty vysoko nad linií pobřeží. Před námi se výrazně rýsují rozeklaná skaliska hřebenu Storr, vpravo od nich se vypíná do oblačného nebe jehla „Starce ze Storru“ neboli „Old Man of Storr“. Jo, přesně jako před šesti roky, tak i my teď stavíme v jedné z „bublinek“, abychom si drsné panoráma vychutnali. Tehdá to ale bylo o něco drsnější, vlhčí a chladnější, dneska je to procházka růžovým sadem :-).

Pohodovým tempem míříme dál na sever, naší další zastávkou je velká odpočívka ve stoupání za samotou Lower Tote. Jednak si zasloužíme trocha protáhnutí, a pak, nabízí se nám tu pěšinka mířící kamsi na útesy a zdá se, že tam bude pěkná vyhlídka. Moje oko, už trochu vycvičené na militární lokace, tu upoutá jasně umělá plošina nad parkovištěm, podél které vede naše footpath. Místy se tu i na strategických místech válí bloky betonu, no, moc bych za to nedal, že se nacházíme na místě bývalé pobřežní pozorovatelny, radarové stanice či snad palpostu artilérie. Místo pro střežení strategického průlivu mezi Skye a pevninou, respektive ostrůvky Rona a Raasay jako stvořené, no, jen můj laický názor. Musím doma někdy později zapátrat na netu.

Pěšinka nás však vede dál po úbočí, až skončíme na malé pozorovatelně, hluboko pod námi se do takřka jednolitého útesu hluboko zařezává sevřené údolíčko, jeho bystřina spěje vstříc oceánu kaskádovitým vodopádem. Ústí je obklopeno malou oblázkovou plážičkou, poblíž ní stojí ruina (pouze obvodové zdi) stavení a pak jakási pec s vysokým komínem. Na protějším břehu pak tiše rezaví známý půlválec montovaného Morrisonova plechového baráku. Ty v časech druhé války a poválečných sloužily jako vojenské ubikace, pak se používaly i v civilním sektoru.
No, dohadujeme se, cože to tu vlastně bylo, nakonec se shodneme, že to dole mělo nejspíše něco společného s rybáři, v peci snad vařili rybí či tulení tuk, nebo tak něco… Ale je to tu pěkně divoké a opuštěné, mít příhodnou výbavičku, klidně sešplhám dolů na průzkum. Ale v neohrabanejch motohadrech, no nic... Takže jenom nějaká ta fotečka, Bekřííí si dají ještě detailní exploraci vodopádu a vracíme se zpět ke strojům.

Teď si dáme malou vsuvku: až po dnešním vejletu jsem v kterémsi informačním centru ukořistil letáček „An introduction to Trades and Industries of Skye & Lochalsh“, tedy přehled bývalých industriálních aktivit v regionu. No a hleďme, cože je na titulní straně – ona výše zmíněná pec, respektive její zbytky… Takže, co se tady vlastně dělo, řekne volný překlad z oné tiskovinky. Příčinou toho všeho tady byl diatomite. Kdo neví, o čem je řeč (já to taky nevěděl), tak to je sediment na dně vodních nádrží, vytvořený ze zbytků kostřiček a škeblí miniaturních vodních živočichů, tedy vlastně křemičitan ve své podstatě. Po vytěžení a vysušení sloužil jako náplň filtrů, dále jako základ pudru a vůbec kosmetiky, jako plnidlo do barev a také jako izolační a protipožární materiál. Odskok - česky se tato surovina jmenuje „křemelina“ a zcela náhodou jsem na tohle neznámé slovo narazil na vinařské výstavě v Národním zemědělském muzeu v Praze – používá se totiž jako náplň vinařských filtrů. Konec odskoku.
Těžil se ze dna Loch Cuier, jezera ležícího cca pět kiláků od soutěsky Lealt, na jejímž úbočí jsme se vynacházeli. Těžba začala v roce 1886, dobytá surovina se vozila vagóny po úzkokolejce až do ústí soutěsky, do malé továrničky v Invertote. Zde se surovina sušila (proto ta pec), mlela, balila a připravovala na cestu do Glasgow. Tam pak se finálně zpracovávala a prodávala. Druhým místem na Skye, kde se diatomite těžil, byl Digg, severně od Staffinu. Tedy, cca deset kilometrů severně odtud. Těžební průmysl se neustále potýkal s nedostatkem investic a špatným řízením, jakož i technologickými potížemi. Ránu z milosti mu pak dal poválečný import lacinější suroviny ze zámoří, takže těžba na poloostrově Trotternish skončila mezi roky 1950 a 1961. Přímo zde těžbu přerušila první světová válka, ve třicátých letech byla na nějaký čas obnovena.

Naše pouť ale pokračuje pěkně dál na sever, stále podél strmých a nepřístupných útesů. Ty tady tvoří nepřehlédnutelnou dominantu a nejlépe jsou vidět z odbočky k parkovišti o pár kilometrů dále. S Janou jsme tu samozřejmě přistáli, stejně tak činíme i letos. Řádně oplocením zabezpečená vyhlídka umožní nerušené pozorování jednak vodopádu po levé straně, napravo pak se otevře rozhled na nejvyšší zdejší útesy, známé pod jménem Kilt Rock.

Opravdu, pohled na majestátní a drsně vyhlížející útesy je skvělý, stojí za to se tady zastavit. Při naší první návštěvě atmosféru ještě umocnilo typické místní počasí (Skye platí i ve všeobecně mokrém Skotsku za oblast nejmokřejší:-)), dneska naopak občas vykukující slunce scenérii zjemní. A taky je o dost teplejc.

Pěkně pozvolným tempem nám cesta ubíhá dál podél zátoky Staffin se stejnojmenným přístávkem, až se dostaneme na samý konec poloostrova. Silnička zde poslední výspu souše přetne, aby se k moři zpět dostala poblíž zříceniny hradu Duntulm. Naši castlaři si samozřejmě tohle nenechají ujít, no a já se k nim připojím, neb minule jsem (už nevím proč) zůstal u mašiny, zatímco ke zřícenině se vydala Jana samotinká. Z hradu zbyl masív hlavní budovy, něco obvodových zdí a sem tam nějaká ta bašta, samozřejmě i ty ve zbytcích pouze částečných. Po pravdě, daleko více mne zaujalo okolní panoráma, divoké mysy vybíhající do věčně neklidného moře, které pokrývá čáru přílivu bílou pěnou. Nad tím občas probleskne sytá zeleň pastvin s rozhozenými tečkami ovcí. Prostě a jednoduše, Skotsko v celé své syrovině…

Naše další cesta se pomalu stáčí jižním směrem (jinam ani nemůžeme…) a jen co objedeme zátoku, stavíme ve mně už známém skanzenu poblíž Kilmuire. Hmmm, ale co to, parkoviště prázdné, nikde nikdo a na vratech dovnitř visí řádný zámek. Do Peruna, zavřeno, dyk je vlastně neděle. Za námi přijedší starší pár nám chmurnou skutečnost pouze potvrdí, je neděle, a tak se nic koldokola neděje. Co se dá dělat, jiný kraj, jiný mrav. Tož si prohlídneme, co se dá zpoza plota (tedy ne že by nešlo přelízt, ale jaksi se to v konzervativní a na soukromé vlastnictví háklivé zemi nesluší), chvilku ještě obejdujeme kolem (zastaví se tu též jakýsi Australan na Dukně, načež Jiříkova světla zjihnou značkovou příchylností :-)) a chca nechca musíme dále. Už je značně po polednách, takže jsme si jednoznačně odsouhlasili příští stop jako ryze účelově jídelní.

Matně si pamatuju, že podobně tehdá bylo i nám a nalezli jsme útočiště u piknikového stolku nad nedalekým parkovištěm. I dnes na parkoviště narazíme, stolky však nenávratně zmizely v propasti času, na jejich místě je neposkvrněný trávník. Takže jedem dál, po chvilce sklesáme na úroveň hladiny v zátoce Uig (z místního přístavu míří trajekty na Western Isles, tedy jinak Outer Hebridas, respektive jejich největší ostrov Lewis) a opět se vyšplháme na náhorní planinu do vnitrozemí. Obklopí nás pustina, do které trochu života vnese občas nějaká ta ovce, jakož i ptactvo nebeské. Jinak nikde nikdo, na silnici jsme sami, koncentrovaná osamělost. Ale nevadí to a po přelidněném kontinentu je to tak trochu balzám na duši. Ale bejt tady nafurt, asi by mně cvaklo.

Na prvním příhodném parkovišti kdesi uprostřed pustiny (Anglosasíci pro takováto místa mají krásné a půvabné synonymum „in the middle of nowhere“) čelo kavalkády spolčenstva staví, takže dáme pozdnější polední hamec. Já se se svým osvědčeným, oblíbeným a vysoce ceněným Tulipem uchýlím na malé skalisko do stínu, jakmile ale zjistím, že shodný úmysl pojalo hejno midžísů, migruji zpět na rozpálený asfalt.

Zbytek cesty podél pobřeží poloostrova Trotternish už proběhne bez zastávky, stejně jako cesta, která nás převede patou dalšího poloostrova Waternish až na západní pobřeží Skye. Tady je naším dalším postupným cílem poměrně známý Dunvegan Castle. I sem jsme kdysi s Janou dorazili, tenkráte jsme přistáli u jeho bran o něco později, těsně před zavíračkou, a vysolit tehdy pro nás mastnější částku za vstup na pár minutek se nám nechtělo. Dneska jsem jednak sám (bude laciněji, fuj, to jsem hulvátem…), jednak libra už není za pětašedesát, ale za daleko míň, tož hurá dovnitř. Kupodivu z davu vybočí Tesařovi, neb si zaplatí pouze zahrady s tím, že počkají na nás v nich.

Zbytek motodavu se odebéře k vstupnímu traktu. Tam nás uvítá distingovaná dáma, ukáže nám kudy kam a pak je prohlídka jen a jen na nás. Je zajímavé, že na ostrovech se moc nepěstuje profese hradního (nebo i jiného) průvodce, expozice jsou totiž koncipovány tak, aby si návštěvníci mohli vše prohlédnout a vstřebat zcela individuálně. Podle mého to je daleko lepší než „vpravo vidíte…vlevo vidíte…pokračujeme dále…“ Halt anglosaský důraz na individualitu a individuální přístup je vidět i tady a podle mého by měly naše památky a muzea tento směr následovat. Leč, v kolektivizmem prolezlé Evropě a obzvláště v té střední a východní, postbolšánské, to bude dooost drhnout, jen můj názor.

Hrad není zdaleka tak rozlehlý, jak jsme zvyklí z našich končin, i na něm je vidět, že region nikdy neoplýval bohatstvím a heslem doby byla střídmost a minimalizování nákladových položek, řečeno moderním managerským hantecem. Ve veřejně přístupné části je k dispozici prakticky jedno patro, tedy tak do desítky místností a chodeb. Soukromé prostory jsou o patro výše.
Pro mne osobně jsou daleko zajímavější podzemní prostory, upravené jako galerie a expozice, přibližující návštěvníkům život v této části Skotska před sto lety a ještě o něco dříve. Mimoděk tak tohle tady naváže na dnes uzavřený skanzen ostrovního života v Kilmuire. Tam i tady člověk v údivu zjistil, jak a za jakých „dřevních“ podmínek tu žily, vyrůstaly a přiváděly na svět potomky generace Skotů a Skotek. Ještě za dvacátých-třicátých let století minulého zde byly běžné podmínky, které v rakousko-uherské monarchii panovaly tak kolem osmdesátých let století předminulého. Muselo to tady bejt dost drsný, žádná elektřina, i o maličkosti bylo nutno svést s neurvalou přírodou nekončící boj, jídla, oblečení i ostatního nebylo zrovna nazbyt a vše se využívalo do krajnosti. Popravdě, podzemí mi dalo víc, než prohlídka prostor obývaných náčelníkem klanu a jeho rodinou.

Jelikož se v průběhu prohlídky osamostatním, vyrážím na obhlídku rozsáhlých a proslulých zahrad sám. Ne že by se ze mě stal následník Bédy Trávníčka, i nadále zastávám názor, že nejlepší zahrada je beton od plota do plota, maximálně natřenej na zeleno :-). Ale i přesto se mohu projít bezesporu dobře odvedeným výsledkem promyšlené zahradní architektury. Bekří Lada je samo v nebi sedmém, pro její zahradnickou duši to tu musí být stejně maximalistický prožitek jako pro mne pobyt například na bázi vojenského letectva. Ale po pravdě, dunveganská zahrada je opravdu pěkný kousek země a rozhodně stojí za procházku i pro takového barbara, za jakého se důvodně považuju.
Zabrousím i na nedaleké pobřeží, do kterého bije dosti neklidný příboj. Je zde malý přístávek, odkud nepravidelně vyjíždějí čluny, vezoucí zájemce o shlédnutí nedaleké kolonie tuleňů. A mají asi dost zájemců, jen za moji krátkou návštěvu odráží dvě posádky.

Oklikou se vracím zpět ke vstupnímu traktu, kde již nacházím část spolčenstva. U motorek si dáme ještě kafe z nedalekého bufiště, než se hneme zase dál.

Pořád ještě není čas k návratu, i když už slunce míří k západnímu horizontu. Nakonec Johnny vymyslí (a my jednoznačně schválíme) výpad na samý nejzápadnější břeh výběžku Isle of Skye, kde konfigurace a mapa slibuje něco jako „konec světa“. Vyrazíme tedy na jih, leč na první odbočce zahneme ostře vpravo, projedeme kolem cípu Loch Dunvegan a zamíříme místními routami toho nejnižšího řádu rovnou na západ. Motáme se napříč skalnatým poloostrovem, postrádajícím jakékoliv vegetace kromě drsné severské trávy, zřejmě nechutnající ani ovcím. I když je prosluněné odpoledne, padá na mne tady atmosféra konce světa. Hmmm, jak pak asi tady bude, když z Atlantiku přichvátnou mlhy a drobný déšť, o bouřích hlubokých tlakových níží ani nemluvě. Asi to tady bude pěkně nechutný.

Silnice odnikud nikam najednou končí na malém parkovišti, zpola obsazeném. Zaparkujeme v závětří nízkých garáží a strojovničky nákladního výtahu, který klesá na návodní stranu útesu. Na mys a současně maják Neist Point odtud vede vybetonovaný chodníček. Nejprve prudce sestoupí na úzkou šíji (proto ten výtah), následuje výstup na další mezivrcholek, z něj už je vidět komplex majáku, stezka k němu už vede klidnějším klesáním a delší rovnou partií. Takže, co nemohu nechat na mašině, navěsím na sebe a davaj na vycházku dlouhou cca dva-tři kiláčky. Naše skupinka se opět rozdrobí na prvočinitele, dohromady se dáme až u majáku. Ten, jelikož už je vyřazen ze služby, je v současnosti v soukromém vlastnictví a poskytuje pouze předem objednané a limitované ubytovací služby, jinak je nepřístupný. Takže jej jenom obejdeme, co to jde, následně věnujeme pozornost dramaticky rozeklané průrvě severně od majáku. Moře divoce doráží kdesi hluboko pod námi, to ale nevadí sportovním rybářům, kteří jej bičují svými udicemi. Posléze toho nechají a s několika úlovky v síťovkách vyšplhají krkolomně vzhůru, načež zmizí směrem k parkplacu.

Všichni kromě mne se vydají ještě na průzkum jižní hrany výběžku, já usoudím, že zpětný přesun bude mojí zchátralé schránce obtěžkané motovýstrojí trvat déle než křepčejším mlaďochům. Takže, není čas na hrdinství, s předstihem vyrážím na zpáteční cestu. Statečně funím, občas si oddechnu, až na parkovišti zjišťuju, že jsem to s tou předposraností trochu přehnal. Zbytek totiž dorazí za dýl než půlhodinu, to už jsem vychladlej a vyvětranej.

Mys máme za sebou, bylo tady tak krásně fajn opuštěně, počásko taky stopro, ale je už nejvyšší čas na návrat. Tož hépneme do sedel a stejnou cestou se vracíme na hlavní komunikaci západního pobřeží Skye.

Cesta zpět probíhá v pohodě, máme čas, a tak moc nespěcháme, než se dostaneme na východní pobřeží, dáme ještě jednu zastávečku. Ze Sligachanu už jedeme po ranní cestě, nicméně i tak je to hezký a neotřelý. Jenom ten prudký západní vítr, ten by mohl polevit. Mně až tak nevadí, Ká je díky masívnosti a délce stabilní, ale obzvláště GS má, jak patrno, v poryvech co dělat. Zdá se, že i na místní poměry je více než větrno, světelná tabule před nájezdem na most přes Loch Alsh avízuje, že díky povětrnosti bude most od 22 do 6.00 hod. zítřejšího dne uzavřen. Docela humus, místňák si vyjede do Portree na večeři, a pak aby chrápal v autě na břehu a čekal na ráno. Ale asi na visutém mostě panují za vichru nelidské podmínky, někde jsem četl, že převrhnutí náklaďáku není až tak neobvyklé.

My ale přejedeme bez problémů, no a do kempu už je to jen kousek. Trochu zmatu peloton, neb použiju nábližku do Ardelve, které si nikdo nevšiml, za což dostanu od Náčelnictva lehký kartáč. Ale co, však se nic nestalo.

Večer trávíme pod dojmem včerejší pivní smršti raději pod textilem při několika pikslách, načež velmi brzičko zalezeme. Jo, včerejší vyhození z kopejtka je ještě znát :-).

 

 

 

 

 

Trasa: Ardelve, Kyle of Lochalsh, Sligachan, Portree, Staffin, Kilmuire, Uig, Kensaleyre, Dunvegan, Neist Point, Sligachan, Kyle of Lochalsh, Ardelve

Ujeto:             Tankováno:  Sutherland’s Garage, Broadford 13,63 l 13.75 Ł

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Další díl: Skotsko 2006 - den 9